Muž, který měl rád psy (Raymond Chandler)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

11.

Na boku lodi obráceném k moři nebylo žádné slavnostní osvětlení. Zrzek vypnul motor, zabočil obloukem pod převislou záď a přitočil se ke kluzkému pancéřování lodi s tak povzneseným klidem, jako když člen klubu prochází hotelovou halou.

Vysoko nad námi se vynořily dvojité železné dveře, kousek vpředu před oslizlými články kotevního řetězu. Náš motorový člun slabě narážel na staré pancéřování Montecita a mořské vlny tu a tam pleskly o dno člunu pod našima nohama. Nade mnou se vztyčil veliký stín bývalého poldy. Stočené lano zakmitlo tmou, kdesi ve výši se o něco zachytilo a zase spadlo zpátky do člunu. Zrzek je napjal a omotal kolem čehosi na kapotě motoru.

Řekl tiše: "Sedí moc vysoko jako jezdec na steeplechase. Musíme vylízt po těch plátech nahoru."

Uchopil jsem kormidlo a udržoval špici člunu proti slizkému trupu. Zrzek sáhl po železném žebříku, nejasně se rýsujícím u boku lodi, cosi zamumlal a vyšvihl se vzhůru do tmy.

Tělo vzepřel do pravého úhlu, tenisky mu klouzaly po vlhkých kovových příčlích.

Po chvíli nade mnou cosi zaskřípělo a slabé žluté světlo prozářilo mlhu. Zahlédl jsem obrys těžkých dveří a Zrzkovu sehnutou hlavu.

Potom jsem vystoupil po žebříku já. Byla to dřina. S těžkým pohekáváním jsem se dostal do páchnoucího prostoru plného smetí, beden a sudů. Krysy prchaly z dohledu do tmavých koutů.

Zrzek přiblížil rty až k mému uchu: "Odtuď se lehko dostanem ke kočičí lávce u kotelny. Budou topit v pomocným kotli, kvůli elektřině a horký vodě. To znamená, že je tam jeden chlápek. Toho si beru na starost. Posádka dělá taky nahoře, tam. co se točí prachy. Z kotelny vám ukážu větrací šachtu, kde nejsou mříže. Vede na palubu pro záchranný čluny. A pak už máte volnou cestu."

"Určitě máte na palubě pár příbuzných," poznamenal jsem.

"Co vás napadá! Když se potloukáte po pláži, ledacos zjistíte. Možná mám blízko k partě, co se chystá tyhle starý necky zlikvidovat. Vrátíte se rychle?"

"Tam na palubě pro záchranné čluny by mě to mohlo pěkně spláchnout do moře," usoudil jsem. "Tu máte." Vylovil jsem z peněženky několik bankovek a podal mu je.

Potřásl zrzavou hlavou. "Hm. hm. To je za zpáteční cestu."

"Předplácím si ji," řekl jsem. "I když ji třeba nepoužiju. Vemte si ty prachy, dřív než se rozbrečím."

"Dobrá – děkuju, kamaráde. Jsi správnej chlap."

Procházeli jsme mezi bednami a sudy. Žluté světlo sem padalo z průchodu na druhé straně a my jsme mířili stejným směrem k úzkým železným dveřím. Vedly ke kočičí lávce. Proplížili jsme se tudy, slezli po ocelovém žebříku umazaném od oleje, slyšeli mírný sykot naftových hořáků a prodírali se mezi horami železa za tím sykotem.

Za rohem jsme spatřili malého špinavého Taliána v purpurově červené hedvábné košili. Seděl na kancelářské, dráty povyspravené židli pod holou žárovkou a četl noviny za pomoci brýlí s ocelovými obroučkami i za pomoci černého ukazováku.

"Ahoj, Prcku," pronesl Zrzek mírně. "Co dělají všecky tvoje bambiňata?"

Talián otevřel pusu a rychle natáhl ruku. Zrzek ho udeřil. Uložili jsme ho na podlahu, roztrhali jeho červenou košili a udělali z ní pruhy na pouta a roubík.

"To sis asi nepomyslel, kámo, že udeřím chlápka, co má na nose brejle," řekl mi Zrzek. "Ale to proto, že až polezeš větrací šachtou nahoru, slyšel by tady dole strašnej randál. Ti nahoře neuslyší nic."

Řekl jsem, že právě touhle cestou bych rád šel, a tak jsme nechali Taliána svázaného na podlaze a našli větrací šachtu, uvnitř bez mříží. Potřásli jsme si se Zrzkem rukama, prohlásil jsem, že – jak doufám – se spolu zase shledáme, a vydal jsem se na cestu vzhůru po žebříku.

Bylo chladno, černá tma a dovnitř pronikal mlhavý vzduch. Cesta nahoru mi připadala nekonečná. Po třech minutách jsem měl pocit, jako by už uplynula hodina. Konečně jsem vyšplhal nahoru a opatrně vystrčil hlavu. Plachtou zakryté záchranné čluny se nejasně rýsovaly kolem paluby. V tmavém prostoru mezi dvěma z nich se ozývalo tiché špitání. Zdola zaznívalo těžké rytmické dunění hudby. Nahoře na vrcholu stěžně zářilo světlo a skrze lehkou mlhu zatrpkle hledělo dolů pár hvězd.

