14
Martin Lindros mířil s deskami v ruce na spěšně svolanou poradu do kanceláře ředitele CIA, když mu zabzučel mobilní telefon. Byla to Anna Heldová.
„Dobrý den, pane Lindrosi. Nastala změna plánu. Pan ředitel vás čeká dole v Tunelu.“
„Díky.“
Lindros ukončil spojení a stiskl tlačítko DOLŮ. Tunel se přezdívalo podzemnímu parkovišti, kde stála flotila služebních aut a kam směli jen mechanici ze seznamů schválených CIA, a to pouze pod dohledem ozbrojených agentů v neprůstřelných vestách.
Sjel tedy výtahem do Tunelu, kde ukázal průkaz jednomu ze strážců. V podstatě šlo o ohromný železobetonový bunkr odolný proti bombám i proti požáru. Na ulici odsud vedla jediná výjezdová rampa, která se dala během mžiku na obou koncích uzavřít. Na betonu předla obrněná ředitelská limuzína Lincoln s otevřenými zadními dveřmi. Lindros se do nich sklonil a usedl do měkkého koženého sedadla vedle šéfa CIA. Dveře se bez jeho pomoci zavřely a elektronicky uzamkly. Šofér s brokovnicí na něj kývl a v příští chvíli vyjela z podlahy přepážka, jež uzavřela oba cestující v prostorné zadní části vozu. Okna měla kouřový nádech, aby nikdo neviděl dovnitř, ale pasažéři měli přehled o dění venku.
„Přinesl jste oba spisy?“
„Ano, pane.“ Lindros přikývl a podal mu desky.
„Dobrá práce, Martine.“ Starý pán svraštil tvář. „Předvolal si mě Potus.“ Potus se mezi lidmi z bezpečnostních složek přezdívalo prezidentovi Spojených států. „Jsem zvědav, jak moc nepříjemná ta schůzka bude. Přece jen se nakupilo dost vnějších i vnitřních problémů.“
Jak se ukázalo, setkání opravdu nebylo nijak příjemné. Zaprvé, starého pána neuvedli do Oválné pracovny, ale do Válečné místnosti tři patra pod zemí. Zadruhé, prezident nebyl sám. Kolem oválného stolu uprostřed betonového sálu sedělo celkem šest lidí. Osvětlení poskytovaly pouze obří obrazovky, jež blikaly na všech čtyřech stěnách a ukazovaly proměnlivé obrazy vojenských základen, průzkumných leteckých misí i digitální vojenské simulace, to vše v závratně rychlém sledu.
Ředitel CIA znal některé z hráčů, které proti sobě měl. Ostatní mu prezident představil. Úplně vlevo seděl Luther LaValle, špionážní vládce Pentagonu, mohutný chlap s vrásčitým vypouklým čelem a prořídlými šedomodrými štětinami místo vlasů. Vedle něj prezident představil Jona Muellera, vysokého představitele ministerstva pro bezpečnost, muže s orlím zrakem, z jehož naprosté strnulosti ředitel vycítil nebezpečí. Muže po jeho levici dobře znal: byl to ministr obrany Bud Halliday. Pak přišel na řadu prezident, drobný švihák se stříbrnými vlasy, otevřenou tváří a bystrým duchem. Vlevo od něj seděl poradce pro otázky národní bezpečnosti, tmavovlasý úředník s kulatými rameny a pronikavýma roztěkanýma očima, kvůli nimž starému pánovi připomínal hlodavce. Skupinu uzavíral obrýlený muž, který se jmenoval Gundarsson a pracoval v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii.
„Když už jsme se všichni tak hezky sešli,“ začal prezident bez obvyklých okras či řečnických úvodů, „pojďme rovnou k věci.“ Jeho zrak spočinul na řediteli CIA. „Nacházíme se uprostřed krize nevídaných rozměrů. Všichni jsme byli informováni o situaci, ale věci jdou rychle dopředu, a tak bychom uvítali aktuální zprávy, Kurte.“
Starý pán přikývl a otevřel spis věnovaný teroristické organizaci Dudža. „Návrat mého zástupce Martina Lindrose povzbudil celou CIA, ale hlavně nám přinesl další informace o pohybu hledaných teroristů. Nyní máme potvrzeno, že Dudža operovala v Simienských horách na severozápadě Etiopie, kudy přepravovala uran a jiskřiště určená k odpálení jaderné nálože. Na základě analýzy přepisů posledních telefonátů teroristů zaměřujeme místo, kde podle nás obohacují uran.“
„Výborně,“ řekl LaValle. „Jakmile zjistíte přesné souřadnice, nařídíme chirurgicky přesný vzdušný úder a vybombardujeme ty šmejdy tak dokonale, že se vrátí do doby kamenné.“
„Pane řediteli,“ ozval se Gundarsson, „víme jistě, že Dudža opravdu má kapacitu k obohacování uranu? K získání obohaceného uranu pro jedinou…
