Claudius Bůh a jeho žena Messalina (Robert Graves)

14
SILANOVA POPRAVA

popíchla Viniciana k zorganizování vzpoury. Když jsem téhož dne v senátu oznámil, že mě Silanus chtěl zabít, ale moje stráže mu to překazily a už jsem ho dal popravit, sál údivem strnul. Pak se zvedlo zmatené tlumené reptání, ale vzápětí zase utichlo. To bylo poprvé, co jsem od nastoupení vlády dal popravit senátora, a nikdo nevěřil, že by Silanus byl schopen mě zavraždit. Konečně jsem se, podle nich, začal vybarvovat a nadcházela nová vláda teroru. Silana jsem si povolal z Hispánie, jako bych mu projevoval kdovíjakou čest, ale ve skutečnosti jsem měl od počátku v plánu ho oddělat. Zrovna jako Caligula! O tomto jejich smýšlení jsem samozřejmě neměl ani tušení, a dokonce jsem si dovolil malý žertík: prohlásil jsem jak vděčný jsem Narcissovi za to, že tak bdí nad mou bezpečností, dokonce i když spí. „Nebýt toho snu, nebyl bych si Silana předvolal a on by se tedy nebyl ze strachu prozradil. Usiloval by mi o život nějakým uváženějším způsobem. K vraždě měl spoustu příležitostí, poněvadž jsem mu poslední dobou bezmezně důvěřoval a nikdy jsem ho nedával nedůstojně prohledávat, jestli snad nemá u sebe zbraň.“ Potlesk byl nemastný neslaný. Nato řekl Vinicianus svým přátelům: „Tak šlechetný Appius Silanus je popraven jenom proto, že císařův řecký propuštěnec má ošklivý sen. Máme dovolit, aby nám dál vládl takový slaboduchý ubožák, tenhle Clau–Clau–Claudius s tykví místo hlavy? Co vy na to?“

Všichni se shodli na tom, že potřebují silného, zkušeného císaře, a ne takového vrtáka, jako jsem já, který se v ničem nevyzná, nic se nenaučil a chová se většinou jako úplný cvok. Začali si navzájem připomínat největší hlouposti, které jsem natropil, a různé vylomeniny, jež jsem vyvedl. Kromě těch, o kterých jsem už hovořil, vytáhli na světlo například jedno mé rozhodnutí, k němuž jsem došel před několika dny, když jsem zkoumal seznam porotců. Musím vysvětlit, že jsme v Římě měli asi čtyři tisíce kvalifikovaných porotců, kteří byli povinni dostavit se na výzvu k soudu, jinak by museli platit těžkou pokutu. Práce porotců byla velmi obtížná a velmi nevděčná. Návrh na seznamy porotců sestavoval nejprve k tomu určený magistrát a letos se opět jako obvykle přišla víc než polovina uvedených lidí omluvit, že z toho nebo onoho důvodu nemohou funkci zastávat. Ale v devatenácti případech z dvaceti byla jejich žádost zamítnuta. Úředník mi pak předložil ke schválení konečné seznamy a u každého jména, jehož žádost o prominutí služby zamítl, udělal znaménko. Náhodou jsem si všiml, že mezi lidmi, kteří se k této službě dobrovolně hlásí, je jeden otec sedmi dětí. Podle Augustova zákona byl z této povinnosti doživotně osvobozen, ale on o prominutí nežádal a ani se nezmínil o početnosti své rodiny. Řekl jsem magistrátovi: „Tohohle člověka vyškrtni, má sedm dětí.“ Namítl: „Ale Caesare, on o uvolnění nežádal.“ – „Právě proto,“ řekl jsem, „to znamená, že chce být porotcem. Vyškrtni ho.“ Tím jsem měl samozřejmě na mysli, že ten chlap zřejmě schválně zatajil své právo zbavit se nevděčné a nepříjemné povinnosti, které se každý čestný člověk snaží vyhnout, a že má tedy skoro určitě nějaké špinavé úmysly. Nepoctiví porotci si mohli přivydělat pěknou hromádku peněz braním úplatků, poněvadž je naprosto jasné, že jeden zaujatý porotce může strhnout mínění všech ostatních, kteří na případu nemají zájem. A rozhodnutí většiny určovalo rozsudek. Ale úředník věc nepochopil a prostě hlásil, že jsem řekl: „Chce být porotcem. Vyškrtni ho,“ což uváděl jako doklad mé potrhlosti.

Vinicianus a ostatní nespokojenci hovořili také o mém prapodivném rozhodnutí, aby totiž u soudu každý předvolaný uvedl obvyklé předběžné údaje o svém původu, příbuzenstvu, manželství, životní dráze, majetkových poměrech, nynějším zaměstnání a tak dále sám vlastními slovy, místo aby to za něho dělal nějaký patron nebo právník. Mělo být jasné, proč jsem se k tomu rozhodl: víc se dovíte o člověku z jeho deseti slov, která promluví sám za sebe, než z desetihodinové chvalořeči, kterou o něm pronese jeho přítel. Nesejde příliš na tom, co v těch desíti slovech řekne, důležitější je způsob, jak to řekne. Zjistil jsem, že při projednávání soudních případů vidím do věcí daleko lépe, když se předem přesvědčím, zda jde o člověka těžkopádného nebo pohotového, chvástavého nebo skromného, sebevědomého nebo plachého, inteligentního nebo popletu. Ale Vinicianovi a jeho přátelům připadalo jako velká nespravedlnost vůči obžalovanému, když ho připravuji o ochranu nebo výmluvnost, s níž počítal.

