35
Bourne se rozběhl vstříc přijíždějícímu vozu. Odrazil se, skočil a přistál na kapotě. Sklonil rameno a v příští chvíli byl vržen na čelní sklo. Napjal všechny síly, aby dopad byl co nejtvrdší.
Sklo se pod jeho náporem rozbilo. Bourne rychle očistil předloktím střepy, protáhl se vzniklým otvorem a ocitl se na sedadle vedle muže, který díky nápadné podobě s Mutou ibn Azizem mohl být jedině jeho bratr Abbud.
Abbud ibn Aziz měl v ruce pistoli, ale Bourne se vrhl na volant a ostře jej strhl doprava. Odstředivá síla ho odmrštila na teroristu. Třeskl výstřel, až uši zaléhaly, ale kulka mířila mimo: zaryla se do dveřního sloupku. Abbud vypálil dvě další rány, než vozidlo narazilo do betonové zdi.
Bourne se na náraz připravil a úplně uvolnil tělo, takže odlétl dopředu a pak zase zpátky na sedadlo. Abbud ibn Aziz se praštil hlavou o volant. Úder mu způsobil velkou krvavou ránu na čele a zlomil kost nad pravým okem.
Bourne mu vykroutil pistoli z ochablých prstů a tvrdě ho uhodil přes tvář. Věděl, že má málo času, ale byl odhodlaný dostat se záhadné smrti Sáry ibn Ašefové na kloub.
„Co se stalo tenkrát v noci v Oděse, Abbude?“
Úmyslně vynechal druhou polovinu teroristova jména, což byla jasná známka pohrdání.
Hlava Abbuda ibn Azize pomalu spočinula na opěradle. Na několika místech krvácel. „Jak to myslíte?“
„Sáru ibn Ašefovou jste zastřelili vy.“
„Copak jste zešílel?“
„Prozradil mi to Muta. Řekl mi to, Abbude. To vy jste zastřelili Fádiho sestru, ne já. Celá ta záležitost s pomstou nemusela vůbec vzniknout, kdybyste mi řekl pravdu.“
„Pravdu?“ Abbud vyplivl krev. „V poušti žádná pravda neexistuje. Písek se neustále přesýpá. Stejně jako pravda.“
„Proč jste lhal?“
Rozkašlal se a dávil krev.
„Povězte mi, proč jste lhal o smrti Sáry ibn Ašefové?“
Abbud ibn Aziz si znovu odplivl; dusil se vlastní krví. Když se trochu vzpamatoval, zamumlal: „Proč bych vám měl něco říkat?“
„Dohrál jste, Abbude. Umíráte. Což vy dobře víte. Smrt při autonehodě vám do nebe nepomůže. Ale když vás zabiju, zemřete jako mučedník s veškerou slávou.“
Abbud odvrátil zrak, jako by tím mohl uniknout osudu, který ho čekal. „Lhal jsem Fádimu, protože jsem musel. Pravda by ho zničila.“
„Běží vám čas.“ Bourne mu přiložil nůž ke krku. „Jedině já vám teď můžu pomoct. Za chvíli už bude pozdě. Ztratíte naději na šahádu.“
„Co ví bezvěrec jako vy o šahádě?“
„Vím, že bez džihádu není mučednictví. Vím, že k džihádu patří i boj za pravdu. Když nepřiznáte pravdu, nebude žádný džihád ani šaháda. Bez mé pomoci se nestanete svědkem pravdy, kterou zosobňuje Alláh. Váš svatý boj ve jménu Alláha – celá vaše existence – pak pozbude smyslu.“
Aniž by to Abbud chtěl, ucítil v očích palčivé slzy. Jeho nepřítel měl pravdu. Skutečně ho teď potřeboval. Alláh před něj položil tuto závěrečnou strašlivou volbu: dosvědčit pravdu, nebo být odsouzen k věčným plamenům zatracení. Konečně pochopil, že se jeho bratr nemýlil. Zapadl do zrádných pohyblivých písků pravdy. Škoda, že ji nevyslovil hned. Protože pokud chce nyní zemřít spravedlivou smrtí a očistit se v Alláhových očích, bude muset zradit Fádiho.
Na chvíli zavřel oči; vytratil se z něj veškerý vzdor. Pak se zadíval svému nepříteli do tváře.
„To já jsem zastřelil Sáru ibn Ašefovou, ne Muta ibn Aziz. Musel jsem ji zastřelit. Šest dní před její smrtí jsem zjistil, že má poměr. Vzal jsem ji stranou a udeřil na ni. Ani se nenamáhala zapírat. Řekl jsem jí, že podle zákona pouště musí spáchat sebevraždu. Vysmála se mi. Řekl jsem jí, že když spáchá sebevraždu, ušetří tím své bratry nepříjemné povinnosti ji zabít. Řekla mi, ať jí jdu z očí.“
Abbud se na chvíli odmlčel. Vzpomínka na tu skličující chvíli ho zřejmě oloupila i o poslední síly. Přesto se však vzmužil. „Té noci se zdržela venku. Pospíchala městem na schůzku se svým milencem. Úplně mě ignorovala a dál zrazovala svou vlastní rodinu. Byl jsem v šoku, ale tolik mě to zase nepřekvapilo. Kolikrát mi řekla, že překrucujeme islám, že zkreslujeme Alláhova svatá slova, abycho…
