NEŠTĚSTÍ
Andal se ve čtyři nevrátil a nikdo jako by si toho nevšiml. Před pátou už nastával soumrak a Pirx, ani ne nespokojený jako spíše udivený, se chtěl zeptat Krulla, co to může znamenat. Ale nechal toho – nebyl vedoucím skupiny a taková otázka, jakkoli oprávněná a celkem nevinná, by mohla vyvolat řetězovou reakci vzrušení. Znal to dobře, opakovalo se to nejednou, zvláště když skupina byla tak náhodná jako právě jejich. Tři lidé se specializací natolik odlišnou, jak je to jen možné, v srdci hor nikomu nepotřebné planety, kteří plní úkoly, jež všichni, a on také, považují za nesmysl. Přivezli je sem malým a starým gravistatem, který zde měl už zůstat, stejně byl dobrý jenom do starého železa, spolu se skládacím aluminiovým barákem, několika kusy nábytku a radiostanicí, tak opotřebovanou, že s ní bylo víc starostí než užitku – a s tím měli za sedm týdnů provést „celkový průzkum“, jako by to bylo možné. Pirx by nikdy nebyl přijal takový úkol, měl za to, že jde pouze o rozšířený program výzkumů, které zde konala exploatační skupina ze Základny, že jde o čísličku v hlášení, jimiž krmili informační stroje Základny, což mohlo mít jistý význam při rozdělování prostředků, lidí a síly pro následující rok. A proto, aby se na paměťových páskách objevila ta cifra, rozpočtená na dírky, seděli bezmála přes padesát dní v pustině, která by snad za jistých okolností byla atraktivní, například jako terén v horolezectví. Ta alpinistická potěšení byla ovšem co nejpřísněji zakázána, takže Pirx si mohl nanejvýš představovat trasy prvních přechodů při seizmických a triangulačních měřeních. Planeta dokonce ani neměla jiný název než Jota/116/47, Proxima Vodnář. Ze všech planet, které Pirx kdy viděl, se nejvíc podobala Zemi, s tím svým malým žlutým sluncem, se slanými červenozelenými oceány, jež díky pracujícím naplaveninám naplňovaly atmosféru kyslíkem, a s velkým trojstranným kontinentem, pokrytým zárodečnými rostlinstvy. Výborně by se hodila ke kolonizaci, nebýt toho, že její slunce bylo typu G, nově zjištěné podskupiny G VII, a tedy nejisté, protože podezřelé z neurčité doby záření; když posléze použili astrofyzikové svého veta, mohla přeměna v Novou Zemi začít třeba až za sto miliónů let; všechny plány s obhospodařováním té země zaslíbené bylo třeba škrtnout.
Pirx někdy litoval, že se do expedice nechal najmout, ale nebyla to lítost zcela upřímná. Beztak musel být na Základně tři měsíce, protože chybělo rychlejší spojení se sluneční soustavou; když tedy měl před sebou vyhlídku na vysedávání v podzemních klimatizovaných zahradách Základny a hloupá televizní představení (byla to zábava z konzerv starých aspoň deset roků), ochotně přijal návrh představeného a byl rád, že může Krullovi prokázat službu – neměl totiž žádné volné lidi a služební řád zakazoval vysílat pouze dva. Takže Pirx spadl kosmografovi jako z nebe. Krull ovšem neprojevil nadšení ani tehdy, ani později; zpočátku si dokonce Pirx myslil, že ho Krull podezřívá z „velkopanských choutek“, když souhlasil s tím, aby se z velitele lodi stal řadovým výzkumníkem; vypadalo to tak, jako by Krulla něčím skrytě urazil. Ale nebyla to uraženost, Krull prostě uprostřed života (překročil čtyřicítku) zahořkl, jako by ho nenapájeli ničím jiným kromě pelyňku. A protože se v takové samotě nic nedá utajit a lidé se všemi malichernostmi a ctnostmi se stávají okamžitě průzrační jako sklo, Pirx rychle pochopil, kde se vzala ta zahořklost u Krulla, koneckonců jistě vytrvalého a tvrdého člověka, který měl za sebou více než deset let mimozemské služby. Krull se nestal tím, kým chtěl být, ale kým být musel, protože se k vytouženému oboru nedostal. A že kdysi chtěl být intelektronikem, a nikoli kosmografem, o tom se Pirx přesvědčil, když viděl, jak je Krull kategorický v rozhovorech s Massenou, sotva se dotkli intelektronických témat (ostatně Krull, říkal „intelektrálních” protože takový byl žargon oboru).
Massenovi chybělo bohužel pochopení, a možná se ho Krullovy motivy vůbec netýkaly, dost na tom,…