Ze všech mých císařských přehmatů je kupodivu nejvíc pohoršilo, jak jsem se zachoval ve věci stříbrného vozu. Bylo to tak: Jednou jsem náhodou procházel ulicí Zlatníků a u jednoho obchodu jsem spatřil shluk možná pěti set lidí. Bylo mi divné, co je tam upoutalo, a řekl jsem svým strážím, aby dav rozehnaly, že překáží provozu. Když se lidé rozešli, viděl jsem, že před obchodem je vystaven vůz celý postříbřený, kromě okrajů korby, které byly zlacené. Náprava byla také postříbřená, zakončená psími hlavičkami s ametystovýma očima. Kola měla paprsky z ebenu, vyřezávané do postaviček černochů se stříbrnými pásy, a dokonce i zákolníky byly ze zlata. Stříbrné boky vozu zdobily scény z vozatajských závodů v Cirku a loukotě kol byly vykládány zlatými révovými listy. Konce oje a jha, které byly také obložené stříbrem, tvořily hlavičky amorků s tyrkysovýma očima. Toto divukrásné vozidlo bylo na prodej za sto tisíc zlatých. Někdo mi pošeptal, že si je objednal jeden bohatý senátor a už za ně také zaplatil, ale požádal prý zlatníky, aby je ještě na několik dní vystavili jako na prodej (za cenu daleko vyšší, než jakou skutečně zaplatil), ať vejde ve všeobecnou známost, o jak drahou věc jde, než vůz převezme. To vypadalo pravděpodobné. Zlatníci by sami od sebe jistě nevyrobili něco tak drahého, kdyby měli čekat jenom na nějakého náhodného přebohatého kupce. Ve své funkci cenzora veřejných mravů jsem měl plné právo udělat, co jsem pak udělal. Poručil jsem zlatníkům, aby před mýma očima kladívkem a dlátem sundali z vozu veškeré zlato a stříbro a prodali je na váhu příslušnému úředníkovi ze státní pokladny, pro kterého jsem poslal, a aby se roztavily na mince. Ozývaly se hlasité protesty, ale já jsem je umlčel: „Takový těžký vůz by nám poškodil dlažbu. Musíme mu trochu odlehčit.“ Domyslel jsem si, kdo je asi jeho vlastník: Asiaticus, který se teď už nebál vystavovat na odiv své obrovské bohatství. Před Caligulovýma chamtivýma očima je dobře skryl tak, že je rozdělil na stovky malých částek a ty si uložil u desítek různých bankéřů na jména svých propuštěnců a známých. Jeho naparování teď přímo provokovalo lid k nepokojům. Jak úžasně rozšířil Lucullovy zahrady, které koupil! Podle obecného mínění následovaly krásou hned za Sallustiovými. Ale Asiaticus se ještě chvástal: „Až budu s Lucullovými zahradami hotov, budou Sallustiovy vedle nich vypadat jako pár akrů úhoru.“ Dal tam nasázet ovocné stromy, květiny, zřídit fontány a rybníčky, jaké Řím ještě nespatřil. A já jsem si představoval, jak by se asi lidé dívali na spokojeného břichatého senátora, projíždějícího se ve stříbrném voze se zlatými zákoníky a hlavicemi, když v Městě není co jíst. Stále si myslím, že jsem jednal správně. Ale že jsem zničil umělecké dílo – ten zlatník byl proslulý umělec, právě ten, kterého Caligula pověřil zhotovením své zlaté sochy –, to bylo považováno za barbarskou svévoli. Viniciana a jeho přátele to popudilo víc, než kdybych dal z davu vyvléci tucet obyčejných lidí a pak je dal kladivem a dlátem rozsekat a prodat řezníkům. Asiaticus sám nedal žádné rozhořčení najevo, ba z opatrnosti se ani k vozu jako vlastník nehlásil, ale Vinicianus můj zločin zveličoval až hrůza. „Hnedle nám začne stahovat z těla tógy,“ vykládal, „a bude je prodávat znovu tkalcům. Je to šílenec, ten člověk. Musíme se ho zbavit.“

Vinicius se ke skupině nespokojenců také nehlásil. Tušil, že ho mám v podezření za to, že se nabídl za proticísaře, a dával si velký pozor, aby mě ani v nejmenším neurazil, kromě toho jistě věděl, že zatím je ještě na mé odstranění příliš brzy. U pretoriánské gardy jsem se dosud těšil velké oblibě a všemi možnými opatřeními jsem se zabezpečoval proti pokusu o atentát – na každém kroku mě doprovázela tělesná stráž, každý, kdo se ke mně měl přiblížit, byl prohledán, zda neskrývá zbraň, každé jídlo okusil napřed ochutnávač, abych se pojistil proti otravě – a posádka v paláci mi byla tak věrná a neustále ostražitá, že ten, kdo by mě chtěl připravit o život a přitom vyváznout se zdravou kůží, by musel mít veliké štěstí a vymyslet si kdovíjak důmyslný plán. Před časem se o to bez úspěchu pokusili dva muži, kterým jsem pohrozil, že je pro mravnostní přestupky vyloučím z jezdeckého stavu. Jeden z nich čekal u vchodu do Pompeiova divadla a chystal se mě zavraždit, až budu vycházet. To nebyl špatný nápad, ale jeden z mých vojáků si všiml, že z hole, kterou držel v ruce, vytáhl krátký oštěp, vrhl se na něho a praštil ho do hlavy, právě když se to po mně chytal mrštit. K druhému pokusu došlo v Mariově chrámu, když jsem vykonával oběť. V tomto případě měl atentátník jako zbraň lovecký nůž, ale kolemstojící ho okamžitě odzbrojili.

Teď se mě mohli zbavit jedině ozbrojenou silou, a kde vzít vojsko, které by se postavilo proti mně? Vinicianus se domníval, že ví, jak na to. Pomůže mu Scribonianus. To byl bratranec malé Camilly, kterou před dávnými lety otrávila má bába Livia v den, kdy jsme se měli zasnoubit. Když jsem pobýval v Kartágu, rok před bratrovou smrtí, Scribonianus mě velice urazil, protože se právě vyznamenal v jedné bitvě proti Tacfarinovi, jíž já jsem se nemohl zúčastnit. Jeho otec Furius Camillus, správce provincie Afriky, mu pak nařídil, aby se mi veřejně omluvil. Musil poslechnout, protože v Římě je otcovo slovo zákonem, ale neodpustil mi to a od té doby se ke mně párkrát zachoval velice sprostě. Za Caliguly byl v paláci první mezi mými trapiči. Téměř všechny nástrahy a zlomyslné kousky, kterými mě ustavičně týrali, si vymýšlel on. O mém zvolení císařem se Scribonianus dověděl v Dalmácii, kde mu nedávno Caligula svěřil velení nad římskými vojsky, a dovedete si představit, že na mě nejen žárlil a byl naštvaný, ale že měl také nahnáno. Než mu vypršela velitelská lhůta a blížil se jeho návrat do Říma, uvažoval, jestli jsem z těch, kdo dovedou odpustit urážky; a jestliže ano, zda nebude horší snášet mé odpuštění než hněv. Rozhodl se, že se přede mnou skloní jako před vrchním velitelem armády, ale jinak že se bude všemožně snažit získat si oddanost svého vojska. Až nastane čas k návratu, napíše mi, jako kdysi napsal Gaetulicus císaři Tiberiovi od Rýna: „Můžeš počítat s mou věrností, pokud mi necháš velení.“

Vinicianus byl důvěrným přítelem Scribonianovým a podával mu zprávy o tom, co se děje v Římě. Když byl popraven Silanus, Vinicianus psal:

Mám pro tebe špatné zprávy, milý Scriboniane. Claudius, jako by mu nestačilo, že zneuctil Řím svou tupostí, pitomostí, šaškováním a úplnou závislostí na radách bandy řeckých propuštěnců, marnotratného židáckého syčáka, svého ožralého kumpána Vitellia a Messaliny, své chlípné a ctižádostivé mladičké manželky, spáchal první významnou vraždu. Odvolal z Hispanie chudáka Appia Silana, měsíc nebo dva ho nechal flákat po paláci, a pak ho jednou časně ráno dal vytáhnout z postele a bez soudu popravit. A včera si přišel Claudius do senátu a ještě o tom žertoval. Všichni chlapi se zdravým rozumem v Městě zastávají názor, že Silana je třeba pomstít, a kdyby se jim naskytl vhodný vůdce, uvítali by ho s celým národem s otevřenou náručí. Claudius převrátil veškerý pořádek vzhůru nohama a člověk si málem přeje, aby se vrátil Caligula. Zatím se naneštěstí může opřít o pretoriány a bez vojska nic nezmůžeme. Už se vyskytly pokusy o atentát, ale nevyšlo to. Je to totiž takový zbabělec, že si člověk nemůže vzít do paláce ani jehlici, aby mu ji při prohlídce ve vestibulu nevzali. Spoléháme na tebe, že nás přijdeš zachránit. Kdybys přitáhl na Řím se 7. a 11. legií a s nějakým pomocným vojskem, které bys dal dohromady, všechny svízele by skončily. Slib pretoriánům stejnou odměnu jako Claudius a okamžitě přejdou k tobě. Dívají se na něho spatra jako na civila, který se jim plete do řemesla, a od té doby, co nastoupil a byl nucen jim pořádně zacvakat, jim nedal víc než po jednom denáru, aby se v den jeho narozenin napili na jeho zdraví. Jakmile přistaneš v Itálii – s přepravou se to dá snadno zařídit –, připojíme se k tobě s armádou dobrovolníků a opatříme ti všechny nutné peníze. Neváhej! Teď je vhodná doba, než se poměry ještě zhorší. Můžeš dorazit do Říma dřív, než si Claudius stačí povolat posily od Rýna. A stejně myslím, že ani tak by žádné nedostal. Germáni prý se chystají znovu udeřit a Galba by rozhodně neopustil své postavení na Rýně, jestli se Chattové nějak rojí. A Gabinius bez Galby taky nepůjde. Ti jsou zvyklí jednat vždycky společně. Dá se tedy čekat, že revoluce proběhne bez krveprolití. Nehodlám na tebe působit varováním, že ti jde taky o krk, protože vím, že čest Říma pro tebe znamená víc než osobní zájmy. Ale přesto je třeba, abys věděl, že před několika dny řekl Claudius mému bratranci Viniciovi: „Na staré účty nezapomínám. Až se do Říma vrátí jistý správce, který je teď velitelem v Ilyriku, zaplatí krví za kousky, které mi dříve tropil. Pamatuj na má slova.“ A ještě jedna věc. Nemusíš si dělat starosti, že necháš provincii bez ochrany. Legie nemusí být pryč dlouho a mohl by sis vzít hodně rukojmí, aby si provinciálové za tvé nepřítomnosti nic nezačínali. Vždyť Dalmácie není nějaká pohraniční provincie. Dej mi okamžitě zprávu, jestli jdeš do toho s námi a jestli si chceš vysloužit stejnou slávu jako tvůj velký praotec Camillus a stát se druhým spasitelem Říma.“

Scribonianus se rozhodl, že to bude riskovat. Napsal Vinicianovi, že bude potřebovat z Itálie sto padesát přepravních lodí kromě těch, které zabere v dalmatských přístavech. Potřebuje rovněž milión zlatých na vyplacení prémií vojákům, aby mohl přemluvit obě pravidelné legie – každou o síle pěti tisíc mužů – a dvacet tisíc dalmatských branců, které může zverbovat, aby zradili svou přísahu věrnosti ke mně. A tak Vinicianus a jeho spoluspiklenci – šest senátorů a sedm jezdců a s nimi deset jezdců a šest senátorů, které jsem ze stavů vyloučil – teď nenápadně opustili Řím, předstírajíce, že chtějí navštívit svá venkovská sídla. Poprvé jsem se o vzpouře dověděl z listu, který mi poslal Scribonianus a v němž mě co nejhruběji osočoval: nadával mi podvodníků a pitomců a rozkazoval mi, abych ihned složil všechny funkce a odešel do soukromého života. Psal, že na úkol, který mi senát svěřil ve chvíli zmatku a bezradnosti, absolutně nestačím, jak se ukázalo, a on, Scribonianus, teď odvolává svou přísahu věrnosti a s třiceti tisíci vojáky se chystá právě odplout do Itálie, aby v Římě i v ostatním světě znovu zavedl pořádek a nastolil slušnou vládu. Jestliže se po této výzvě vzdám vlády, ušetří mi život a poskytne mně i mé rodině stejnou amnestii, jako jsem při nástupu k moci, poslechnuv modré rady, poskytl svým politickým odpůrcům já.

Po přečtení dopisu jsem se nejdříve pořádně rozesmál. Nebesa, jak by to bylo nádherné, žít si zase jako obyčejný občan, klidně a spokojeně za nějaké spořádané vlády, s Messalinou a knihami a dětmi! Jistě, samozřejmě a rozhodně se vlády vzdám, jestliže si Scribonianus myslí, že by to dovedl lépe než já. Moci si zase hovět rozvalený v křesle a dívat se, jak se někdo jiný pachtí s tím nezvládnutelným úkolem, o který jsem já nikdy nestál a který byl ve skutečnosti ještě namáhavější, než mohu vyjádřit slovy! Bylo to, jako by král Agamemnon přiskočil k Láokoóntovi a jeho dvěma synům, zápasícím s obrovskými hady, které na ně poslal rozhněvaný bůh, aby je zardousili, a jako by volal: „Koukejte, nechte mi ty dva nádherné plazy, já už si s nimi poradím. Vy nejste hodní se s nimi potýkat. Nechte je být, nebo s vámi bude zle!“ Ale dá se věřit Scribonianovi, že dodrží slovo a nechá nás naživu? Bude jeho vláda skutečně tak slušná, jak si to představuje? Jak se na to budou dívat pretoriáni? Je Scribonianus v Říme skutečně tak populární, jak si myslí? Dají si hadi říct a nechají Láokoónta a jeho děti a omotají se poslušně kolem těla tomuto Agamemnónovi?

