Muž, který měl rád psy (Raymond Chandler)

6.

Policejní náčelník Fulwider byl pořízek, obtloustlá těžká váha s roztěkanýma očima a takovým odstínem zrzavých vlasů, který je skoro růžový. Měl je ostříhané velice nakrátko a mezi růžovými vlásky se mu leskla růžová pleška. Měl na sobě žlutohnědý flanelový oblek s našívanými kapsami a štěpováním, střižený tak, jak to každý krejčí nedokáže.

Podal si se mnou ruku, natočil si židli stranou a zkřížil nohy. Ukázal mi tak francouzské flórové ponožky, pár po třech až čtyřech dolarech, i ručně dělané anglické boty za patnáct až osmnáct dolarů, pokud to kupoval se slevou.

Říkal jsem si v duchu, že se asi bohatě oženil.

"Á, Carmady," prohodil, když přes skleněnou desku svého psacího stolu sahal po mé vizitce. "S dvěma ,a', že ano? Jdete kvůli nějakému případu?"

"Mám sám menší malér," odpověděl jsem. "Vy to můžete napravit, pokud chcete."

Vypjal hruď, mávl růžovou rukou a snížil hlas o několik stupňů.

"Maléry," řekl, "jsou něco, čeho si naše malé městečko ani moc neužije. Naše městečko je malé, ale čisťounké jako klícka. Koukám z okna na západ a vidím Pacifik. Nic nemůže být čistší. Směrem na sever zas vidím Arguello Boulevard a předhoří. Na východě je ta nejznamenitější, třebaže malá obchodní čtvrť, jakou byste si mohl přát, a kromě toho přímo ráj dobře udržovaných domků a zahrad. Na jihu – kdybych měl taky okno na jih, což nemám – bych viděl ten nejbáječnější malý přístav pro jachty, ano, ten nejbáječnější přístav pro jachty, který na světě existuje."

"Svoje maléry jsem si přinesl s sebou," opáčil jsem. "Totiž aspoň některé. Zbytek už odkráčel napřed. Abyste tedy věděl, jedna dívka jménem Isobel Snareová utekla z domova někam do velkoměsta a jejího psa viděli tady. Psa jsem našel, ale lidi, co ho měli, mi způsobili fůru trablů, aby mě odrovnali."

"Opravdu?" zeptal se náčelník roztržitě. Obočí se mu na čele málem setkalo. Nebyl jsem si jist, jestli si já utahuju z něho, anebo on ze mě.

"Otočte klíčem ve dveřích, ano?" požádal mě. "Jste mladší než já."

Vstal jsem, otočil klíčem, pak jsem se znovu posadil a vytáhl cigaretu. Mezitím položil náčelník na stůl sympaticky vyhlížející láhev a dvě štamprlátka i hrst kardamomových semen.

Napili jsme se, náčelník rozlouskl tři nebo čtyři semena, žvýkali jsme je a koukali jeden na druhého.

"Povídejte mi o vašich trablech," vyzval mě pak, "teď už je můžu vnímat."

"Slyšel jste někdy o chlapíkovi, kterému se říká Farmář Saint?"

"Jestli jsem slyšel?" Poklepával na desku stolu, až kardamomová semena poskakovala. "Pročpak asi je na toho chlapa vypsána odměna tisíc dolarů? Vyloupení banky, co?"

Přikývl jsem a snažil se nenápadně vyhnout jeho pohledu. "Pracuje se sestrou. Ta se jmenuje Diana. Oblíkají se jako vesničané, přepadávají na malých městech banky – státní banky. Proto mu říkají Farmář Saint. I na tu jeho sestru je vypsána odměna tisíc dolarů."

"To si pište, že bych tomuhle párku moc rád poklepal na rameno," řekl náčelník pevně.

"Tak proč to propánahoha neuděláte?" zeptal jsem se ho.

