21 - Jsem váš Strýc
Takto jsem mu to páteční ráno začal vyprávět, jak bude vypadat kniha, v níž se ocitne podobizna našeho sultána vyvedená stylem franckých mistrů. Své povídání jsem uvedl tím, jak jsem týž příběh přednesl našemu sultánovi a jak jsem ho ke zhotovení knihy přemluvil. Ale v skrytu duše jsem doufal, že se Kara ujme sepsání příběhů, k němuž jsem se já stále ještě nedostal.
Sdělil jsem mu, že většina ilustrací pro knihu je již hotova a že i ta poslední se blíží dokončení. „V mé knize,“ oznámil jsem, „je obraz smrti a je v ní malba stromu, tu jsem dal vyhotovit chytrému iluminátoru Čápovi a má ukazovat, jak pokojným místem je říše našeho sultána; a je v ní podobizna ďábla i obraz koně, jenž nás nese do dálek; je tam pes, vždy vychytralý a lstivý, i mince... Nechal jsem si je všechny od mistrů malířů nakreslit tak krásně,“ řekl jsem Karovi, „že jakmile je jednou uvidíš, hned řekneš, jaký text k nim má patřit. Báseň a obraz, barva a slovo, to jsou bratři, jak víš.“
Mezitím jsem přemítal, jestli mu mám prozradit, že bych k jeho sňatku se svou dcerou svolil. Bydlel by s námi v tomto domě? Nenech se teď mýlit dětským výrazem v jeho tváři ani vypjatou pozorností, s níž ti naslouchá, usoudil jsem potom. Potají doufá, že sebere tvou Şeküre a uteče. Jenomže kromě Kary jsem neměl nikoho, kdo by dokázal mou knihu dokončit.
Když jsme se vraceli z páteční modlitby, zmínil jsem se o největším objevu italských umělců v malířství, o stínech. „Jestliže malujeme obraz tak, jako bychom stáli venku na ulici, jako bychom se po ní procházeli, zastavovali se, rozmlouvali spolu a pozorovali svět, pak se musíme naučit po způsobu franckých mistrů pojmout do našeho obrazu také to, co je na ulici vidět nejvíc - stíny.“
„Jak lze ale zobrazit stín?“ ptal se Kara.
Čas od času jsem u svého synovce zaznamenával netrpělivost, když mě tak poslouchal. Občas si hrál s mongolským kalamářem, který sám přivezl. Jindy zase brával do ruky pohrabáč a šťoural s ním v krbu. Nejednou jsem si představoval, jak mě chce zabít a praští mě s ním po hlavě. Za to, že chci malířství vzdálit Božímu pohledu na svět. Že chci zradit obrazy vzešlé ze snů herátských mistrů a celou tradici knižní malby. A že jsem k tomu svedl i našeho sultána. Leckdy jenom strašně dlouho nehnutě seděl a nespouštěl zrak z mých očí. Jako bych mu četl myšlenky: „Než získám tvou dceru, budu třebas tvým otrokem.“ Jednou, stejně jako když byl ještě malý, jsem ho vylákal do zahrady a zkoušel mu otcovským tónem vykládat o stromech, o dopadání slunečních paprsků na listy, o tajícím sněhu, nebo mu logicky vysvětlit, čím to je, že domy v naší ulici vypadají s rostoucí vzdáleností stále menší a menší. Ale byla to chyba: i to málo mě stačilo přesvědčit, že onen vztah otce a syna, jaký se mezi námi kdysi jistým způsobem utvořil, se už dávno vyčerpal. Namísto dětské zvídavosti a horlivosti učit se nastoupila trpělivost se žvaněním senilního starce, do jehož dcery se zahleděl. Do duše mého synovce se důkladně vstřebala tíha a prach zemí, jimiž po dvanáct let cestoval. Byl unavenější než já; bylo mi ho líto. A zdálo se mi, že cítí zlost, nejen proto, že jsem mu před dvanácti lety nedal Şeküre - to bylo vyloučeno -, ale také proto, že jsem snil o obrazech vymykajících se tradici muslimských malířů, bájných herátských miniaturistů, a že jsem o těchhle nesmyslech tvrdošíjně vykládal. Proto jsem si představoval, že z jeho rukou přijde smrt.
A přece jsem se ho nebál. Naopak, sám jsem mu zkoušel nahnat strach. Připadalo mi totiž, že jeho strach bude příhodný pro text, který měl pro mě napsat. „Člověk by se měl, stejně jako na těch obrazech, dokázat postavit do středu světa,“ poznamenal jsem a dodal: „Jeden z mých ilustrátorů pro mě krásně nakreslil smrt. Nechceš se na to podívat?“
A tak jsem mu začal ukazovat své ilustrace, které jsem po celý rok dával zhotovovat mistrům knižní malby. Zprvu se trochu zdráhal, ba dokonce bál. Teprve když viděl, že znázornění smrti se inspirovalo scénami umírání z …