Svolal jsem narychlo zasedání senátu a takto jsem k němu promluvil: „Otcové senátoři, nežli vám přečtu tento dopis, musím vám říci, že jsem naprosto svolný s požadavky, které mi předkládá, a uvítám odpočinek a bezpečí, které mi poněkud drsně slibuje. K tomu, abych odmítl návrhy Furia Camilla Scriboniana, by mě mohlo donutit jedině vaše pevné přesvědčení, že státu by se vedlo spíš hůř než lépe. Připouštím, že až do loňského roku jsem se ke své hanbě dohromady nevyznal ve vládních záležitostech ani v záležitostech právnických a vojenských. A i když získávám denně nové zkušenosti, jsou v mém vzdělání dosud velké mezery. Nenašel by se jediný muž mého věku a postavení, který by mě nemohl poučit o spoustě docela běžných technických problémů, o nichž nemám potuchy. To zavinilo mé v dětských letech chatrné zdraví a nevalné mínění mé skvělé – nyní částečně deifikované – rodiny o mém rozumu a schopnostech. Sám jsem se povinnostem vůči vlasti nikdy nevyhýbal. A už tenkrát, kdy jsem vůbec nemohl očekávat, že budu kdy zastávat nějakou odpovědnou funkci, neúnavně jsem se vzdělával a dosáhl slušných výsledků, jak mi jistě potvrdíte. Dovoluji si při této příležitosti prohlásit, že má rodina se mýlila: nikdy jsem nebyl slabomyslný. To mi ústně potvrdil bůh Augustus krátce po své návštěvě u Postuma Agrippy na jeho ostrově i velký Asinius Pollio a Apollónově knihovně tři dni před svou smrtí – ten mi však radil, abych chybný rozum předstíral, podobně jako první Brutus, že mě to zabezpečí proti jistým osobám, které by si mě možná přály odstranit, kdybych dával najevo příliš velkou inteligenci. I moje žena Urgulanilla, s níž jsem se rozvedl pro její zarytou surovou povahu a nevěru, se obtěžovala zaznamenat ve svém testamentu – mohu vám ho předložit, budete-li si přát – své vysvědčení, že nejsem žádný hlupák. Poslední slova, která ke mně pronesla na smrtelné posteli božská Livia Augusta (měl bych snad říci ,krátce před svou apoteózou‘) zněla: ,Jak jen jsem tě někdy mohla považovat za hlupáka!‘ Připouštím, že má sestra Livilla, matka Antonia Augusta, synovec císař Gaius Caligula i strýc Tiberius, jeho předchůdce, své špatné mínění o mně nezměnili a že oba uvedení císařové vyjadřovali toto své mínění i v oficiálních listech tomuto senátu. Můj strýc Tiberius mi odepřel i křeslo mezi vámi, s odůvodněním, že každý projev, který bych tu pronesl, by byl pouze zkouškou vaší trpělivosti a ztrátou času. Můj synovec Gaius Caligula mi tu křeslo povolil, protože jsem byl jeho strýc a přál si vypadat velkomyslně. Ale vymínil si, že v každé debatě smím promluvit až jako poslední, a v jedné řeči prohlásil (jestli se na ni nepamatujete, najdete její záznam v archívu), že chce-li si některý člen senátu během zasedání ulevit, ať se napříště laskavě ovládne, pamatuje na dobré způsoby a neruší jednání odbíháním uprostřed nějakého důležitého projevu – například jeho – a počká, až dá konzul pokyn k uvolnění pozornosti tím, že se zeptá Tiberia Claudia Drusa Nerona Germanika (tak mě tehdy nazývali), jaký je jeho názor na projednávanou věc. Nu, a vy jste se jeho radou řídili, jak si vzpomínám, a ani jste nepomysleli na to, že mám taky nějaký cit a že byste mě mohli ranit, anebo jste se domnívali, že už ze všech ústrků musím mít kůži tlustou jako ten Tiberiův bezkřídlý drak. Anebo jste možná souhlasili s názorem mého synovce, že jsem skutečně slabomyslný. Avšak opačný názor obou bohů, Augusta a Livie – který však nemám podchycený písemně, takže musíte věřit pouze mému slovu – jistě vyváží mínění sebevětšího počtu obyčejných smrtelníků. Považoval bych vlastně za rouhání, kdyby se tady chtěl s nimi někdo přít. Rouhání teď už sice není hrdelní zločin – to jsme změnili, ale je to přinejmenším urážka, a dokonce by mohlo být i nebezpečné, kdyby to bohové slyšeli. Kromě toho jak můj strýc, tak můj synovec zahynuli násilnou smrtí a nikdo pro ně netruchlil a jejich projevy a dopisy se už necitují s takovou úctou jako projevy a dopisy božského Augusta. I mnohé z jejich zákonů byly zrušeny. Ve své době to byli lvi, otcové senátoři, a podle slov jednoho židovského úsloví, které rád citoval božský Augustus – měl je od krále Heroda Velikého, jehož rozum obdivoval stejně jako já rozum jeho vnuka krále Heroda Agrippy – Živý pes má větší cenu než chcíplý lev. Já nejsem lev, to vy dobře víte. Ale domnívám se, že jsem nebyl nejhorší hlídací pes. A když někdo tvrdí, že jsem pramizerně řídil státní záležitosti nebo že jsem slabomyslný, uráží spíše vás než mě, protože vy jste mi vládu vnutili a od té doby jste mi mnohokrát blahopřáli k úspěchům a odměnili mě mnoha vysokými vyznamenáními, včetně titulu Otec vlasti. Jestliže je slabomyslný otec, jistě jsou podobně zatížené i jeho děti.“

Pak jsem přečetl Scribonianův list a tázavě jsem se rozhlížel. Během mé řeči se chovali všichni nesmírně rozpačitě, ale nikdo ani nehlesl, každý jenom tleskal a vyrážel výkřiky protestů a překvapení tam, kde se to zdálo vhodné. Vy si, moji čtenáři, budete jistě myslet to, co si nepochybně mysleli všichni: „To je ale divná řeč, když je vzpoura na spadnutí! Proč musel Claudius zrovna teď vytáhnout za každou cenu staré krámy, na které se už mohlo krásně zapomenout – že ho považovali za hlupáka? Proč se mu zdálo nutné připomenout nám, že ho rodina považovala kdysi za duševně méněcenného a číst nám pasáže ze Scribonianova dopisu, které právě na to narážely, a proč se vůbec snížil k tomu, aby s ním polemizoval?“ Ano, vypadalo to velmi podezřele, jako kdybych si opravdu uvědomoval, že jsem vskutku slabomyslný, a snažil se sám sobě namlouvat, že nejsem. Ale věděl jsem přesně, co dělám. Ve skutečnosti jsem si počínal velmi mazaně. Předně, promluvil jsem naprosto otevřeně, a když člověk hovoří proti očekávání naprosto otevřeně sám o sobě, je to vždycky přijatelné. Připomínal jsem senátorům, jaký jsem člověk – poctivý, oddaný; chytrý ne, ale také ne sobecký – a jací jsou oni – chytří, ale sobci, a ani poctiví, ani oddaní, ba dokonce ani stateční. Cassius Chaerea je varoval, aby vládu nesvěřovali hlupákovi, a oni na jeho radu nedali, protože měli strach z prétoriánů – a přece se nakonec ukázalo, že si zvolili dobře: až dosud všechno klapalo. Do Říma se opět vracel blahobyt, spravedlnost se měřila každému stejně, lid byl spokojený, naše vojska dobývala v cizině vítězství a já jsem ze sebe nedělal žádného strašného tyrana; a jak jsem jim řekl v následující debatě, snad jsem s tou svou chromou nohou dokulhal vcelku dál, než kam se dostala většina lidí s oběma nohama zdravýma; stále mě totiž popohánělo vědomí, že jsem mrzák, takže jsem si nedovolil ani na chvíli se zastavit nebo zpomalit tempo. Na druhé straně jsem jim svou řečí chtěl ukázat, že mají naprostou volnost mě propustit, jestli budou chtít, ale nedůstojným připomínáním vlastních nedostatků jsem v nich chtěl vzbudit soucit, aby se na mně krutě nemstili, až ze mě bude zase obyčejný občan.