Nevyletěl z kůže, ale otevřel pusu tak, až jsem se lekl, že mu dolní čelist spadne do klína. Vytřeštil oči jako loupaná vejce. Tenounká stružka slin se mu objevila v tučném ústním koutku. Zavřel ústa s veškerou rozvážlivostí bagru.

Pokud to byl čin, byl to velký čin.

"Řekněte to ještě jednou," zašeptal.

Otevřel jsem složené noviny, které jsem měl s sebou, a ukázal mu na jeden odstavec.

"Všimněte si zprávy o mrtvém Sharpovi. Váš zdejší plátek v té věci moc nezapracoval. Sdělují, že kdosi neznámý zavolal k vám na oddělení, vaši mládenci vyjeli a našli v prázdném domě mrtvolu. Banda mamlasů! Byl jsem tam já, byl tam Farmář Saint i jeho sestra. Vaši poldové tam byli právě v době. kdy jsme tam byli i my."

"Zrada!" vykřikl znenadání. "Zrádci na oddělení!" Obličej měl teď šedivý jako mucholapka nacucaná otrušíkem. Roztřesenou rukou nalil dvě další štamprlata.

Teď bylo na mně, abych louskal kardamomová semena.

Náčelník schoval svoji sklenku kamsi dolů a zprudka sáhl po telefonu, který měl na psacím stole. Zachytil jsem jméno Galbraith. Šel jsem a dveře zase odemkl.

Nečekali jsme moc dlouho, ale zase dost dlouho na to, aby si náčelník dal dvě další štamprlata. Barva ve tvářích se mu tím vylepšila.

Potom se otevřely dveře a hromotlucký červenolící polda, který mě onehdy praštil pendrekem, veplul dovnitř s dýmkou v zubech a s rukama v kapsách. Ramenem zabouchl dveře a nedbale se o ně opřel.

"Ahoj, seržo!" řekl jsem.

Podíval se na mě, jako kdyby mě strašně rád kopl do obličeje, a pomalu, aby si to mohl vychutnat.

"Policejní odznak!" řval tlustý náčelník. "Odznak! Polož ho sem na stůl! Máš vyhazov!"

Galbraith pomalu přešel až k psacímu stolu a s loktem opřeným o desku dal obličej tak třicet centimetrů od náčelníkova nosu.

"Proč ten povyk?" zeptal se huhňavě.

"Měl jsi Farmáře Sainta v rukou a nechal jsi ho pláchnout," křičel náčelník. "Ty a ten trouba Duncan. Nechali jste ho, aby vám do břicha zapíchl brokovnici a odkráčel. Jste vyřízení! Máte padáka. Pro vás už je zde jen tolik práce jako pro ostřici v konzervě. Sem s odznakem!"

"Farmář Saint? Zatraceně, kdo je to?" zeptal se Galbraith nevzrušeně a vyfoukl kouř z dýmky náčelníkovi rovnou do obličeje.

"On to neví!" zaskučel náčelník směrem ke mně. "On to neví! S takovým materiálem já musím pracovat."

"Co tím míníte – pracovat?" zeptal se Galbraith nedbale.

Tlustý náčelník vyskočil, jako by ho píchla včela do špičky nosu. Pak sevřel masitou ruku v pěst a uhodil do Galbraithovy čelisti něčím, co vypadalo jako buchar. Galbraithova hlava se pohnula sotva o pár centimetrů.

"Tak tohle ne!" ohradil se. "Můžete mi poškodit vnitřnosti, a co si pak oddělení počne?" Střelil pohledem po mně, a pak se zase zadíval na Fulwidera. "Mám mu to říct?"

Fulwider na mě koukal, aby zjistil, jak na mě celá ta komedie účinkuje. Otevřel jsem pusu dokořán a zatvářil se nechápavě jako farmářský kluk při hodině latiny.

"Jo, pověz mu to," zabručel a protřepal si kotníky prstů.

