VIII
KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
Finito argentino
V jedenáct hodin dopoledne v sobotu 18. ledna 2014 se Petra na terase Adélina bytu nadechla studeného vzduchu a na okamžik se cítila šťastná. Malostranské střechy sice nebyly zasypané sněhem, protože už týdny nesněžilo, ale ona měla stejně dojem, že je na planetě Zemi krásně. Tedy až do té chvíle, kdy si skrz tyto transcendentální myšlenky uvědomila, že jí brzy bude třiatřicet, a že jsou to vlastně Kristova léta.
„Proč bys řekla, že jsem do teďka žila?“
Adéla její otázce ani trochu nerozuměla.
„Jak proč?“
„No… Sedmnáct let jsem chodila do školy, což byla naprosto nepřiměřená ztráta času. Párkrát jsem se zamilovala, ale vždycky to byl omyl. Vyběhala jsem tak třicet medailí, na který už si nikdo nevzpomene, a je ze mě učitelka.“
Adéla strčila do trouby sekanou. Vůbec jí ta promluva nedávala smysl.
„A co jako?“
„Právě, že nic.“
„Jak nic?“
„Kdybych měla teď zemřít, ani bych nevěděla, proč jsem vlastně žila.“
Adélu ta odpověď znudila.
„Hele, to se nedá poslouchat! Zavři! Táhne!“
V koupelně zapípala pračka a ona z ní šla vytáhnout prádlo, aby ho pověsila.
„Měla by sis najít chlapa! Už jsem ti to říkala stokrát! Jestli nezačneš pravidelně prcat, přestaneš bejt kompatibilní s normálníma lidma.“
Petra jí šla pomoct.
„O prcání nejde! Ty víš, proč žiješ! Staráš se o Tondu, kterýho miluješ, a o Gustíka, kterej tě potřebuje. Ale mě nikdo nepotřebuje! Když ve škole odpadne tělák, všem se tak akorát uleví.“
Adéla se s opovržením zvedla od pračky.
„Ty seš teda fakt chytrolína!“
„No a není to tak?!“
„Víš co! Vyser se na ten svůj hyperaktivní mozek a normálně vegetuj!“
Petra protáhla obličej. Tohle už taky slyšela stokrát. A tak se jí Adéla rovnou zeptala:
„Hele, co bys nejvíc chtěla?“
„Jako teď?“
„Jo.“
Petra se dlouze zamyslela a pak rezignovaně odpověděla:
„Nevím. Asi aby bylo všechno jinak.“
„Jak jinak?“
„Abych nebyla sama, abych nebyla učitelka a abych to pořád neřešila.“
Adélu to už opravdu namíchlo.
„To všechno ale přece záleží na tobě! Tak tu nefňukej a změň to!“
Petra věděla, že má pravdu.
„No jo. Promiň.“
„A neomlouvej se pořád!“
~ ~ ~
Následující pondělí jela Petra odpoledne tramvají ze školy a přemýšlela nad tím, kolikrát jí kdo v životě řekl, že ji miluje. A kolikrát to řekl někdo, od koho to opravdu chtěla slyšet. A kolikrát to ona sama někomu řekla. A kolikrát se milovala, kolikrát se jí to líbilo, kolikrát zažila okamžiky absolutního štěstí a kolikrát měla pocit, že celá její existence stojí za hovno. Vypočítala taky, že za posledních dvacet let naběhala zhruba čtyřicet tisíc kilometrů, takže vlastně oběhla zeměkouli. Připadalo jí to zvláštní, protože měla pocit, že se vůbec nehnula z místa. A nakonec už se celá ta kvantifikace jevila tak katastrofálně, že se radši rozhodla Adélu poslechnout, mozek vypnout a počítat sloupy nesoucí tramvajové dráty.
~ ~ ~
Když potom našla pode dveřmi své pronajaté garsonky obálku s výpovědí nájemní smlouvy, jenom už odevzdaně vzdychla:
„No, tak to je výborný!“
Na konci měsíce se nastěhovala k Adéle, aby tam bivakovala, dokud si nesežene jiný pronájem. Ale už po třech dnech bylo jasné, že u ní zůstat nemůže. Adéla totiž tak zářila spokojeností, že se to prostě nedalo vydržet.
„Toníku?! Chceš na svačinu radši salám nebo sýr?“
„Ukaž! Já ti to vyperu, Toníku!“
„Nemám ti napustit vanu, Toníku?“
„Toníku! Já tě tak miluju! Miluju! Miluju! Miluju!“
„Pojď už si za mnou lehnout, Toníku!“
Hasič Tonda si vzal Adélu hned, když zjistili, že je těhotná. Takže měli nedávno osmileté výročí svatby. Byl na ni hodnej, objímal ji svýma obrovskýma tlapama a dodával jí pocit bezpečí. A navzdory tomu, že to bylo zpočátku naprosto nepravděpodobné, stal se pro Adélu společně s malým Gustíkem středobodem vesmíru.
Dokonce mu byla věrná!
„Tys jako od tý doby, co jste se seznámili, s žádným jiným chlapem nespala, jo?“ žasla Petra.
„No! Proč bych to dělala? Tonda je dokonalej!“
A tak Adéla po dlouhé sérii milenců…
