17
KDYŽ JSEM SI PROSTUDOVAL
poznámky Julia Caesara o obou jeho britských výpravách, došel jsem k názoru, že pokud se tam poměry od jeho dob podstatně nezměnily, můžeme Brity v každém střetnutí porazit, když jenom trochu pozměníme naši bojovou taktiku. Ale v každém případě tam budeme muset vyslat početnou armádu. Je velká chyba zahájit válečné tažení třeba jenom s dvěma legiemi, nechat je vyčerpat a vykrvácet, když se pokoušejí udělat práci za čtyři, a teprve potom poslat domů pro posily, a nepříteli tím poskytnout oddechový čas. Nejlepší je rovnou nepřítele ohromit mohutnou armádou a ihned co nejtvrději udeřit.
Britská pěchota je vyzbrojena širokými meči a malými koženými štíty. Když stojí muž proti muži, vyrovnají se jejich vojáci našim, ba jsou dokonce lepší, ale čím je jich víc, tím víc jejich bojová hodnota klesá, zatímco u římského vojska s počtem hodnota stoupá. V bitevní vřavě nemá setnina britských vojáků proti setnině ukázněných Římanů žádnou naději. Římský oštěp, krátký mečík na zasazování bodných ran a dlouhý štít s okraji na zaklesnutí s vedlejšími štíty tvoří ideální výzbroj pro boj zblízka. Britské zbraně jsou výborné pro souboje jednotlivců, ale potřebují prostor, aby se jimi dalo dobře vládnout. Mají pramalou cenu v bitevní tlačenici, když se voják nemůže širokým mečem pořádně rozmáchnout, a jestliže se nepřátelské štíty srazí v hradbu, nemůže jím zasazovat rány ze strany. A proti vrhaným oštěpům nestačí malý britský štít dostatečně krýt.
Britští šlechtici bojují z válečných vozů, jako řečtí hrdinové před Trójou a jako staří latinští náčelníci. V moderní, zcivilizované armádě se už bojový vůz samozřejmě nepoužívá a zůstává jenom odznakem vysoké vojenské hodnosti nebo vítězství. Místo vozby nastoupila jízda, poněvadž chov koní se značně zlepšil. V Británii mají málo koní vhodných pro jízdu a jejich vozy táhnou drobní silní poníci, speciálně k tomu vycvičení. Dovedou se na místě zastavit i v plném trysku při jízdě z kopce a bleskově se obrátit. Každý vůz je samostatnou bojovou jednotkou. Vozatajem a velitelem je šlechtic, který má s sebou ve voze dva bojovníky, a dva nebo více běžců utíká vedle poníků. Bojovníci běží často vedle oje nebo stojí na nápravě. Běžci se snaží přeseknout podkolenní šlachy nepřátelských poníků. Při nájezdu v plné rychlosti prorazí zpravidla kolona vozů linii pěchoty. Ale když se zdá, že linie nepovolí, projede kolona těsně kolem, bojovníci přitom zasypávají za jízdy nepřátelské řady oštěpy, pak jim vjedou do týla a zaútočí na ně zezadu. Tento manévr se opakuje několikrát, a pak se vozba stáhne na bezpečné místo, bojovníci sestoupí a vedou pěchotu do závěrečného útoku. Jestliže se útok nezdaří, nastoupí bojovníci znovu na vozy a chrání ústup vojska. Jak Caesar poznamenává, britská vozba v sobě slučuje rychlost jízdy s pevností pěchoty. Je samozřejmé, že si obzvlášť potrpí na obchvatnou taktiku. A je také samozřejmé, že Britové dělají stejnou chybu jako většina nedisciplinovaných armád – vrhají se na kořist dřív, než zničí hlavní nepřátelský voj. Musel jsem si vymyslet nějaký nový taktický plán, jak se vypořádat s britskou vozbou. Caesarova galská jízda na ni nestačila – měl se poučit u nepřítele a kombinovat ji s pěšími lehkooděnci. Ale rozhodně jsem mohl počítat s tím, že proti pěchotě každou bitvu vyhrajeme.
Uvážil jsem, že říše si může dovolit poslat na výpravu čtyři pravidelné pěší legie, čtyři legie výpomocného vojska a tisíc jezdců. Po poradě s vojenskými veliteli jsem stáhl tři legie od Rýna – Druhou, Dvacátou a Čtrnáctou – a od Dunaje Devátou. Vrchní velení nad expedicí jsem svěřil Galbovi a velitelem jízdy jsem jmenoval Getu. Naplánoval jsem ji na polovinu dubna. Ale nastalo značné zdržení se stavbou přepravních lodí, a když byly konečně hotové, onemocněl Galba. Rozhodl jsem se počkat, dokud se neuzdraví. V polovině června stále ještě nebyl ve své kůži, ale déle jsme si už nemohli dovolit čekat. Předal jsem tedy velení vysloužilci Aulovi Plautiovi, který měl pověst n…
