Doktor Domián
Zcela nečekaně se Pavlásek rozhodl odjet učil na venkov. Přátelé se mu vysmívali, že se chce stát zapadlým vlastencem, Adéla s nim přerušila slibně se vyvíjející známost, ale on trval na svém. Zčistajasna se mu znechutilo žít ve městě a po několika týdnech odjížděl s neurčitými nadějemi do malé horské vesničky, která se jmenovala Marpov. Byla mu zde přidělena jednotřídka se sedmadvaceti žáky a byt přímo ve škole. Ačkoliv byt i škola jsou příliš honosné názvy pro to, co se za nimi skrývalo.
Pavlásek ovšem s žádným přepychem nepočítal a tak byl celkem spokojen. Starosti nastaly teprve když se začal s Marpovem podrobněji seznamovat. A byly to prapodivné starosti! Pavlásek si vždycky vesnici trochu idealizoval. Pod vlivem vyprávění rodičů, kteří pocházeli z venkova, i z osobních návštěv zejména Moravského Slovácka a Valašska nabyl přesvědčení, že se zde žije upřímnčji, čistěji a vztahy mezi lidmi nejsou tak pokroucené jako ve městě. Ale Marpov jeho představy rozhodně nenaplňoval.
Pavlásek se zděšením zjistil, že se nastěhoval do ošklivé, nepřívětivé obce, nad níž jako by stále ve vzduchu visela nějaká hrozivá mračna. Lidé chodili se sklopenými hlavami, zamračení a sotva si odpovídali na pozdravy. Ani s učitelem se nikdo nepouštěl do řeči, alespoň ne dobrovolně. Když Pavlásek někoho přece jen oslovil, všiml si, že se dotyčný ustavičně ohlíží, jako by se bál, že ho někdo sleduje. Ale kdo? Koho se tu ti lidé tak bojí?
A potom ho také potkal. Vysoký, vyzáblý stařec v černém plášti, s mohutným orlím nosem a neuvěřitelně horečnatýma očima. Úzké pobledlé rty vzbuzovaly dojem, že snad vůbec nemá ústa a žlutavá pleť připomínala prastarý pergamen. Lidé se před ním ukrývali, prchali a vraceli se do chalup. Nikdo se neodvažoval přijít doktoru Domiánovi na oči. Také Pavláska poněkud zamrazilo, když si ho stařec změřil výsměšným a zřejmě i nenávistným pohledem.
Večer se dal učitel do debaty s panem Karešem, který si ve škole přivydělával jako školník. Zeptal se ho přímo na podivného starce, ale Kareš nejevil nejmenší chtít odpovídat, avšak Pavlásek byl nezmar a když se do něčeho zakousl, nerad se toho pouštěl. Útočil, vyzvídal, naléhal a Kareš se posléze odhodlal cosi prozradit.
"Je to démon, pane učiteli," zašeptal, "netvor, který ovládá rozličná kouzla a umí se udělat i neviditelným. Kdoví, jestli nás právě v tomto okamžiku neposlouchá!"
"Ale loje přece nesmysl!" zvolal učitel. "Přece nebudeme ve dvacátém století věřit na kouzla, čáry a podobné nesmysly!"
"V tom je právě ta naše tragédie," zamumlal Kareš, "že ani nemáme kde si stěžovat. Nemůžeme se proti němu bránit, protože by se nám všude vysmáli. Démoni neexistují a bašta! Je to přece vědecky dokázáno! Ale doktor Domián nade vší pochybnost existuje!"
"To jistě," souhlasil Pavlásek. "Ale z čeho usuzuje to, že je nadán nadpřirozenu mocí? Je to samozřejmě podivín, jsem ochoten sdílet váš názor, že to je zlý člověk, ale démon?"
"Kdybyste znal Marpov před jeho příchodem," řekl Kareš, "vůbec byste nevěřil, že jde o tutéž obec. Žili jsme si tu klidně a ačkoliv to dnes už zní téměř neuvěřitelně, i vesele. A pak se sem přistěhoval on. Doktor Domián, notář ve výslužbě. Marpov se rázem změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Všichni jsme se stali jeho nevolníky, všechny nás dostal na kolena. Spí s našimi ženami i dcerami a my to mlčky trpíme!"
"To, co říkáte, přece nemůže být pravda!" vykřikl učitel. "Vždyť ten nebožák se sotva vleče a zřídkakdy opustí svou chalupu!"
Kareš se smutně usmál. "Ano, není zákon, který by ho mohl postihnout," pravil, "a středověké zákony už neplatí! Doktor Domián nemůže skončit na hranici, ale smí nás všechny beztrestně ničit a terorizovat. Máte pravdu, neopouští chalupu, ale v noci navštěvuje naše ženy a obcuje s nimi. Nebo alespoň dovede způsobit, že mají ten pocit. Brání se, křičí hnusem, ale on, neviditelný démon, se jich vždycky zmocní!"
"To je naprosté šílenství!" tvrdil Pavlásek. "Snad je to silná osobnost, využívá telepatie..."
…