Několik senátorů mi ve svých projevech vyslovilo věrnost, ale poněkud opatrně, z obavy, aby je za to Scribonianus netrestal, jestliže mě donutí složit vládu. Pouze Vinicius promluvil ostře:

„Otcové senátoři, domnívám se, že mnohých z nás se citelně dotkly výčitky, kterými nás Otec vlasti, byť jemně, zahrnul. Já sám se, nač bych to tajil, do hloubi duše stydím, že jsem o něm neměl valné mínění, než nastoupil vládu, a domníval jsem se, že na svěřené úkoly nestačí. A jak výborně je od té doby plní! Připadá mi teď neuvěřitelné, že jsme kdy mohli jeho duševní schopnosti podceňovat, a mohu si to vysvětlit jedině tím, že nás vlastně sám klamal, jednak svou velkou skromností, která je u něho příznačná, a jednak tím, že se za vlády minulého císaře úmyslně stavěl do horšího světla. Znáte přísloví ,Nikdo nevyvolává: Kupte smradlavé ryby!‘ Za Caliguly se tohle přísloví obrátilo a každý, kdo měl špetku rozumu a v košíku nějaké ryby, tvrdil, že jsou všechny smradlavé, ze strachu, aby mu je Caligula z chamtivosti nebo závisti nesebral. Valerius Asiaticus tajil své bohatství, Tiberius Claudius tajil svůj rozum. Já jsem neměl co skrývat, leda svou nenávist k tyranii, a tu jsem tajil, dokud doba neuzrála k činům. Ano, my všichni jsme vyvolávali ,Smradlavé ryby‘. Caligula je teď mrtev a za Claudia nabyla upřímnost zase své ceny. Budu teď upřímný. Můj bratranec nedávno v mé přítomnosti ostře Claudia osočoval a navrhoval, že by měl být zbaven moci. Já jsem mu za to vynadal, ale nehlásil jsem případ senátu, protože jsme zrušili zákon o zradě a byl to koneckonců můj bratranec. Každému musíme dovolit svobodně vyjádřit své mínění, zvláště když je to příbuzný. Vinicianus tu dnes není. Odcestoval z Města. Obávám se, že se vypravil za Scribonianem, aby se k němu přidal. Jak vidím, chybí nám tu i šest jeho nejbližších přátel. Jistě odjeli s ním. Ale co znamená sedm nespokojenců – sedm proti pěti stům? Zanedbatelná menšina. A je jejich nespokojenost opravdová, nebo jde pouze o osobní ctižádost?

Čin svého bratrance odsuzuji ze tří důvodů: Předně proto, že je nevděčný. Za druhé proto, že je neloajální. Za třetí proto, že je nerozumný. K jeho nevděčnosti: Otec vlasti mu velkomyslně odpustil, že podporoval mou kandidaturu na císaře, a od té doby mu s velikou shovívavostí trpěl jeho drzé a opoziční projevy v senátě. K jeho neloajálnosti: zavázal se přísahou, že bude poslouchat Tiberia Claudia Ceasara jako hlavu státu. Porušení přísahy by se mu mohlo prominout jedině v tom nepravděpodobném případě, kdyby Caesar hrubě porušil svou přísahu, že bude vládnout spravedlivě se zřetelem k obecnému dobru. Caesar svou přísahu neporušil. Neloajálnost k Caesarovi je tedy urážkou bohů, při nichž Vinicianus přísahal, a nepřátelským aktem proti státu, kterému se nyní za Caesarovy vlády daří lépe než kdykoli předtím. K jeho nerozumnosti: i když je možné, že Scribonianus přemluví pár tisíc svých vojáků lhaním a úplatky, aby napadli Itálii, a i když možná získá pár vojenských úspěchů, věří skutečně kterýkoli člen tohoto ctihodného shromáždění, že právě on je předurčen stát se císařem? Věří někdo, že pretoriánská garda, naše hlavní záštita, k němu přejde? Pretoriáni nejsou hlupáci, ti vědí, kdy se jim vede dobře. Ani senát a lid nejsou hlupáci. Vědí, že za Claudia mají takovou svobodu a blahobyt, o jakých se jim za jeho bezprostředních předchůdců ani nesnilo. Scribonianus se nemůže Římu vnutit jako panovník, ledaže by mu slíbil, že napraví současné křivdy, ale ty bude asi těžko hledat. Jak já věc vidím, otcové senátoři, tato slibovaná vzpoura je motivována jedině osobní závistí a osobní ctižádostivostí. Chce se na nás nejen, abychom vyměnili jednoho císaře, který se v každém ohledu osvědčil a ukázal se hodným naší úcty a poslušnosti, za jiného, o jehož schopnostech nevíme dohromady nic a jehož záměry jsou podezřelé, ale také abychom riskovali nebezpečí krvavé občanské války. Za předpokladu, že by se snad Caesar nechal přemluvit, aby vládu složil, cožpak by musely armády nutně uznat za svého vrchního velitele Scriboniana? Vždyť máme několik mužů vysokého postavení, kteří by byli daleko vhodnějšími vládci než Scribonianus. Stojí snad něco v cestě, aby se některý jiný vojevůdce se čtyřmi pravidelnými legiemi místo těch Scribonianových dvou rozhodl, že se bude také ucházet o císařskou moc, a vydal se na pochod na Řím? A i kdyby se Scribonianovi jeho pokus zdařil, o čemž silně pochybuji, co s Vinicianem? Myslíte, že by se spokojeně sklonil před nadutým Scribonianem? Nenabídl mu třeba svou podporu pouze pod podmínkou, že se o vládu podělí? V tom případě můžeme čekat další souboj na život a na smrt jako mezi Pompeiem a božským Caesarem a pak mezi Markem Antoniem a božským Augustem. Ne, otcové senátoři. Jsme v situaci, kdy naše věrnost, naše vděčnost a náš zájem jdou ruku v ruce. Musíme loajálně podporovat Tiberia Claudia Ceasara, jestliže si chceme vysloužit vděčnost vlasti, souhlas bohů a později i pocit zadostiučinění, až Viniciana a Scriboniana stihne smrt zrádců, jakou si plně zaslouží.“

