Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice. Každá kapitola není jen částí knihy, ale také novou osobou, známou, s kterou nás autorka seznamuje. Některé se jí staly přítelkyněmi, ale k jiným naopak cítila odpor, ačkoli všechny byly stejně jako ona vězeňkyněmi. Detailně popisuje charakter každé ženy na pozadí jejich jednání. S psychologickou šíří rozebírá krok po kroku každý jejich čin, který je přivedl do tohoto nevlídného prostředí, do prostředí vzdáleného nejen zrakům, ale i citům lidí - do věznice. Stěží by dokázali takovéto utrpení snést emocionálně chladnější muži, natož pak ženy. Líčí, jak se prostředí negativně odrazilo na jejích „přítelkyních“, jak psychicky strádají, až na hranici mentální retardace.
Pregnantně zachycuje vztahy na cele, ale také i v celé věznici a vliv takovéhoto prostředí na člověka. Uvědomuje si nutnost mít poblíž někoho spřízněného. Přehlížela-li některé hodnoty na svobodě, zjišťuje v tomto drsném prostředí, že se její hodnotový žebříček radikálně změnil, pokládá za důležité zcela jiné hodnoty, než které pokládala za hlavní v době, kdy mohla prožívat plnost svobody.
Je-li každý člověk jiný, má jiné potřeby a touhy, pak právě psychický nátlak a nelidské prostředí vykoná své. Všechny vězeňkyně měly velikou společnou touhu, dostat se opět na svobodu. Každému podlamuje toto prostředí nohy, na každého působí krutě, ale jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco z jedněch se stávají díky krutostem a životním strastem egoisté, druzí jsou schopni myslet i na jiné, kteří možná zažili větší krutosti, nebo to tak alespoň vnímají. Snaží se jim zpříjemnit pobyt, ačkoli je to nadlidský úkol, ale vlídné slovo mnohdy udělá více, než esteticky krásné prostředí.
Ve svém díle je věrna psychologické próze a vedle své vlastní situace disidentky se soustřeďuje především na vykreslení pocitů a emocí svých spoluvězeňkyň. Zachycením jejich povahových a charakterových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na okraji společnosti a zároveň utváří analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. Tak veliký vliv měl vězeňský pobyt autorky na její dílo, ačkoli strávila ve vězení jen rok, a to v letech, kdy zacházení s vězni bylo mnohem vlídnější než kdysi.
— 1 —
Tento psychologický román nás zavádí do 80. let do prostředí ruzyňské věznice na ženské oddělení, kam se dostávaly ženy nejen za trestné činy, ale i za zločiny proti státu. Právě zločin proti státu je důvod, proč zde rok věznili autorku a hlavní hrdinku-vypravěče knihy - Evu Kantůrkovou. Vězení popisuje jako pustý svět bez svobody, kde ženy žijí v přeplněných celách, plných nemocí. V malé zelené místnosti s mřížemi a s tím nejzákladnějším vybavením musí trávit den za dnem. Kantůrková je vystavena vyléváním si nálad ostatních vězenkyň-přítelkyň. Sugestivně vykresluje portréty postav, mnohdy vyšinutých, vulgárních, ale i poctivých žen. Je-li každý člověk jiný, má jiné potřeby či touhy, v tomto prostředí je přehodnotí a společně, nezávisle na postavení, se ubírají k jednomu cíli - svobodě. Touha po svobodě je to jediné, co je spojuje.
Román je rozdělen do patnácti kapitol, kde každá z nich je věnovaná jedné osobě. Kantůrková vždy rozebírá krok po kroku jejich čin, který je přivedl až sem.
MAJKA
Adoptované cikánské dítě. Celé dny pořád psala. Bohužel mezi dopisy bylo i udání na Kantůrkovou. Majka utekla v době dospívání z domova a našla svoji rodinu v Kladně. Důsledkem této kolonie se dostala k několika trestným činům. Za první byla trestaná jen mírně díky otcově známosti s vyšetřovatelem. Důvodem, za co je ve vězení, bylo loupežné přepadávání lidí na ulici. Vysvětluje způsob koňování a telefonování přes záchod.
