KAPITOLA DESÁTÁ
Osmnáctý červenec 1630 - datum Ludvíkem proklínané - znamenal v italském tažení obrat. Až do té doby šly královské jednotky od vítězství k vítězství. Obsadily Pinerolo, dobyly Savojsko, porazily a rozprášily vévodovu armádu u Veillane a konečně osvobodily Casale hájené Toirasem.
Leč tato kampaň nebyla jedinou věcí, o niž v onom tažení šlo. Byle tu ještě něco jiného, stejně důležitého. Zatímco Španělé obléhal Casale, císařští, přitáhnuvší z Německa přes Valtelinu, oblehli Mantovu, která připadla nástupnickým právem francouzskému princi vévodovi z Nevers. Císař to dědické právo neuznával a žádal o vévodství pro jednoho ze svých blízkých.
Císař chtěl ve skutečnosti mnohem víc. Španělští Habsburkové již obsadili Milánsko, takže rakouští Habsburkové se chtěli zmocniti Mantovska a kousek po kousku spolknout celou severní Itálii: bylo to svatouškovské, pobožnůstkářské ohryzávání, jemuž požehnali a jež doporučovali španělští teologové, a první etapa univerzální monarchie, přislíbené Španělsku prorokem Danielem v bibli…
Vévoda z Nevers byl dozajista šlechtic vysokého rodu, leč postavení a rod nenahradí ani vůli, ani vědění. Mantovu bránil chabě a ospale, a ten nedostatek bdělosti umožnil císařským zmocnit se města nečekaným přepadem. Osmnáctého července 1630 měl vévoda z Nevers tak tak čas uprchnout do Ferrary, kde, jak se domnívám, okamžitě znovu usnul. Pokud jde o město, bylo strašlivě vydrancováno.
Nic necestuje tak rychle jako špatná zpráva, a co je zvláštní, nepřichází nikdy sama. Sotva jsme se zděšeni dověděli o pádu Mantovy a už nám rychlí královští kurýři vyslaní našimi maršály oznámili, se v několika vojenských táborech objevil mor a jeden náš regiment byl již morem zdecimován.
Král svolal bez meškání zúženou válečnou radu, neboť několi maršálů bylo v poli s jednotkami. Byl jsem tam povolán takořka za rozbřesku a shledal tam kromě krále a otce Josefa, pana Brularda z Leonu (kterého jsem příliš neznal), člena rady Bouthilliera, samozřejmě Richelieua a pouze dva maršály, Schomberga a Créquiho; všichni měli smutné, protáhlé obličeje a byli notně nevyspalí. Král mi připadal bledý, ale rozhodný, a ze všeho nejdřív se maršálů zeptal, jeli podle nich možné znovu dobýt Mantovu.
„Sire,“ promluvil Créqui, „museli bychom projít Milánskem a čelit Španělům, potom vtáhnout do Mantovska a čelit tam císařským, pokud by se ty dvě armády nedověděly, že se blížíme, a spojily se a rozdrtily nás početní převahou.“
„Co o tom soudíte vy, Schombergu?“
„To tažení by bylo, Sire, tuze nebezpečné, protože by nás zavleklo příliš daleko od našich základen.“
„A vy, bratranče?“ otázal se král obraceje se na kardinála.
„Sire, také se domnívám, že se musíme podřídit geografii: Mantova je příliš daleko od našich hranic, než abychom podstoupili riziko nejistého boje. Podle mne je nutno jednat a získat tím přinejmenším čas. Ve skutečnosti potřebujeme dvě jednání: jedno o Casale se Španělskem, k němuž požádáme o prostřednictví papeže a Mazariniho, a druhé, jež by se pokusilo vyřešit náš spor s císařem bez prostředníka.“
V té chvíli jsem dostal strach, že budu určen jednat s Rakouskem, jelikož znám němčinu, kardinál však pro mě počítal patrně s jiným úkolem, poněvadž se otázal otce Josefa a Brularda z Leonu, zda by „souhlasili“ promluvit s císařskými. Slovo „souhlasit“ v ústech krále či kardinála mě vždycky povyrazilo a čtenář dobře ví proč. Leč tentokrát mne víc než povyrazilo. Přineslo mi úlevu.
Král potom všechny propustil, ale kardinála a mě požádal, abychom zůstali, což mě tuze překvapilo, ale zdálo se mi zároveň dobrým znamením pro mé další poslání. Jen se za odcházejícími zavřely dveře, obrátil se Richelieu ke králi a řekl mu:
„Je mi povědomo, že Lyon není tak daleko od Grenoblu, nicméně žasnu, že pan z Marillaku se o pádu Mantovy dověděl stejně rychle jako my, jak mi to zjevně dokazuje spěšný list, jejž jsem dnes od něho dostal.“
„A co říká o pádu Mantovy?“ zeptal se král.
„Neřekl bych, že se z toho raduje nebo nad…
