Alkoholik Brebera
V hostinci U červeného křečka si ke mně přisedl ošuntělý muž s inteligentním obličejem. "Jmenuji se Brebera," představil se, "a chci vás poprosit, abyste mi zaplatil jedno pivo."
Vyhověl jsem mu.
"Jsem notorický alkoholik," pravil Brebera, "a není mi pomoci. Devětkrát jsem byl na záchytce, šestkrát jsem pod vlivem alkoholu spáchal závažně trestné činy. Ale takový je život."
"Svatá pravda," řekl jsem, "ten dělá to a len zas tohle."
"Já ustavičně piju," řekl Brebera, "a bohdá se upiju k smrti. Nikdo mě nepolituje, neboť jsem padouch. Nejsem hoden hrdého názvu člověk! Jsem zvíře, jsem parazit!"
Brebera se rozplakal.
"Neplačte," těšil jsem ho, "mohl vás stihnout horší osud. "Můj strýc Julius si odskočil opravit komín a již se nevrátil. A byl to člověk plný ideálů!"
"Já jsem také býval plný ideálů," šeptal Berbera. "Ale to už je dávno. Chodil jsem s dívkou Jarmilou, které jsem napsal do památníku: Lásku ničí nevěra, to ti přeje Brebera."
"Krásný verš," pochválil jsem ho, "a že jste tak náhle zpustl? Propadl jste alkoholu, když vás zradila Jarmila?"
"Jarmila mě nezradila," odvětil Brebera, "ale musím vám prozradit, že padouchem jsem se stal teprve pod vlivem alkoholu. A alkoholu jsem propadl na vojně."
Podivil jsem se.
"Začalo to jednoho říjnového odpoledne," vzpomínal, "bylo sychravo a já jsem neměl ani vindru. Tehdy jsem otevřel svou tornistru a nalezl jsem v ní maršálskou hůl. Napadlo mě, že bych s ní mohl skočit do antikvy. Říkal jsem si, že mi za ni třeba něco dají."
"A dali vám?" zeptal jsem se se zájmem.
"Dali mi tisíc korun," řekl Brebera, "byla to unikátní maršálská hůl, pro sběratele jako dělaná. Vedoucí antikvy si mnul ruce a liboval si, že takový pěkný kousek již neměl na skladě hezkou dobu."
"Měl jste tedy tisíc korun," pravil jsem, "na vojáka jsou to slušné peníze."
"To byl také začátek mého konce," vzdychl Brebera. "Tolik peněz najednou mě zkazilo. Zašel jsem do vinárny a pak jsem tam chodil denně. Jarmile jsem napsal, že ji už nemiluji a že je naší lásce konec."
"Škoda," řekl jsem, "ale s tisícikorunou jste přece nemohl dlouho vydržet."
"Stačilo to k tomu," pravil, "abych si na alkohol zvykl a aby se ve mně probudily zločinecké sklony. Jedné noci jsem otevřel tornistru vojína Tukláska a zcizil jsem jeho maršálskou hůl. V antikvě mi za ni dali šest set korun, které jsem propil do posledního haléře!"
"Stal jste se tedy zlodějem," konstatoval jsem, "a okrádal jste své kamarády!"
"Ano," řekl "během jediného měsíce jsem prodal maršálské hole vojínů Malíka, Tyrpekla, Počepického a Vrby. Dávali mi za ně už jen po dvou stovkách. Pouze za maršálskou hůl desátníka Kobzy jsem dostal o něco víc. Vedoucí antikvy tvrdil, že poptávka po maršálských holích není tak velká a požadoval na mně jiný artikl. Jenomže vojáci měli ve svých tornistrách pouze maršálské hole."
"A jak jste to vyřešil?" ptal jsem se.
"Vylupoval jsem tornistry u celého praporu," příznili se Brebera, "maršálské hole jsem svazoval po šesti a svazek prodával v antikvě po sedmdesáti korunách. Jisté si dovedete představit, kolik úsilí jsem musel vyvinout, abych sehnal peníze na svůj milovaný alkohol! Když jsem odcházel z vojny, byl se mnou amen!"
"Pak už jste tornistry vylupovat nemohl," řekl jsem.
"Už ne," vzdychl, "jednou jsem se sice pokusil vniknout do kasáren, ale málem mě zastřelili. Musel jsem si na alkohol vydělávat jinak. Přepadal jsem osamělé ženy, prodával cizí psy a především jsem žebral. Dnes jsem ztratil jednu ze svých posledních nadějí."
"A jakou?" zeptal jsem se.
"Doufal jsem, že budu povolán na pravidelné vojenské cvičení, kde se opět dostanu k tornistrám a maršálským holím," řekl Brebera, "a zašel jsem kvůli tomu na vojenskou správu. Major Parmazán mě ujistil, že s tím nemohu počítal. Všichni jsou proti mně, všichni mé chtějí zničit!"
Opět se žalostné rozplakal.
Poručil jsem mu ještě jedno pivo. Brebera je vypil, usmál se na mne a vzápětí usnul jako male dítě.
