LIBBY DAYOVÁ
DNES
Když jsme jeli k Magdě na dohodnutou schůzku, Lyle seděl prkenně a mlčky. Bylo by mě zajímalo, jestli mě v duchu soudí, mě a můj balíček vzkazů, který jsem se chystala prodat. Mezi tím, s čím jsem se rozhodla rozloučit, nebylo nic obzvlášť zajímavého: vezla jsem pět blahopřání k narozeninám, s optimistickými přáníčky načmáranými na spodním okraji, které máma za ta léta dala Michelle a Debby, a jedno další, které napsala Benovi, protože jsem doufala, že to by mohlo vynést slušné peníze. Vzkaz Benovi, napsaný uvnitř blahopřání k dvanáctým narozeninám, zněl: Rosteš mi přímo před očima, než se naděju, budeš řídit auto! Když jsem si ho přečetla, musela jsem ho otočit písmem dolů a couvnout, protože máma byla mrtvá dřív, než se Ben mohl naučit řídit. A Ben skončil ve vězení, takže se stejně řídit nenaučí nikdy.
Nikdy.
Přejeli jsme řeku Missouri, jejíž voda si nedala ani tu práci, aby se v odpoledním slunci třpytila. Rozhodně jsem se nechtěla dívat na to, jak si ti lidé budou vzkazy číst, na jejich obsahu bylo něco příliš intimního. Třeba budu moci odejít, až si je budou prohlížet a oceňovat je jako staré svícny na dobročinném bazaru.
Lyle mě k Magdě navedl středostředostavovskou čtvrtí, kde se každých pár metrů na nějakém domě třepotala vlajka k svátku svatého Patrika na všech byly pár dnů oschlé jetelové lístky a leprikóni. Cítila jsem, jak se Lyle vedle mne vrtí, neklidný jako obvykle, a když se ke mně otočil, koleny málem posunul řadicí páku na neutrál.
„Poslyšte,“ začal.
„Ano?“
„Tahle schůzka, jak se v Magdině případě často stává, se zvrhla v něco trochu jiného, než jsme plánovali.“
„Co tím chcete říct?“
„No, víte přece, že je v té skupině ve Společnosti pro Dayovo osvobození. Co chtějí Bena dostat z vězení. A tak tam přizvala pár těch svých… ženských.“
„To snad ne,“ zasténala jsem. Zajela jsem k chodníku a zastavila.
„Počkejte, poslouchejte mě, říkala jste, že se chcete blíž podívat na Runnera. Zaplatí nám tedy vám za jeho nalezení, za to, že mu položíte pár otázek jako dcera otci.“
„Dcera otci?“
„Správně. Hele, mně docházejí peníze. Takže tímhle získáme další zdroj financování.“
„Takže tam mám sedět a nechat se urážet? Jako posledně?“
„Ne, ne, můžou vám poskytnout informace potřebné pro přezkoumání Runnerovy role. Aktualizovat to, co víte. Chci říct, že už přece taky Bena považujete za nevinného, ne?“
Vybavila jsem si v duchu představu Bena, jak sedí u televize a máma mu jednou rukou zajíždí do vlasů, když kolem něj prochází s hromadou prádla přimáčknutou k druhému boku. Ben se usměje, ale neotočí se, a počká, dokud neodejde z místnosti, než si vlasy přihladí zpátky k hlavě.
„Tak daleko jsem ještě nedospěla.“
Otočila jsem klíčkem v zapalování a z rádia se ozvala píseň Billyho Joela. Přeladila jsem na jinou stanici.
„Dobrá,“ zahučela jsem. „Pojedeme.“
Ujela jsem několik dalších bloků. Magdina ulice byla stejně laciná jako ta moje, ale úhlednější. Všechny domy byly chatrné konstrukce, jejich majitelé v sobě však ještě našli tolik hrdosti, že je občas opatřili novým nátěrem, tu a tam vyvěsili vlajku a zasadili kolem pár květin. Připomínalo mi to ty nadějně se tvářící dívky s nevýraznými domáckými obličeji, které v pátek večer vyrážejí do barů v tílkách posetých lesklými flitry; je jich všude taková spousta, že si myslíte, že se mezi nimi musí najít přinejmenším jedna opravdu hezká, ale není tam a nikdy nebude. A tady byl Magdin dům, patřící té nejošklivější ze všech, zkrášlený největším množstvím různých dekorací horečně nahromaděných jedna přes druhou. Dvorek před domem byl plný zahradních doplňků: trpaslíci poskakující na drátěných nohou, plameňáci na kovových pružinách a kachny s plastovými křídly, které se otáčely, když zafoukal vítr. V předzahrádce, kterou tvořilo bláto, z něhož tu a tam vykukovalo několik nepravidelných trsů řídké trávy, seděl zapomenutý a celý promáčený lepenkový vánoční sob. Vypnula jsem motor a oba jsme se zadívali na dvorek s jeho …
