KAPITOLA DVACÁTÁ
Jiná žena
Šestnáctého listopadu devadesátého třetího roku dal Honza v zápase veteránů při oslavě sta let Sparty čtyři góly. Byl vyhlášen mužem utkání a tribuny zase skandovaly:
„Kladivo! Kladivo!“
Cítil se skvěle. Jako zamlada. Ani koleno ho skoro nebolelo. Jak se ale po zápase sprchoval, začalo ho tlačit u srdce, a když se ještě nahý s ručníkem kolem pasu posadil v šatně mezi Kvašňáka a Tichého, najednou ucítil, že něco není v pořádku.
„Ty vole, kluci! Já mám asi infarkt!“
~ ~ ~
Při cestě v sanitce dostával elektrošoky, srdce mu začalo vynechávat, a když se další den probudil na JIPce, zjistil, že má na prsou u levého podpaží několik stehů. Skláněla se nad ním sympatická paní doktorka, která se na něj usmívala jako jeho máma, když byl malej kluk. Aspoň tak mu to připadalo.
„No konečně! Už jsme mysleli, že se vůbec neprobudíte! Jak se cítíte?“
„Blbě,“ zamumlal.
„Nebojte! Za pár dní to bude dobrý.“
Všiml si infuze na svém předloktí a kapačky nad hlavou.
„Co jste se mnou dělali?“
Doktorka dala jakýsi pokyn sestře a znovu se na něj usmála.
„Implantovali jsme vám kardiostimulátor. Bude vám hlídat srdíčko.“
Na chvíli zavřel oči. Cítil se hrozně unavenej.
„Jen si klidně ještě pospěte! Přijdu se na vás podívat večer.“
Tu druhou větu už neslyšel, protože se mu zdálo, že má na sobě americkou vojenskou uniformu, je raněný, z hrudníku mu crčí krev a letí právě ve vrtulníku nad vietnamskou džunglí do polní nemocnice. Před tím zápasem veteránů se totiž doma díval na videu na Četu.
„Nevzdávej to, kamaráde! Bojuj!“
To na něj řval Charlie Sheen, přičemž na něm klečel a snažil se zastavit krvácení.
Probral se za několik hodin a bylo mu o něco líp.
„Honzíku!“
Seděla u něj Marta.
„Tys mě teda vyděsil!“
Usmál se na ni.
„Promiň.“
A od toho okamžiku se stal obětí jejího pečovatelského teroru.
~ ~ ~
„Nech to! Já to udělám! To přece nemůžeš! Ukaž! Já ti pomůžu! Víš přece, že se máš šetřit! Zbláznil ses? Chceš se zabít?!“
To byly nejčastější věty, které doma v následujících dvou letech slýchával. A i když věděl, že to s ním Marta myslí dobře, jednoho dne už mu ruply nervy, praštil o zem taškou s pivními lahvemi a seřval ji jako nikdy předtím.
„Přestaň mě už konečně buzerovat! Jestli mě něco zabije, tak to budou tyhle tvoje nesnesitelný dobrý rady! Už toho, do prdele, nech! Jasný?!“
Křičel tak zuřivě, že se Marta úplně rozklepala. Stála mezi střepy uprostřed kaluže piva a jenom se v duchu modlila, aby znovu nedostal infarkt právě teď.
„Dobře. Promiň.“
A už se nikdy skutečně neodvážila na to téma ani pípnout.
~ ~ ~
„No podívejme se! Děláte mi radost! Jste ve výborný formě!“
To mu řekl kardiolog po pravidelné kontrole na jaře v devadesátém šestém roce. Honza slezl z rotopedu a pyšně se nadmul.
„Myslíte, že bych si mohl zase občas zahrát?“ zkusil to.
Venku bylo nádherně a on už měl strašnou chuť si zase zakopat. Sestra mu sundala sondy z prsou a doktor na něj povzbudivě mrknul.
„Ale jenom opatrně!“
Přesně to chtěl Honza slyšet. Nadšeně doktora obejmul a dal mu pusu.
„To víte, že jo!“
~ ~ ~
Strašně se těšil, že se zase na hřišti při trénování patnáctiletých Sparťanů bude moct zapojit do hry.
„Nahrávej dřív! Jedem! Běhejte, kurva! Makáme!“
Práce s klukama ho ohromně bavila. A taky to bylo na výsledcích týmu vidět. Za těch pět let, co přestal trénovat ženský, se mu podařilo odchovat několik vynikajících talentů. Jako třeba Rosu.
„Tomáši, tlač ho! Nepouštěj ho k míči! Drž ho od sebe, sakra!“
Byla radost sledovat, jak se z těch kluků rodí profesionální hráči.
Jenom ho štvalo, že se hraje o moc peněz. Když bylo patnáct jemu, bylo to jiné. Tehdy se z žádného československého fotbalisty nemohl stát multimilionář. Ani nemohl hrát v anglické, italské nebo španělské lize. Ale to se revolucí změnilo a někteří rodiče teď viděli ve svých potomcích potenciální mašiny na peníze.
„Sestřel ho, do píči! Co se s ním sereš?!“
Několik přemotivovaných otců bylo vyloženě zralých na ránu.
„Ty …
