22
JAK BYLO URČENO, OSLAVIL
jsem na Nový rok svůj triumf. Senát byl tak laskav, že mi odhlasoval ještě pět dalších poct. Nejdřív mě vyznamenal občanským věncem. To byl věnec ze zlatých dubových ratolestí, udělovaný původně pouze tomu vojákovi, který zachránil v bitvě život odzbrojenému druhovi vydanému napospas nepříteli, nepřítele zabil a ubránil se. Toto vyznamenání se udělovalo řidčeji, než byste si možná mysleli, protože jako nezbytný svědek musel vystoupit onen zachráněný a jeho povinností bylo předat věnec svému zachránci. A římský voják se nerad přiznává že byl vydán na milost nemilost silnějšímu nepříteli a že za svůj život vděčí odvážnějšímu a šikovnějšímu druhovi. To si raději ještě postěžuje, že mu uklouzla noha a zrovna se chystal vyskočit a protivníkovi zasadit smrtící ránu, když mu do toho zbytečně vpadl tenhle ctižádostivý chlap a připravil ho o jisté vítězství. Později se tato pocta udělovala také velitelům legií nebo armády, kteří svou osobní statečností nebo velitelským uměním zachránili život svým vojákům. Já jsem dostal věnec v tomto smyslu a domnívám se, že jsem si ho skutečně zasloužil za to, že jsem neuposlechl rady svého velitelského sboru. Na věci byl nápis Za záchranu životů spoluobčanů. Snad si ještě vzpomínáte, že mě při mém provolání císařem palácová stráž donutila nasadit si podobný věnec, ten, který si Caligula udělil laskavě sám za své vítězství v Germanii. Tehdy jsem na něj neměl právo a hrozně jsem se styděl, že ho mám na hlavě (i když přesně vzato Caligula na něj neměl právo o nic větší), a tak jsem teď měl opravdovou radost, že jsem si ten svůj skutečně zasloužil. Druhým vyznamenáním byl námořní věnec s ozdobami ve tvaru lodních přídí. Tento věnec se uděloval za statečnost na moři – například námořníkovi, který první skočil na nepřátelskou loď, nebo veliteli, který zničil loďstvo nepřítele. Mně ho odhlasovali za to, že jsem vyplul na moře za krajně nepříznivého počasí, vydávaje se tak v nebezpečí života, abych dorazil do Británie co nejdřív. Později jsem oba tyto věnce zavěsil na věžičku nad hlavní vchod do paláce.
Třetí vyznamenání od senátu byl dědičný titul Britannicus. Mému synáčkovi se tedy říkalo Drusus Britannicus nebo prostě Britannicus a nadále ho tak budu nazývat i já, až o něm budu hovořit. Čtvrtou poctou bylo vztyčení dvou vítězných oblouků na paměť mého vítězství: jednoho v Bononii, protože tam jsem měl svou vojenskou základnu pro výpravu, druhého přímo v Římě na via Flaminia. Byly obloženy mramorem, z obou stran ozdobeny trofejemi a basreliéfy, které znázorňovaly mé vítězství, a nahoře na nich se tyčily bronzové triumfální vozy. A jako pátá pocta bylo rozhodnuto, že den mého triumfu se stane trvale výročním svátkem. Kromě těchto mých pěti vyznamenání odhlasoval senát ještě další dvě zdvořilostní pocty Messalině, totiž právo sedět na čestném předním místě v divadle s vestálkami, vedle konzulů, významných magistrátů a cizích vyslanců, a právo jezdit v krytém oficiálním kočáře. Messalina už dostala vlastně všechny pocty, jaké si vysloužila má bába Livia za celý život, dosud jsem však bránil tomu, aby jí udělili titul Augusta.
V den triumfu se po několika dnech nestálého počasí uráčilo slunce jasně svítit a správcové okresů a příslušní úředníci se postarali o to, aby se Řím řádně vyšňořil a vyparádil, jak se na takové ctihodné a důstojné město sluší a patří. Průčelí všech chrámů a domů zářila čistotou, ulice byly zametené jako podlaha v senátě, všechna okna se strakatila květinami a pestrými obarvenými ozdobami a před každými dveřmi stál stůl naložený jídlem, co hrdlo ráčí. Všechny chrámy byly otevřeny dokořán, svatyně a sochy ověnčené, na každém oltáři dýmalo kadidlo. A veškeré obyvatelstvo se nastrojilo do svátečního.
Do Města jsem zatím ještě nevstoupil. Noc jsem strávil v táboře prétoriánů a za svítání jsem nařídil nástup všech vojáků, kteří se měli zúčastnit triumfálního pochodu. Rozdělil jsem jim peněžní odměny, které na ně podle mých propočtů připadly z prodeje …
