Sicilián (Mario Puzo)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 13

Šéfové mafie se chtěli stůj co stůj setkat s donem Crocem. Ačkoli ho uznávali za svého hlavního vůdce, on je přímo neřídil. Každý vládl na svém území. Mafie byla jako středověké království, jehož šlechtici se spojili, když bylo třeba podpořit nejmocnějšího z nich, toho, koho považovali za vůdce. Ale i středověkým šlechticům se musel král snažit zalíbit a odměňovat je podílem z válečné kořisti. Don Croce nezískal moc nad ostatními násilím, ale za dlouhá léta si získal respekt svou inteligencí a vůdcovskými schopnostmi. Uměl sjednotit různé zájmy menších šéfů pro společný cíl a k užitku všech.

Jako vůdce se musel chovat velmi obezřetně. Každý z šéfů mafie měl své osobní žoldáky, vlastní nájemné vrahy, škrtiče, traviče, odstřelovače a zabijáky, kteří používali luparu s klidem i na veřejnosti. V tomto ohledu se mu silou vyrovnali, proto chtěl don Croce získat Turiho za velitele svých vlastních oddílů. I ostatní vůdcové byli šikovní, uměli si svou pozici uhájit; patřili k nejmazanějším na celé Sicílii. Nenamítali nic proti tomu, že si don Croce buduje vlastní moc; důvěřovali mu. Ale i ten nejinteligentnější člověk na světě se může někdy zmýlit. A oni byli přesvědčeni, že donovo okouzlení Giulianem je podstatný omyl.

Don Croce uspořádal pro šest šéfů dobrý oběd v zahradě palermského hotelu Umberto, kde měli zaručenu diskrétnost a bezpečnost.

Nejobávanější a nejotevřenější z šéfů byl don Siano, vládce města Bisacquino. Souhlasil s tím, že bude mluvit za ostatní, a jeho řeč byla přímá a zdvořilá, jak to mezi přáteli Přátel na nejvyšší úrovni bývalo zvykem.

„Drahý done Croce,“ začal Siano, „víš, jak si tě všichni vážíme. Byl jsi to ty, kdo nás a naše rodiny znovu postavil na nohy, jsme ti velmi zavázáni. Dnes se na tebe obracíme jen proto, že ti chceme poskytnout určitou službu. Bandita Turi Giuliano na sebe strhává nepřiměřeně velkou moc. Příliš jsme ustupovali. Je to chlapec a už se staví proti tvé i naší autoritě. Okrádá naše nejvýznamnější zákazníky o šperky. Našim nejbohatším statkářům bere olivy, hrozny a obilí. A to poslední, co udělal, to už skutečně nelze tolerovat. Unesl prince Ollorta, ačkoli ví, že princ je pod naší ochranou. A ty s ním jednáš dál v rukavičkách, dál mu podáváš přátelskou ruku. Vím, že je silný, ale my jsme přece silnější! Myslíme si, že je načase něco dělat. Musíme podniknout všechno, čím bychom jeho moc zničili. Pokud z únosu prince Ollorta nevyvodíme důsledky, budeme k smíchu celé Sicílii.“ Don Croce přikyvoval, jako by s každým slovem souhlasil. Ale neodpovídal. Giudo Quintana – vůči ostatním přítomným úplná nicka – se ozval téměř s brekem: „Já jsem starosta Montelepre a každý ví, že patřím k Přátelům. Ale nikdo za mnou nepřijde, nepožádá mne o radu, o pomoc, nikdo mi nepřinese žádný dar. V městě vládne Giuliano a mne tam jen trpí, aby se nedostal do konfliktu s vámi. Jenže z čeho mám žít já, když nemám autoritu? Jsem jen figurka. Dokud bude Giuliano naživu, nebudou mít Přátelé v Montelepre žádnou moc. Ale já se toho chlapečka nebojím. Už jsem mu jednou dal. To ještě nebyl bandita. Podle mého názoru není třeba mít z něj strach. Pokud mi dáte svolení, pokusím se ho odstranit. Mám to už promyšlené, čekám jen na váš souhlas.“

Don Piddu z Caltanissetty a don Arzana z Piani dei Greci přikývli. „Jsou nějaké překážky?“ zeptal se don Piddu. „Společnými silami můžeme mrtvolu dostat třeba až do palermské katedrály a zajít mu na pohřeb, jako bychom šli na svatbu.“ Šéfové Marcuzzi z Villamura, don Bucilla z Partinica a don Arzana souhlasili. Potom vyčkávali.

