10
Když překročili zamrzlou řeku, ocitli se pod temným obrysem strmě stoupající hory. Bourne se Zaimem šli ve společnosti tří Kaburových pěšáků, kteří znali okolí líp než Zaim.
Bourneovi se nelíbilo, že se pohybuje ve větší skupině. Jeho zásady utajení a nenápadnosti bylo za daných okolností velice těžké dodržet. Při svižném přesunu však musel uznat, že mlčenliví Kaburovi muži soustředili veškeré síly na svůj úkol, tedy dostat je se Zaimem do Fádiho tábora živé.
Když vystoupali od západního břehu řeky, terén se na nějakou dobu vyrovnal, což naznačovalo, že došli na zalesněnou pláň. Hora se nad nimi tyčila čím dál hrozivěji: byla to téměř svislá stěna, z níž o třicet metrů výš náhle vyčníval masivní převis.
Husté sněžení, které je přepadlo na počátku cesty, se zmírnilo do podoby, jež jim nebránila v postupu. Prvních dva a půl kilometru zdolali bez potíží. Pak jim však jeden z Kaburových mužů dal znamení „stát“ a vyslal svého druha na průzkum. Čekali skrčení mezi sténajícími jedlemi, na něž se z nebe snášel jemný sníh. Rozhostilo se zlověstné ticho před bouří, jako by ten mohutný skalní převis vysál z úbočí hory veškeré zvuky.
Amhar se vrátil a pokynul jim, že prostor před nimi je volný, a tak se znovu začali brodit sněhem, oči i uši na stopkách. Jak se blížili k převisu, planina se zvedala a cesta byla stále kamenitější a lesnatější. Bourneovi připadalo naprosto logické, že by Fádi rozbil stan na vyvýšeném místě.
Když ušli dalšího půl kilometru, Kaburův velitel znovu zastavil postup a vyslal kolegu na průzkum. Tentokrát byl pryč delší dobu, a když se vrátil, chvíli se s nadřízeným o něčem horečně radil. Kaburův muž poté přistoupil k Bourneovi se Zaimem.
„Zaznamenali jsme pohyb nepřátel. Jsou dva. Na východ od nás.“
„Budeme asi blízko jejich tábora,“ řekl Bourne.
„To nejsou stráže. Aktivně prohledávají les a postupují naším směrem.“ Velitel se zamračil. „Že by o nás věděli?“
„To určitě ne,“ uklidnil ho Zaim. „Ale každopádně je musíme zabít.“
Vůdcovo zachmuření se prohloubilo. „Jsou to Fádiho muži. Bude to mít následky.“
„Dobře,“ řekl Bourne rázně. „Dál půjdeme se Zaimem sami.“
„Považujete mě za zbabělce?“ Velitel zavrtěl hlavou. „Máme za úkol vás dostat do Fádiho tábora a to taky uděláme.“
Pokynul svým vojákům, kteří se vzápětí vydali východním směrem. „My tři se budeme držet původní trasy. Nechte mé bratry konat svou práci.“
Zasmušile vykročili do kopce; hora sahala vzhůru, jako by se snažila dotknout masivního převisu. Na okamžik přestalo sněžit a z trhliny mezi proudícími mraky vykouklo sluníčko.
Znenadání se krajem rozlehl ozvěnou třeskot výstřelů. Trojice se zastavila a přikrčila mezi stromy. Následovala další palba, po níž všechno znovu ztichlo.
„Teď si musíme pospíšit,“ řekl velitel. Vstali a vydali se na jihozápad.
Během chvíle uslyšeli ptačí trylkování. Brzy poté se k nim přidali oba domorodí vojáci. Jeden byl raněný, ale ne vážně. Pokračovali pochmurně dál jako sevřený oddíl s průzkumníkem v čele.
Téměř okamžitě se svah začal zmírňovat a stromy prořídly. Průzkumník padl na kolena, jako by zakopl o balvan nebo kořen. Pak se sníh zbarvil krví: druhý voják dostal zásah do hlavy. Ostatní členové oddílu hledali úkryt. Nebyli připraveni, pomyslel si Bourne, protože výstřely přišly ze západu. Dvoučlenná průzkumná hlídka blížící se z východu byla jen vějičkou, jednou z čelistí skrytých kleští, do nichž je nepřítel sevřel. To vypovídalo o Fádim jednu zajímavou věc. Riskoval, že ztratí dva muže, aby lapil do pasti celou skupinu.
Spustily se další výstřely, úplná kanonáda, takže nešlo určit, kolik Fádiho mužů proti nim stojí. Bourne se odpoutal od Zaima a velitele opětujících palbu z provizorních úkrytů. Zamířil doprava a škrábal se po příkrém svahu, který měl pod vrstvou sněhu dostatek nerovností skýtajících opěrné body. Věděl, že bylo chybou dovolit Kaburovým mužům, aby šli s ním, nestál dokonce ani o Zaimovu pomoc. Zdejší kulturní zvyklosti mu však neumožnily tuto podporu odmítnout.
Když vyšplhal n…
