40
Když vjel do Virginie, zavolal Karim Abdu al-Malikovi do márnice.
„Potřebuju tři muže k Sistain Labs. Okamžitě.“
„To už nám ale nikdo nezbude.“
„Splňte rozkaz,“ nakázal Karim stroze.
„Provedu, pane.“ Po mírné odmlce dodal: „Už jsou na cestě.“
„Je tělo ředitele připraveno?“
„Ještě čtyřicet minut, možná trochu víc, pane. Tohle není normální balzamování.“
„Jak vypadá? To je hlavní.“
„Samozřejmě, pane. Tváře má růžové.“ Abd al-Malik z hloubi hrdla spokojeně zamručel. „Můžete mi věřit, ochranka si bude myslet, že žije.“
„Dobře. Až skončíte, naložte ho do limuzíny. Měníme plán. Fádi chce budovu CIA zničit, co nejdřív to půjde. Až budete na svých pozicích, zavolejte mi.“
„Spolehněte se,“ ubezpečil ho Abd al-Malik.
Karim věděl, že mu může věřit. Abd al-Malik, nejschopnější člen a zároveň vůdce jeho spící buňky ve čtvrti, ho ještě nikdy nezklamal.
Provoz byl mírný. K hlavnímu vchodu na západní straně areálu společnosti Sistain Labs mu to trvalo osmatřicet minut. Místo působilo opuštěně. Cestou se musel dvakrát zdržet – jednou mu překřížil dráhu kluk v silném americkém autě, podruhé se na něj nalepil kamion a začal na něj troubit. V obou případech vytáhl pistoli a byl připraven stisknout spoušť, pak se však opanoval.
Potřeboval zabít Bournea, ne tyhle ubožáky. Kypěl v něm běsnivý vztek – Pouštní vítr, který zdědil po dědečkovi – a proto měl sklon k impulzivním reakcím. Tady však nebyl v poušti a neobklopovali ho beduíni, kteří dobře věděli, že ho nemají zbytečně dráždit.
Bourne, Bourne, Bourne. Pořád jen Bourne. To on zavraždil nevinnou Sáru, pýchu rodiny. Karim jí odpustil kacířské názory, nevysvětlené odchody mimo domov i touhu po nezávislosti. Všechny tyto věci připisoval anglické krvi, která kolovala žilami i jemu. On volání své západní krve překonal, a právě proto se ji snažil převychovat podle zvyklostí pouště a vštípit jí saúdský étos, který byl jejím pravým dědictvím.
A teď Bourne zabil Fádiho, oficiálního šéfa skupiny. Fádiho, jenž tak silně spoléhal na plánování a finanční zdroje svého staršího bratra, zatímco Karim u svého mladšího sourozence zase hledal ochranu. Odpustil Fádimu jeho horkou krev a všelijaké výstřelky. Správný vůdce k sobě přece přitahuje věrné nejen plamennou rétorikou, ale rovněž nezkrotným chováním.
A teď byli oba mrtví – nevinná dívka i velitel, ztělesnění morální čistoty i symbol fyzické síly. Ze všech dětí Abú Sarifa ibn Hámida ibn Ašefa al-Wahhíba zůstal jen on sám. Na Fádiho a Sáru mu zbyly jen vzpomínky, které nosil ve svém srdci. A stejně dopadl i jeho otec – chromý bezmocný stařec upoutaný na lůžko, který se ze svého nenáviděného invalidního vozíku mohl dostat jen s pomocí zvláštních popruhů.
Karim se zapřísahal, že s Bournem skoncuje. Skoncuje se všemi bezbožníky.
Projížděl dlouhými klikatými cestami, jež se vinuly kolem nízkých laboratorních budov ze zeleného skla a černých cihel. Poslední levotočivá zatáčka a v jeho zorném poli se objevila přistávací plocha. Za stojícím letadlem prosvítal šedomodrý půlkruh přilehlé zátoky.
Když se přiblížil k přistávací dráze, zpomalil a důkladně se rozhlédl po okolí. Letadlo stálo osamocené na asfaltu na vzdálenějším konci ranveje. Na dohled nebyla žádná vozidla, nevlídné okolní vody nebrázdily žádné lodě, ani vrtulníky se nikde v blízkosti nevznášely. Avšak Fádi byl mrtvý a Bourne seděl v letadle na jeho místě.
Samozřejmě, že tam nikdo jiný nemohl být. Na rozdíl od něj Bourne neměl, kdo by mu pomohl. Zajel s autem mimo dohled letadla, zapálil si cigaretu a čekal. Zanedlouho dorazil černý ford s jeho muži a zastavil vedle něj.
Karim vystoupil z vozu, rozdal pokyny a sdělil jim, co mohou očekávat. Pak se opřel o přední blatník auta a s cigaretou v ústech sledoval, jak ford míří na asfaltovou dráhu. Když dojel až k letadlu, jeho dveře se otevřely směrem dovnitř a z trupu se spustily schůdky. Dva ze tří mužů vystoupili a vyběhli do schodů.
Karim vyplivl oharek a rozšlápl jej podpatkem. Pak nastoupil do auta z půjčovny a zamířil …
