Kmotr (Mario Puzo)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

24

Časně ranní, citrónově žluté sicilské slunce zalilo Michaelovu ložnici. Probudil se, ucítil na své spánkem prohřáté kůži Apolloniino hedvábné tělo a probudil ji laskáním. Když se pomilovali, nemohl se ani po všech těch měsících bezvýhradného vlastnictví ubránit úžasu nad její krásou a vášnivostí.

Odešla z ložnice, aby se umyla a oblékla v koupelně na druhém konci chodby. Michael, ještě nahý, oblitý paprsky ranního slunce, si zapálil cigaretu a klidně se provaloval na lůžku. Bylo to poslední ráno, které trávil v tomto domě. Don Tommasino zařídil jeho přestěhování do jiného města na jižním pobřeží Sicílie. Apollonia, v prvním měsíci těhotenství, chtěla pobýt několik týdnů u rodičů a potom měla za ním přijet do jejich nového úkrytu.

Večer předtím, poté, co Apollonia šla spát, zůstal don Tommasino s Michaelem v zahradě. Don byl ustaraný a unavený a přiznal, že má obavy o Michaelovu bezpečnost. „Tou svatbou jsi na sebe upozornil. Překvapuje mě, že tvůj otec nezařídil, abys odjel někam jinam. Tak či onak, mám plno starostí s těmi mladými bouřliváky v Palermu. Nabídl jsem jim slušnou dohodu, takže by si mohli smočit zobáky víc, než si zaslouží, ale ta chátra chce všechno! Já tomu nerozumím! Několikrát už na mě ušili boudu, ale tak lehce se mě nezbaví! Měli by si uvědomit, že jsem pro ně příliš silný, a ne mě brát na tak lehkou váhu! Jenže právě tohle je ten kříž s mladými lidmi, ať už jsou sebenadanější. Nic si pořádně nepromyslí a chtějí všechnu vodu ze studně.“

Pak oznámil Michaelovi, že oba pastýři, Fabrizzio a Calo, s ním pojedou v alfě romeo jako tělesná stráž. On sám že se s ním rozloučí už teď, protože zítra ráno odjede velmi časně, má toho v Palermu hodně na práci. A Michael ať o svém přestěhování neřekne nic dr. Tazovi; doktor má v úmyslu strávit večer v Palermu a mohl by něco vyžvanit.

Michael věděl už dost dlouho, že don Tommasino má těžkosti. Za zdmi vily hlídkovaly v noci ozbrojené stráže a v domě bývalo pořád několik oddaných pastýřů s luparami. Don Tommasino sám byl po zuby ozbrojen a měl neustále vedle sebe tělesnou stráž.

Ranní slunce začalo připalovat. Michael udusil cigaretu a oblékl si pracovní kalhoty pracovní košili a čepici se štítkem, jakou nosila většina Sicilanů. Bos vyhlédl z okna a spatřil Fabrizzia, sedícího v jednom ze zahradních křesel. Líně si pročesával husté, tmavé vlasy a luparu měl nedbale pohozenou na zahradním stolku. Michael zahvízdl a Fabrizzio vzhlédl k oknu.

„Připrav mi vůz!“ zavolal na něho Michael dolů. „Za pět minut odjíždím. Kde je Calo?“

Fabrizzio vstal. Košili měl rozepnutou, odkrývala mu modročervené tetování na hrudi. „Calo pije kafe v kuchyni. Pojede vaše žena s váma?“

Michael po něm mrkl. Napadlo ho, že v posledních týdnech až přespříliš sleduje pohledem Apollonii. Ne, že by se snad odvážil dovolit si něco k manželce donova přítele. Na Sicílii není bezpečnější cesty do hrobu. Michael mu odměřeně odpověděl:

„Ne, pojede napřed domů k rodičům. Za námi přijede až za několik dní.“ Potom hleděl za Fabrizziem, jak pospíchá do kamenné boudy, která sloužila jako garáž pro alfu romeo.

Michael se šel umýt do koupelny. Apollonia už odtamtud odešla. Nejspíš je v kuchyni, řekl si, a vlastnoručně chystá snídani, aby tak odčinila vinu, že chce před odjezdem až na druhý konec Sicílie ještě jednou navštívit rodinu. Její odvoz na místo Michaelova pobytu už zařídí don Tommasino.

Dole v kuchyni mu však kávu přinesla stará Filomena a nesměle se s ním loučila. „Vyřídím váš pozdrav otci,“ slíbil jí Michael a ona přikývla.

Do kuchyně vešel Calo a oznámil Michaelovi: „Vůz stojí venku, mám vám vynýst kufr?“

„Ne, vynesu si ho sám. Kde je Apolla?“

Calo se pobaveně zazubil. „Sedí za volantem a umírá touhou šlápnout na plyn. Z tý bude pravá Američanka ještě dřív, než se dostane do Ameriky!“ Na Sicílii bylo něco neslýchaného, aby se nějaká venkovanka pokoušela řídit auto. Ale Michael občas dovoloval Apollonii, aby jezdila s alfou romeo uvnitř zahrady kolem zdí; pokaždé ovšem seděl vedle ní, protože občas šlápla na plyn místo na brzdu.

