32
Ve druhé části vzdušného souboje sebou Muta ibn Aziz začal vrtět a nakonec se vyškrábal na nohy. Bourne nemohl pustit řízení, a tak musel najít jiný způsob, jak si s teroristou poradit.
Letadlo se blížilo ke konci horské rozsedliny. Když mu Muta přiložil hlaveň pistole k pravému uchu, Bourne namířil přímo k vrcholu hory na konci rokle.
„Co to děláte?“ zeptal se Muta.
„Dejte pryč tu bouchačku,“ ucedil Bourne a zaujatě pozoroval horský štít, jenž se před nimi tyčil.
Muta se užasle zadíval čelním sklem. „Otočte to.“
Bourne však držel nos sovereignu ve směru hory.
„Oba nás zabijete.“ Muta si nervózně olízl rty. Náhle zvedl zbraň od Bourneovy hlavy. „Dobře, dobře! Ale…“
Byli už děsivě blízko hory.
„Odhoďte zbraň přes kabinu,“ nařídil Bourne.
„Nechal jste to dojít moc daleko,“ vykřikl Muta ibn Aziz. „Tohle nevyberete!“
Bourne držel ruce pevně na páce. Muta se znechuceným zavrčením mrštil pistoli napříč podlahou.
Bourne zatáhl za páku. Sovereign se vzepjal jako kůň. Hora se na ně tryskem řítila. Byla strašlivě blízko. Bourne v poslední chvíli spatřil na pravé straně mezeru, jako by ruka Boží sáhla dolů a odlomila půl vrcholku. Naklonil letadlo přesně do správného úhlu – ještě kousek a škrtli by špičkou křídla o ubíhající útes. Prolétli těsně nad horou, vymanili se ze sevření rokle a stoupali vstříc modré obloze.
Muta se na podlaze sápal po pistoli, Bourne na to však byl připraven. Zapnul autopilota. Odpásal se, skočil teroristovi na záda a surově ho udeřil do ledvin. Muta se s tlumeným výkřikem zhroutil na zem.
Bourne se rychle zmocnil zbraně a svázal teroristu kabelem, který našel v technikově zásuvce. Odtáhl ho zpátky kabinou, vrátil se ke křeslu pilota, vypnul autopilota a nastavil kurz o něco víc na jih. Byli už v polovině Afghánistánu a mířili k městu Miran Šáh ležícímu těsně za hranicemi Pákistánu. Bylo to místo zakroužkované na pilotově mapě, kterou si Bourne pečlivě prostudoval.
Muta ibn Aziz ze sebe vychrlil dlouhou řadu beduínských nadávek.
„Bourne,“ dodal nakonec, „tak jsem měl pravdu. Tu historku o vlastní smrti jste si vymyslel.“
Bourne se na něj usmál. „Chcete si všechno na rovinu vyříkat? Proč ne? Můžeme začít s tímhle: Abú Ghází Nadír al-Džamuh ibn Ašef al-Wahhíb. Ale Fádi je mnohem kratší a výstižnější.“
„Jak můžete vědět…?“
„Taky vím, že jeho bratr Karim se vydává za Martina Lindrose.“
V Mutových hnědých očích se objevil náznak šoku.
„A pak je tu jejich sestra, Sára ibn Ašefová.“ Bourne s pochmurným uspokojením sledoval kurýrův výraz. „Ano, i o tom vím.“
Muta zesinal. „Řekla vám své jméno?“
Bourne okamžitě pochopil. „Byl jste v Oděse té noci, kdy jsme měli domluvenou schůzku s naším kontaktem. Když Sára ibn Ašefová vběhla na náměstí, vystřelil jsem na ni. Vyvázli jsme odtamtud jen o vlásek.“
„Vzal jste Sáru s sebou,“ řekl Muta ibn Aziz.
„Ještě žila,“ odtušil Bourne.
„Řekla něco?“
Muta to vyhrkl až příliš rychle. Bourne věděl, že zoufale touží po odpovědi. Proč? Bylo za tím cosi, o čem Bourne nevěděl. Ale co? Musel se však tvářit, že o všem ví. Potřeboval o tom protivníka přesvědčit. Usoudil, že nejlepší bude nic neříkat.
Mlčení na Mutu zapůsobilo. Bylo na něm znát silné rozrušení. „Řekla moje jméno, že jo?“
Bourne se snažil udržet neutrální tón. „Proč by to dělala?“
„Ale řekla ho, viďte?“ Muta sebou zběsile házel ze strany na stranu a marně se pokoušel vyvléknout z pout. „Co ještě řekla?“
„Už si nevzpomínám.“
„Musíte si vzpomenout.“
Měl Mutu v hrsti. Stačilo jen rozezvučet správnou strunu. „Byl jsem u jednoho doktora a ten tvrdil, že popisy věcí, které jsem zapomněl – dokonce i útržky – by mohly ty vzpomínky oživit.“
Blížili se k hranicím. Bourne zahájil sestup k oblým hřbetům pohoří, v němž se s úspěchem ukrývali ti nejnebezpečnější teroristé světa.
Muta se na něj nevěřícně zahleděl. „Tak moment. Vy chcete, abych vám pomohl.“ Nevesele se zasmál. „To neudělám.“
„Fajn.“ Bourne se plně soustředil na okolní terén, v němž už začaly vystupovat jednotlivé podrobnosti. „To vy …