Pak promluvil Rufrius: „Velice mě mrzí, že se zde, v tomto senátě, vůbec nadhodila možnost, že by pretoriáni zradili. Jako jejich velitel vůbec odmítám úvahy o tom, že by třeba jediný muž mohl zapomenout na svou povinnost k císaři. Musíte mít, otcové senátoři, na paměti, že právě pretoriáni první ze všech vyzvali Tiberia Claudia Caesara, nyní Otce vlasti, aby se ujal vrchního velení armády, a že právě vy jste se po určitou dobu zdráhali jejich volbu potvrdit. Považuji tedy za nemístné, aby senátor vyslovil pochybnosti o věrnosti prétoriánů. Ne, jako byli první, kdo Tiberia Claudia Caesara provolali císařem, tak budou i poslední, kdo by jeho věc mohli zradit. A jestliže se k nám do tábora někdy donese zpráva, že se senát rozhodl nabídnout nejvyšší velení někomu jinému – pro ten případ vám. otcové, radím, abyste si tenhle barák honem opevnili barikádami z lavic a hromad dlažebních kamenů, nebo abyste zasedáni odročili na neurčito a pěkně zčerstva se rozprchli všemi směry.“

Jednomyslně mi tedy odhlasovali důvěru a senát mě zplnomocnil, abych napsal Scribonianovi list a oznámil mu, že je zbaven velení a musí se okamžitě vrátit do Říma, aby své počínání vysvětlil. Ale Scribonianus můj dopis vůbec nedostal. Byl už mrtev.

Povím vám, co se přihodilo. Když si získal přízeň vojáků, jak se domníval, uvolněním kázně, množstvím volných zábav a větším přídělem vína, které platil ze svého, dal si nastoupit Sedmou i Jedenáctou legii do místního amfiteátru a v projevu jim oznámil, že jeho život je v nebezpečí. Přečetl jim Vinicianův dopis, alespoň jeho větší část, a zeptal se jich, zda s nimi může počítat pro boj proti tyranii, která se začíná stále víc projevovat podobnými vrtochy a krutostmi jako za Caliguly. „Musíme znovu nastolit republiku,“ volal. „Jenom za republiky poznal lid skutečnou svobodu.“ Plnými hrstmi rozséval nevraživost proti mně a některá semena ihned vzklíčila. Obyčejní vojáci větřili v jeho řeči peníze. Peníze měli rádi a připadalo jim nespravedlivé, aby se takový hodný velitel stal obětí mé zlostné a žárlivé povahy. Provolávali mu slávu a nadšeně pozdravovali i Viniciana, někdejšího velitele Jedenácté legie. Přísahali, že za nimi půjdou třeba až na kraj světa. Scribonianus slíbil, že dá každému okamžitě vyplatit deset zlatých a dalších čtyřicet pak, až se vylodí v Itálii; a ten den, až vítězně vtáhnout do Říma, dostane každý na dlaň plných sto zlatých. Vyplatil jim tedy po desíti zlatých a poslal je zpátky do tábora s příkazem, aby byli v pohotovosti, že mohou každou chvíli vyrazit k akci. Dostanou povel hned, jak doplují lodi z Itálie a nastoupí do zbraně vojsko zverbované z místních obyvatel. Ale Scribonianus se dopustil velké chyby, když podcenil loajálnost a inteligenci svých vojáků. Pravda, dali se snadno zpracovat a vydráždit k přechodnému hněvu a k projevům věrnosti jeho zájmům a nezdráhali se v takové náladě přijmout nějaký ten peněžní dar. Ale úplná zrada vojenské přísahy, to je něco jiného. Ta se nedá tak snadno koupit. Na konec světa by za ním šli, to ano, ale ne do Říma, do jeho středu. Stálo by mnohem víc než deset zlatých přemluvit vojáky, aby táhli proti Itálii, mnohem víc než těch čtyřicet zlatých, které je čekaly po vylodění. Opustit provincii a vtrhnout do Itálie se rovnalo vzpouře a trestem za neúspěšnou vzpouru byla smrt – smrt na bojišti nebo smrt pod popravčím mečem, možná dokonce smrt ubičováním nebo ukřižováním, kdyby se císaři zachtělo udělat z nich výstražný příklad. Byla svolána schůze důstojníků, která měla rozhodnout, zda se Scribonianem půjdou, nebo ne. Někteří s ním sice sympatizovali, ale po vzpouře nikdo příliš netoužil. Nikdo si alespoň nepřál, aby se znovu nastolila republika. Scribonianus jim řekl, že s jejich pomocí počítá, a naznačil, že je přenechá spravedlivému hněvu prostých vojáků, jestliže s ním odmítnou spolupracovat pro tak velkou věc, jako je obnova starých římských svobod. Rozhodli se, že se budou snažit získat čas. Poslali mu deputaci s oznámením, že ještě nedospěli k jednotnému závěru, ale o svém společném rozhodnutí mu dají zprávu – jestliže jim promine jejich váhavost z odpovědnosti – toho dne, až výprava vypluje. Scribonianus jim řekl, ať dělají, jak myslí – má dost schopných mužů, které může dosadit na jejich místa –, ale varoval je, že v případě odmítnutí musí být připraveni pro svou zatvrzelost zemřít. Ještě důležitější než tato schůze důstojníků byla tajná schůzka poddůstojníků, z nichž všichni už měli za sebou přes dvanáct let služby a většina se jich oženila s dalmatskými ženami, protože celou svou vojenskou službu prodělávali tam; římské legie se skoro nikdy nepřesouvaly z jedné provincie do druhé. Sedmá a Jedenáctá vlastně považovaly Dalmácii za svůj trvalý domov a legionáři neměli prakticky žádné vyšší ideály než přání žít si tam co nejpohodlněji a bránit svůj majetek.

