2
Centrála CIA ve 23. ulici byla na mapách Washingtonu označena jako budova ministerstva zemědělství. Pro podtržení této iluze ji obklopovaly dokonale střižené trávníky zdobené klikatými štěrkovými pěšinkami a tu a tam i okrasnými stromy poskytujícími stín. Samotná budova byla tak obyčejná, jak jen to ve městě plném vznešené architektury šlo. Na severu ji ohraničovaly obří stavby, v nichž se nacházelo ministerstvo zahraničí a Námořní úřad lékařství a chirurgie, na východě Národní akademie věd. Kancelář ředitele nabízela střízlivý výhled na památník válečných veteránů z Vietnamu a také na část zářivě bílého Lincolnova monumentu.
Anna Heldová nepřeháněla. Než směl Bourne vkročit dovnitř, musel projít třemi důkladnými bezpečnostními prohlídkami. Odehrávaly se ve veřejné vstupní hale odolné proti střelám i bombám, která byla vlastně jakýmsi bunkrem. Za ozdobnými mramorovými deskami a sloupy se ukrývaly půl metru tlusté betonové stěny vyztužené sítí ocelových tyčí a pletivem z kevlaru. Nebylo tam žádné rozbitné sklo a osvětlení i elektrické okruhy měly dokonalou ochranu. U první kontroly musel zopakovat heslo, které se třikrát denně měnilo. U druhé mu sejmuli otisky prstů. U třetí přiložil pravé oko k čočce zlověstného černého přístroje, který pořídil fotografii jeho rohovky a digitálně ji porovnal se snímkem uloženým v databázi. Tato dodatečná vrstva moderního zabezpečení byla velice důležitá, protože otisky prstů se daly padělat s použitím silikonových náplastí přilepených k bříškům prstů. Bourne to velice dobře věděl, sám takhle už několikrát klamal.
Těsně před výtahy ho čekala další prohlídka a těsně před kancelářemi ředitele CIA v pátém podlaží ještě jedna. Předpisy pro případ kódu Mesa to striktně vyžadovaly.
Hned jak prošel tlustými dveřmi z růžového dřeva vyztuženého ocelí, spatřil Annu Heldovou. Byla v nezvyklé společnosti pobledlého muže, jemuž se pod sakem obleku nadouvaly mohutné svaly.
Upjatě se na něj pousmála. „Před chvílí jsem ředitele viděla. Vypadá o deset let starší.“
„Kvůli němu tady nejsem,“ odtušil Bourne. „Jediný člověk ze CIA, který mě zajímá a kterému věřím, je Martin Lindros. Kde je?“
„Už tři týdny je v akci. Nevím, čeho se to týká.“ Anna byla jako obvykle bezvadně oblečená: měla na sobě šedý kostým od Armaniho, ohnivě rudou hedvábnou blůzku a boty Manolo Blahnik na jehlových podpatcích. „Ale vsadila bych se, že ten rozruch tady vyvolaly zprávy, které dnes ředitel obdržel.“
Bledý muž je pak mlčky vedl z jedné chodby do druhé – úmyslně matoucím bludištěm, kterým šli návštěvníci pokaždé jinou cestou –, až konečně stanuli u dveří svatyně šéfa CIA. Tam strážce ustoupil stranou, ale neodešel. Další znak kódu Mesa, pomyslel si Bourne a chladně se Usmál směrem k drobnému oku bezpečnostní kamery na stěně.
O chvíli později uslyšel cvaknutí elektronického zámku na dálkové ovládání.
Ředitel CIA stál na druhém konci kanceláře velké skoro jako fotbalové hřiště. V jedné ruce držel jakýsi spis, v druhé navzdory zákazu kouření v celé budově zapálenou cigaretu. Kdy začal znovu kouřit? přemítal Bourne v duchu. Vedle šéfa stál někdo cizí – vysoký tělnatý muž s protáhlou podmračenou tváří a světlými štětinami vlasů, z něhož čišel nebezpečný klid.
„No konečně jste tady.“ Starý pán vykročil k Bourneovi; podpatky jeho ručně šitých bot klapaly po leštěné dřevěné podlaze. Hlavu měl staženou mezi rameny, jako by se choulil v psím počasí. Když se přiblížil, do obličeje mu zasvítily venkovní reflektory a odhalily vybledlé stopy vykonaných odvážných skutků, jež tam měl vepsané.
Vypadal staře a unaveně. Tváře měl zbrázděné jako horské svahy a oči zapadlé v důlcích. Kůže pod nimi byla nateklá a žlutá jako dohořívající svíčka. Vrazil si cigaretu mezi zahnědlé rty, čímž podtrhl skutečnost, že mu nepodal ruku.
Druhý muž vykročil za ním, avšak záměrně svým vlastním tempem.
„Bourne, tohle je Matthew Lerner, můj nový zástupce. Lerner, Bourne.“
Oba muži si krátce potřásli rukama.
„Myslel jsem, že zástupce je Martin,“…