Don Croce zvedl velkou hlavu: „Drazí přátelé, mám stejné pocity a názory jako vy,“ řekl a podíval se na všechny. „Ale myslím si, že toho chlapce podceňujete. Na svůj věk je zkušený a statečností se vyrovná komukoli z nás. Zabít ho by nebylo snadné. Kromě toho v budoucnosti z něho můžeme mít užitek, a to nemyslím jen na sebe, ale na nás všechny. Komunističtí agitátoři Siciliány oblbují a zmatení lidé už snad dokonce čekají na nějakého nového Garibaldiho. Musíme zajistit, aby se Giuliano nedostal do role jejich záchrance. Nemusím vám říkat, co by znamenalo, kdyby se dostal k moci. Musíme ho přesvědčit, aby stál na naší straně. Naše postavení není tak neotřesitelné, abychom si ho mohli dovolit zavraždit a připravit se o jeho podporu.“ Don Croce si povzdechl, zapil vínem chleba a ubrouskem si otřel ústa. „Prosím o strpení. Dovolte mi, abych se ho ještě jednou pokusil přemluvit. Pokud odmítne, pak uděláme, co je třeba. Do tří dnů vám řeknu co a jak. Teď mi dejte ještě šanci, pokusím se s ním dohodnout.“

Don Siano přikývl na souhlas. Ostatně, kdo by spěchal s vraždou, když je s ní možno tři dny počkat? Když vůdcové mafie odešli, zavolal si don Croce Hectora Adonise.

Pustil se do něho se vší rozhodností. „Už mi ten tvůj kmotřenec jde na nervy. Musí si vybrat. Buď bude s námi, nebo proti nám,“ řekl Adonisovi. „Únosem prince Ollorta urazil i mne samotného, ale jsem ochoten na to zapomenout a odpustit mu. Je ještě mladý a vzpomínám si, že i já jsem měl v jeho věku horkou hlavu. Jeho odvaha je obdivuhodná. Vážím si jeho schopností. Byl bych rád, kdyby byl mým pomocníkem. Musí se ale zařadit na místo, které mu patří. Jsou vůdci, kteří ho neobdivují, kteří mu nerozumějí. Ztratili s ním trpělivost a už je nemůžu udržet na uzdě. Jdi za svým kmotřencem a řekni mu, že do zítřka chci slyšet odpověď. Déle čekat nemůžu.“

Hector Adonis se lekl. „Done Croce, znám vaši velkorysost, ať už se jedná o názory nebo činy. Turi je plný energie a jako každý mladý člověk o sobě nepochybuje. Má už dokonce i určitou moc. Je jasné, že ve válce s Přáteli by nakonec prohrál, ale bylo by to spojeno se spoustou neštěstí a utrpení. Není mu možné něco slíbit?“

„Slib mu, že mezi Přáteli získá vysoké postavení a bude se těšit mé osobní důvěře a lásce,“ řekl don. „Nemůže se přece v těch kopcích schovávat navždy. Přijde čas, kdy bude chtít zaujmout místo ve společnosti, žít se svou rodinou a ne mimo zákon. Až ten den přijde, budu to já jediný, kdo mu bude moci zajistit milost. A já to udělám, a budu z toho mít upřímnou radost.“ Když don domluvil, nedalo se o jeho slovech pochybovat. Zněla velmi přesvědčivě.

Hector Adonis šel za Turim do kopců plný starostí a obav a byl rozhodnut mluvit se svým kmotřencem naprosto otevřeně. Giuliano musí pochopit, že pro Adonise je jejich přátelství důležitější než vztah k donu Crocemu. Když přišel, přinesli na okraj útesu židličky a rozkládací stolky. S Turim zůstal jen Aspanu.

„Musím s tebou mluvit mezi čtyřma očima,“ řekl Hector Adonis Giulianovi.

„Turi přede mnou nemá co tajit, ty trpaslíku,“ řekl Pisciotta vztekle.

