KAPITOLA TŘETÍ
Král, kardinál, čtyři maršálové, o nichž jsem mluvil, a armáda čítající třicet tisíc vojáků a pět tisíc jezdců opustili Paříž patnáctého ledna a dorazili do Grenoblu patnáctého února. Ty, čtenáři, možná podotkneš, že urazit sto čtyřicet dvě míle (Historická míle má tolik různých délek, že je těžké určit, o které z nich tu je řeč. Bude to něco mezi čtyřmi a pěti kilometry.) za jednatřicet dnů znamená sotva pět mil za den; což není žádný velký výkon. Není, ovšem pro jezdce na koni a pro kočáry! Pro pěchotu je to hodně! Hlavně když následující den museli své obolavělé nohy znovu nazout do bot, na hřbet si hodit těžkou mušketu a vykročit po nekonečné cestě s ledovým větrem proti sobě, který jim sekal do tváře tisíci špendlíků.
Stany a píky jely naštěstí naloženy na kárách s masem, ale pro vozky pěchotních kár a ostatně ani pro kočí kočárů není ta cesta po špatně dlážděných silnicích našeho království žádný med. Lámou se kola i nápravy a je třeba je neustále opravovat s prsty ztuhlými mrazem a ve sněhu. A když nastane noc a není zrovna poblíž žádné město, kde by bylo možno ubytovat tolik lidí, je třeba stavět stany, což spotřebuje hodně času, a to nepočítáme nutná zastavení za pochodu, aby se vojska nakrmila a osvěžila. Kolikrát jsem za dlouhého pochodu slyšel staré vojáky pocházející ze švýcarských hor říkat těm mladým zelenáčům místo útěchy: „Herrgott, Junge! Ty si naříkáš! Ale to jsme ještě na čisté rovině! To něco uvidíš za Grenoblem! Ty průsmyky, co budeme přecházet! Ten Lautaret! Sněhu bude po kolena!“
Protože jsem v té armádě do Itálie neměl žádné velení, mohl jsem ji následovat v kočáře. Nicméně jsem s sebou vzal i svou Acclu, již měl v péči Mikuláš. Jeho nová klisna se s ní dobře shodla, přesto však měla Acclina tolerance své meze a těžce snášela, když na ni vsedl Mikuláš. Projel jsem se na ní občas sám, jednak abych měl trochu pohybu, jednak aby neodvykla pokynům udidla a mému hlasu. Má Accla měla dost huňatou srst, která jí jako zázrakem ještě vždycky zhoustla právě v zimě, takže podle mne snášela mráz lépe než já, víc jí však vadil vítr, protože neměla kapuci jako já na své pláštěnce. Při zastávkách jsem se neobával, že ztratím důstojnost, když Mikulášovi pomohu ji hřebelcovat a kartáčovat, a ona mi za to byla velice vděčná, děkujíc mi něžným zaržáním. Bůh ví proč naše zvířata k nám chovají tolik vděku, když jim lidé nejsou vděční skoro za nic.
Několik mil před Grenoblem přicválal kardinálův mušketýr, aby mi vyřídil, že na příštím zastavení, které bylo na dosah, se mnou chce Jeho Eminence mluvit. Dovede prý mě sám k jeho kočáru, jestliže se uvolím vsednout na koně, neboť jezdec se protáhne snáz než kočár tou vřavou, těmi nekonečnými zástupy vojska táhnoucími se celou míli po celé šířce silnice, takže průzkumníci, kteří byli daleko napřed, zakazovali obyčejným civilistům, ať už pěším, či na koni, aby se vydávali po silnici proti našemu směru.
V kardinálově kočáře bylo velice příjemné mírné teploučko. Bylo to díky velikému množství ohřívadel ležících na podlaze; nebýt jich, měli tři sekretáři zmrzlé nohy a následkem toho ztuhlé prsty, když jeden po druhém zapisovali příkazy a listy, které jim kardinál diktoval. Charpentier, jehož jsem znal nejlépe, se posunul, aby mi přenechal místo vedle kardinála, a tak jsem ke své radosti a úlevě mohl zaujmout jeho místo a položit si boty na ohřívadlo.
Tento kočár byl zřejmě i kardinálovou pracovnou a odtud odcházely zprávy všem armádním místům s přesnými příkazy. Podle mne kardinál zapomínal, že tahle pracovna je na kolech a jede po širých francouzských silnicích, ledaže mu to připomnělo nějaké silnější drcnutí. Kdo by ho dobře neznal, mohl podle jeho trojúhelníkové tváře, podle tenkého zahnutého nosu a zapadlých očí soudit, že není zcela zdráv. Ale nebylo tomu tak. Jeho zdánlivá křehkost v sobě skrývala ohromné rezervy síly. A třebaže mu jeho usilovná práce dodávala vážný a ustaraný výraz, byl to dojem mylný. Pravdou je, že od chvíle, kdy opustil Paříž…
