6.
Policejní náčelník Fulwider byl pořízek, obtloustlá těžká váha s roztěkanýma očima a takovým odstínem zrzavých vlasů, který je skoro růžový. Měl je ostříhané velice nakrátko a mezi růžovými vlásky se mu leskla růžová pleška. Měl na sobě žlutohnědý flanelový oblek s našívanými kapsami a štěpováním, střižený tak, jak to každý krejčí nedokáže.
Podal si se mnou ruku, natočil si židli stranou a zkřížil nohy. Ukázal mi tak francouzské flórové ponožky, pár po třech až čtyřech dolarech, i ručně dělané anglické boty za patnáct až osmnáct dolarů, pokud to kupoval se slevou.
Říkal jsem si v duchu, že se asi bohatě oženil.
"Á, Carmady," prohodil, když přes skleněnou desku svého psacího stolu sahal po mé vizitce. "S dvěma ,a', že ano? Jdete kvůli nějakému případu?"
"Mám sám menší malér," odpověděl jsem. "Vy to můžete napravit, pokud chcete."
Vypjal hruď, mávl růžovou rukou a snížil hlas o několik stupňů.
"Maléry," řekl, "jsou něco, čeho si naše malé městečko ani moc neužije. Naše městečko je malé, ale čisťounké jako klícka. Koukám z okna na západ a vidím Pacifik. Nic nemůže být čistší. Směrem na sever zas vidím Arguello Boulevard a předhoří. Na východě je ta nejznamenitější, třebaže malá obchodní čtvrť, jakou byste si mohl přát, a kromě toho přímo ráj dobře udržovaných domků a zahrad. Na jihu – kdybych měl taky okno na jih, což nemám – bych viděl ten nejbáječnější malý přístav pro jachty, ano, ten nejbáječnější přístav pro jachty, který na světě existuje."
"Svoje maléry jsem si přinesl s sebou," opáčil jsem. "Totiž aspoň některé. Zbytek už odkráčel napřed. Abyste tedy věděl, jedna dívka jménem Isobel Snareová utekla z domova někam do velkoměsta a jejího psa viděli tady. Psa jsem našel, ale lidi, co ho měli, mi způsobili fůru trablů, aby mě odrovnali."
"Opravdu?" zeptal se náčelník roztržitě. Obočí se mu na čele málem setkalo. Nebyl jsem si jist, jestli si já utahuju z něho, anebo on ze mě.
"Otočte klíčem ve dveřích, ano?" požádal mě. "Jste mladší než já."
Vstal jsem, otočil klíčem, pak jsem se znovu posadil a vytáhl cigaretu. Mezitím položil náčelník na stůl sympaticky vyhlížející láhev a dvě štamprlátka i hrst kardamomových semen.
Napili jsme se, náčelník rozlouskl tři nebo čtyři semena, žvýkali jsme je a koukali jeden na druhého.
"Povídejte mi o vašich trablech," vyzval mě pak, "teď už je můžu vnímat."
"Slyšel jste někdy o chlapíkovi, kterému se říká Farmář Saint?"
"Jestli jsem slyšel?" Poklepával na desku stolu, až kardamomová semena poskakovala. "Pročpak asi je na toho chlapa vypsána odměna tisíc dolarů? Vyloupení banky, co?"
Přikývl jsem a snažil se nenápadně vyhnout jeho pohledu. "Pracuje se sestrou. Ta se jmenuje Diana. Oblíkají se jako vesničané, přepadávají na malých městech banky – státní banky. Proto mu říkají Farmář Saint. I na tu jeho sestru je vypsána odměna tisíc dolarů."
"To si pište, že bych tomuhle párku moc rád poklepal na rameno," řekl náčelník pevně.
"Tak proč to propánahoha neuděláte?" zeptal jsem se ho.
Nevyletěl z kůže, ale otevřel pusu tak, až jsem se lekl, že mu dolní čelist spadne do klína. Vytřeštil oči jako loupaná vejce. Tenounká stružka slin se mu objevila v tučném ústním koutku. Zavřel ústa s veškerou rozvážlivostí bagru.
Pokud to byl čin, byl to velký čin.
"Řekněte to ještě jednou," zašeptal.
Otevřel jsem složené noviny, které jsem měl s sebou, a ukázal mu na jeden odstavec.
"Všimněte si zprávy o mrtvém Sharpovi. Váš zdejší plátek v té věci moc nezapracoval. Sdělují, že kdosi neznámý zavolal k vám na oddělení, vaši mládenci vyjeli a našli v prázdném domě mrtvolu. Banda mamlasů! Byl jsem tam já, byl tam Farmář Saint i jeho sestra. Vaši poldové tam byli právě v době. kdy jsme tam byli i my."
"Zrada!" vykřikl znenadání. "Zrádci na oddělení!" Obličej měl teď šedivý jako mucholapka nacucaná otrušíkem. Roztřesenou rukou nalil dvě další štamprlata.
Teď bylo na mně, abych louskal kardamomová semena.
Náčelník schoval svoji sklenku kamsi dolů a zprudka sáhl po telefonu, který měl …
