Vysoké okno (Raymond Chandler)

Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.

Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.

Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.

Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“

11

Po chvíli Breeze otrávilo koukat na mne a vydoloval z kapsy doutník. Rozřízl celofánovou pásku nožem, ořízl doutník a pečlivě si zapálil, otáčeje jeho koncem v plameni, pak podržel hořící zápalku kousek stranou a hluboce zahleděn do prázdna bafal z doutníku, aby se ujistil, že hoří tak, jak to má rád.

Pak velice pomalu zatřepal zápalkou a zhasil ji a natáhl se, aby ji položil na pražec otevřeného okna. Potom se zase pro změnu podíval na mne.

"My dva," řekl, "budem spolu dobře vycházet."

"To je prima," řekl jsem.

"Vy tomu nevěříte," řekl. "Ale je to tak. A ne proto, že byste mi nějak zvlášť padl do oka. Já totiž takhle vždycky pracuju. Všechno musí být na rovinu. Všechno s rozumem. Všechno pěkně klíďo. Ne jako tamta slečna. To je taková děvucha, co si celý život střádá na malér, a když do něj konečně spadne, dává vinu prvnímu mužskému, který jí přijde do rány."

"On ji párkrát zmaloval," řekl jsem. "Čímž si asi sotva získal její nehynoucí lásku."

"Vidím, že se v dámách vyznáte," řekl Breeze.

"V mém povolání mi náramně prospělo, že se v nich moc dobře nevyznám," řekl jsem. "Jsem prost všech předsudků." Přikývl a prohlédl si popel na doutníku. Pak vytáhl z kapsy kus papíru a přečetl mi z něho: "Delmar B. Hench, 45 let, číšník, bez zaměstnání. Maybelle Mastersová, 26 let, tanečnice. To je všechno, co o nich vím. Mám takového tušáka, že se toho už o moc víc nedozvím."

"Nemyslíte, že zastřelil Ansona?" zeptal jsem se.

Breeze na mne pohlédl s nelibostí. "Bráško, já jsem sem teprv přišel." Vytáhl z kapsy navštívenku a přečetl ji taky: "James B. Pollock, Záruční pojišťovna, propagační zástupce. Co to má být?"

"V tomhle sousedství nepatří k dobrému tónu užívat svého skutečného jména," řekl jsem. "Anson to taky nedělal."

"Co se vám nelíbí na tomhle sousedství?"

"Víceméně všechno," řekl jsem.

"Mne by zajímala jedna věc," řekl Breeze, "totiž co víte o tom mrtvém chlápkovi."

"Už jsem vám to řekl."

"Řekněte mi to ještě jednou. Lidi mi toho tolik povídají, že se mi to v hlavě všechno poplete."

"Vím to, co je napsáno na téhle navštívence, totiž že se jmenoval George Anson Phillips a tvrdil, že je soukromý detektiv Stál před mou kanceláří, když jsem šel na oběd. Sledoval mě do města, do vestibulu hotelu Metropol. Zavedl jsem ho tam schválně. Dal jsem se s ním do řeči a on přiznal, že mě sleduje, a řekl, že to dělá proto, aby vyzkoumal, zda jsem dost šikovný, aby se se mnou dalo spolupracovat. To byl ovšem žvást. Pravděpodobně si ještě pořádně nerozmyslel, co má dělat, a čekal, až se stane něco, co to rozhodne za něho. Pracoval na nějakém případě -jak říkal -, který mu nevoněl, a chtěl se spojit s někým, kdo by měl větší zkušenosti než on, jestli ovšem měl vůbec nějaké. Podle toho, jak jednal, to vypadalo, jako kdyby neměl vůbec žádné."

Breeze řekl: "A jediný důvod, proč si vybral právě vás, byl ten, že jste před šesti lety pracoval na jednom případě ve Ventuře, když on tam byl zástupcem šerifa."

Řekl jsem: "To jsem vám už říkal."

"Ale nemusíte na tom trvat," řekl Breeze klidně. "Máte pořád ještě možnost naservírovat nám něco lepšího."

"Tohle je až dost dobré," řekl jsem. "Je to dost dobré v tom smyslu, že to je dost zlé, aby to byla pravda."

Pomalu pokývl tou svou velikou hlavou.

"Co si o tom všem myslíte?" zeptal se.

"Zjistil jste si adresu Phillipsovy kanceláře?"

Zavrtěl hlavou, že ne.

"Podle mého názoru se nakonec asi ukáže, že si ho někdo najal právě proto, že to byl takový prosťáček. Dostal za úkol najmout si tenhle byt pod falešným jménem a udělat něco, z čeho se vykloubala nějaká levota. Dostal strach. Potřeboval přítele, potřeboval pomoc. To, že si po tolika letech, a ačkoli mě tak málo znal, vybral právě mne, svědčí o tom, že v detektivní branži moc známých neměl."

Breeze vytáhl kapesník a zase si utřel hlavu a obličej: "Ale tohle všechno pořád ještě nevysvětluje, proč za váma běhal sem a tam jako za ztraceným štěnětem, místo aby se sebral a šel za vámi rovnou do vaší kanceláře."

