Díl VII
25
Po dokončení studií přijala Kay Adamsová místo učitelky na obecné škole ve svém rodném městě v New Hampshiru. Prvních šest měsíců po Michaelově zmizení telefonovala každý týden jeho matce a ptala se na něho. Paní Corleonová k ní byla vždy milá a každý rozhovor skončila slovy: „Je moc moc hodné děvče. Zapomněla na Mikeyho a našla si hodného manžela!“ Kay její přímost neurážela, chápala, že z ní hovoří starost o mladé děvče v nemožné situaci.
Po skončení prvního školního roku se Kay rozhodla odjet do New Yorku, aby tam nakoupila pár hezkých šatů a navštívila některé z bývalých spolužaček. Měla také v úmyslu se v New Yorku porozhlédnout po zajímavém zaměstnání. Téměř dva roky žila jako stará panna, ležela v knihách a učila, odmítala schůzky, odmítala kamkoli jít, i když už přestala telefonovat do Long Beache. Uvědomovala si, že takhle žít už dál nemůže; začínala být popudlivá a neštastná. Ale pořád se ještě utěšovala, že Michael napíše nebo pošle vzkaz. Ponižovalo ji, že tak dosud neučinil; trápilo ji, že nedůvěřuje i jí.
Odjela vlakem časně ráno a ke třetí hodině odpoledne byla v hotelu. Její přítelkyně byly ještě v zaměstnání a nechtěla je rušit, hodlala je zavolat až večer. Po únavné cestě vlakem ani neměla chuť jít rovnou nakupovat. Byla sama v pokoji, a tak si vzpomínala na všechny chvíle, kdy se s Michaelem milovali v hotelech, a cítila se velice osamělá. A právě tento pocit spíš než cokoli jiného jí vnukl myšlenku zatelefonovat Michaelově matce do Long Beache.
V telefonu se ozval drsný mužský hlas s typickým newyorským přízvukem. Kay požádala, aby jí zavolali paní Corleonovou. Po několika minutách ticha se ozval hlas se silným cizím přízvukem, tázající se, kdo volá.
Kay trochu zrozpačitěla. „To jsem já, Kay Adamsová, paní Corleonová. Pamatujete se na mě?“
„Jistě, jistě, pamatuji si na ni. Jak to, že už víc netelefonovala? Vdala se?“
„Ale kdepak. Měla jsem moc práce.“ Podívejme, Michaelovu matku zřejmě mrzí, že přestala volat. „Víte něco o Michaelovi? Je v pořádku?“
Na druhém konci telefonu zavládlo ticho a pak paní Corleonová důrazně řekla: „Mikey je doma. On jí nevolal? On se s ní nesetkal?“
Kay pocítila, jak se jí ohromením a ponižující touhou se rozplakat sevřel žaludek. Roztřeseným hlasem se zeptala: „Jak dlouho už je doma?“
„Šest měsíců.“
„Ach tak, chápu!“ hlesla Kay. A pochopila. Zaplavil ji horký příval studu, že Michaelova matka ví, jak hanebně se k ní zachoval. A potom se rozzlobila. Rozzlobila se na Michaela, na jeho matku, na všechny cizince, na Italy, kteří nemají ani tolik slušnosti, aby alespoň navenek zachovali společenské normy slušnosti, i když už láska skončila. Neví snad Michael, že má o něho starost alespoň jako přítelkyně, i když už s ní nechce spát, i když už se s ní nechce oženit? Myslí si snad, že je nějaká ubohá zaostalá italská holka, která spáchá sebevraždu nebo alespoň udělá scénu jen proto, že přišla o panenství a její milenec ji pustil k vodě? Proto tak chladně, jak jen dokázala, řekla: „Ach tak, chápu, velmi vám děkuji. Jsem ráda, že Michael už je doma a je v pořádku. Jen jsem se chtěla informovat. Víckrát vás volat nebudu.“
Hlas paní Corleonové v telefonu zněl velmi netrpělivě, jako by ani nebyla slyšela, co Kay řekla. „Jestli chce vidět Mikeyho, hned sem přijela! A pořádně ho tak překvapila! Vzala si taxíka a já povím chlapíkovi v bráně, ať ho za ni zaplatí. A řekla taxíkářovi, že dostane dvojí sazbu, jinak nepojede až sem do Long Beache. Ale nezaplatila. Manželův člověk u brány to vyrovná.“
„To nemůžu, paní Corleonová,“ odmítla Kay chladně. „Kdyby se byl Michael chtěl se mnou setkat, mohl mě už dávno zavolat domů. Zřejmě nechce pokračovat v našem přátelství.“
Paní Corleonová jí energicky odpověděla: „Ona je moc pěkná dívka, má moc pěkné nohy, ale nemá moc fištrónu.“ Zachichotala se. „Ona přijela navštívit mě, ne Mikeyho. Chci s ní mluvit. Přijela hned teď. A nezaplatila ten taxík. Čekám na ni.“ Ozvalo se cvaknutí. Zavěsila.
Kay ji mohla zavolat znovu a…