Adonis na urážku nereagoval. „Pokud bude Turi chtít, může ti náš rozhovor opakovat,“ řekl klidně. „Je to jeho věc. Ale já před tebou mluvit nebudu. To si na svědomí nevezmu.“

Giuliano poplácal Pisciottu po zádech. „Aspanu, nech nás o samotě. Pokud půjde o něco, co bys měl vědět, řeknu ti to.“

Pisciotta vstal, podíval se na Adonise a odešel.

Hector Adonis delší dobu mlčel. Pak spustil: „Turi, jsi můj kmotřenec. Mám tě rád odmalička. Učil jsem tě, dával jsem ti číst knihy a pomáhám ti i v době, kdy se pohybuješ mimo zákon. Jsi jedním z mála lidí, kteří dávají mému životu smysl. A přesto, když mne tvůj bratranec Aspanu urazí, ani slůvkem se mě nezastaneš.“

„Důvěřuji ti víc než komukoli jinému kromě matky a otce,“ řekl Giuliano smutně.

„A Aspana,“ dodal Hector Adonis trpce. „Nezdá se ti, že příliš zdivočel? Můžeš mu ještě důvěřovat?“

Giuliano se mu podíval zpříma do očí a Adonis si znovu uvědomil vážnost a čestnost, které vyzařovaly z Giulianovy tváře. „Ano, připouštím,“ řekl Giuliano, „Aspanu je mi bližší než ty. Ale tebe mám rád od malička. Svými knihami a rozhledem jsi mi dal vzdělání. Vím, že finančně podporuješ mé rodiče. A když mám problémy, nezištně mi pomáháš. Ale jsi spojen s přáteli Přátel a já i teď cítím, že proto jsi za mnou přišel.“

Adonis nad intuicí svého kmotřence užasl. A řekl mu, proč přišel. „Musíš se dohodnout s donem Crocem. Moc přátel Přátel nezlomil ani francouzský král, ani král obou Sicílií, ani Garibaldi a dokonce ani Mussolini. Na vítězství ve válce s nimi nemáš nejmenší naději. Prosím tě, přistup na donovy podmínky. Zpočátku by ses mu musel přizpůsobit, ale v budoucnosti můžeš získat jiné postavení. Říkám ti to na svou čest, ať je mi svědkem tvoje matka, kterou mám tak rád; don Croce věří ve tvé schopnosti a v jeho srdci k tobě roste skutečný cit. Staneš se jeho dědicem, bude tě mít rád jako vlastního syna. Jen teď se musíš podřídit jeho vedení.“

Hector Adonis viděl, že to na Turiho zapůsobilo, že to, co právě řekl, bere Turi vážně. „Turi, mysli na svou matku,“ naléhal Hector. „Nemůžeš v těchhle kopcích strávit celý život a pokaždé riskovat život, když přijdeš matku několikrát do roka navštívit. Při spojení s donem Crocem můžeš získat milost.“

Giuliano přemýšlel a potom svému kmotrovi vážně odpověděl:

„Především ti chci poděkovat za čestná slova. Nabídka je to velmi lákavá. Já jsem však slíbil, že budu pomáhat chudým, a vím, že Přátelé tento cíl nemají. Slouží bohatým a politikům v Římě, a to jsou moji největší nepřátelé. Uvidíme, co se bude dít dál. Vím, že jsem se jich bolestně dotkl, když jsem unesl prince Ollorta, ale například toho mizeru Quintanu jsem nechal být, ačkoli ho nesnáším. Respektuji ho jen kvůli donu Crocemu. To mu řekni. A řekni mu i to, že bych se jednou rád stal jeho rovnocenným partnerem. Naše zájmy by se nekřížily. A pokud jde o jeho vůdce, ti ať dělají, co uznají za vhodné. Já se jich nebojím.“

Hector Adonis přinesl tuto zprávu celý skleslý donu Crocemu. Ten jen pokýval hlavou, jako by ani žádnou jinou odpověď nečekal.

V následujících měsících se Giuliana pokusili třikrát zabít. První to zkusil Guido Quintana. Plán vypracoval do nejmenších detailů. Giuliano scházel z kopců pravidelně stejnou cestou. Kolem se rozprostíraly pastviny, na které zahnal Quintana stádo ovcí. Pásli je tři pastýři, rodáci z Corleone a Quintanovi staří přátelé.

