Kapitola 2
Ten den, kdy vypukla válka, byla překrásná, slunná a mírná sobota na sklonku léta.
Několik minut předtím, než tu zprávu vysílali v rozhlase, postávala Margaret Oxenfordová před nesouměrně roztaženým cihlovým domem, jenž představoval její domov, v kabátě a klobouku se nepatrně potila a vztekala se, protože ji přinutili jít do kostela. Na opačném konci vesnice vyzváněl jednotvárným tónem jediný zvon v kostelní věži.
Margaret kostel nenáviděla, ale otec jí nedovolil, aby vynechala jedinou bohoslužbu, přestože už jí bylo devatenáct a byla dost stará na to, aby se v otázkách víry dokázala rozhodovat sama. Asi tak před rokem sebrala veškerou odvahu a oznámila mu, že tam nechce chodit. Odmítl ji vůbec poslouchat. Margaret tehdy řekla: „Nemáš pocit, že je ode mne pokrytectví chodit do kostela, když ani nevěřím v Boha?“ Otec jí na to odpověděl: „Nebuď směšná.“ Poražená a rozhněvaná sdělila pak matce, že jakmile bude plnoletá, nikdy už do kostela nevkročí. Matka poznamenala: „To bude záležet na tvém manželovi, drahoušku.“ Pokud šlo o ně, byl tím celý spor vyřízen; ale Margaret se od té doby každou neděli ráno dusila odporem.
Z domu vyšli její sestra a bratr. Elizabeth bylo jedenadvacet. Byla vysoká, nemotorná a ne moc pohledná. Kdysi dávno o sobě obě sestry věděly naprosto všechno. Jako malé holky spolu trávily celé roky, protože nikdy nechodily do školy, nýbrž získávaly útržkovité domácí vzdělání od vychovatelek a soukromých učitelů. Znaly tehdy navzájem všechna svoje tajemství. Později se ale jedna druhé odcizily. V dospívání převzala Elizabeth od rodičů jejich přísně tradiční hodnoty: byla z ní ultrakonzervativní, vášnivá royalistka, slepá ke všem novým myšlenkám a nenávidějící jakékoliv změny. Margaret se vydala opačným směrem. Stala se z ní feministka a socialistka, zajímající se o džezovou hudbu, kubismus a volný verš. Elizabeth vycítila, že přebíráním radikálních myšlenek odmítá její sestra poslušnost rodině. Margaretu rozčilovala sestřina omezenost, ale současně byla smutná a roztrpčená, že už přestaly být důvěrnými přítelkyněmi. Neměla příliš mnoho důvěrných přítelkyň.
Percymu bylo čtrnáct, nebyl ani pro radikální ideje, ani proti nim, ale měl od přírody duši uličníka a rozuměl Margaretinu rebelování. Jako spolutrpitelé pod otcovou tyranií se vzájemně utěšovali a podporovali a Margaret ho měla moc ráda.
O chvilinku později vyšli otec s matkou. Otec si uvázal šerednou oranžovozelenou kravatu. Byl sice téměř barvoslepý, ale kravatu mu nejspíš koupila matka. Měla rusé vlasy, oči zelené jako mořská hladina, bledou, jemnou pleť a v barvách jako oranžová a zelená vypadala přitažlivě. Jenže otce zdobily černé, šedivějící vlasy a brunátná plet a kravata na něm vypadala jako výstražné znamení varující před nějakým nebezpečím.
Elizabeth se podobala otci, měla černé vlasy a nepravidelné rysy. Margaret byla spíš po matce: hedvábný šátek v barvách otcovy kravaty by se jí líbil. Percy se měnil tak rychle, že nikdo nedokázal odhadnout, komu se bude nakonec podobat.
Scházeli k vesnici dlouhou cestou podél vjezdů do statků. Otec tu vlastnil většinu domů a veškerou zemědělskou půdu na míle daleko. Neudělal pro získání takového bohatství vůbec nic: řada sňatků počátkem devatenáctého století sjednotila tři nejvýznamnější rodiny majitelů pozemků v hrabství a výsledné rozlehlé panství se neporušené předávalo z generace na generaci.
Ubírali se dál celou vesnicí, až nakonec přešli přes trávník ke kostelu z šedého kamene. Dovnitř vcházeli v zástupu: nejprve otec a matka, za nimi Margaret s Elizabeth. Procesí uzavíral Percy. Jak Oxenfordovi kráčeli uličkou k rodinné lavici, dotýkali se shromáždění vesničané čela v náznaku pokřižování. Bohatší statkáři zdvořile sklonili hlavy a příslušníci střední třídy, doktor Rowan, plukovník Smythe a sir Alfred, uctivě pokývli. Pokaždé, když tento směšný feudální rituál Margaret uviděla, celá se schoulila rozpaky. Všichni lidé si mají přece být před Bohem rovni, nebo ne? Chtělo se jí vykřik…