LIBUŠKA
Než sem přišla, prošla už jednou vazbou za krádež nákladního automobilu a údajné příživnictví. Když se ale snažila tato neplnoletá, labilní dívka s lesbickými sklony utéct, byla chycena a zavřená sem do ruzyňské věznice.
PANÍ HELENKA
Jak uvádí autorka, na svých 58 let vypadala na 40. Od začátku klamala spoluvězeňkyně vymyšlenými příběhy. A nikdy neřekla celou pravdu. Aby dokázala svoji majetnost a zároveň si získala postavení v cele, předstírala, že vlastní sklad oblečení. Nakonec se to vše provalilo.
ANDY RUMOVÁ PRALINKA
Do vězení se poprvé tato mladá, drobná cikánka dostala kvůli konfliktu se svou sokyní. Později se ocitla za mříži zas, nyní kvůli únosu svých dětí a neplacení alimentů. Ve skrytu duše hodná, obětavá. Bohužel vždy doplatila na závistivost ostatních.
HELGA
Na cele vystřidala Andy. Žena objemné postavy s blond vlasy se zprvu představila jako bývalá soudkyně. Nic neřešila a pravidly se moc neřídila. Hlavní co nesnesla byli cikáni, které při jakékoliv malém konfliktu bila. Vymýšlela si svůj příběh. Například uvedla, že se vdávala 21.8.1968, ale je velmi nepravděpodobné, že by v tento den vůbec oddávali. Ráda telefonovala, schovávala se za Emilku, mladou krásnou dívku. Pravdu se Kantůrková dozvěděla z jejich úředních dopisů. Kvůli nim měla i konflikt s Kantůrkovou. Par dní po tomto konfliktu byla Helga přeložena.
JITKA PATERKOVÁ
Byla další neplnoletou dívkou na cele. Patřila k partě vykrádající chaty v Posázaví. Patreková byla vyhlášená svým chováním po celé věznici. Předávali si ji z cely do cely. V noci tajně kradla cigarety a jídlo. Po pokusu o podřezání byla zas přesunuta jinam.
BÓŽI - TRHOVKYNĚ
Starší energická žena živící se v dobách socialismu soukromému podnikání. Přes fotografování se dostala až k provozování hospody, která se jí stala také osudnou. Spolu s přítelem Vénou ji zavřeli za podvody.
DENISA
Drobná jemná dívka, která smutek a strach schovávala za veselost. Pořád musela něco vypravovat, pamatovala si neuvěřitelné detaily. Vyzařovala z ní energie za tři. Podváděla svého muže a skoro dospělé děti s přítelem z Prahy. Peníze si obstarávala krádežemi, což se jí stalo osudným. V manželství byla nešťastná, manžela jmenovala pouze příjmením. Ve vězení si našla nového přítele, nikdy se neviděli, a ona mu sháněla vše, co jen mohla. "Vše pro Juru." Pak nečekaně Juru odvedli, smutek ji po čase přešel.
VĚRA
Dívka, která byla doslova "voražená". Po dětském domově následovala parta, která kradla auta, až se přes prostituci dostala až sem. Pomlouvala a všechny vulgárně urážela. Její pobyt na cele skončil odvedením Věry v řetízkách.
NADĚNKA
Křehká 36letá žena chtěla změnu od stereotypu, který prožívala s mužem, a tak od něho utekla. Opustila děti a šla si "do světa" užívat. Jenže manžel ji zažaloval a ona skončila zde. V době psaní jejího příběhu jí chybělo už jen pár dní.
ANČA A ALIČKA
Anča opustila dobrou práci na Slovensku a odjela do Čech, kde se dostala vězení. Nenáročná dívka s lesbickými sklony se schovávala za silná slova, ve skutečnosti byla však slabá a křehká.
