26 - JÁ, Şeküre
Když mi Hayriye přišla oznámit Esteřin příchod, rovnala jsem zrovna do truhly včera vyprané a usušené prádlo... měla jsem na jazyku. Ale proč bych vám lhala? No dobrá, když se Ester objevila, pozorovala jsem škvírou ve skříni otce a Karu a myšlenkami byla u Ester, neboť jsem netrpělivě očekávala dopisy od Kary a Hasana. Tuším totiž, že otcův strach ze smrti se zakládá na oprávněném podezření, a také dobře vím, že Karovi zájem o mě nevydrží do konce života. Kara je zamilovaný natolik, nakolik touží po ženitbě. A protože se chce oženit, snadno se zamilovává. Pokud si nevezme mne, vezme si nějakou jinou ženu, a než se s ní ožení, ve vteřině se do ní zamiluje.
Hayriye usadila Ester do kouta v kuchyni, do ruky jí strčila sklenici růžového šerbetu a dívala se na mě náramně provinile. Od té doby, co se otci vrhla do postele, musím stále myslet na to, že mu vypráví o každé maličkosti, kterou vidí, a mám strach.
„Má dívenko černooká, mé černé štěstíčko, krasavice nejkrásnější, jdu pozdě, poněvadž mi můj muž, Nesim, ta hlava dubová, nechtěl dát pokoj,“ spustila Ester. „Ty nemáš na krku žádného manžela, co by tě otravoval, važ si toho!“
Sotva vytáhla dopisy, hned jsem jí je vytrhla z ruky. Hayriye se stáhla do kouta, kde se mi nebude plést pod nohama, a přece všechno uslyší. Otočila jsem se k Ester zády, aby mi neviděla do obličeje. Nejdříve jsem si přečetla Karův dopis. Při myšlence na dům oběšeného Žida jsem se zachvěla. Neměj strach, Şeküre, ty všechno zvládneš, dodávala jsem si odvahy a pustila se do čtení Hasanova psaníčka. Tomu už skoro přeskočilo.
„Paní Şeküre, spaluje mě touha, ale vím, že je Ti to lhostejné. V noci se mi zdá, jak stíhám Tvůj přízrak po pustých stráních. Kdykoliv necháš mé dopisy - já vím, že je čteš - bez odpovědi, zabodne se mi do srdce opeřený šíp se třemi pírky. Píšu v naději, že tentokrát odpovíš. Proslýchá se jedna zvěst, koluje od úst k ústům, i Tvé děti o ní mluví: že prý jsi ve snu viděla smrt svého manžela a tvrdíš, že jsi nyní volná. Nevím, zda je to pravda. Já jenom vím, že jsi stále ještě provdaná za mého bratra a měla bys být vázána na tento dům. I otec mi už dal za pravdu, a proto se dnes vypravíme k soudci, abychom tě přivedli zpátky domů. Posbíráme pár mužů a přijdeme, nechť o tom ví i Tvůj otec. Připrav si ranec, vracíš se domů. Odpověď pošleš neprodleně po Ester.“
Přečetla jsem si dopis ještě jednou. Pak jsem se vzchopila a podívala se tázavýma očima na Ester. Jenže ani o Hasanovi, ani o Karovi mi nic nového neřekla.
Chvatně jsem vytáhla pero z prohlubně na kraji kredence, kam jsem ho ukládala, položila na prkénko na krájení kus papíru a hodlala se pustit do psaní dopisu pro Karu, ale vtom jsem se zarazila.
Něco mě napadlo. Obrátila jsem se k Ester. Vyzunkla růžový šerbet a tvářila se blaženě jako baculaté děťátko. Přece tahle Ester nemůže vědět, co mi běží hlavou, to je holý nesmysl, pomyslela jsem si při pohledu na ni. Vrátila jsem papír s perem na místo a usmála se na Ester.
„No vida, jak pěkně se směješ, drahoušku,“ řekla mi. „Nedělej si starosti, všechno se obrátí k dobrému. Istanbul se přímo hemží bohatými pány a paši, co by dali duši za sňatek s tak překrásnou a obratnou dívkou, jako jsi ty.“
Určitě to znáte, člověk občas pronese něco, čemu věří, takovým způsobem, že se vzápětí sám sebe ptá: „Proč jsem to řekl tak nevěřícně, když jsem o tom přece hluboce přesvědčen?“ Přesně takhle mi vyklouzlo z pusy:
„Prosím tě, Ester, kdo by si chtěl pro lásku Boží vzít vdovu se dvěma dětmi!“
„Takovou jako ty? Spousta, spóóusta mužů,“ řekla a naznačovala rukou množství.
Dívala jsem se jí přímo do očí. Nemám ji ráda, usoudila jsem. Umíněně jsem mlčela, dokud nepochopila, že jí nedám žádný dopis a také že by už měla jít. Když Ester odešla, cítila jsem, jak jen to říct, totéž ticho i na duši a stáhla se do svého koutku.
Opřena o zeď jsem dlouho nehnutě postávala ve tmě. Přemýšlela jsem o sobě, o tom, co budu dělat, o strachu, jenž ve mně narůstal. Po celou tu…
