10.
Za čtyřicet centů to byla pěkně dlouhá jízda. Vodní taxík, starý motorový člun beze všech ozdob, klouzal mezi zakotvenými jachtami a obeplouval vlnolam. Zastihl nás příliv. Veškerá společnost, která tu byla se mnou kromě přísně vyhlížejícího chlápka u kormidelního kola, to byly dva zamilované párky, které si začaly ozobávat tváře, hned jak se snesla tma.
Díval jsem se zpět na světla města a snažil se moc nekrmit rybičky tam dole svou večeří. Zprvu porůznu roztroušené jednotlivé drobné diamanty se spojily a staly se diamantovým náramkem vystaveným ve výkladní skříni noci. Potom se změnily v jemně oranžově žlutou skvrnu nad vrcholem vlnobití. Člun pleskavě narážel na neviditelné vlny a odskakoval jako při surfování. Ve vzduchu se vznášela chladná mlha.
Kruhové světlíky v boku Montecita se zvětšily, člun opsal široký oblouk, naklonil se o pětačtyřicet stupňů a elegantně zastavil po straně jasně osvětlené plošiny. Motor přešel do chodu naprázdno a jen vystřeloval do mlhy.
Šikmooký mladík v přiléhavé modré špinavé kazajce a s gangsterským kukučem pomohl dívkám nahoru, přelétl jejich doprovod ostrým, hbitým pohledem a poslal je taky nahoru. Pohled, který uštědřil mně, mi o něm ledacos napověděl. Způsob, jak přejel rukou moje pouzdro s pistolí, mi o něm řekl ještě víc.
"Ne," pronesl tlumeně. "Ne."
Vystrčil bradu k taxikáři. Ten spustil přes kotevní úvazník krátkou smyčku, pootočil kormidlem a vylezl na můstek. Postavil se mi za záda.
"Ne," vrnivě opakoval chlapík ve špinavé kazajce. "Na naši loď žádný bouchačky! Promiňte, pane."
"Je to součást mého oblečení." řekl jsem mu. "Jsem soukromý detektiv. Dám ji do úschovny."
"Promiň, kámo. Na bouchačky úschovnu nemáme. Dej si zpátečku."
Taxikář se mi zápěstím zahákl pod pravou paži. Pokrčil jsem rameny.
"Zpátky do člunu," houkl pak. "Jsem vám dlužnej čtyřicet centů, pane. Jde se."
Vrátil jsem se zpět do člunu.
"Dobrá," spustil jsem na toho ve špinavé kazajce. "Když nechcete moje peníze, tak nechcete. Je to zatraceně divný způsob, jak jednat s návštěvníkem. Je to –"
Jeho kluzký, mlčenlivý úsměv bylo to poslední, co jsem spatřil, když vodní taxík vyplul a začal na zpáteční cestě brázdit vlny příboje. Z duše se mi protivilo opustit ten úsměv jen tak.
Cesta zpět mi připadala delší. Na taxikáře jsem nepromluvil a on nepromluvil na mě. Když jsem vystoupil na plošině u mola, zabručel k mým zádům: "Až zase podruhý, šerloku, až nebudem mít tak napilno."
Půl tuctu pasažérů, čekajících, až budou moci nastoupit, na mě zůstalo koukat. Prošel jsem kolem nich, kolem dveří čekárny, a zamířil ke schodům na pevninu.
Zrzavý hromotluk, chlapisko ve špinavých teniskách, dehtem umazaných kalhotách a potrhaném modrém svetru, se u zábradlí napřímil a zlehka do mě vrazil.
Zastavil jsem se a zbystřil pozornost. Řekl tiše: "Co se děje, čmuchale? Žádnej kšeftík na ty zatracený lodi?"
"A musím odpovědět?"
"Jsem člověk, kterej dovede poslouchat."
"Kdo jste?"
"Říkejte mi Zrzku."
"Z cesty, Zrzku. Mám práci."
Smutně se usmál a dotkl se mého levého boku. "Pod tím lehkým oblekem je něco jako bouchačka," podotkl. "Chcete se dostat na palubu? To se může podařit, pokud je k tomu rozumnej důvod."
"Kolik stojí ten rozumnej důvod?"
"Padesátku. O deset víc, když mi zamažete člun od krve," dodal.
Vykročil jsem. "Pětadvacet za cestu tam," promluvil kvapně. "Možná se nazpátek budete vracet s kamarádama, co?"
Popošel jsem od něho tak čtyři kroky, pak jsem se pootočil. "Ujednáno," řekl jsem a odkráčel.
Na konci osvětlené zábavní promenády zářil pavilón Tango, nacpaný k prasknutí i v tuto ještě časnou hodinu. Vešel jsem, opřel se o zeď a sledoval, jak na elektrickém ukazateli binga naskakuje vždy dvojice čísel. Pozoroval jsem i hráče karet, zřejmě patřícího k podniku, jak dává pod stolem znamení spoluhráči – strká do něj kolenem.
Vedle mne se objevil kdosi velký, kdosi v modrém. Ucítil jsem pach dehtu. Tichý, hluboký, smutný hlas pronesl: "Potřebujete tam s něčím píchnout?"
"Hledám jedno děvče, …