A slabá si našla ještě slabšího - Aličku. Dívku z Maďarska, která nerozuměla ani slovo, pořád byla na ústupu jak kvůli své jazykové bariéře, ale i pro její slabost a Anča si na ní vybíjela zlost. Oporu nacházela v Nadě a později i v Denise.
DUCHOVÉ ZEMŘELÝCH
V této kapitole už Kantůrková líčí příjemnější chvíle ve vězení. Byla přeložena na jinou celu po čtyřech, kde měla klid a poměrně lepší klima než v předchozích celách. Vypráví, jak vyvolávali duchy zemřelých pomocí knihy. Kromě příbuzných vyvolali i ducha Adolfa Hitlera, ze kterého mimochodem měli celou noc strach.
SHRNUTÍ:
- psychologický román, autobiografické rysy
- 15 kapitol
- zabývá se detailní charakteristikou postav
- zachycuje změnu osobnosti ve stísněném, umělém prostředí - rozklad osobnosti
- zobrazuje situaci v českých věznících v 80. letech
- spisovný jazyk s častými citacemi popisovaných osob, popřípadě užití vulgarismu
POMĚRY MEZI JEDNOTLIVÝMI POSTAVAMI:
KANTŮRKOVÁ x MAJKA
Majka přivítala Kantůrkovou na cele jako první a informovala ji o tom, jak funguje život ve vězení (stlaní postelí, komunikace s ostatními celami - koňování a telefonování přes záchod, atd.). O chování Kantůrkové Majka informovala vedení věznice. I přes tento čin doslova vyřvala lékaře v sobotu odpoledne pro Kantůrkovou.
MAJKA x LIBUŠKA
Majka se pod "výchovou" Libušky pěkně zkazila. Majka však na Libušku žárlila a vyvolala rvačku. Libuška vždy využila své síly a vždy Majka utrpěla několik modřin.
PANÍ HELENKA x HELGA
Do příchodu Helgy nevýrazná žena. Helga jí uvěřila její majetek a začala pečovat o ni. Když se provalila pravda, začala Helga Helence psychicky ubližovat. Helga se po nocích svěřovala Bóži.
ANDY RUMOVÁ PRALINKA x PANÍ HELENKA
Vycházely spolu v dobrém. Není žádný konflikt.
HELGA
Hodně komunikovala - vymýšlela si příběhy. Rasistické sklony, komunikovala se všemi na cele bez jakýkoliv rvaček. Při zjištění, že jí Eva Kantůrková pročetla spis, se na ni naštvala. Přestala s ní mluvit.
PATERKOVÁ x HELGA
Helga se na Paterkovou naštvala kvůli pomluvě, kterou si již vyslechla od paní Helenky, se kterou se setkala v díře. Nic jí Helga nechtěla dát. Jenže Paterková jí přes noc vykouřila hodně cigaret a Helga jí vyhrožovala zabitím.
BÓŽI TRHOVKYNĚ x HELGA
Helga se s Bóži rychle sblížila. Bóži jí vypráví svůj příběh.
DENISA x KANTŮRKOVÁ
Osoba s velkou pamětí se rychle spřátelila s Evou Kantůrkovou. Svěřovala se jí a vyprávěla jí svůj příběh.
VĚRA
Byla problémem pro celou celu. Například zabrala celé topení. Jediným kamarádem byla Denisa, která jí dávala cigarety. Věčně někoho podezírala a došlo i ke slovnímu konfliktu s Evou kvůli výměně ložního prádla.
NADĚNKA x ANČA
Anča milovala Naděnku, pořád na ni naléhala, chtěla si s ní užít. Denisa, její opatrovatelka, už nemohla vydržet ten nekonečný proud slov. Všichni bojovali za její melírované vlasy, však marně.
