Socha
Fotograf Reneš se kvapně navečeřel, sbalil do aktovky pyžamo a toaletní potřeby a téměř překotně vyběhl z domu. Fotoaparát zavěšený přes rameno se pohupoval v rytmu chůze a při každém druhém kroku ho lehce udeřil do žeber. Venku už byla úplná tma. Kolem blikajících plynových lamp šustivě poletovaly nahnědlé můry a prudce dorážely do skla. Reneš se podíval na hodinky a přidal do kroku. "Mám nejvyšší čas," pomyslil si, "vlak jede za dvacet minut. Dost možná, že si budu muset vzít taxi." Jeho tvář byla jaksepatří mrzutá, neboť noční cestováni považoval za velice nepříjemnou povinnost.
Krajský deník oslavoval deset let svého trvání a redakce si vzpomněla na Reneše, který patřil k prvním redaktorům. Pozvala ho k zítřejší oslavě, na které se měli setkat všichni, kteří se za deset let o krajský plátek zasloužili. Reneš si už sice vysloužil ostruhy v celostátním měřítku, ale nechtěl být považován za náfuku, který zapomíná na své skromné začátky, a tak se rozhodl podstoupit nepohodlnou cestu. Konečně, setká se zase se starými známými a ve staré čtvrti města si udělá pár snímků, které jistě uplatní v některém týdeníku.
"Zkrátím si cestu přes park," napadlo spěchajícího Reneše, "ušetřím tak dobré tři minuty."
Vešel do parku a vydal se spoře osvětlenou pěšinkou směrem k nádraží. Park byl téměř prázdný a jen nepatrná část laviček byla obsazena milenci. V křoví cosi zasvištilo a fotograf diskrétně zrychlil krok. Ostatně, možná že to byl ježek, plch nebo kočka, která si vyšla na lov. Ačkoliv na kočku to opravdu nevypadalo.
Reneš docházel do středu parku, kde se bělala nefungující fontána a socha národního buditele. Pravé před týdnem obé fotografoval. Nefungující fontánu právě proto, že nefungovala a národního buditele proto, že byl celý znečištěný od holubů. Je trapné, když se neumíme postarat o naše velikány, kteří jsou pak pro smích široké veřejnosti! Čistící podnik hlavního města by měl urychleně zjednat nápravu nebo usvědčí sám sebe z kulturního barbarství!
Reneš, míjeje sochu, na ni letmo pohlédl, ale vtom málem vykřikl a prudce se zatavil. Národní buditel, majestátně stojící na podstavci, mu zvolna pokynul rukou.
Reneš si protřel oči, štípl se do tváře a znovu se podíval na sochu. Nic se nedělo, žádný nový pohyb se neobjevil.
"Že bych měl halucinace?" zabručel. "Ne, to určité ne, zdání pohybu zřejmě vzniklo zvláštním lomem světla, vycházejícího z tamhleté lampy. Vrátím se a vyzkouším si to!"
Vrátil se do temna parku a zvolna postupoval směrem k soše. V okamžiku, kdy byl od ní deset až patnáct metni, socha opět zvedla ruku a viditelně Renešovi pokynula. Jakoby ho zdravila nebo mu dávala nějaké znamení.
"Tohle přece nemůže být světlem!" vydechl fotograf. "Bud jsem cvok, nebo se ten buditel opravdu hýbe!"
Přistoupil až k soše a podrobně si ji prohlížel. Neshledal na ní nic zvláštního a naopak se utvrdil, že tato kompaktní masa z mramoru nemůže sama od sebe činit teatrální gesta. To by přece bylo proti všem přírodním zákonům.
Fotograf se znovu vrátil na cestičku do parku a velice pomalu, se soustředěnými smysly se sunul k soše. Byla nehybná a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla v příštím okamžiku pohnout. Ale přece! Buditelova ruka se náhle zvedla a pokynula vyjevenému fotografovi potřetí.
"O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel," šeptal Reneš. "Vlastně slyšel. Socha komturova v Donu Juanovi se rovněž dala do pohybu, když přijala zvrhlíkovo pozvání na večeři. Jenomže tohle je něco úplně jiného. Don Juan komtura probodl mečem, zatímco buditel zemřel přirozenou smrtí. Don Juan svedl komturovi ženu. Mnou svedené dívky nejsou v příbuzenském vztahu nejen k buditeli, ale vůbec k nikomu, kdo něco znamená v kultuře. Don Juan pozval sochu komtura na večeři. Já jsem nic takového neučinil, neboť pospíchám na vlak..." Teď se fotograf zarazila pohlédl na hodinky.....Pospíchám na vlak..." zamumlal, "jenomže ten vlak už je dávno pryč... Co já těm klukům jenom řeknu! Přece jim nemůžu vykládat, že na mne kývala v parku soch…
