4
Když Michael dorazil do Long Beache, shledal, že úzký vjezd do rezidence je zahrazen řetězem. Náměstíčko samo tonulo ve světle reflektorů ze všech osmi domů a v jejich svitu se odrážely obrysy nejméně deseti aut, zaparkovaných podél zaobleného betonového chodníku.
O řetěz se opírali dva chlapíci, které v životě neviděl. Jeden z nich se ho zeptal s brooklynským přízvukem: „Co ste zač?“
Pověděl jim to. Z nejbližšího domu vyšel další chlápek a zblízka mu pohlédl do tváře. „To je donův kluk,“ prohlásil. „Zavedu ho dovnitř sám.“ Michael šel za ním k otcovu domu a tam je dva strážci u dveří vpustili dovnitř.
V domě bylo plno lidí, které neznal; teprve v obývacím pokoji našel Terezu, ženu Toma Hagena, jak toporně sedí na pohovce a kouří cigaretu. Na malém stolku před ní stála sklenka whisky. Na druhém konci pohovky seděl tělnatý Clemenza. Caporegime se tvářil apaticky, ale potil se a zavlhlý doutník, který držel v ruce, se černě leskl od slin.
Clemenza mu soustrastně stiskl ruku a zamumlal: „Tvá matka je u otce v nemocnici. Všecko dobře dopadne.“ Paulie Gatto povstal a také mu potřásl rukou. Michael na něho zvědavě pohlédl. Věděl, že Paulie je otcovým tělesným strážcem, ale nevěděl, že zůstal doma, protože byl nemocný. Z jeho snědé tváře vyčetl napětí. Znal Gattovu pověst muže jako muže s budoucností, jako velmi šikovného chlapíka, který dokáže bez komplikací vyřídit i delikátní úkoly, jenže dnes svou povinnost nesplnil. Michael si také povšiml, že v rozích místnosti postává několik dalších mužů, ale neznal je. Clemenzovi lidé to nebyli. Michael dal jedno k druhému a pochopil. Clemenza a Gatto se ocitli v podezření. V domnění, že Paulie byl na místě zločinu, otázal se mladíka s fretčím obličejem: „Jak je Freddiemu? Je v pořádku?“
„Lékař mu dal injekci,“ řekl Clemenza. „Teď spí.“
Michael přistoupil k Hagenově ženě a sklonil se, aby ji políbil na tvář. Ti dva se odjakživa měli rádi. Michael ji tiše konejšil: „Nedělej si starosti, Tomovi se nic nestane. Už jsi mluvila se Sonnym?“
Tereza se k němu na okamžik přitiskla a zavrtěla hlavou. Byla to křehká, velmi půvabná žena, víc Američanka než Italka. Byla velmi vyděšená. Pak ji odvedl do otcovy rohové kanceláře.
Sonny seděl rozvalený v křesle za psacím stolem, v jedné ruce žlutý blok, v druhé tužku. V místnosti s ním byl pouze caporegime Tessio; Michael ho poznal a okamžitě usoudil, že v domě jsou jeho lidé a tvoří novou palácovou stráž. Také on měl v ruce blok a tužku.
Když je Sonny spatřil vcházet, povstal za psacím stolem a objal Hagenovu ženu. „Neboj se, Terezo,“ řekl. „Tom je v pořádku. Jenom mu chtějí oznámit svůj návrh a pak, jak řekli, ho pustí. Vždyť je pouze náš právní zástupce, s vlastníma akcema nemá nic společnýho. Nikdo nemá důvod mu ublížit.“
Pustil Terezu a pak k Michaelovu překvapení i jeho objal a políbil na tvář. Michael Sonnyho odstrčil, zazubil se a řekl: „Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl, že mě biješ, a teď abych si zase zvykal na tohle?“ Jako děti se totiž často prali.
Sonny pokrčil rameny: „Poslyš, chlapče, když tě v tom tvým zapadáku nenašli, popadl mě strach. Ne že by mi na tom záleželo, kdyby tě odpráskli, jenom se mi vůbec nezamlouvalo, že bych tuhle zprávu musel sdělit mámě já! Stačilo, že jsem jí musel povědět o tátovi.“
„Jak to přijala?“
„Dobře. Něco takovýho si prodělala už jednou. Já ostatně taky. Tys byl tehdy moc malý, ještě jsi nic nechápal, a když jsi dospíval, šlo už všechno jako po másle.“ Odmlčel se a pokračoval: „Je teď ve městě v nemocnici u táty. Ten se už z toho dostane!“
„Co kdybychom tam zajeli?“ navrhl Michael.
Sonny zavrtěl hlavou a odbyl ho: „Dokud nebude po všem, nemůžu se odsud hnout!“ Zazvonil telefon. Sonny zdvihl sluchátko a soustředěně naslouchal. Michael mezitím poodešel k psacímu stolu a mrkl na žlutý blok, do kterého Sonny psal. Byl tam seznam sedmi jmen. První tři byli Sollozzo, Phillip Tattaglia a John Tattaglia. Michael si uvědomil, že přerušil Sonnyho a Tessia v okamžiku, kdy sestavovali listinu těch…
