Vysoké okno

16

Než jsem tam došel, zapomněl jsem, čí je která sklenice, a tak jsem je všechny vypláchl a utřel a právě jsem je začal znovu nalévat, když se Spangler přišoural za mnou a postavil se mi za záda.

"Žádný strach," řekl jsem. "Zrovna dneska do toho náhodou žádný kyanid nepřidávám."

"Heleďte, nechtějte se na našeho starýho moc vytahovat," promluvil k mému zátylku. "Ten toho ví víc, než si myslíte."

"Děkuju za výstrahu," řekl jsem.

"Poslyšte, já bych si rád něco přečetl o tom případu Cassidy," řekl. "Vypadá zajímavě. Muselo se to stát dřív, než jsem se dal k policii."

"Je to už moc dávno," řekl jsem. "A vůbec nikdy se to nestalo. Dělal jsem si jenom legraci." Postavil jsem sklenky na podnos a odnesl jsem je zase do pokoje a rozestavil je. Svou jsem si vzal s sebou k židli za šachovým stolkem.

"Další cvok," řekl jsem. "Váš poskok se za mnou plíží do kuchyně, aby mě za vašimi zády varoval, jak opatrně si mám počínat, protože prý znáte věci, o kterých nemám ponětí, že je znáte. Má na to zrovna tu správnou vizáž. Dobráckou a otevřenou a červená se jako panenka."

Spangler se posadil na kraj židle a začervenal se, Breeze na něho letmo pohlédl, docela bezvýrazně.

"Co jste zjistili o Phillipsovi?" zeptal jsem se.

"Jo tak Phillips," řekl Breeze. "George Anson Phillips, to byl takový dojemný případ. Myslel si, že je detektiv, ale zdá se, že nemohl přimět nikoho jiného, aby s ním tenhle názor sdílel. Mluvil jsem s venturským šerifem. Říkal, že George byl milý klouček, snad až příliš milý, než aby se z něho mohl stát dobrý polda, i kdyby měl navíc taky trochu fíštrónu. George udělal vždycky všechno, co mu nařídili, a provedl to celkem dobře, hlavně když mu nezapomněli říct, kterou nohou má vykročit a kolik kroků udělat tam a kolik zpátky, a vůbec takové tyhle drobnosti. Ale moc slibně se nevyvíjel, jestli chápete, jak to myslím. Byl to takový polda, co dokáže hladce klofnout zloděje kuřat za předpokladu, že mu ten chmaták šlohne to kuře rovnou před nosem a potom na útěku zakopne a praští se do hlavy o kandelábr nebo podobně a zůstane ležet jako kláda. Jinak by se ta celá věc mohla trochu zkomplikovat a George by se musel vrátit na strážnici pro instrukce. No, po čase to šerifa jaksi unavilo, a tak dal Georgovi padáka."

Breeze zase upil ze sklenice a podrbal se na bradě nehtem zvíci lopaty.

"Potom George pracoval o obchodním domě v Simi pro jistého pana Sutcliffa. Byl to podnik, kde se bralo na úvěr, a každý zákazník dostal takovou malou knížečku a tyhle knížky činily Georgovi potíže. Někdy tam zapomněl nějakou položku zanést nebo ji zanesl do nesprávné knížky a někteří zákazníci ho na to upozornili, ale jiní zase byli rádi, že na to zapomněl. Sutcliff nakonec dospěl k názoru, že by se George asi líp uplatnil v jiném oboru, a tak George odešel do Los Angeles. Podědil trochu peněz, ne moc, ale stačilo to na licenci a na záruku a na to, aby si najal kousek kanceláře. Byl jsem se tam podívat. Měl tak akorát místo na psací stůl v jednom kamrlíku společně s chlápkem, který tvrdí, že prodává vánoční pohlednice. Jmenuje se Marsh. Bylo domluveno, že když bude mít George nějakého zákazníka, Marsh se půjde projít. Marsh říká, že nevěděl, kde George bydlí, a že George neměl žádné zákazníky. To znamená, že v té kanceláři nedostal George žádnou zakázku, o které by Marsh věděl. Ale George si dal inzerát do novin, a je možné, že sehnal nějakého klienta touhle cestou. Myslím, že to tak nějak bylo, protože asi před týdnem našel Marsh na svém psacím stole lístek od George, že odjíždí na několik dní z města. Od té doby o něm neslyšel. A George zatím šel do Court Street, najal si tam byt pod jménem Anson a nechal se odprásknout. To je všechno, co prozatím o Georgovi víme. Je to vážně dojemný případ."

Podíval se na mne zpříma a bez zvědavosti a pozvedl sklenici ke rtům.

"Jaký to byl inzerát?"

Breeze postavil sklenici a vydoloval z náprsní tašky kousek tenkého papíru a položil jej na stolek. Šel jsem k němu, zvedl papírek a přečetl si jej. Stálo tam:

Pryč se starostmi! Zbavte se pochyb a nejistoty! Hlodá vás na duši podezření? Obraťte se na zkušeného, spolehlivého, důvěryhodného, diskrétního odborníka George Ansona Phillipse, Glenview 9521.

Položil jsem papírek zpátky na skleněnou desku.

"Není to o nic horší než většina obchodních inzerátů," řekl Breeze. "Nezdá se, že měl za lubern nějakou lumpárnu."

Spangler řekl: "Sestavila mu to ta dívka, co přijímá inzeráty. Říkala, že se při tom div nerozchechtala, ale George prý usoudil, že to je prima. Bylo to ve sběrně inzerátů pro Chronicle na Hollywoodském bulváru."

"To jste zjistili rychle," řekl jsem.

"Nemívám potíže se získáváním informací," řekl Breeze. "Leda snad od vás."

"A co je s Henchem?"

"S Henchem není nic. Uspořádali si s tou dívkou mejdan. Trochu pili, trochu zpívali, trochu se prali a poslouchali rádio a občas si vyšli ven něco sníst, když dostali chuť. Mám dojem, že se to táhlo už několik dní. Bylo načase, že jsme to zarazili. To děvče má na obou očích monokl. V dalším kole by jí Hench možná zlomil vaz. Kam se člověk podívá, všude je plno grázlů, jako je Hench - a ta jeho dívka."

"A co ta pistole, o níž Hench tvrdí, že mu nepatří?"

"Je to ta správná pistole. Kulku ještě nemáme, ale máme nábojnici. Byla pod Georgovou postelí a její ráže odpovídá té pistoli. Vystřelili jsme z ní ještě dvakrát a porovnali jsme rýhování na náboji a stopy od jehly úderníku."

"Věříte, že tu pistoli někdo narafičil Henchovi pod polštář?"

"No samo. Proč by Hench Phillipse střílel? Vždyť ho ani neznal."

"Jak to víte?"

"Vím to a basta," řekl Breeze a rozhodil paže. "Podívejte, jsou věci, které víte, protože je máte sepsány černé na bílém. A jsou věci, které víte, protože odpovídají zdravému rozumu a musejí být takové, jaké jsou. Když někdo zastřelí člověka, nespustí hnedka randál, aby na sebe co nejvíc upozornil, zvlášť když má celou tu dobu v posteli pod polštářem bouchačku. Ta dívka byla celý den s Henchem. Kdyby Hench někoho zastřelil, něco by tušila. Ale…