6
Při vzpomínce na první týdny po oné události mám dojem šedi – šedi venku i v našich vlastních životech, tupé bolesti, přešlapování, zatemněného obzoru, nevděčného lopocení. Pracujeme doopravdy hodně a leckdy i bez vyhlídky na okamžitý prospěch, čistě z kázně a také ze snahy vtisknout životu i při vší ochladlé lásce k němu nějaký řád, abychom vůbec přežili.
Meyssonnier a Colin budou už s pluhem hotovi. Předělávají ho, abychom do něho mohli zapřahat Amarantu. My s Tomášem a Peyssouem se zatím zapřáhli do díla, jež sice tolik nespěchá, ale do budoucna je neméně užitečné: vzali jsme si za úkol shromáždit, spočítat a přehledně uskladnit všechny kovové předměty – včetně takových, jež by se na první pohled mohly zdát bezvýznamné, ale protože už je teď nikdo nevyrobí, získaly nedocenitelnou hodnotu.
Především samozřejmě hospodářské nářadí a náčiní z domácí dílny. Dřív jsem na podobné věci příliš opatrný nebýval, když nějaké kleště zrezivěly někde v trávě nebo se prostě ztratily, nebyl problém opatřit si jiné. Od nynějška nezbývalo než si vtlouci do hlavy, že podobná nedbalost je málem něco jako zločin.
Pro sklad jsem vyhradil přízemí donjonu, zřídil jsem tam před časem regály na uskladňování jablek ze sadu, po němž teď bylo veta. Nejcennější nástroje jsme uložili do zavíracích plechovek a skladníkem jsme, s jeho souhlasem, jednohlasně jmenovali Tomáše. Což znamenalo, že napříště si nikdo nevypůjčí nástroj, aniž Tomáš zapíše, komu a kdy ho vydal.
Když jsme měli tuhle práci za sebou, vzpomněl jsem si, že jsem v době restaurování Malevilu naskládal do jednoho neobsazeného boxu v podhradí staré podlahy pobité hromadou hřebíků. Počítal jsem, že jimi v zimě párkrát narychlo zatopíme v krbech. Šokující představa! S takovou marnotratností byl teď konec. Nesměli jsme zahodit naprosto nic: ani útržek papíru, ani jediný obal, prázdnou konzervu či láhev z umělé hmoty, ani kousíček provazu nebo tenkého motouzu, ani jediný zkřivený či zrezivělý hřebík. Odpadkové nádoby ztratily smysl. Vynosili jsme stará kaštanová prkna z boxu. Pomocí kladiva a kleští, opatrně, abychom nezničili hlavičky, jsme z nich vytahali hřebíky, na plochém kameni jeden po druhém narovnali, roztřídili je podle velikosti a uložili ve skladu do krabičky s přihrádkami. Abychom na cirkulárce zbytečně neplýtvali benzínem, odřízli jsme pak ruční pilou shnilé nebo jinak poškozené části dřeva (jen takové nám od nynějška smělo sloužit k topení), prkna z obou stran očistili od sádry a cementu, roztřídili podle velikosti, naskládali zpátky do boxu a vypodložili ještě klíny, aby ležela dokonale vodorovně a v průběhu zim se nezkroutila.
Počítaje s návštěvami turistů, nakoupil jsem před časem zásobu velikých svící. V nástěnných svícnech ve sklepě zbyly čtyři skoro netknuté, ze dvou už jen půlky, a dva tucty jsem jich měl ještě v balíčku.
Hodlali jsme jimi úzkostlivě šetřit, a protože oleje bylo dost, ještě celé dva sudy, Colin vyrobil z válcových plechovek od konzerv lampičky. Z jedné strany zmáčkl okraj do tvaru hubičky, aby bylo kam zastrčit knot, totiž prostě kousek vlákna z konopného provazu, a z druhé strany přiletoval mou páječkou ke každé plechovce kovové ouško vystřižené z víčka. Vyrobil kahánky v množství, jaké odpovídalo tehdejšímu počtu ložnic na Malevilu, totiž čtyři. Po večerní sedánce si každý zapálil svou lampičku od hořící louče a černočernou tmou se s ní pak ubíral na kutě, kde mu ještě chvilku posvítila, než se svlékl. Přidělovat olej dostala za úkol Menou vzhledem k tomu, že druhý sud, určený pro kuchyň a prozatím nenačatý, už stejně spadal pod její pravomoc.
Pomocí míry, zhotovené Meyssonnierem ze střešní latě, kterou očistil, ohobloval a označil stupni, jsme se po čtrnácti dnech přesvědčili, že hladina oleje v prvním sudu poklesla jen zcela nepatrně. Tomáš vypočítal, že v dosavadním tempu nedojdeme na dno dřív než za šest let. Pak ovšem nezbude, než objevit nějaký jiný zdroj světla: že by zkázu flóry byl přežil nějaký ořešák, se totiž dalo těžko předpo…
