Celá e-kniha Claudius Bůh a jeho žena Messalina ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
15
TAK JSEM BYL STÁLE
ještě císařem a mé naděje, že se co nevidět vrátím do bezpečí soukromého života, se rozplynuly. Nejednou jsem si říkal, že to Augustus myslel zřejmě vážně, když ve svých projevech čas od času prohlašoval, že se hodlá brzy vrátit k republikánskému systému, a snad ani můj strýc Tiberius nehovořil o rezignaci jenom naoko, jak jsem ho podezíral. Nic není snazšího než být jako prostý občan oddaným republikánem a reptat: „Pročpak si nevybere nějaký vhodný okamžik, když je klid a všechno hladce běží, aby se vzdal vlády a předal jí senátu? To přece není žádný kumšt.“ Jak je to těžké, může pochopit jenom ten, kdo se z obyčejného občana stane císařem. Hlavní potíž vyjadřují slova „když je klid“; úplný klid není nikdy. V našich poměrech se vyskytovaly stále nějaké zneklidňující prvky. Tak jsem si třeba svatosvatě sliboval: „Snad už za půl roku, nejpozději za rok,“ ale uplynul půlrok, uplynul rok, a i když se možná některé zneklidňující prvky v poměrech se zdarem vyřešily, docela určitě se místo nich vyskytly zase jiné. Byl jsem odhodlán vládu předat, jakmile se uvede do pořádku celý ten zmatek, který po sobě zanechali Tiberius a Caligula, a povzbuzoval jsem senát, aby znovu získal ztracenou sebeúctu – bez sebeúcty nemůže mít nikdo svobodu – tím, že jsem se na něj obracel jako na odpovědný zákonodárný orgán. Avšak osobně jsem si nemohl senátorského stavu vážit víc, než kolik zasluhoval. Uvedl jsem do něho nejlepší lidi, jaké jsem mohl sehnat, ale tradice podlézavosti a přisluhovačství se snahou zalíbit se císaři se dala těžko zlomit. Jestliže jsem se k nim choval nenuceně a vlídně, dělali si z mého dobráctví šoufky a šuškali si se zakrytými ústy jako kluci. Ale když jsem pak někdy ztratil trpělivost a rozčilil jsem se, což se mi někdy stávalo, zmlkli, jako když utne, a klepali se jako banda provinilých školáků, kteří něco vyvedli svému shovívavému kantorovi a teď mají nahnáno. Ne, ještě jsem to nemohl vzdát. Teoreticky jsem se strašně za sebe styděl, že jsem byl nucen dát popravit vůdce neúspěšného protimonarchistického odboje, ale co jiného mi v praxi zbývalo?
Hodně jsem se tím problémem zabýval. Nenapsal Platón, že vládu jednotlivce omlouvá jedině to, že jinak by se musel podrobit vládě lidí méně schopných, než je sám? Na tom něco je. Ale já jsem se naopak bál, že by po mé případné rezignaci nastoupil na mé místo někdo schopnější (sotva však pilnější, lichotil jsem si) – například Galba nebo Gabinius od Rýna –, takže monarchie by se upevnila ještě víc a republika by se nevrátila nikdy. Avšak okamžik klidu tak jako tak stejně nikdy nenastal. Musím se dát znovu do práce.
Vzpoura a její neblahé následky přerušily ostatní státní a veřejné záležitosti, a já jsem zůstal o pár měsíců pozadu za svými plány. Abych získal čas, zrušil jsem několik dalších zbytečných svátků. Na Nový rok jsem nastoupil potřetí konzulský úřad – druhým konzulem byl Vitellius –, ale za dva měsíce jsem se úřadu vzdal a předal jsem ho Asiatikovi. Byl to jeden z nejdůležitějších roků mého života – rok mé výpravy do Británie. Ale než o tom budu vyprávět, musím se ještě zmínit o několika rodinných záležitostech. Nastal čas, aby se má dcera Antonia provdala za mladého Pompeia, nadaného mladíka, který si na mě zřejmě docela potrpěl. Nedovolil jsem však, aby se konala velká okázalá svatba s veřejnými oslavami. Obřad proběhl ve vší tichosti u nás doma. Nepřál jsem si, aby vznikl dojem, že svého zetě považuji za člena císařského rodu. Vůbec se mi příčilo myslet i na nejužší rodinu jako na císařský rod. Vždyť přece nejsme žádná orientální dynastie – jsme prostě julijsko-claudijský rod, o nic lepší ani horší než třeba rod Corneliů, Camillů, Serviů, Iuniů nebo kterákoli jiná starobylá rodina. Ani jsem nestrpěl, aby mého synáčka vyznamenávali víc než jiné děti vznešeného původu. Senát žádal, aby se jeho narozeniny směly oslavit uspořádáním her na státní náklady, ale já jsem odmítl. Avšak přední magistráti přece jenom na oslavu jeho prvních narozenin…