Michael vyzval Cala: „Sežeň Fabrizzia a počkej na mě ve voze.“ Vyšel z kuchyně a po schodech vyběhl do ložnice. Věci už měl sbaleny. Než uchopil zavazadlo, vyhlédl z okna a uviděl, že vůz není zaparkován před vchodem do kuchyně, nýbrž před schody vedoucími na verandu. Apollonia seděla v autě, ruce na volantu jako dítě, které si hraje. Calo právě dával na zadní sedadlo košík s obědem. Tu si Michael všiml, že Fabrizzio právě prochází branou vily, snad aby venku něco obstaral. Rozmrzelo ho to. Co k čertu vlastně dělá? Bude muset tomuhle zatracenému pastýři dát za vyučenou! Potom sešel po schodech dolů a rozhodl se projít kuchyní, aby ještě jednou uviděl Filomenu a naposledy se s ní rozloučil. Zeptal se jí: „Doktor Taza ještě spí?“

Na Filomenině vrásčité tváři se objevil potutelný výraz: „Staří kohouti už nemohou vítat slunko. Doktor byl včera večer v Palermu.“

Michael se zasmál. Vyšel kuchyňskými dveřmi a venku ho udeřila i do znecitlivěného nosu vůně citrónových květů. Viděl, jak Apollonia na něho mává z vozu, stojícího asi deset kroků dál na příjezdové cestě, a vtom si uvědomil, že na něho kývá, aby zůstal tam, kde je, že chce zajet s vozem k místu, kde stojí. Calo stál vedle vozu, zubil se a lupara se mu houpala v ruce. Ale po Fabrizziovi dosud ani vidu, ani slechu. A v tu chvíli se Michaelovi bez jakékoli vědomé příčiny složily v mysli jednotlivé částečky v celkový obraz a Michael vykřikl na Apollonii: „Ne! Ne!“ Jeho výkřik byl však přehlušen třeskem mohutného výbuchu, jak Apollonia zapnula motor. Kuchyňské dveře se roztříštily na kousky a tlaková vlna odhodila Michaela podél zdi vily o dobré tři metry dále. Jak zůstal ležet na zemi, zasáhly ho kameny padající ze střechy vily do zad. Jeden mu sklouzl po hlavě. Než omdlel, stačil si ještě všimnout, že z alfy romeo nezbylo nic než čtyři kola a ocelový podvozek, který je držel pohromadě.

 

Michael se probral k vědomí v místnosti, která mu připadala velmi tmavá; hlasy, které slyšel, byly tak tiché, že to byly spíše zvuky než slova. Z čistě živočišného instinktu se snažil předstírat, že je stále v bezvědomí, ale hlasy zmlkly a z židle se někdo sklonil nad lůžko a teď už to byl hlas srozumitelný. Říkal: „No, konečně přišel k sobě!“ Rozsvítila se lampa, její světlo ho udeřilo do očí jako bílý oheň a Michael otočil hlavu. Měl ji velmi těžkou, otupenou. A pak poznal, že obličej nad lůžkem patří dr. Tazovi.

„Dovol, abych se na tebe minutku podíval, pak hned zhasnu,“ řekl dr. Taza soucitně. A malou tužkovou baterkou posvítil Michaelovi do očí. „Budeš v pořádku,“ řekl a obrátil se k někomu dalšímu v pokoji. „Můžeš s ním teď mluvit.“

Byl to don Tommasino; seděl na židli vedle postele a Michael ho už jasně viděl. „Michaeli, Michaeli, můžu s tebou mluvit? Chceš si oddychnout?“

Bylo snazší zdvihnout paži a odpovědět posunkem; Michael tak učinil a don Tommasino se otázal: „Přivezl vůz z garáže Fabrizzio?“

Michael, aniž to věděl, se usmál. Byl to takový zvláštní, mrazivý souhlasný úsměv. Don Tommasino pokračoval: „Fabrizzio zmizel. Poslouchej mě, Michaeli. Téměř celý týden jsi ležel v bezvědomí. Chápeš? Každý si myslí, že jsi mrtev, takže ti teď nic nehrozí, přestali po tobě pátrat. Vzkázal jsem tvému otci a ten mi poslal instrukce. Nebude už dlouho trvat a vrátíš se do Ameriky. Mezitím se tu můžeš zotavit. Jsi v bezpečí vysoko v horách, v selském stavení, které mi patří. Teď, když tě Palermčani pokládají za mrtvého, uzavřeli se mnou mír. Byls to vlastně ty, po kom tu celou dobu šli. Chtěli zabít tebe a přitom předstírali, že jdou po mně. Je dobře, abys to věděl. Všechno ostatní už nech na mně. Zotav se a neznepokojuj se.“

Michael si už na všechno vzpomněl. Věděl, že jeho žena je mrtva, že Calo je mrtev. Vzpomněl si na stařenu v kuchyni. Nemohl si uvědomit, zda s ním vyšla ven. Zašeptal: „Filomena?“ Don Tommasino řekl klidně: „Nic se jí nestalo, jen se jí z výbuchu spustila krev z nosu. Kvůli ní se netrap.“

Michael řekl: „Fabrizzio. Povězte svým pastýřům, že tomu, kdo mi vydá Fabrizzia, budou patřit nejlepší pastviny na Sicílii.“ Oba muži jako by vydechli úlevou. Don Tommasino zdvihl z blízkého stolku sklenici a napil se jantarově zbarveného nápoje, po němž se mu prudce vzpřímila hlava. Dr. Taza si sedl na pelest a téměř roztržitě prohodil: „Jsi vdovec, víš. To je na Sicílii vzácnost!“ Jako by ho tahle výjimečnost mohla utěšit.

Michael kývl na dona Tommasina, aby se k němu naklonil blíž. Don si sedl na pelest a nachýlil k němu hlavu. „Vzkažte mému otci, aby mě dostal domů,“ řekl Michael. „Vzkažte mému otci, že mu chci být synem.“

Ale trvalo ještě měsíc, než se Michael zotavil ze zranění, která utrpěl, a ještě další dva měsíce, než byly obstarány všechny potřebné doklady a učiněna všechna potřebná opatření. Pak odletěl z Palerma do Říma a z Říma do New Yorku. Za celý ten čas se po Fabrizziovi nenašla ani stopa.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024