ANČA x ALIČKA
Anča si našla v Aličce oběť, byla ještě slabší než ona. Anča ji nenáviděla za chrápaní a vytvářela na cele nebezpečné klima. Alička byla hodná, třeba jednou ochotně vybírala vši z hlav ostatních. Pouze Alička spolu s Andy dokázala Kantůrkovou donutit zapomenout na strach z vězení.
— 2 —
Děj se odehrává v ruzyňské věznici v období totalitního režimu roku 1981. V této věznici byla Kantůrková rok vězněna. Čtyři roky po propuštění se stává mluvčí Charty 77.
V této knížce popisuje jak vnější vzhled věznice, tak i tamní zákony v ní panující. Jednotlivé kapitoly vypovídají o spoluvězních Evy Kantůrkové, jejich okolnostech zatčení, povaze a dřívějšímu stylu života. Je zde i kritika komunistického režimu i poměrů ve společnosti.
V počátcích své vazby se Eva postupně seznamuje se zvyklostmi a pravidly života vězňů, na kterých záleží její další budoucnost. Jelikož je Eva vězněna jako odpůrce režimu, vznikají kolem ní spekulace, zdali není jen "úmyslně podstrčenou udavačkou vezňů". Tyto domněnky vyvrcholí v konflikt, ve rvačku odehrávající se na cele... Zlomyslná dívka jménem Věra Evě závidí to, co v životě dokázala; začne tak věřit ve fámy, co kolem Evy vznikly. Na cele dojde mezi Evou a Věrou ke rvačce. Naštěstí pro Evu je útočnice Věra odvedena na samotku.
Poslední kapitola knihy končí zamyšlením nad životy jednotlivých vězňů.
— 3 —
Udělal to promyšleně a naprosto nemilosrdně: sotva prodal dům, Ančinu střechu nad hlavou, dal ji, svou jedinou sestru, za pomoci národního výboru vykázat ze vsi. Jak se to mohlo udát, nevím; Anča sama tomu nerozuměla, jen jí řekli, aby šla. A jak nejít, když neměla kde bydlet? Anča neřekla, proč se jí bratr i otec chtěli tak silně zbavit. Pro ta vymlácená okna? Pro ten křik na tancovačkách? Pro ustavičné ostudy? Odešla nejdřív do Košic, pak do Prahy. Byla od té doby doma jedinkrát, nakoupila a přivezla bratrovým dětem dárky; nepustil ji vůbec do stavení a dárky od ní nepřijali. To už si odbyla své první vězení.
Byla výtržník, stala se jím v zoufalé neúspěšnosti. Po krutých zkušenostech - nebylo dost na zhrouceném manželství a nevydařeném mateřství, na vyhnání z domova, ostrakismu, který musel trpce bodat pod kůži, musela se navíc v Praze dostat do vězení? - si bystrou hlavičkou vymyslela ochranné zbarvení, v bezmoci se zahalila do předstírané síly. I na cele byly její první věty výhružné: dejte si pozor, kdo se mi postaví, bude bit. A vylíčila názorně, jak se porvala na nádraží Praha-střed s klukem, který ji provokoval, zbila kluka silnějšího než byla sama, tekla krev; při té rvačce ji sebrali. "Nechť i seberú!" řekla, venkovský frajer, vytloukající hospody. Vzaly jsme na vědomí, dobrá, Anča je rváč, nebudeme ji dráždit. Byla vznětlivá, snadno se pouštěla do hádek, rychle jsme spory s ní tlumily, jen jí nedat levnou příležitost bít se. Ráno se den co den probouzela agresivní, oči zapadlé, náladu vraždit. Odmítala zachovávat ranní rytmus, dost důležitý na malém prostoru, kde se mělo naráz vymočit, umýt se, vyčistit zuby, obléci se šest žen, kde se muselo složit šest postelí do paland, kde máte povinnost vytřít podlahu a rozestavit stoly a židle k snídani, kde pořád někdo odklápí špehýrku na dveřích a do snídaně se musí stihnout poslat moták a promluvit do záchodu. "Dajte mi pokoj. Nehajte ma ležeť." Rozveselovaly jsme ji, lámaly ji pomalu, cituplně. A to nikoli, že bychom se bály jejích pěstí (pěstiček), avšak každé otevřené střetnutí je depresivní, nálada na cele se pak dlouho a pomalu vyrovnává a navíc. Anča byla přes den, když přemohla své ranní obtíže, veselé a milé děvče, bylo snadné a příjemné se s ní přátelit; nadto si každý soudný umí ve vězení spočítat, z čeho se při probuzení rodí nálada vraždit. Když hrozil výbuch, řekla Naděnka: "Ančo, nezahušťuj vzduch." Naše nejpřísnější opatření, Naděnku poslechla Anča ochotně a vždycky.
