30
XENOFÓN MI DAL TĚSNĚ
před spaním další dávku té své „olympské směsi“ a ten podivně povznesený pocit, který ve mně během večeře poněkud ustupoval, znovu ožil. Probudil jsem se leknutím – nepozorný otrok upustil náklad nádobí –, hlasitě jsem si zívl a omluvil se společnosti za neslušné chování u stolu. „Ale to je v pořádku, Caesare,“ volali jeden přes druhého. Podivoval jsem se v duchu, proč vypadají tak ustrašeně. Špatný život a špatné svědomí.
„Doufám, že mi nikdo neotrávil víno, když jsem spal?“ dobíral jsem si je.
„Jak bychom mohli, Caesare!“ protestovali.
„Narcissi, co znamenal ten Vettiův vtip o Camulodunu? Blábolil něco o tom, že mě tam Britové vzývají jako boha.“
„To nebyl tak docela vtip, Caesare,“ vysvětlil Narcissus. „Chrám v Camulodunu byl totiž zasvěcen božskému Claudiovi Augustovi, to je třeba ti říci. A od začátku léta jsi jejich bohem. Ale sám jsem se o tom dověděl teprve nedávno.“
„Tak proto mám takové divné pocity. Přeměňoval jsem se v boha! Ale jak se to stalo? Ostoriovi jsem napsal, vzpomínám si, že souhlasím s vybudováním a zasvěcením chrámu v Camulodunu božskému Augustovi jako projev vděčnosti za. vítězství, které dopřál římským zbraním na Britském ostrově.“
„Pak tedy Ostorius udělal docela pochopitelnou chybu: jméno Augustus chápal jako tvoje jméno, zvláště když jsi tam uváděl, že Augustus dopřál římským zbraním vítězství v Británii. Božský Augustus stanovil hranici říše u břehů Britského moře a jeho jméno Britům nic neříká, kdežto s tebou je to jiné. Tamější lidé o tobě hovoří, jak jsem slyšel, s nejhlubší nábožnou úctou. Skládají básně na tvé hromy a blesky, na tvou očarovanou mlhu a černé duchy, tvé hrbaté obludy a příšery s hady místo nosů. Když to hodnotíme politicky, počínal si Ostorius naprosto správně, že ten chrám zasvětil tobě. Musím ovšem vyslovit politování, že se tak stalo bez tvého souhlasu, a možná i proti tvému přání.“
„Tak ze mě je teď bůh, co?“ žasl jsem, „Herodes Agrippa mi vždycky říkal, že skončím jako bůh, a já jsem se mu vysmíval, že mluví nesmysly. S tím omylem se asi už nedá nic dělat, co myslíš, Narcissi?“
„Já bych řekl, že by to na provinciály mělo velmi neblahý vliv,“ odpověděl.
„No, teď je mi stejně všechno fuk, je mi tak divně,“ řekl jsem. „Všechno je mi fuk. Mohli byste mi sem teď přivést tu ženskou nešťastnou a odbudeme si soud hned. Cítím se úplně povznesen nad všechny malicherné vášně smrtelníků. Možná že jí ještě odpustím.“
„Je mrtva,“ řekl Narcissus tiše. „Sám jsi k tomu vydal rozkaz.“
„Nalijte mi,“ pravil jsem. „Nepamatuji se na takový rozkaz, ale i to je mi teď fuk. Rád bych věděl, jaký jsem to vlastně bůh. Starý Athénodóros mi kdysi vysvětloval stoické pojetí boha: bůh je dokonale zaokrouhlený uzavřený celek, jehož se nemohou dotknout žádné nehody ani události. Vždycky jsem si představoval boha jako obrovskou tykev. Ha, ha, ha! Jestli se nepřestanu cpát touhle husou a nalívat tím vínem, budu ještě tykvifikován. Tak Messalina je mrtvá. Taková krasavice, přátelé! Ale mrcha.“
„Krasavice, ale mrcha, Caesare.“
„Odneste mě někdo nahoru do postele, ať se prospím požehnaným spánkem bohů. Teď jsem přece požehnaný bůh, že?“
Odnesli mě tedy do postele. Zůstal jsem tam až do poledne druhého dne a celou tu dobu jsem tvrdě spal. Za mé nepřítomnosti se sešel senát a usnesl se blahopřát mi k potlačení vzpoury a dále vymazat Messalinino jméno z archívů, odstranit je ze všech veřejných nápisů a zničit všechny její sochy. Když jsem odpoledne vstal, začal jsem se opět zabývat běžnými vládními záležitostmi. Každý, s kým jsem se setkal, byl celý schlíplý a zdvořilý a u soudu se poprvé za celá ta dlouhá léta nikdo nepokoušel mě popohánět nebo zastrašovat. Všechno běželo hladce a rychle a byl jsem hotov neobyčejně brzy.
Nazítří jsem začal rozkládat o velkolepém dobytí Germánie. Narcissus pochopil, že Xenofóntův lék působí příliš silně – mate mi rozum, místo aby mi pouze pomohl překonat otřes nad Messalininou smrtí, jak to lékař původně chtěl – a požádal ho, aby mi…