Uběhl téměř týden, než se Giuliano objevil. Když scházel dolů, pastýři ho uctivě zdravili a podle staré tradice mu chtěli políbit ruku. Giuliano se s nimi dal do řeči; bylo totiž zvykem, že se pastýři na kratší či delší čas zapojovali do jeho skupiny a Giuliano vždy využíval kratší příležitosti k tomu, aby získal nové lidi. Cítil se bezpečný, protože ho provázeli osobní strážci a obvykle i Pisciotta, který vydal za dva. Pastýři neměli zbraně, pod lehké košile by se jim ani nevešly.

Pastýři přivázali lupary spolu s náboji na břicha několika ovcí uprostřed stáda a čekali, že se jich chopí, až bude Giuliano sám nebo alespoň s méně strážci. Pisciottovi byli ovšem přátelští pastýři podezřelí a stádo v něm budilo zvědavost. Požádal o pomoc své lidi, a ti v pastýřích rozpoznali vrahy najaté Quintanou.

Pisciotta neztrácel čas. Spolu s deseti muži tři pastýře zajal. Podrobně je vyslýchal. Zajímalo ho, čí jsou ovce, jak dlouho pracují jako pastýři, kde se narodili, jak se jmenují jejich rodiče, manželky a děti. Pastýři se snažili vypadat upřímně, ale Pisciotta věděl, že lžou.

Při prohlídce ovcí našel ukryté zbraně. Chtěl lháře zastřelit na místě, ale Giuliano ho zadržel. Vždyť se jim nic nestalo a skutečným viníkem je Quintana.

Donutili pastýře zahnat ovce do Montelepre. Tam museli na náměstí volat: „Pojďte si pro dar od Turiho Giuliana! Každá rodina dostane jehně s pozdravem od Turiho Giuliana!“ Potom pastýři na Giulianův rozkaz ovce zabili, stáhli z nich kůži a rozdali zájemcům. „Musíte se chovat úslužně!“ upozornil je Pisciotta. „Jako by vás za každou rozdanou ovci čekala odměna. Guidovi Quintanovi vzkažte mé srdečné pozdravy a že velmi děkujeme.“

Don Siano si s přípravou tolik práce jako Quintana nedal.

Poslal dva své pomocníky za Passatempem a Terranovou, aby za patřičnou odměnu Giuliana zabili sami. Don Siano byl nemile překvapen věrností, kterou ke Giulianovi choval dokonce i primitivní Passatempo. Giuliano pro pomocníky smrt nechtěl, Passatempo je však Sianovi vrátil poznamenané bastinadem.

O třetí zabití Giuliana se pokusil znova Quintana. Při tomto pokusu už Giuliano ztratil trpělivost.

Do Montelepre přišel nový kněz, potulný mnich, který měl po celém těle různá náboženská stigmata. Tyto své rány ukazoval v neděli ráno v kostele, když sloužil mši.

Jmenoval se páter Dodana a byl to vysoký muž, který chodil tak svižně, že mu černá sutana nad popraskanými koženými botami doslova vlála. Vlasy měl prošedivělé a snědou tvář vrásčitou, ačkoli byl ještě mladý. Za měsíc byl v Montelepre oblíben, protože se nebránil těžké práci; pomáhal rolníkům při sklizni, trestal na ulici nezbedné děti a navštěvoval nemocné. A tak se jednou v neděli po mši Marie Lombardová ani nedivila, když ji kněz před kostelem oslovil a zeptal se, zda nemůže nějak pomoci jejímu synovi. „Jistě máte starost o jeho duši,“ řekl. „Až vás přijde navštívit, pošlete ho za mnou, ať se vyzpovídá.“

Marie Lombardová byla sice věřící, ale faráře neměla ráda. Tenhle na ni kupodivu zapůsobil dobře. Věděla, že Turi ke zpovědi nepůjde, ale je možné, že by mu spřízněný sluha boží nějak pomoci mohl. Řekla mu, že synovi jeho vzkaz předá.

„Šel bych za ním do kopců, kdyby bylo třeba,“ řekl Dodana na závěr. „Řekněte mu to. Jde mi jen o to, abych zachránil jeho duši před nástrahami pekla. Jinak je mi to, co dělá, lhostejné.“

Za týden přišel Turi domů. Matka ho poslala za knězem ke zpovědi. Snad by mu mohl poskytnout i svaté přijímání. Byla by ráda, kdyby ze sebe Turi své hříchy smyl.