Galbraith položil tlustou nohu přes roh psacího stolu, rychle uhasil svou dýmčičku, sáhl po whisky a nalil si sám do šéfovy sklenice. Napil se, otřel rty a zašklebil se. Když se šklebil, měl ústa otevřená tak, že by mu do nich mohl dentista ponořit obě ruce až po lokty.

"Když jsme s Duncanem vnikli do domu," řekl klidně, "ležel jste na podlaze tuhej a ten čahoun se nad várna nakláněl se zabijákem. Ta holka seděla na sedátku u okna s hromadou novin a papírů kolem sebe. Čahoun na nás hned začal chrlit jakýsi historky vycucaný z prstu, když vtom někde vzadu začne skučet pes, my zíráme, kde je, a holka zatím vyball z novin krátkou pušku, dvanáctku, a ukazuje nám ji. Co teda mužem dělat, než bejt jako mílius? Ona se chybit nemohla, ale my jsme to mohli schytat. A čahoun začne tahat z kalhot další bouchačky, svážou nás a strčí do komory, kde je tolik chloroformu, že by nás to uklidnilo i bez provazů. Po chvíli slyšíme, že ve dvou fárech odjíždějí. Když se zbavíme pout, ten ztuhlej chlápek na podlaze pořád leží, jako by mu tam všecko patřilo. Takže pro novináře si něco vycucáme z prstu. Pořád ještě nemáme žádný nový informace. Jak se to rýmuje s tím, co zas víte vy?"

"Docela dobře," sdělil jsem mu. "Pokud se pamatuju, ta ženská sama volala pro nějaké poldy. Ale můžu se mýlit. Zbytek se shoduje v tom, že jsem ležel na podlaze, jak jsem to schytal pendrekem, a nevěděl jsem o světě ani zbla."

Galbraith se na mě zadíval zlým pohledem. Náčelník pozoroval svůj palec.

"Když jsem přišel k sobě," pokračoval jsem, "byl jsem v soukromé cvokárně na Devětadvacáté ulici, soukromě léčený drogami a kořalkou s drogami. Sekyroval mě chlápek, který se jmenuje Sundstrand. Byl jsem tak zřízený a nacpaný drogami, že jsem mohl být Rockefellerův oblíbený niklák, co se chce sám roztočit."

"Ten Sundstrand." podotkl Galbraith těžce. "Ten chlápek nás už dlouho souží jako blecha v kalhotách. Máme jít a dát mu pár na pamětnou, šéfe?"

"Hotovka je, že Farmář Saint do toho Carmadyho dostal," pronesl Fulwider vážně. "Takže tu asi je nějaká spojitost. Řekl bych, že ano, a vzal bych Carmadyho s sebou. Chcete jít?" zeptal se mě.

"Mám?" řekl jsem srdečně.

Galbraith se podíval na láhev whisky. "Na toho Sainta i na jeho ségru je vypsaná odměna tisíc dolarů na každýho," poznamenal opatrně. "Jestli je seberem, jak se potom rozdělíme?"

"Mě vynecháte," odtušil jsem. "Já dostávám zaplaceno přímo od zákazníka plus výdaje."

Galbraith se opět ušklíbl. Pohupoval se na podpatcích a šklebil se přitom s nelíčenou srdečností.

"Prima primisima! Dali jsme vaše auto dolů do garáže. Nějakej Japončík kvůli němu telefonoval. Tak si je teď vezmem a pojedeni spolu – vy a já."

"Možná byste měli vzít ještě někoho s sebou – na pomoc," ozval se náčelník pochybovačně.

"Ale kdepak. My dva na to stačíme ažaž. Ten čmuchal dost vydrží, jinač by už vůbec nechodil."

"No dobrá," řekl náčelník zvesela. "A teď se na to krapet napijem."

Ale byl pořád ještě nějak vyvedený z míry. Zapomněl na kardamomová semena.

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):