LOV
Vyšel z velitelství vzteklý jako čert. Právě jemu se to muselo stát! Firma nedodala zboží – zkrátka nedodala – a konec. Na velitelství nevěděli o ničem. Dokonce přišel telegram: „Zpoždění 72 hodin – stanovenou pokutu připisuji na vaše konto – Enstrand.” Ani slovo víc. V kanceláři obchodního poradce také nic nepořídil. V přístavu vypukla tlačenice a velitelství nestačila stanovená pokuta. Co se zdržným, nejlíp by bylo, kdyby navigátor odstartoval a vstoupil na oběžnou dráhu. Motory je potom možné zastavit, palivem se neplýtvá, ty tři dny tam počkáte a vrátíte se. Co vám to udělá? Tři dny kroužil kolem Měsíce jen proto, že firma nedodržela úmluvu. Pirx zkrátka nevěděl, jak odpovědět, ale vzpomněl si na kolektivní smlouvu. A když se vytasil s normami pobytu v prostoru, které dojednal odborový svaz, na velitelství začali couvat. Ovšem, Rok klidného slunce to není a dávky záření nejsou zanedbatelné. Bylo by proto třeba manévrovat, před Sluncem se skrýt za Měsíc, tu hru na slepou bábu hrát stále; ale kdo to zaplatí? – Firma určitě ne, velitelství snad ano? Umíte si vůbec představit, pánové, co stojí deset minut plného tahu, s reaktorem na sedmdesát miliónů kilowattů? Nakonec dostal souhlas k pobytu v přístavu, ale ovšem jen na sedmdesát dvě hodiny plus čtyři na přeložení těch zatracených drobností – ani o minutu více! Vypadalo to, že mu dělají milost! Jako by to byla jeho vina. A přiletěl přece na minutu přesně, i když neletěl rovnou z Marsu – a protože firma… Z toho všeho málem zapomněl, kde je, a když vycházel, stiskl kliku dveří tak, až povyskočil ke stropu. Zastyděl se, rozhlédl se, ale nikde nikdo. Vůbec celá Luna se zdála prázdná. Ovšem, byly zahájeny rozsáhlé práce několik set kilometrů na sever, mezi Hypatií a Toricellim. Inženýři a technikové, kterými se to zde před měsícem rojilo, odjeli už na stavbu. Velký projekt OSN, LUNA II, přitahoval ze Země stále více lidí. „Aspoň nebudou potíže s hotelem,” pomyslil si na pohyblivých schodech, když jel na poslední kondignaci podzemního města. Zářivky planuly studeným denním jasem. Každá druhá nesvítila. Šetří! Rozevřel skleněné dveře a vešel do nevelké haly. Pokoje byly, jak by ne! Kolik kdo chtěl. Malé zavazadlo, vlastně necesér, nechal ve vrátnici a zamyslil se: dohlédne Tyndall, aby mechanici přebrousili ústřední pumpu? Vždyť ještě na Marsu pracovala jako středověká houfnice. Nejspíš by sám měl dohlédnout, na nikoho není spolehnutí… Nechtělo se mu však vracet se výtahem dvanáct pater nahoru, tím spíš, že teď se stejně všichni rozutekli. Určitě sedí v obchodním domě na letišti a poslouchají poslední nahrávky. Šel – a nevěděl vlastně kam; hotelová restaurace byla prázdná, jako bez života, ale za bufetem seděla jakási rusovláska a četla knížku. Nebo nad ní spí? Její cigareta se změnila v dlouhý váleček popela na mramorové desce. Pirx usedl, nařídil hodinky na místní čas a najednou bylo pozdě: deset večer. A na lodi bylo ještě před několika minutami poledne. Ten věčný koloběh s náhlými skoky času byl stejně unavující jako zpočátku, když se teprve učil létat. Jedl oběd, změněný ve večeři, a připíjel k němu minerální vodu, která snad byla teplejší než polévka. Číšník, smutný a ospalý jako pravý náměsíčník, se při účtování zmýlil ve svůj neprospěch, a to už bylo znepokojivé! Pirx mu poradil, ať dovolenou stráví na Zemi, tiše vyšel, aby neprobudil spící bufetářku, vyzvedl si u vrátného klíč a vyjel do svého pokoje. Nepohlédl hned na plíšek, a když spatřil číslo 173, zarazil se. V témž pokoji bydlil už kdysi, tenkrát, když poprvé letěl na „tamtu stranu“. Ale když otevřel dveře, zjistil, že buď to byl jiný pokoj, anebo jej zcela přestavěli. Ne, musel se přece jen zmýlit, tamten byl větší; zmáčkl všechny vypínače, měl už dost tmy, podíval se do skříně, vytáhl zásuvku malého psacího stolu, ale zavazadlo nevybaloval, pouze pyžamo hodil na lůžko a kartáček s tubou zubní pasty položil na umývadlo. Umyl si ruce – voda byla pořád tak strašně studená, až se divil, že nezamrzla. Otočil…