KAPITOLA 11
Giuliano už měl kolem třiceti mužů. Byli to bývalí členové Passatempovy a Terranovovy skupiny. Přidali se k němu i lidé z Montelepre, kteří se dostali na svobodu při Giulianově přepadu věznice. Policie je dál nemilosrdně pronásledovala, ačkoli byli nevinní; proto se rozhodli raději snášet osud vyhnanců spolu s Giulianem, než se nechat pronásledovat a týrat jednotlivě.
Jednoho krásného dubnového rána Giulianovi z Montelepre vzkázali, že jakýsi nebezpečně vypadající muž, pravděpodobně policejní agent, se k němu chce připojit. Prý čeká na náměstí. Giuliano poslal Terranovu se čtyřmi muži do Montelepre, aby to prověřili. Pokud je to špión, oddělají ho; kdyby jim mohl být užitečný, přivedou ho do tábora.
Zanedlouho po obědě byl Terranova zpátky a Giulianovi oznamoval: „Přivedli jsme toho člověka, aby ses na něj podíval dřív, než ho odpráskneme.“
Pii pohledu na mohutnou postavu oblečenou do tradičního sicilského pracovního obleku se Giuliano zasmál. „Máš to marné, kamaráde, ale snad si nemyslíš, že na tvou tvář můžu někdy zapomenout. Tentokrát sis přinesl lepší náboje?“
Byl to desátník Canio Silvestro, který Giulianovi vystřelil mezi oči při slavném přepadu věznice.
Silvestrova zjizvená tvář prozrazovala mužovo vnitřní napětí. Čímsi v Giulianovi vzbuzoval sympatie. Cítil pro tohoto muže slabost, snad proto, že mu potvrdil jeho nesmrtelnost.
„Přišel jsem k vám,“ řekl Silvestro. „Můžu vám poskytnout jedinečné služby.“ Řekl to hrdě jako člověk, který se chystá něco darovat. I to se Giulianovi líbilo. Vyzval Silvestra, aby vyprávěl, co ho k nim přivedlo.
Po přepadení věznice poslali desátníka Silvestra do Palerma, kde se před vojenským soudem zodpovídal za zanedbání povinností. Strážmistr byl zcela nepříčetný, vyslýchal ho a podal na něj žalobu. Byl to právě desátníkův pokus zastřelit Giuliana, co vzbudilo strážmistrovo podezření. Strážmistr byl přesvědčen, že desátník schválně nabil pistoli chybným nábojem. Celý jeho pokus o odpor byla prý jen fraška, desátník při přepadení Giulianovi pomáhal a postavil jen takovou stráž, aby se Giulianovi jeho záměr podařil.
Giuliano ho přerušil. „Jak jsi měl podle něj poznat chybný náboj?“
Silvestra rozpačitě odpověděl: „Měl jsem to poznat. Byl jsem zbrojmistr u pěchoty.“ Zamračil se. „Byla to moje vina, to je fakt. Udělali ze mě úředníka a já nevěnoval dost pozornosti tomu, čemu jsem měl. Ale pro vás můžu být užitečný. Budu se starat o vaše zbraně. Všechny znám a umím je opravovat. Postarám se, aby se dobře zacházelo s municí, a zajistím, abyste s jejími zásobami nevyletěli do vzduchu. I zbraně vám můžu pomoci připravit na podmínky života v horách.“
„Dovyprávěj mi svůj příběh do konce,“ vyzval ho Giuliano. Desátníka si pozorně prohlížel. Mohlo jít o pokus nasadit mezi ně špióna. Viděl, že Pisciotta, Passatempo a Terranova desátníkovi nedůvěřují.
Silvestra pokračoval: „Chovali se jako blázni. Strážmistr si uvědomoval, jak od něho bylo nerozvážné, že vzal většinu mužstva do kopců. Karabiniéři se na Sicílii chovají jako v cizí okupované zemi. Já jsem proti jejich chování často protestoval a tím jsem získal špatnou pověst. V Palermu samozřejmě hájili seržanta, byl to jejich člověk. Bylo lepší říct, že kasárna Bellampo někdo zradil, než připustit, že je někdo statečnější a schopnější obelstil. Neodsoudili mě, ale naléhali, abych na vlastní žádost odešel. Prý bez jakýchkoli problémů do budoucnosti, ale to známe. Už by mě nikdy do státní služby nevzali. A k ničemu jinému nejsem dobrý, kromě toho jsem sicilský vlastenec. Alespoň to tak cítím – co mám dělat? A tak jsem si řekl – přidám se ke Giulianovi.“
Giuliano ho poslal do polní kuchyně, aby si vzal něco k snědku a napití. Potom se radil se svými kolegy.
Passatempo řekl bez váhání: „Za co nás mají? S tím se nebudeme párat. Odprásknout a shodit ze skály. Práskače mezi sebou nepotřebujeme.“
Pisciotta viděl, že Giuliano bere desátníka pod ochranu. A protože svého kamaráda dobře znal, opatrně řekl: „Je pravděpodobné, že je t…
