24 - Jmenuji se Smrt
Jak vidíte, jsem smrt, ale nemusíte se bát, protože jsem jen obrázek. Přesto vám na očích vidím, že se klepete strachy. Připadáte mi jako malé děti, které se nechaly dočista pohltit svou hrou: ačkoliv moc dobře víte, že nejsem skutečná, jste vyděšení, jako byste se setkali se smrtí samotnou, a to se mi líbí. Při každém pohledu na mě tušíte, že až udeří ta nevyhnutelná poslední hodinka, strachem pod sebe naděláte. To není legrace; tváří v tvář smrti ze sebe většina lidí, zvláště mužů se lví povahou, pustí úplně všechno. Bitevní pole posetá mrtvolami, jaká jste nakreslili tisíckrát, proto navzdory rozšířenému názoru nesmrdí krví, střelným prachem a roztaveným brněním, nýbrž výkaly a hnijícím masem.
Já vím, obraz smrti vidíte poprvé.
Před rokem si jeden vysoký hubený záhadný stařec povolal k sobě domů mistra miniaturistu, jenž mě měl namalovat. V pološeré malířské pracovně dvoupatrového domu nabídl mladému malíři lahodnou, jemně sametovou kávu vonící po ambře, a tomu se hnedle rozjasnil rozum. Nato ho zavedl do komnaty s modrými dveřmi a plné stínů, ukázal mu nejlepší indické papíry, štětce vyrobené z veverčích chlupů, zlaté plátky, rozličné druhy per a ořezávací nože s korálovou rukojetí, a poukazuje na bohatou odměnu, které se mu dostane, probudil v mistru iluminátorovi zájem.
„Nakresli mi obraz smrti,“ vybídl ho potom.
„Nemohu nakreslit obraz smrti, když jsem nikdy žádný obraz smrti neviděl,“ namítl malíř se zázračnou rukou, jež mě měla o něco později namalovat.
„Abys mohl nějakou věc nakreslit, nemusíš přece předtím bezpodmínečně vidět její obraz,“ odporoval vyzáblý stařík, posedlý svým přáním.
„Ano, možná to není třeba,“ souhlasil pozdější autor mé podobizny, „ale má-li být obraz tak dokonalý jako malby starých mistrů, musel by být předtím tisíckrát nakreslen. Iluminátor může být třeba virtuózem nad virtuózy, nicméně každé nové téma maluje napoprvé jako učedník, a to mě není v žádném případě důstojno. Nemohu při kreslení obrazu smrti odložit stranou své mistrovství, protože to by pro mě znamenalo něco jako umřít.“
„Možná tě tahle smrt přiblíží tématu,“ opáčil stařík.
„Mistry nás nečiní prožitek tématu, ale právě to, že jsme ho nikdy neprožili.“
„Pak se musí mistrovství seznámit se smrtí.“
Takto se pustili do vytříbeného rozhovoru plného dvojznačností, narážek, slovních hříček, náznaků a metafor, jak se sluší a patří na iluminátory, kteří si váží starých mistrů a jejich umění. Protože byla řeč o mé existenci, naslouchala jsem této diskusi nanejvýš pozorně, ale vím, že zopakovat ji celou by znamenité iluminátory v téhle naší kavárně nudilo. V jednu chvíli se hovor stočil k následující otázce:
„Je měřítkem miniaturistova umění to, zda všechno maluje s dokonalostí starých mistrů, nebo zda do malby včlení motivy, které dosud nikdo nespatřil?“ ptal se chytrý malíř s čarovnýma rukama a krásnýma očima. Ač znal na tuto otázku odpověď, měl se na pozoru.
„Benátčané měří dovednost malíře jeho schopností nacházet dosud nezachycená témata a nové metody,“ řekl stařec tvrdošíjně.
„Benátčané umřou jako Benátčané,“ kontroval můj budoucí malíř.
„Ovšem každá smrt se podobá té druhé,“ namítl stařík.
„Legendy a miniatury nevyprávějí o podobnosti lidí, ale o jejich jinakosti,“ prohlásil moudrý malíř. „Mistr iluminátor se stane mistrem tím, že pro nás kreslí zcela odlišné legendy tak, jako by se jedna druhé podobala.“
Tímto přišla na přetřes i smrt Benátčanů a smrt muslimů, anděl smrti ‘Azrá’íl, ostatní Boží andělé i to, že nesmějí být v žádném případě dáváni do spojitosti s obrazy nevěřících. Mladému mistrovi, který mě měl za okamžik namalovat a jenž se na mě v této chvíli v naší rozkošné kavárničce dívá svýma krásnýma očima, se tato velká slova již zajídala, ruka mu znervózněla a toužil mě nakreslit, ale nevěděl, co jsem zač.
Prohnaný stařík, jenž se snažil mladého miniaturistu přemluvit, to lišácky vytušil. Upřel na mladého mistra s divotvornýma rukama oči, které mu mezi stíny v místnosti jiskřil…