První promluvil orlonoš Sedmé legie: „Mládenci, mám dojem, že se nám s vojevůdcem do Itálie moc nechce, co? Mně to připadá jako náramně divoké dobrodružství, když už nemluvím o vojenské cti naší legie. Přísahali jsme přece věrnost Tiberiovi Claudiovi Caesarovi. A ukázalo se, že je to správný chlap, nemám pravdu? Možná že si na starého Scriboniana zasedl, ale kdo ví, který z nich má pravdu? Starý Scribonianus si taky dovede na leckoho zasednout, to přece víme. Neměli bychom je nechat, aby si to vyřídili mezi sebou? Klidně půjdu bojovat proti Germánům, Maurům, Parthům, Židům, Britům, Arabům, Číňanům, pošlete mě, kam chcete – je to moje povinnost, když už jsem na vojně. Ale rozhodně nepůjdu bojovat do Itálie proti gardám. Imperátora prý mají moc rádi, a kromě toho mi připadá směšné, když si představím, že bychom my a oni měli proti sobě zvednout zbraně. S tím na nás neměl vojevůdce vůbec chodit. Já osobně jsem ten jeho dárek ještě neutratil a ani nehodlám. Jsem pro to, abychom to celé odvolali.“

Všichni s tím souhlasili. Ale mladí legionáři a otrlí bezcharakterní staří vojáci už si dělali zálusk na lacino získané peníze a na hromadu kořisti, takže schůze musela rozhodnout také otázku, jak vzpouru odvolat, aby se tím nedostali do nepříjemností. Někdo měl rozumný nápad. Když před třiceti lety došlo právě v těchto legiích ke vzpouře, uhasilo ji náhle zlověstné znamení z nebe – zatmění slunce, po němž následovala průtrž mračen. Což aby si taky opatřili nějaké zlověstné varování, které by vzpouru zastavilo? Vymysleli si tedy vhodné znamení.

Když pět dní poté vydal Scribonianus rozkaz, aby se legie daly v plné zbroji, se zásobami a veškerými potřebami na pochod do přístavu, kde na ně čekají lodi, hlásili orlonoši Sedmé i Jedenácté legie současně svým velitelům, že ráno nemohli pověsit na plukovní orly vavřínové věnce. Sotvaže je připevnili, ihned sklouzly na zem a hned také zvadly! Pak přiběhli také praporečníci a s předstíraným zděšením hlásili další zázrak: korouhve se nedají vytáhnout ze země, drží tam jako přibité! Důstojníci měli z těch strašlivých zlověstných znamení jenom radost a oznámili je Scribonianovi. Ten se celý zuřivý přiřítil do tábora Jedenácté legie. „Tak co, vy lháři, že se s korouhvemi nedá hnout“ Popadl první standartu, kterou měl po ruce. Ale ať jí cloumal jak jí cloumal a rval ji ze země, až mu na čele vyvstávaly žíly jako provazy, ani s ní nehnul. Tu noc, kdy se konala schůze, ji totiž tajně zasadili do betonu, stejně jako ostatní standarty, a na beton navršili zem. Beton ztvrdl jako skála. Scribonianus viděl, že je všechno ztraceno. Pohrozil pěstí nebesům, rozběhl se do přístavu, skočil na palubu své soukromé lodice a řekl posádce, aby okamžitě odrazila a vyplula na moře. Mířil do Itálie, snad aby varoval Viniciana, že se vzpoura zhatila. Ale posádka ho vysadila na ostrově Lissa nedaleko Kerkýry, poněvadž měla podezření, že se mu plány nějak zvrtly, a nechtěla mít kvůli němu oplétačky. Zůstal u něho jediný jeho propuštěnec a byl u něho i v okamžiku jeho sebevraždy. Také Vinicianus se zabil, když se o nějaký den později všechno dověděl, i většina ostatních spiklenců. Bylo po vzpouře.

Nezapírám, že jsem od svého vystoupení v senátě prožil deset dnů plných napětí, než jsem se dověděl tu šťastnou zvěst o Scribonianově neúspěchu. Byl jsem celý podrážděný a nebýt toho, že se mnou Xenofón dělal všechno možné, snad by se mi byly vrátily všechny mé dřívější nervové potíže. Ale on do mě cpal to a ono, nařizoval důkladné masáže a povzbuzoval mě tím svým strohým způsobem, abych si s budoucností nedělal starosti. Jedině s jeho pomocí jsem toto údobí překonal bez vážnější újmy na zdraví. Uvízlo mi v hlavě jedno Homérovo dvojverší, které jsem opakoval každému, s kým jsem se setkal:

Sám přec nejsi už mlád – též tuhle tě provází stařec –

jakpak se ubráníš muži, jenž prvý by křivdu ti spáchal?^[21]

Jednoho dne jsem ho dal dokonce Rufriovi jako heslo. Messalina si mě proto dobírala, ale já jsem jí odpovídal: „I Homérovi to utkvělo v mysli. Ty verše se u něho vyskytují znovu a znovu. Jednou v Iliadě a dvakrát nebo třikrát v Odysseji.“ Messalinina oddanost mi byla velkou oporou, stejně jako povzbudivé volání občanů a vojáků, sotva jsem se někde objevil, že se na jejich věrnost mohu spolehnout, a důvěra, kterou ke mně podle všeho choval senát.

Požádal jsem senát, aby Sedmou a Jedenáctou legii přejmenoval za odměnu na „Claudiovy věrné“, a na Messalinino naléhání (Vitellius s ní souhlasil, že teď není vhodná doba pro amnestii) jsem dal popravit hlavní iniciátory vzpoury, kteří zůstali naživu. Neposlal jsem je však na smrt bez soudu jako Silana, nýbrž nad všemi se postupně konal řádný soud. Proces probíhal takto: napřed jsem jim, sedě na svém panovnickém křesle a s konzuly po stranách, přečetl obžalobu. Pak jsem se odebral na své obvyklé místo, konzulové si dali přinést úřední křesla a vedli proces dál jako soudcové. Byl jsem tehdy náhodou silně nachlazený, a ačkoliv jsem ani jindy neměl hlas nijak zvučný, teď jsem nemohl skoro vůbec mluvit a jen jsem sípal. Měl jsem však po boku Narcisse, Polybia a pretoriánské tribuny, takže když jsem chtěl některého obžalovaného nebo svědka podrobit křížovému výslechu, podal jsem jednomu z nich seznam otázek, které mu mají za mě položit, nebo jsem mu je pošeptal. Jako můj mluvčí se nejlépe osvědčil Narcissus, a tak jsem ho používal častěji než jiných. To vedlo později k nedorozumění. Moji nepřátelé o něm pak tvrdili, že vedl obžalobu po svém – jaká nehoráznost, aby sprostý propuštěnec žaloval urozené Římany! Narcissus si počínal skutečně velmi sebevědomě a samostatně a musím přiznat, že jsem se mu od srdce zasmál s ostatními, když dostal za vyučenou od Scribonianova věrného propuštěnce, kterého vyslýchal.

NARCISSUS: Ty jsi propuštěnec Furia Camilla Scriboniana? Byl jsi při jeho smrti?

PROPUŠTĚNEC: Ano.

NARCISSUS: Byl jsi zasvěcen do jeho plánů na vzpouru? Věděl jsi, kdo byli jeho spřeženci?

PROPUŠTĚNEC: Chceš tím naznačit, že jsem nebyl hoden jeho důvěry? A jestliže měl spřežence, jak je nazýváš, v této domnělé vzpouře, že bych je měl zradit?

NARCISSUS: Nechci nic naznačovat, dávám ti prostou věcnou otázku.

PROPUŠTĚNEC: Poslední slova, která mi řekl, zněla: „Zapomeň.“

NARCISSUS: Nepamatuješ?

