2 - Jmenuji se Kara
Do Istanbulu, města, kde jsem se narodil a vyrostl, jsem po dvanácti letech vcházel jako náměsíčník. O umírajících se říká, že je volá matka země, a i mne sem přivolala smrt. Když jsem vstoupil do města, zprvu jsem si myslel, že zde není nic než smrt. Pak jsem potkal i lásku. Jenže v prvním okamžiku mého návratu do Istanbulu byla láska něčím tak vzdáleným a zapomenutým jako mé vzpomínky na město. Před dvanácti lety jsem se zamiloval do sestřenice, která tehdy byla ještě v dětském věku.
Za pouhé čtyři roky po odchodu z Istanbulu, při toulkách nekonečnou stepí, zasněženými horami a smutnými městy perské země, kde jsem roznášel dopisy a vybíral daně, jsem zjistil, že vzpomínka na tvář mé dětské lásky, již jsem zanechal v Istanbulu, pomalinku bledne. Popadla mě panika a ze všech sil jsem se namáhal znovu si ten obličej vybavit, ale pochopil jsem, že ať člověk miluje sebevíc, postupně zapomene tvář, kterou již vícekrát nespatří. V šestém roce z oněch let, jež jsem strávil na východě jako sekretář ve službách pašů či na cestách, mi bylo již jasné, že tvář v mých představách nepatří mé milé v Istanbulu. A v osmém roce jsem zapomněl i zkreslený obraz jejího obličeje z šestého roku a představoval si cosi zcela jiného. Když jsem se po dvanácti letech, ve svých šestatřiceti, vracel do rodného města, bolestně jsem si uvědomoval, že se mi takto tvář mé milované už dávno vytratila z paměti.
Většina mých přátel, příbuzných a známých z mé čtvrti za těch dvanáct let zemřela. Vydal jsem se na hřbitov shlížející na Zlatý roh a pomodlil se za matku a za strýce, kteří se během mé nepřítomnosti odebrali na věčnost. Vůně blátivé zeminy se mísila s mými vzpomínkami; kdosi rozbil džbán u kraje matčina hrobu a já se při pohledu na střepy pro nic za nic rozplakal. Plakal jsem nad mrtvými, nebo nad tím, že jakýmsi podivným řízením osudu stojím i po tolika letech stále na začátku svého života? Anebo jsem vzlykal, protože jsem tušil přesný opak, totiž že se má životní pouť nachýlila ke konci? Nevím. Z oblohy se začal drolit jemný sníh. Ponořil jsem se do osamocených vloček, které sem a tam poletovaly vzduchem, a ztrácel se v nejistotě vlastního života, když jsem si náhle všiml, že mě z černého kouta hřbitova pozoruje černý pes.
Oschly mi slzy. Utřel jsem si nos. Zahlédl jsem, jak mi ten černý pes přátelsky mává ocasem, a vyšel jsem ze hřbitova. O něco později jsem si pronajal dům, kde kdysi bydlíval jeden z příbuzných z otcovy strany, a usadil se v naší staré čtvrti. Paní domácí jsem připomínal jejího syna, zabitého ve válce safíjovskými vojáky. Bude se starat o domácnost a vařit mi.
Vyrazil jsem do ulic a dlouho jimi bloumal, jako bych se nepřestěhoval do Istanbulu, ale usadil se na přechodnou dobu v arabském městě na druhém konci světa a byl zvědavý, jak to tam vypadá. Zúžily se ulice, nebo se mi to jenom zdálo? Na mnoha místech, kde byly uličky vtěsnány mezi domy natahující se jeden po druhém, jsem se musel při chůzi otírat o zdi a o dveře, aby mě nesrazili koně obtížení nákladem. Rozmnožili se boháči, nebo to bylo jen zdání? Zahlédl jsem přepychový kočár, takový nemají ani v Arábii, ani v Persii; vypadal jako hrad tažený pyšnými koňmi. U Spáleného sloupu jsem narazil na dotěrné žebráky v rozervaných hadrech, kteří se na sebe mačkali v odporném puchu, jenž sem vanul z Drůbežího trhu. Jeden z nich byl slepý, civěl na padající sníh a usmíval se.
Kdyby mi řekli, že Istanbul býval dříve chudší, menší a šťastnější, asi bych tomu nevěřil, jenže srdce mě přesvědčovalo o opaku. Dům mé milé, již jsem tady zanechal, stál sice na svém místě mezi lipami a kaštany, ale bydlel tam už někdo jiný, jak mi řekli u dveří. Matka mé lásky, má teta, umřela a její manžel, můj strýc, se s dcerou přestěhovali jinam a postihla je řada neštěstí, sdělili mi ve dveřích noví nájemníci, kteří v takovýchto situacích obvykle nepostřehnou, jak krutě vám při tom zlomí srdce a zničí vaše sny. Ale o tom teď vyprávět nechci. Snad bude stačit, když řek…