Naslouchal jsem, ale nebylo slyšet žádné sirény policejního člunu. Vylezl jsem z větrací šachty a spustil se na palubu.

Šepot vycházel od dvojice, která se objímala v úkrytu pod jedním člunem. Vůbec si mě nevšímali. Šel jsem po palubě kolem tří či čtyř zavřených dveří kajut. Škvírami ve dvou z nich vycházelo trochu světla. Naslouchal jsem, ale neslyšel nic jiného než veselou zábavu hostů dole pod hlavní palubou.

Skryl jsem se do temného stínu, nabral do plic pořádně vzduchu a vyslal ho ven v podobě zavytí – vrčivého zavytí šedého amerického vlka, osamělého a hladového, který je daleko od domova a tak ubohý, že na něho útočí sedmero druhů trampot.

Odpovědělo mi hluboké, potlačované vrčení a štěkot německého ovčáka. Na temné palubě hlasitě vykřikla nějaká dívka a mužský hlas pronesl: "A já jsem si myslel, že už všichni pijáci šelaku vymřeli."

Vzpřímil jsem se, odjistil pistoli a rozběhl se za štěkotem. Vrčení i štěkot vycházely z kajuty na druhé straně paluby.

Přiložil jsem ucho ke dveřím a naslouchal, jak mužský hlas uklidňuje psa. Pes přestal štěkat, jednou či dvakrát ještě zavrčel, ale pak ztichl. Ve dveřích, kterých jsem se dotýkal, se otočil klíč.

Odskočil jsem od nich a přiklekl na koleno. Dveře se otevřely asi na třicet centimetrů. Vynořila se z nich ulízaná hlava. Světlo z palubní lampy kryté stínidlem vrhalo lesk na černé vlasy.

Vstal jsem a udeřil do té hlavy hlavní své pistole. Muž vypadl ze dveří rovnou mně do náruče. Zatáhl jsem ho zpět do kajuty a hodil ho na ustlané lůžko.

Dveře jsem opět zavřel a zamkl. Na druhém lůžku se choulila drobná dívka se široce otevřenýma očima. Řekl jsem: "Dobrý večer, slečno Snareová. Měl jsem fůru trablů, abych vás našel. Chcete se vrátit domů?"

Farmář Saint se překulil a posadil. Držel si hlavu. Byl tiše jako pěna a upíral na mě ostré černé oči. Na rtech mu pohrával napjatý, ale téměř veselý úsměv.

Přelétl jsem očima kajutu, psa jsem nespatřil, zato další dveře, za nimiž mohl být. Opět jsem pohlédl na dívku.

Nebyla nějak zvlášť hezká, jako většina lidí. co nadělají nejvíc potíží. Choulila se na posteli s koleny až k bradě a s vlasy, které jí padaly přes jedno oko. Měla na sobě pletené šaty, golfové ponožky a sportovní boty s velkým jazykem, který padal přes nárt. Kolena měla pod obrubou šatů nahá a kostnatá. Vypadala jako školačka.

Prohledal jsem Sainta kvůli pistoli. Žádnou jsem nenašel. Ušklíbl se na mě.

Dívka zvedla ruku a odhodila si vlasy nazad. Dívala se na mě, jako bych byl daleko odtud. Pak lapla po dechu a dala se do pláče.

"Vzali jsme se," promluvil tiše Saint. "Myslí si, že mě skrz naskrz prostřílíte. S tím vlčím zavytím to byla chytrá finta."

Nic jsem neříkal. Naslouchal jsem. Venku pořád nic.

"Jak jste se dozvěděl, kde mě hledat?" zeptal se Saint.

"Řekla mi to Diana, než zemřela," odpověděl jsem krutě.

Pohled mu ztvrdl. "Tomu nevěřím, šerloku."

"Utekl jste a ji nechal v bryndě. Co jste čekal?"

"Myslel jsem si, že policajti nebudou chtít odkráglovat ženskou. A na svobodě jsem se mohl pokusit o vyjednávání. Kdo ji zabil?"

"Jeden z Fulwiderových poldů. Vy jste ho dostal."

Škubl hlavou nazad, obličejem se mu kmitl divoký výraz, ale hned zas zmizel. Usmál se na plačící dívku.

"Počkej, zlato. Vysvětlím ti to." Ohlédl se na mě. "Předpokládejme, že se bez odporu vzdám. Je tu možnost, jak ji ze všeho dostat?"

"Co to znamená – bez odporu?"

"Mám tady na lodi spoustu kámošů, šerloku. Vy jste zatím ještě ani nezačal."

"Vy jste ji do toho zatáhl," odpověděl jsem. "A nemůžete ji z toho dostat. Tohle je část odplaty."

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023