Matku překvapilo, že Turi neodmítl. Souhlasil, že se s knězem setká, a poslal Aspana do kostela, aby za ním kněze přivedl. Při pohledu na Dodánu si Giuliano potvrdil skryté podezření. Tenhle člověk nebyl žádný snílek, na to byl příliš energický a příliš servilní.

„Synu, tvou zpověď vyslechnu v soukromí vaší ložnice. A poskytnu ti i přijímání. Všechno potřebné mám s sebou.“ Ukázal na dřevěné pouzdro v podpaží. „Budeš mít duši čistou jako tvoje matka a kdyby se ti náhodou něco stalo, půjdeš rovnou do nebe.“

„Uvařím kávu a přichystám pro vás něco k snědku,“ řekla Marie Lombardová a odešla do kuchyně. „Můžete mě vyzpovídat i tady,“ řekl Giuliano s úsměvem.

Páter Dodana se podíval na Pisciottu. „Pověz kamarádovi, aby odešel,“ řekl.

Turi se zasmál. „Mé hříchy jsou majetkem veřejnosti. Jsou jich plné noviny. Jinak je moje duše čistá. Kromě jediné věci. Musím se přiznat, že jsem hrozně podezíravý. Rád bych věděl, co máte v tom pouzdru.“

„Hostie,“ řekl Dodana. „Můžu ti je ukázat.“ Chtěl pouzdro otevřít, ale v tu chvíli mu Pisciotta přitiskl k hlavě pistoli. Giuliano vzal knězi pouzdro z rukou. Nadzvedl víko. Na sametovém podkladu ležela lesklá tmavomodrá automatická pistole.

Pisciotta viděl, jak Giuliano zbledl, oči mu potemněly potlačovaným vztekem. Giuliano pouzdro uzavřel a podíval se na kněze. „Myslím, že bychom měli jít do kostela a společně se pomodlit,“ řekl. „Pomodlíme se za vás a za Quintanu. Poprosíme Boha, aby zbavil Quintanovo srdce všeho zla a vám odpustil vaši touhu po penězích. Kolik vám nabídl?“

Páter Dodana zůstával klidný. Vždyť se jeho předchůdcům najatým na Giulianovo zabití nic nestalo. Usmál se. „Částku, která je na vaši hlavu vypsána, plus pět miliónů lir navíc.“

„To jde,“ řekl Giuliano. „Nemám nic proti tomu, že jste si chtěl přivydělat. Lhal jste však mé matce a to vám nemohu odpustit. Jste skutečně kněz?“

„Já?“ Páter Dodana sykl opovržením. „V žádném případě. Ale myslel jsem si, že si toho nikdo nevšimne.“

Všichni tři vyšli společně na ulici. Giuliano nesl dřevěné pouzdro, Pisciotta šel za nimi. Vešli do kostela. Giuliano přinutil

Dodánu, aby si klekl před oltář, a z pouzdra vyndal pistoli. „Pomodlete se. Máte na to minutu.“

Druhý den ráno si Guido Quintana zašel do kavárny na obvyklou ranní kávu. Když otevřel dveře, vstoupil mu do cesty místo obvyklého jasu mohutný stín, až se ho lekl. Vzápětí se dovnitř zřítil velký dřevěný kříž, který ho téměř povalil. Na kříži viselo rozstřílené tělo pátera Dodaný.

Don Croce nad těmito neúspěchy hluboce přemýšlel. Quintana dostal výstrahu. Musí dbát o své starostovské povinnosti, nebo si začne Montelepre vládnout samo. Giuliano ztratil trpělivost a své akce teď může obrátit i proti přátelům Přátel. Don Croce viděl v Giulianově odvetě mistrovské dílo. Už je možno zaútočit jen jednou. A tentokrát najisto. Don Croce věděl, že teď musí zaujmout stanovisko i on. Celou věc viděl ve veškeré její složitosti; téměř proti své vůli poslal pro svého nejspolehlivějšího nájemného vraha. Jmenoval se Stefan Andolini a říkali mu též Fra Diavolo.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024