PODMÍNĚNÝ REFLEX
Stalo se to ve čtvrtém roce těsně před prázdninami. Pirx prodělal už všechna praktická cvičení, měl započítané lety na simulátorech, dva skutečné a „samostatné kolečko“, to znamená let na Měsíc s přistáním a návratem. Považoval se za štamgasta ve vzduchoprázdnu, za starého vesmírného mazáka, jehož domovem jsou planety a jediným oblíbeným oděvem obnošený skafandr; za toho, který v kosmu první spatří přilétající meteory a sakramentálním zvoláním: „Pozor! Roj!!” a bleskurychlým manévrem zachrání před zkázou loď, sebe a méně bystré druhy. Tak si to aspoň představoval a při holení s lítostí konstatoval, že na něm vůbec není vidět, jak obrovské zkušenosti už má za sebou. Ani ta ošklivá nehoda s Harrelsbergerovým přístrojem, který mu vybuchl pod rukama při přistání na Sinus Medii, ho nezkrášlila jediným šedivým vlasem. Kdepak, byl si vědom, jak jalové jsou jeho sny o zešedivění (jak by bylo báječné, kdyby měl prokvetlé skráně!), ale aspoň u očí by se mu mohlo udělat pár vrásek naznačujících na první pohled, že vznikly usilovným vyhlížením navigačních hvězd! A zatím vypadá pořád jako kluk. Dřel tedy tupou žiletkou ten svůj ksichtejček, za který se potajmu styděl, a vymýšlel si stále otřesnější situace, aby je mohl nakonec zvládnout. Matters, který trochu znal jeho starosti a trochu si je domýšlel, mu poradil, aby si nechal narůst knírek. Těžko říci, zda to byla rada upřímná. Pirx si jednou v ranním osamění před zrcadlem přiložil k hornímu rtu kousek černého šněrovadla – a až se oklepal, jak idiotsky to vypadalo. Zapochyboval o Mattersovi, i když ten asi neměl na mysli nic zlého, a rozhodně neměla na mysli nic zlého jeho hezká sestra, když jednou Pirxovi řekla, že vypadá jako „dobrák od kosti“. To ho dorazilo. V lokále, kde tančili, se tehdy neodehrálo nic z toho, čeho se obával. Jen jednou si spletl krok, ale ona byla natolik taktní, že mlčela, a on si až teprve za hodnou chvíli všiml, že všichni ostatní tančí něco docela jiného než oni. Ale potom už mu to šlo skvěle. Nešlapal jí po nohou, snažil se nesmát (při jeho smíchu se lidé na ulici otáčeli) a nakonec ji doprovodil domů. Od poslední zastávky šli hodný kus pěšky a on po celou tu dobu uvažoval, co by měl udělat, aby pochopila, že není vůbec žádný „dobrák od kosti” – ta slova ho ťala do živého. Když už docházeli k cíli, propadl panice. Nic totiž nevymyslel a následkem toho usilovného přemýšlení navíc mlčel jako pařez; v jeho hlavě se prostírala prázdnota, jež se lišila od vesmírné jen tím, že byla naplněna zoufalým úsilím. V poslední chvíli mu prolétly hlavou jako meteory dva nebo tři nápady, aby si s ní dal rande, aby ji políbil, aby jí – o tom se někde dočetl – stiskl ruku výmluvně, něžně, ale současně perverzně a vášnivě. Ale kdež! Ani ji nepolíbil, ani si s ní nedal rande, ani jí nepolíbil ruku… Kéž by to bylo aspoň skončilo takhle! Když mu řekla „dobrou noc” tím svým příjemně zajíkavým hlasem, otočila se k vrátkům a vzala za kliku, probudil se v něm ďábel. Anebo to udělal prostě jen proto, že v jejím hlase vycítil ironii, zda skutečnou nebo imaginární, to tedy ví bůh – dost na tom, že ji plácl úplně bezděčně, zrovna když se otočila, sebejistá, klidná dík své kráse, přirozeně, nosila se jako královna, hezká děvčata obvykle takhle…
…no tak tedy dobře: plácl ji přes zadek, a pořádně. Uslyšel slabý, tlumený výkřik. Ta se ale podivila! Jenže on už na nic nečekal. Otočil se na podpatku a vzal roha, jako by se bál, že ho bude honit… Matters, ke kterému druhý den přistupoval jako k bombě s časovaným zapalovačem, o tom incidentu ani nevěděl.
Problém toho podivného reflexu mu nešel z mysli. Vůbec nic si v tamtu chvíli nemyslel (což se mu stávalo bohužel tak snadno!), ale plácl ji. Copak takhle jednají dobráci od kosti?
Nebyl si tím docela jist, ale obával se, že ano. Po incidentu s Mattersovou sestrou (od té doby se jí vyhýbal jako čert kříži) se na sebe aspoň ráno přestal šklebit do zrcadla. Předtím totiž několikrát klesl tak hluboko, že s pomocí druhého z…
