14
Na nikoho z nás kromě Menou v první chvíli ztráta Moma plně nedolehla. Nebyli jsme tomu jaksi schopni uvěřit, hlavně jsme však měli po vpádu námi zneškodněné tlupy celých čtrnáct dní od rána do večera plné ruce práce.
V první řadě jsme museli pochovat mrtvé. Bylo to něco příšerného. A tím obtížnějšího, že se k nim na můj příkaz nesměl nikdo přiblížit. Bál jsem se, aby na sobě neměli parazity a nepřenesli na nás nějaké epidemické choroby, proti nimž bychom stáli s holýma rukama. Vzpomínal jsem si, že například blecha může přenášet mor a veš skvrnitý tyfus. Mé podezření vůči oněm nešťastníkům bylo tím víc nasnadě, že byli tak zchátralí, a soude podle hadrů, jimiž měli mnozí z nich obalené nohy, přišli zřejmě z velké dálky.
Vykopali jsme v blízkosti mrtvých těl jámu, na dno dali roští a na ně vyrovnali polena až do výše obilného pole. Každé mrtvole jsme zaklesli nohu do smyčky uvázané na konci tyče, a držíce se sami co nejdál, dovlekli ji na hranici. Mrtvých jsme napočítali osmnáct, z toho pět žen.
Bylo jedenáct večer, když jsme na dosud teplý popel hodili poslední lopatu hlíny. Připadalo mi bezpečnější nevracet se na Malevil v šatech, jež jsme měli na sobě. Zazvonil jsem u vstupní věže, a když se objevila Catie, požádal ji, aby řekla Miette a přinesly nám spolu dva prádelní hrnce plné vody. Naházeli jsme pak do nich všechno oblečení včetně prádla, vešli do hradu nazí a jeden po druhém se v koupelně v donjonu hned osprchovali. Prohlédli jsme se pečlivě po celém těle, na nikom se však parazit nenašel. Druhý den jsme rozdělali pod hrnci před věží pořádný oheň, šatstvo důkladně vyvařili a teprve pak je odnesli na hrad a na slunci usušili.
Po návratu z údolí zasedla celá naše šestice v hradní síni k večeři. Obsluhovala nás Catie. Byla tu i Evelyna, ale netroufala si ke mně přistoupit a já na ni také ani slovo nepromluvil. Miette s Falvinkou a Menou bděly u Moma ve vstupní věži. Padal jsem únavou a city měl jako umrtvené. Krom tupého živočišného uspokojení z jídla, pití a odpočinku jsem cítil jen nesmírnou potřebu spát.
Na to však nebylo ani pomyšlení. Museli jsme všelicos rozhodnout, a zasednout proto hned po večeři k poradě. Ženy jsem tentokrát vyloučil. Tomáš měl u mne pořádný vroubek a nechtěl jsem ho kárat před Catie. Evelynu jsem před rokováním také vystrnadil ven. Z ložnice sice vyhazov nedostala, ale nemluvil jsem na ni.
Z tváří shromážděných kamarádů čišela únava a hořká sklíčenost. Zahájil jsem rozpravu neosobním tónem a slovy co nejopatrnějšími. „Prožili jsme velice ošklivé chvíle. Došlo k různým chybám. Měli bychom společně provést bilanci. Ale nejdřív by měl každý k tomu, co se stalo, povědět své.“
Dlouho se nikdo neozve, až řeknu:
„Tak spusť, Coline.“
„Inu, víš,“ začne Colin přiškrceným hlasem, aniž na koho pohlédne, „je mi líto Moma. Ale taky těch, co jsme zabili.“
„Meyssonniere?“
„Já si myslím,“ řekne Meyssonnier, „že jsme projevili špatnou organizaci a že došlo k celé řadě neukázněných činů.“
Ani on se během řeči na nikoho nepodívá.
„Peyssou?“
Peyssou povytáhne široká ramena a rozloží na stole své mocné tlapy.
„No jo,“ řekne, „chudák Momo si to vlastně na jednu stranu vykoledoval. Ale stejně, jak povídá Colin…“
A dost.
„Jacquet?“
„Já si myslím to, co Colin.“
„A ty, Tomáši?“
Oslovil jsem ho až naposled, abych mu dal najevo odstup. Počítal s ním ostatně už předem, posadil se totiž jinam, Evelyninu židli vedle mne jako by neviděl. Narovná se. Hlavu ke mně neotočí, hledí rovnou před sebe a v profilu jeho tváře je cítit napětí. Sedí velice zpříma, dokonce až jaksi strnule, ale ruce má proti svému zvyku v kapsách. Ne však z nenucenosti, schovává je myslím proto, že se mu trošičku chvějí.
Ovládá hlas jenom s obtížemi.
„Protože se Meyssonnier zmínil o neukázněném chování, rád bych řekl, že si vyčítám dvě věci. Za prvé: když se ozvaly výstřely, Emanuel mi řekl, abych se neoblékal a běžel dolů se zbraní, tak jak jsem. Já se ale zdržel oblékáním a dostal se k věži příliš pozdě, takže jsem už nem…