A při jedné ranní rozcvičce se mi stalo - právo cvičit nemocná záda mi hájila Denisa, která za mne stlala, abych cvičení stačila -, že jak jsem se rozmáchla paží dozadu, kam jsem neviděla a kde mělo být podle zaběhnutého rytmu prázdno, stála tam Anča a já se prudčeji dotkla jejího ramene. Anču moje rozcvička štvala, štvala ostatně kdekoho, jen ženy velice slušné, a těch bylo pár, se těch deset minut zdržely kouření, ostatní většinou naschvál vyhulovaly a křičely, když jsme otvíraly okna, a Anča se za mnou naschvál motala, ráno vyhledávala situace, v nichž by si mohla vybít hněv. Neuhodila jsem ji, paže už dobíhala půlkruh a v pohybu nebylo tolik síly, a Anča se po tom pouze prudším doteku skácela, spadla na zem jak zralá hruška. Najednou ležela, nevěděly jsme kloudně, jak se to mohlo stát, ten dotek nemohl nikoho smést. Nemotorně se sbírala z podlahy, ohmatávali jsme ji, jestli se neporanila, zvedaly jsme ji, měla zmatené, zahanbené oči. A my se najednou taky silně zastyděly. Došlo nám, že ona nejen není silná, není rváč, jak to inzerovala, ona je slabá! Celé to nedovyvinuté tělíčko je slabé a Anča se odívá do siláckých slov, aby tu slabost zakryla. To bylo to Ančino temné poznání, probleskující ze dna očí: že je proti síle bezmocná. A že jinou obranu proti síle, než zase sílu, neviděla, tak se do ní vemluvila. A co bylo zvláštního na našich pocitech - Anča se nám tím odhalením nepřiblížila, jak by se dalo předpokládat, když jsme vyhmátly její nejlidštější místo, spíš se nám vzdálila; jako by na nás pootevřela oko Ančina vyvrženost.
Po propuštění z lágru pracovala v prádelně, byl to moderní podnik, nedávno zřízený, největší pražská veřejná prádelna, a to, co Anča líčila, byla nejotročtější dřina. Stroje? Zajisté; automatizované; avšak chybějící články mezi nimi zastupovala lidská síla. Hory prádla se valily z praček a sušiček, Anča odebírala prádlo ze sušičky, nesměla pomíchat zakázky a musela stroji stačit, musela být rychlá, hbitá, pečlivá, prostěradla povlaky, povlaky prostěradla, všechno prádlo muselo projít jejíma malýma ručičkama, dlaně po osmi hodinách nesnesitelně od bělostné, nažehlené čistoty pálily, ruce omdlévaly, pozornost ochabovala, v dílně bylo vedro, pracovaly téměř nahé. Být Londonem, stala by se z ní spisovatelka. Takto jenom utekla, a když ji chytili, měla vysokou absenci, odvezli ji k Apolináři, měla kapavku, hodili ji do Ruzyně. Byla už recidivistka a nejspíš byla viněna i za to, že neplatí dětskému domovu za debilní holčičku.