10
Fulbert po snídani zpovídá ve „svém“ pokoji kajícníky a já se zatím vydám k Porodnici za Goliášem, abych s ním pokračoval v jezdeckém výcviku. Přes všecko mé úsilí ještě chvilku potrvá, než se z těžkého tahouna stane slušný jezdecký kůň. Nemá dost citlivou tlamu, pobídkám rozumí, jen když se mu chce, a zastavit ho není snadné. Taky mi vadí, že musím na jeho širokém hřbetě sedět nezvykle rozkročený a sevření pak nemívá patřičný účinek. Připadám si na tak těžkém hřebci jak středověký rytíř. Chybí mi jen brnění. On sám by je ani nepocítil. Tenhle mohutný hřebec by rozhodně unesl dvojnásobek, i trojnásobek mé váhy. Vládne neuvěřitelnou zásobou síly, a když se pustí do cvalu, mám vždycky dojem, jako bych se řítil do útoku. Hřbet mě, pravda, svou šíří až překvapuje, ale zato je pohodlný. Sedí se na něm ohromně dobře, pro dlouhou výpravu, při níž by nezáleželo na rychlosti, bych doporučil citlivým zadnicím jedině Goliáše.
Jacquet s Momem právě čistí boxy, a jak se chystám osedlat Goliáše, všimnu si, že Momo už zase naložil Miláčkovi dvakrát tolik slámy než druhým dvěma koním. Ne že by ti dva přišli zkrátka, ale Miláček jí má zbytečně mnoho. Obořím se na Moma, není-li mu hanba takhle nadržovat jednomu koni a zároveň plýtvat slámou; na můj příkaz musí polovinu steliva odklidit. Pohrozím mu, že přistihnu-li ho ještě jednou, nakopu ho do zadku.
Je to hrozba čistě mechanická. Zdědil jsem ji po strýci, ale v praxi ji, stejně jako on, nikdy neuplatnil. Člověk by myslel, že proměnou v čirou teorii musela ztratit všechnu účinnost. Ale na Moma, který ji dodnes chápe jako krajní výraz rodičovské nespokojenosti, pořád ještě do určité míry platí. Jsem sice o několik let mladší než on, v jeho očích jsem však spolu se strýčkovým majetkem zdědil i strýčkovu otcovskou moc nad ním.
Čtu mu levity a při tom jako každé ráno procházím všemi boxy, abych se ujistil, že automatické napáječky v pořádku běží. Ještě štěstí, že je na Malevilu rozvod vody zajišťován samospádem, protože být odkázáni na čerpadlo, zůstali jsme úderem osudného dne nejen navždy bez elektřiny, ale tím i bez vody.
Jen vstoupím do boxu k Amarantě, klisna se mnou začne jako obvykle laškovat, šťouchá mě hlavou do zad, klade mi vlhké nozdry na šíji, kouše mě do rukávů. Jen ruce jí chybějí, aby mě mohla lechtat. Koutkem oka přitom číhá po slepici, jež se k ní do boxu zatoulala, jak jsem nechal za sebou otevřená dvířka. Naštěstí jsem slípku zmerčil první, důkladným plácnutím po zadku zatrhnu Amarantě úmysl vyrazit z ní kopytem duši a zvrtačelou opeřenou nešťastnici postrčím nohou k východu.
Skočím se mrknout i na Fulbertova velkého šedivého osla, nebo spíš na jeho vědro s vodou; je totiž ustájen v boxu, který jediný nemá napáječku. Protože u něho obchůzka končí, naberu potom do dlaně – z obavy před špičatým zobanem vlastně do staré rukavice – pár zrnek ječmene, a kde se vzal tu se vzal, rázem mi sedí u nohou náš havran. Ví bůh, jak dokázal vystihnout tu pravou chvíli. Chvilku mě ve své oblíbené póze starého lakomého hrbáče s rukama složenýma na zádech podezíravě obchází, pak zamává křídly, usadí se mi na levém rameni a začne mi zobat z dlaně; koutkem čilého oka mě přitom bez ustání pozoruje. Sezobe snídani, ale hned neodletí, sedí mi na rameni, ještě když vcházím do boxu ke Goliášovi, abych ho osedlal. Ke Goliášovi, ano, neříkám k Amarantě, protože do jejího boxu mě náš Kra dosud nikdy nedoprovodil. Taky jedna věc, nad kterou žasnu: jak mohl poznat, že je Amaranta sice hodná k lidem, ale nebezpečná pernatcům?
Ve chvíli, kdy navlékám Goliášovi udidlo (Kra se mu zatím prochází po širokém hřbetě), přijde Menou podojit Černou, a aniž na mne vidí, začne si mi z vedlejšího boxu stěžovat, jak je na všecko sama. Upozorním ji, že dost dobře nejde, aby Falvinka s Miette myly a utíraly v hradní síni včerejší nádobí a zároveň dojily v chlévě krávu, a že jedna a táž ruka je ostatně pro krávu lepší. Mou poznámku vystřídá nejprve ticho, načež se v Menouině boxu rozbrblá proud nesrozumiteln…
