15 - Jmenuji se Ester
Dělá láska z lidí pošetilce, nebo se zamilovávají jen pošetilci? Léta se živím jako kramářka a dohazovačka, a neznám na to odpověď. Strašně jsem se vždycky chtěla seznámit se zamilovaným párečkem - a zvláště se zamilovaným mužem! jenž by skrze svou vášeň zmoudřel a kul pikle daleko mazaněji a chytřeji. Já vím jen tolik, že uchýlí-li se muž ke lstem, pastičkám a intrikám, pak v něm láska vůbec nevzplanula. Co se týče Kary Çelebiho, ten již nyní ztratil chladnou hlavu a je na něm vidět, že přestal znát veškerou míru dokonce i tehdy, když se mnou o Şeküre mluví.
Na tržišti jsem mu řekla, že na něj Şeküre pořád myslí, že se ptala na jeho odpověď, že jsem ji takhle nikdy neviděla, a podobné říkanky, které jsem zpaměti recitovala každému. Díval se na mě tak, až mi ho bylo líto. Chtěl, abych jeho dopis „rychle a bez otálení“ zanesla Şeküre. Všichni blázni se domnívají, že v jejich lásce musí být něco, co vyžaduje zvláštní spěch, a odhalí tak sílu své vášně, dávajíce tím milence či milenci do rukou zbraň. A je-li tato milovaná osoba sdostatek rozumná, pozdrží odpověď. Výsledek: spěch v lásce věci oddaluje.
Kara efendi by mi tudíž poděkoval, kdyby věděl, že jsem jeho „strašně spěšný“ dopis odnesla nejprve někam jinam. Pěkně jsem promrzla, jak jsem na něj tak dlouho čekala na tržišti. Řekla jsem si, že se cestou nejdřív zastavím u jednoho ze svých dětí, abych se zahřála. Děti říkám dívkám, jejichž dopisy jsem roznášela a jež jsem vlastnoručně provdala. Tahle dívenka, šeredná jak noc, je mi tak vděčná, že kolem mě při každé mé návštěvě krouží jako motýl kolem květu, a navrch mi ještě strčí do ruky pár stříbrných. Je prý těhotná, radovala se. Uvařila mi lipový čaj, s chutí jsem ho vypila. Když jsem osaměla, přepočítala jsem peníze od Kary efendiho. Dvacet stříbrných.
A zase jsem se vydala na cestu. Prošla jsem postranními uličkami, strašidelnými průchody, v nichž zmrzlé bláto ztěžovalo chůzi, a když jsem pak konečně zabušila na dveře onoho domu, popadlo mě šibalství a zakřičela jsem:
„Kramářka je tady, kramářka! Nesu ty nejjemnější mušelínové šátky s volánky, jimiž by nepohrdl ani samotný pan sultán, překrásné šály z Kašmíru, pásy z burského sametu, košile z nejlepšího egyptského plátna a s hedvábným lemováním, bohatě vyšívané přehozy z mušelínu, prostěradla a cejchy i pestrobarevné kapesníčky. Kramářka je tady!“
Otevřely se dveře, vešla jsem dovnitř. Jako obvykle byl dům cítit postelí, spánkem, spáleným olejem a vlhkostí, tím strašným puchem starých mládenců v pokročilém věku.
„Co řveš, ty čarodějnice?“ obořil se na mě.
Beze slova jsem vytáhla dopis a podala mu ho. Přiskočil ke mně ve zšeřelém pokoji jako stín a vytrhl mi list chvatem z ruky. Přešel do vedlejšího pokoje, kde vždycky stála hořící lampa. Čekala jsem na zápraží.
„Pan otec tady není?“ zeptala jsem se.
Neodpověděl. Zabral se do čtení dopisu, nic jiného nevnímal. Nechala jsem ho v klidu číst. Stála za ním lampa, takže jsem mu neviděla do tváře. Sotva dopis dočetl, začal ho číst nanovo.
„No tak?“ hlesla jsem. „Co píše?“
Hasan četl:
„Drahá paní Şeküre! I já jsem po léta žil sny toliko o jediné osobě, a proto chápu, že čekáš na svého manžela a na nikoho jiného nemyslíš, a vážím si toho. Co jiného by také mohl člověk očekávat od ženy jako Ty než upřímnost a cudnost. (Hasan se hlasitě zasmál!) Nicméně mé návštěvy vykonávané u Tvého otce v zájmu iluminátorského umění neznamenají, že bych Tě chtěl obtěžovat. To by mě ani ve snu nenapadlo. Jakživ bych si nedovolil tvrdit, že se mi od Tebe dostalo nějakého znamení nebo povzbuzení. Když se mi Tvá tvář zjevila v okně, podobna nebeskému světlu, nepřišlo mi na mysl nic jiného, než že mi Bůh projevil své milosrdenství. Neboť spatřit Tvou tvář mi ke štěstí postačuje. („To ukradl z Nizámího,“ dodal Hasan hněvivě.) Avšak žádáš-li, abych se Tě stranil, pak řekni, jsi snad andělem, že přiblížit se Ti je tak strašné? Poslyš, co Ti chci říci: když jsem za dlouhých nocí okny liduprázných, zlořečených ka…