LIBBY DAYOVÁ
DNES
Poté, co mé matce ustřelili hlavu a sekerou ji téměř rozťali vejpůl, začali lidé v Kinnakee mudrovat, jestli to náhodou nebyla štětka. Zprvu jen mudrovali, pak to začali považovat za pravděpodobné, až se z toho stal ničím konkrétním nepodložený fakt. Mezi lidmi se proslýchalo, že byla u domu v nezvyklé hodiny často viděna cizí auta. Dívala se na chlapy způsobem, jakým si je poměřují děvky. Vern Evelee v těchto situacích vždycky poznamenával, že měla ten secí stroj prodat už v třiaosmdesátém, jako by to dokazovalo, že si přivydělávala jako prostitutka.
Bylo to klasické svalování viny na oběť, samozřejmě. Šeptandy se však měnily v potvrzenou realitu: každý měl nějakého známého, jehož bratranec měl dalšího známého, a ten moji mámu šoustal. Každý k tomu uváděl i něco jako důkaz: mluvilo se o mateřském znamínku na vnitřní straně jejího stehna a o jizvě na pravé polovině zadku. Nemyslím, že ty historky mohly být pravdivé, ale stejně jako v případě tolika jiných věcí z mého dětství si tím nemůžu být jistá. Kolik si toho vy pamatujete z doby, kdy vám bylo sedm? Na matčiných fotografiích rozhodně není zobrazená žena volných mravů. V teenagerském věku, kdy jí vlasy z ohonu zářily do okolí jako ohňostroj, byla názornou ukázkou milého děvčátka, příjemnou tvářičkou, která vám připomíná sousedovu dcerku nebo dívku, která vám chodila hlídat děti a vždycky se vám líbila. Po dvacítce, kdy byla na každém snímku zachycená v přítomnosti jednoho, dvou až čtyř dětí, byl její úsměv širší, ale unavený, a vždycky jako by se právě od jednoho z nás odtahovala. Představuju si ji jako v neustálém obležení vlastních potomků. Bylo nás na ni prostě moc. Po třicítce už se na mnoha fotografiích neobjevovala. Na těch několika málo, které existují, má nasazený jeden z těch poslušných úsměvů, jež jako by říkaly „tak už to honem zmáčkni“ a které zmizí, jen co zhasne blesk fotoaparátu. Už léta jsem si ty snímky neprohlížela. Kdysi jsem se v nich přehrabovala jako posedlá, podrobně jsem studovala její oblečení, výraz obličeje i vše, co se nacházelo v pozadí. Pátrala jsem po stopách: Čí ruka je to na jejím rameni? Kde je? Při jaké příležitosti se to fotografovalo? Nebylo mi však ještě ani dvacet, když jsem je spolu se vším ostatním uložila a schovala.
Teď jsem stála a omluvně jsem se dívala na krabice navršené pod schody. Duševně jsem se připravovala na to, že se znovu začnu seznamovat s vlastní rodinou. Do Vražedného klubu jsem vzala Michellin vzkaz, protože jsem se nedokázala přinutit, abych ty krabice doopravdy otevřela, místo toho jsem strčila prsty do jednoho kartonového rohu, kde byla páska trochu odlepená, a vytáhla první papír, který mi přišel pod ruku, jako při nějaké ubohé plesové tombole. Pokud jsem se do toho ovšem chtěla skutečně pustit, pokud jsem o těch vraždách chtěla skutečně přemýšlet po všech dlouhých letech, kdy jsem se přesně toho všemožně snažila vyvarovat, musela jsem být schopná nepropadnout panice při pohledu na základní vybavení naší domácnosti: starý kovový šlehač, který při zařazení nejvyšší rychlosti cinkal jako zvonečky na saních, zohýbané nože a vidličky, které měli kdysi členové mé rodiny v ústech, několikery omalovánky, pečlivě vybarvené, pokud patřily Michelle, nebo s ledabylými vodorovnými čmáranci, pokud byly moje. Dívat se na ně a vidět v nich pouhé předměty.
A pak se rozhodnout, co prodám.
Ty předměty z Dayovic domácnosti, o které by Vražední úchylové nepochybně měli největší zájem, k dispozici nebyly. Desítka brokovnice, která zabila mámu její puška na kachny , je uložená v nějakém skladu doličných předmětů spolu se sekerou z naší kůlny na nářadí. (To byl další z důvodů, proč byl Ben odsouzen: zbraně pocházely z našeho domu. Cizí zabijáci nedorazí do spícího domu s prázdnýma rukama a nedoufají, že prostě najdou vhodné vražedné zbraně. Občas jsem se snažila všechny ty věci si představit sekeru, pušku, prostěradlo, na němž zemřela Michelle. Byly všechny tyhle zkrvavené, začouzené a lepk…