PROPUŠTĚNEC: Poslední slova, která mi řekl, zněla: „Zapomeň všechno, co jsem ti o té věci řekl. Chci si svá tajemství vzít do hrobu.“

NARCISSUS: Aha, z toho tedy mohu právem vyvodit, že jsi byl do věci zasvěcen.

PROPUŠTĚNEC: Můžeš si vyvozovat, co chceš. To mě nezajímá. Příkaz mého umírajícího pána zněl zapomenout. Vždycky jsem ho bezvýhradně poslouchal.

NARCISSUS: (ráznými kroky přešel zlostně doprostřed síně, takže mi svědka zakryl): To jsi tedy čistý propuštěnec, jen co je pravda. A pověz mi, člověče, co bys byl dělal, kdyby se byl Scribonianus prohlásil císařem?

PROPUŠTĚNEC: (najednou vřele): Stál bych za ním, člověče, a držel jazyk za zuby.

Patnáct vzbouřenců z řad nobility, odkud byli někteří už vyloučeni, jsem dal popravit, ale pouze jeden z nich, jistý Iuncus, byl senátor a významný magistrát, a než jsem ho odsoudil, vyzval jsem ho, aby úřad složil. Ostatní senátoři spáchali sebevraždu, než mohli být zatčeni. Na rozdíl od běžného zvyku jsem majetek popravených rebelů nezabavil, nýbrž ponechal jsem ho jejich dědicům, jako kdyby byli slušně zemřeli. Ba když se v několika případech zjistilo, že je majetek zatížen velkými dluhy – možná že právě to je dohnalo ke vzpouře –, dal jsem jejich dědicům peněžité dary. Říká se, že prý Narcissus bral úplatky, aby odstraňoval důkazy proti jistým obžalovaným. To je pustý výmysl. Předběžný výslech jsem vedl osobně s Polybiovou pomocí a výpovědi jsem dal zapsat. Narcissus neměl možnost žádné svědectví stopit. Messalina měla ovšem přístup ke všem dokumentům a některé z nich mohla zničit. Nemohu tvrdit, jestli to udělala, nebo ne. Ale jak Narcissus, tak Polybius je dostali do rukou jenom v mé přítomnosti. Tvrdí se také, že jsme propuštěnce i občany brali na mučení, abychom z nich vytáhli svědectví. I to je lež. Několik otroků šlo sice na mučidla, ale ne proto, abychom z nich vymáhali svědectví proti jejich pánům, nýbrž proti jiným propuštěncům, které jsem podezříval z křivé přísahy. Povídačky o tom, že jsme mučili propuštěnce a občany, povstaly nejspíš z toho, že jsme takto vyslýchali několik Vinicianových otroků, jimž dal narychlo svobodu, když se vzpoura hroutila; bál se, že by proti němu mohli na mučidlech svědčit, ale propuštěneckou listinu antedatoval o celý rok. To bylo nezákonné a měli jsme rozhodně právo tyhle lidi vyslýchat ještě na mučidlech, jak to bylo uzákoněno za Tiberia, aby se podezřelé osoby nemohly takto vyvlékat. Jednoho takzvaného občana jsme dali mučit, když se zjistilo, že nemá na občanství žádný nárok. Iuncus při procesu hlučně protestoval, že ho ve vězení surově týrali. Přišel celý omotaný obvazy, s tváří pořezanou, ale Rufrius dosvědčil, že je to sprostá lež. Zranění si způsobil sám, když se bránil zatčení – vyskočil totiž nahý v Brundisiu z okna ložnice a snažil se uniknout hustým křovím. Dva centurionové to potvrdili.

Avšak Iuncus se Rufriovi pomstil. „Když teda umřít, Rufrie,“ řekl, „tak se svezeš se mnou.“ Pak se obrátil na mě. „Caesare, ten tvůj spolehlivý prefekt pretoriánské gardy tě nenávidí a pohrdá tebou stejně hluboce jako já. Hovořili jsme s ním, Paetus a já, Vinicianovým jménem, potřebovali jsme zjistit, jestli převede gardu na naši stranu, až se vylodí vojsko z Dalmácie. Byl ochoten to udělat, ale jenom pod podmínkou, že se s ním Scribonianus a Vinicianus o vládu podělí. Jen to, Rufrie, popři, jestli můžeš.“

Rufria jsem dal na místě zatknout. Zpočátku se snažil odbývat obvinění smíchem, ale Iuncovo svědectví potvrdil Paetus, jeden ze vzbouřených jezdců, čekající na soud. Nakonec se Rufrius zhroutil a prosil o milost. Slitoval jsem se nad ním a dovolil mu, aby se odpravil sám.

Dal jsem popravit také několik žen. Nevím, proč by ženu mělo její pohlaví chránit před trestem, jestliže se provinila podněcováním vzpoury, zvláště když šlo o ženu, která se provdala přísnou formou, ale zůstala nezávislá a podržela si majetek, takže se nemohla vymlouvat, že tak jednala z donucení. Přivedli je na popraviště v řetězech, stejně jako jejich manžely, a tváří v tvář smrti se chovaly nejednou statečněji. Paetova žena Arria, důvěrná přítelkyně Messaliny, která žila v přísném manželství, mohla klidně dostat milost, kdyby o ni byla požádala. Ale kdepak, rozhodla se zemřít s Paetem. Paetovi jsem dovolil za jeho svědectví proti Rufriovi spáchat sebevraždu, než bude formálně obžalován. Byl to však zbabělec a nemohl se odhodlat nalehnout na meč. Arria mu ho vyškubla z ruky a vrazila si ho sama pod žebra. „Podívej, Paete,“ řekla umírajíc, „to nebolí.“

Nejvýznačnější osoba, která musela zemřít pro spoluúčast na vzpouře, byla má neteř Julia (Helena Břichopásek). Byl jsem rád, že se mi naskytla vhodná záminka, jak se jí zbavit. To ona udala kdysi svého manžela, mého ubohého synovce Nerona, Seianovi a za to ho poslali do vyhnanství na pustý ostrov, kde pak zemřel. Tiberius ji na důkaz opovržení tím hnusným činem donutil provdat se za Blanda, surového jezdce z bezvýznamné rodiny. Helena žárlila na Messalininu krásu a postavení. Sama se o svou pověstnou krásu připravila tím, že si potrpěla na jídlo a zahálku a nesmírně ztloustla. Avšak Vinicianus byl muž drobného krysovitého typu, kteří horují pro ženy kyprých půvabů právě tak jako krysy pro mohutné dýně. A kdyby se byl stal císařem, jak měl v úmyslu (dobře věděl, že si s Rufriem i Scribonianem snadno poradí), mohla se Helena Břichopásek stát císařovnou. Než právě Vinicianus ji na důkaz své loajálnosti udal Messalině.