Kapitola pátá JESKYNĚ
Raný letní den začínal krásně. Ráno bylo docela příjemně chladno, ale to šaman jako obvykle zaspal, zatímco už celý tábor pracoval jak mraveniště. Šaman na ně s opovržením pohlédl otevřeným vchodem stanu a obrátil se z boku na bok. Pak si ale připomněl, co si na dnešek předsevzal udělat, a vylezl z postele.
Včera se vykoupal v dřevěných neckách - což jako vždy budilo upřímnou hrůzu v celém táboře - a Kukučka ho drhnul vrbovým proutím. Dnes se měl odebrat do jeskyně malovat. V suchém teplém povětří budou barvy dobře schnout.
Již včera si všechno připravil. Hlinky měl dobře umleté na prášek, dřevěnou paletu vyčištěnou, špachtle, štětce, stěrky, rozprašovače, vše složené v pořádku na stolku pod šamanským bubínkem a i Kukučka, byť se včera nepodařilo hodit ho do necek, aspoň se oškrábal a vyčesal si vši.
Jeskyně byla šamanovým zamilovaným místem již od dětství. Pamatoval se, že na rozdíl od ostatních dětí nedbal přísného zákazu a chodil se do ní dívat, jak jen mohl. Ovšemže do první vnitřní haly, kam ještě dopadalo trošičku světla, takže po chvíli se člověk mohl v hustém a chladném šeru rozkoukat. Tehdy spíše jen tušil, než viděl ony obrovské obrazy, ale působily na něho uchvacujícím dojmem. Ačkoli sám si o tom nedělal žádné představy, bylo zřejmě už tehdy jisté, že byl duchy vybrán za šamana.
A co v jeskyni zažil v mládí! Již před tím, než u něho propukla "šamanská nemoc", pak během ní i po ní, kdy již byl ustanoven šamanem od svého starého učitele.
Dnes znal v jeskyni každou chodbu, každý výklenek, každou propast. I do nejnebezpečněji vypadajících šachet se spustil po provaze, sám, bez pomocníků, nikdy si nejsa jist životem. Ani jeho učitel neznal jeskyni tak dokonale. A jaký byl šamanův posvátný úžas, když v šachtách, o nichž se domníval, že je teprve sám objevil, na konci labyrintů, jimiž se musel prosoukávat jako červ, téměř se zalykaje nedostatkem vzduchu, objevil otisky prstů a rytiny pradávných šamanů, kteří žili v tak dávném čase, že neznal zvířata, která tam vyryli.
Šaman měl nesmírnou úctu k umělcům starověku, jejichž díla byla stejně dokonalá jako díla největších moderních mistrů a nezměrně dokonalejší než jeho.
Neboť ke své veliké bolesti zjistil již záhy, že malovat ani rýt neumí a že jen s největší dřinou dokáže leda kopírovat staré vzorkovnice, jež měl v jednom výklenku uschovány.
Bohužel patřilo k jeho povinnostem každoročně přimalovat nové obrazy a na tuhle jeho povinnost dohlíželi stařešinové rok za rokem víc a víc, tak jak ubývalo zvěře. Pamatoval se, že ještě jeho učitel nemusel každoročně malovat ty nekonečné soby s oštěpem v břiše, jak musel on.
Věděl také, co nevěděli stařešinové, o náčelnících ani nemluvě, že ve starověku nesloužily obrazy k loveckým kouzlům, ale vyprávěly nejpůvodnější a nejposvátnější zprávu o životě prvního muže a ženy, prvních zvířat a nejstarších božstev. Něco mu o tom sdělil jeho učitel, více zkoumal sám, když v odlehlých chodbách, kam se žádný z lovců neodvážil, nacházel malby a rytiny zvířat nezraněných, zvířat nelovených, zvířat svobodně žijících, a nenašel tam žádnou stopu po zásazích oštěpy či šípy, jež dnes lovci na obrazy vrhali a vystřelovali.
Teď poslal Kukučku s velikým džberem k řece. Džber byl vydlabán z části kmene velkého smrku a zdědil ho po starém šamanovi, který jej vyzdobil řezbami. Džber i necky byly v táboře ojedinělé, nikdo nepotřeboval tak velkých nádob na vodu, ale dřívější šaman si choval ochočené sobí laně kvůli mléku, jež na stará kolena pil proti bolesti žaludku, a tak ty nádoby potřeboval. Koryto změnil na necky teprve mladší šaman. Starý se koupal jednou měsíčně i v zimě v řece. Soby nechoval. Nebavilo ho to. A tak ochočení zvěře bylo zas zapomenuto.
Šamanův učitel byl ostatně i jinak podivný. Na rovince u šamanského stromu pěstoval trávu, jejíž semínka si v zimě vařil a část jich zase na jaře zasil. Kaše ze semen byla sice dobrá, ale ani to nezdálo mladému šamanovi za tu námahu. A tak pěstování obilí se taky od…