"Ne," řekl jsem, "to je pravda."

"Můžete to vysvětlit?"

"Ne. Ne docela."

"No a co kdybyste to zkusit aspoň částečně?"

"Už jsem vám to vysvětlil tím jediným způsobem, který mě napadá. Nemohl se rozhodnout, zda se mi má svěřit nebo ne. Čekal, že to něco rozhodne za něho. Rozhodl jsem to nakonec já tím, že jsem na něho promluvil."

Breeze řekl: "To je náramně prosté vysvětlení. Je tak prosté, že nestojí za fajfku tabáku."

"Možná že máte pravdu."

"A tenhle malý pohovor v hotelovém vestibulu skočí tím, že chlápek, kterého vůbec neznáte, vás pozve do svého bytu a dá vám svůj klíč. A to všechno proto, že si s vámi chce popovídat."

Řekl jsem: "Ano."

"Proč vám to nemohl povědět hned?"

"Měl jsem schůzku."

"Týkala se vaší práce?"

Přikývl jsem.

"Aha. Na jakém případě pracujete?"

Zavrtěl jsem hlavou a neodpověděl.

"Vyšetřujeme vraždu," řekl Breeze. "Budete mi to muset říct."

Zase jsem zavrtěl hlavou. Trochu zrudl.

"Podívejte," řekl chraptivě, "vy mi to musíte říct."

"Je mi líto, Breeze" řekl jsem, "Ale prozatím se nestalo nic, co by mě o tom přesvědčilo."

"Jistě je vám jasné, že vás můžu strčit do basy jako hlavního svědka," prohodil nenuceně.

"Z jakého důvodu?"

"Z toho důvodu, že jste našel mrtvolu, že jste uvedl zdejšímu správci falešné jméno a nechcete podat uspokojivé vysvětlení svého vztahu k zavražděnému."

Zeptal jsem se: "A uděláte to?"

Usmál se chmurně: "Máte advokáta?"

"Znám několik advokátů. Ale svého advokáta nemám "

"Kolik komisařů znáte osobně?"

"Žádného. Totiž, mluvil jsem se třemi, ale třeba se na mě nepamatují."

"Ale máte vlivné známosti na radnici a tak dále, ne?"

"Povězte mi o nich něco bližšího," řekl jsem. "Zajímá mě to."

"Hele, kamaráde," řekl vážně, "někde nějaké známosti mít musíte. To je hotovka."

"Mám dobrého přítele v šerifově kanceláři, ale nechtěl bych ho do téhle věci zatahovat."

Zvedl obočí. "Proč? Možná že budete přátele potřebovat. Dobré slovo od poldy, o kterém víme, že je poctivý chlap, by vám mohlo náramně bodnout."

"Je to můj osobní přítel," řekl jsem. "Nedělám si z něho vyžírku. Jestli se dostanu do maléru, nijak mu to neposlouží."

"A co v oddělení pro vraždy?"

"Tam je Randall," řekl jsem. "Jestli vůbec ještě v ústředním oddělení pro vraždy pracuje. Trochu jsme spolupracovali na jednom případě. Ale nemá mě moc v lásce."

Breeze si vzdychl, zašoupal nohama po podlaze a zašustil novinami, které předtím shodil z židle.

"Je tohle všechno na rovinu - nebo jen chytračíte? Totiž to o těch vlivných lidech, které neznáte?"

"Je to na rovinu," řekl jsem. "Ale to, jak toho využívám, je chytráctví."

"Nemyslím, že je to moc velké chytráctví říkat to takhle naplno."

"A já si zas myslím, že je."

Položil si velikou pihovatou ruku na celou spodní část obličeje a stiskl. Když zas ruku odtáhl, zůstaly mu na tvářích kulaté červené otisky po palci a prstech. Díval jsem se, jak ty skvrny blednou.

"Cože nejdete domů a nenecháte jednoho v klidu pracovat?" houkl na mne nevrle.

Vstal jsem a přikývl a šel ke dveřím. Breeze promluvil k mým zádům: "Dejte mi svou adresu do bytu."

Dal jsem mu ji. Zapsal si to. "Tak nashle," řekl zasmušile, "a neodjíždějte z města. Budeme potřebovat vaši výpověď - snad už dnes večer."

Vyšel jsem ven. Na odpočívadle stáli dva uniformovaní poldové. Dveře na druhé straně chodby byly otevřené a uvnitř stále ještě pracoval technik. Dole v hale jsem potkal další dva policajty, na každém konci jednoho. Ryšavého správce jsem nezahlédl. Vyšel jsem hlavním vchodem ven. Od chodníku právě vyjížděla ambulance. Po obou stranách ulice stál hlouček lidí, ale menší, než bývá v jiných čtvrtích při podobné příležitosti.

Prodíral jsem se podél chodníku. Nějaký muž mě popadl za paži a zeptal se: "Co se tady semlelo, kamaráde?"

Setřásl jsem jeho paži a neodpověděl jsem, ani jsem se na něho nepodíval a zamířil jsem dolů ulicí, kde stál můj vůz.

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):