11
V noci po mém zvolení se spustí taková průtrž, že celé hodiny nezamhouřím oka. Ne pro hluk deště, ale z vděčnosti. Málem až osobní vděčnosti za to, že konečně přišel. Miloval jsem proudící vodu odjakživa, ale jaksi nedbale. Z čeho je člověk živ, na to si lehko zvykne. Nakonec to považuje za samozřejmost.
Ale pravda je jiná: nic nám není darováno provždy, všechno může být v jediném okamžiku to tam. Teď to vím, a proto se při pohledu na vodu, jež se opět objevila, cítím jako znovuzrozený.
Místnost, kde spím, jsem si vybral za ložnici kvůli pohledu z jejího vysokého dílového okna; vede totiž na východ k Rhunes a naproti přes údolí k půvabnému zámku Rouzies, který je teď v rozvalinách. A právě tím oknem vstoupí ráno dovnitř slunce a probudí mě. Nemohu uvěřit vlastním očím. Přesně jak Peyssou předpověděl: přichází to všechno najednou. Vstanu, divoce zatřepu Tomášem a společně hledíme na první slunce po dvou měsících.
Vzpomínám si, jak jsme jednou s kamarády z Klubu ujeli v noci na kolech pětadvacet kilometrů a pak dobře půldruhé hodiny ještě šplhali, abychom mohli pozorovat východ slunce z nejvyššího bodu v krajině (512 m). V patnácti letech člověk podobné věci dělává. V jakémsi záchvatu opojení, jehož schopnost později ztrácí. Je to škoda. Měli bychom věnovat životu víc pozornosti. Není tak dlouhý.
„Pojď,“ řeknu Tomášovi. „Osedláme koně a zajedeme se na to podívat z Poujade.“
Ani nevzdechneme na mytí nebo snídani a nápad okamžitě uskutečníme. Poujade je kopec nad Malejacem, nejvyšší z celého okolí. Protože Goliáš ještě vyžaduje hodně pozornosti, kdežto Amaranta je mírná jako jehňátko, vezmu si hřebce a klisnu jako obyčejně přenechám Tomášovi.
Vzpomínka na naši společnou vyjížďku na Poujade za onoho časného rána mi nikdy nevymizí z paměti. Ne že by se přihodilo něco zvláštního – bylo tam jen slunce a my – nebo že by padla nějaká významná slova – neotevřeli jsme ústa. Ani že by snad vyhlídka z Poujade byla nějak okouzlující: zuhelnatělá krajina, zbořené usedlosti, zčernalá pole, kostry stromů. Ale všechno zalité sluncem.
Než dorazíme na kopec, kotouč slunce vyskočí kus nad obzor a změní barvu z rudé v růžovou a z růžové na narůžověle bílou. Dosud je zamžený, lze se na něj dívat, aniž člověk mhouří oči, ale jeho teplo už je cítit. Ze země napité vodou se kolem dokola kouří. Stoupající pára kontrastuje se zuhelnatělou, inkoustově černou půdou a zdá se tím bělejší.
Otočeni na temeni kopce k východu, bok po boku na koních mlčky čekáme, až slunce ztratí opar. Když se to stane – zničehonic a v mžiku, klisna s hřebcem současně našpicují uši kupředu jakoby v údivu nad nějakým neobvyklým úkazem. Amaranta dokonce slabě zařehtá strachem a otočí hlavu ke Goliášovi. Hřebec ji vzápětí několikrát jemně hryzne do tlamy, což ji zřejmě uklidní. Jak pootočila hlavu ke mně, všimnu si, že mrká, ale nesmírně rychle, mnohem rychleji, zdá se mi, než by to dokázal člověk. I Tomáš si ostatně zaclonil oči rukou, jako by samotná víčka na ten nápor světla nestačila. Napodobím ho. Oslnění je málem nesnesitelné. Oči nás tak bolí, že si teprve teď uvědomíme, v jakém šerém sklepení jsme dva měsíce žili. Jen si však přivyknu, muka se změní v pocit blaha. Hruď se mi dme. Je to zvláštní, ale začnu se zhluboka nadechovat, jako by světlo bylo něčím, co lze nasát do plic. Mám pocit, že se mi i oči otevřely dokořán jako dosud nikdy a já že se celý otvírám s nimi. Koupu se v té záři s jakýmsi nikdy nepoznaným pocitem osvobození, lehkosti. Pootočím Goliáše a chvíli si vyhřívám v slunci záda a šíji. Abych mu postupně vystavil každou část těla, začnu krokem objíždět temeno kopce; Amaranta hřebce okamžitě napodobí, a nečekajíc na Tomášův názor, vykročí za mnou. Prohlížím si půdu pod nohama. Uhnětená a prosáklá deštěm, ztratila svůj prašný vzhled. Jako by se do ní vrátil život. Ze samé nedočkavosti dokonce pátrám, nevykukuje-li někde čerstvý výhonek, a prohlížím nejméně zasažené stromy, jako bych si myslel, že z nich snad očima vytáhnu pupence.
Druhý den se…
