III.
Markup přes veškerou tvrdošíjnost neměl úspěch. Inženýr Toulá se choval naprosto normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že se hodlá prozradit nějakou neprozřetelností. Sledovat ho bylo plýtváním času. Ke všemu se ještě pravidelně nestýkal s žádnou ženou, takže vražda čtvrté manželky, při které by mohl být definitivně usvědčen, nebyla prozatím na obzoru.
"Je třeba toho padoucha trochu vyplašit!" říkal si Markup a napsal Toulovi několik anonymních dopisů, v nichž ho jménem soudné veřejnosti obvinil z trojnásobné vraždy. Toulá se zřejmě nepolekal a na jeho chování nebyly patrný nejmenší změny. A tehdy se Markup odhodlal k činu.
Ve čtvrtek odpoledne vyrušilo inženýra Toulu z četby Markýze Sada pronikavé zvonění zvonku. Líně zaklapl knihu a šouravě šel otevřít. Ve dveřích stanul tváří v tvář zavilému muži s objemnou aktovkou pod paží. Okamžitě ho poznal. Byl to ten člověk, který ho ustavičně sledoval, snaže se při lom vypadat nenápadně. A zřejmě to byl také pisatel anonymních dopisů, jejichž obsah byl takový, že každá řádka byla žalovatelná.
"Jsem Markup," zahučel příchozí, "a potřebuji s vámi hovořit o velmi naléhavé věci."
"Pojďte dál," vyzval ho inženýr a vedl zamračeného návštěvníka do obývacího pokoje, "mám takový dojem, že vás odněkud znám. Nejste náhodou synovcem hokynáře Kačírka z Rožmitálu?"
Markup vztekle zasupěl. "Nechtě si své žerty, pane inženýre," syčel. "Při své inteligenci patrné víte velice dobře, proč jsem k vám přišel. Měl jsem v úmyslu oženil se s vaší ženou Alenou."
"To už s největší pravděpodobností nebude možné," řekl Toulá, "moje nebohá žena byla totiž nedávno zavražděna."
Markup ze sebe vydal několik nesrozumitelných zvuků.
"Posaďte se, pane Markupe," vyzval ho inženýr, "já uvařím trochu kávy, aby se vám lépe povídalo. Tak vy jste si chtěl vzít Alenu! Vida, jaké ještě mohla udělat šteslí! Ale to je, pane Markup, osud. Člověk o něco usiluje a pak se slané nějaká nepředvídaná věc, která všechno zkazí. Já jsem tak přišel o tři manželky. Jiného by to třeba porazilo, ale já jsem ulit z pevného materiálu."
Markup cosi zlověstně bublal a inženýr před něho postavil šálek kávy. Pak se posadil proti němu do křesla.
"Něco jste mi, tuším, přišel říct?" zeptal se přátelsky.
"Nic jiného, než že jste otrlý padouch!" vmetl mu do očí Markup. "A jestliže vás nedopadla bezpečnost, dopadnu vás já! Mně neuklouznete, protože jsem nad mrtvou ubohé Aleny přísahal, že ji pomstím!"
"Přísahal?" podivil se inženýr. "To se dneska ještě dělá?"
"Cynismus vás nezachrání!" pronesl pateticky Markup, "a já nejsem z těch, kteří by ustoupili od toho, co si jednou předsevzali!"
"Vidím, že jste muž pronikavého intelektu," upíjel kávu inženýr, "a také vaše odvaha je bez konce. Ale co ode mne vlastně chcete? Jde vám o přiznání? Mále je mít!"
"Zabil jste ji tedy? Přiznáváte se?" vydechl Markup a v jeho hlase se mísil odpor s hrůzou a obdivem.
"Ale ovšem," usmál se inženýr. "Vlastně to všechno bylo docela jednoduché. Moje první manželka Lucie měla slabě srdce. Přitom se neuvěřitelně bála pavouků, ještěrek a podobné havěti. Stačilo ji spoutat a na obnaženém těle jí nechat procházel pavoučky, salamandry a krtonožky. Nevydržela to déle než patnáct minut a zemřela přirozenou smrtí. Odborníkům nezbylo nic jiného, než konstatovat srdeční kolaps."
"To je strašné!" zděsil se Markup.
"Je," přisvědčil inženýr. "Ale mnohem strašnější byl druhý případ. Stále jsem nevěděl jak se Svatavy zbavil. Srdce měla v báječném stavu a hady brala do ruky. Bylo ovšem možno se s ní rozvést, ale vila a jiné věci byly psány na ni. Musel jsem ji tedy zabít."
"Odporné!" hučel Markup.
"Pak jsem se seznámil s mužem, který se jmenoval Roman Horák," pokračoval inženýr. "Vlastně to nebyl muž, ale sketa. Bylo mu lhostejné, jakým způsobem získá peníze a svědomí bylo pro něho absolutně cizí pojem. Byl to zkrátka člověk, jakého jsem potřeboval. Domluvili jsme se na třinácti tisících a on svrhl Svatavu dolů ze skály."
Markup se otřásl hrůzou.
"Domníval se, …
