39
Tyrone na Sorayu trpělivě čekal. Když konečně vystrčila hlavu z prosklených dveří, ucítila, že jí vibruje mobilní telefon. Na Tyronovo znamení se tiše rozběhla do stínu u ústí nájezdové rampy.
„Ti dva šmejdi skončili,“ hlesl.
„Musíme už jít.“
Než však stačila vykročit po rampě, chytil ji za ruku. „Máme tady ještě kšefty, děvče.“ Ukázal prstem. „Vidíte to fáro za fordem?“
„Co to je?“ Natáhla krk. „Limuzína?“
„A ne jen tak nějaká. Tahle má vládní značku.“
„Cože?“
„A nejen to, je to značka CIA.“
Šlehla po něm pohledem, a tak dodal: „Deron mě učil dávat si na ně bacha.“ Pohodil hlavou. „Omrkněte to, jo?“
Soraya se odkradla podél fordu a vzápětí spatřila dlouhý nablýskaný trup limuzíny i její registrační značku. Téměř nahlas vyjekla. Nejenže to byla značka CIA, ale navíc ředitelská. Okamžitě pochopila, proč se namáhali s balzamováním starého pána. Potřebovali jeho tělo, které muselo splňovat dvě podmínky: muselo být poddajné a nesmělo páchnout.
Znovu jí zavrněl telefon. Vytáhla ho a podívala se na displej. Byl to Peter Marks. Co sakra chce? V podřepu se opatrně vrátila k Tyronovi. „Zabili ředitele CIA. To je jeho limuzína.“
„Jo, ale k čemu jim je?“
„Třeba ho právě v ní zabili.“
„To je možný.“ Tyrone se podrbal na bradě. „Ale já je viděl hrát si s vnitřkem.“
Potřetí jí zazvonil telefon. Tentokrát to byl Bourne. Potřebovala mu zoufale říct, co se děje, ale delší rozhovor nemohla riskovat. „Musíme odsud bleskově zmizet, Tyrone.“
„Vy běžte,“ odtušil a po očku sledoval limuzínu. „Já se tady ještě chvilku zdržím.“
„Je to nebezpečné,“ varovala ho Soraya. „Oba musíme pryč.“
Tyrone zvedl pistoli. „Nebudete mi poroučet. Řekl jsem vám, co udělám. Vy se zařiďte podle svýho.“
Soraya zavrtěla hlavou. „Nenechám vás tady. Nechci, abyste se do toho namočil víc, než už se stalo.“
„Hele, děvče, já kvůli vám zamordoval dva chlapy, jasný? Jak bych se do toho asi moh‘ namočit ještě víc?“
Musela uznat, že má pravdu. „Ale stejně nechápu, proč jste se do toho vůbec míchal.“
Usmál se na ni, protože věděl, že Soraya nemá sílu mu odporovat. „Myslíte jako co z toho mám? Ve čtvrti, kde jsme s Deronem vyrůstali, dělaj kluci věci jen ze dvou důvodů: aby sehnali prachy, nebo někoho okradli. Nejlíp obojí. Teď už Derona ňákou dobu sleduju. Vybabral se ze sraček a něco se sebou udělal. V tom ho obdivuju, ale vždycky jsem si myslel: To je jeho boj, ne můj. A teď vidím, že mám snad taky naději se z toho dostat.“
„Anebo se nechat zabít.“
Tyrone pokrčil rameny. „Hele, v naší čtvrti jsou tyhle věci na denním pořádku.“
A vytáhl kapesní počítač.
„Myslela jsem, že máte jen mobily na kratší použití,“ prohodila v narážce na jednorázové telefony, které u něj předtím viděla.
„Vo tyhle hračce ví jen jeden člověk na světě. Ten, co mi ji dal.“
Podíval se do přístroje; zřejmě si četl e-mail. „Do prdele.“ Pak zvedl oči. „Na co čekáme? Padáme odsud.“
Vykročili po rampě vzhůru k ovládacímu panelu osvětlení a automatického otevírání vrat. „Co tak najednou?“
Tyrone nasadil znechucený výraz. „Je to k naštvání, ale Deron povídal, že se musíme rozdělit. Ten váš Bourne potřebuje píchnout.“
Peter Marks číhal v chodbě nedaleko východu a zachytil pohled Roba Batta hned, jak Velká sedma vyšla ze zasedací místnosti. Marks pro Batta pracoval před tím, než si ho Martin Lindros vybral do Týfónu. Na Bártových metodách získával první zkušenosti a šéfa operací stále považoval za svého patrona uvnitř CIA.
Nebylo proto nijak překvapivé, že si ho jeho bývalý šéf hned všiml. Batt se oddělil od ostatních a zašel za roh. „Co tady děláš, Petere?“
„Abych pravdu řekl, čekám na vás.“ Marks se nervózně rozhlédl. „Potřebuju s váma mluvit.“
„Nemůže to počkat?“
„Ne, pane, to nemůže.“
Batt se zachmuřil. „Dobře. U mě v kanceláři.“
„Venku by to bylo lepší, pane.“
Ředitel operačního odboru si ho zvědavě změřil a pak pokrčil rameny.
Společně sjeli výtahem dolů, vstoupili do haly a vyšli hlavními dveřmi. Na východní straně areálu se rozkládala růžová zahrada, a právě ta…
