KAPITOLA DVANÁCTÁ
V rozporu s tím, co tehdy šířili dvorští klevetníci - a co pak bylo do omrzení opakováno -, nebyl to „červený muž“, jak mu pošetile přezdívali, protože krev i sutana jsou červené, nebyl to tedy kardinál, kdo vymyslel a nemilosrdně zahájil represi kliky. Byl to král, král sám. Ačkoli Richelieu ty tresty schvaloval, nepodněcoval k nim a nikterak se na nich nepodílel. Čímž podal důkaz umírněnosti a zdrženlivosti, neb v onom spiknutí se hrálo právě o jeho vyhnanství a velice pravděpodobně o jeho život.
Nejdřív stihl Ludvíkův trest strážce pečeti Marillaka, kterého považoval za hlavního strůjce nepokojů a který proti králově a kardinálově antišpanělské politice vedl otevřenou i skrytou válku: tu otevřenou vedl mnohokrát vehementně a ostře na zasedání velké královské rady; tu skrytou tím, že když si získal důvěru královny matky, den za dnem v ní složitou hrou zlomyslných insinuací podněcoval hlubokou averzi vůči Richelieuovi.
Čtenáři, mám-li ti řádně vypovědět Marillakův osud, dovol mi, prosím, vrátit se o několik hodin zpátky. Po vřelém rozhovoru s Richelieuem vyslal Ludvík královské kurýry ke státním tajemníkům s pozváním na zasedání rady ve Versailles: to se dosud nikdy nestalo, neboť jak víme, malý venkovský zámeček ve Versailles nebyl z královy vlastní vůle královskou rezidencí.
Abych byl co nejstručnější, uvedu jména státních tajemníků pozvaných do Versailles: La Ville-aux-Clercs, Bullion, Bouthillier a Marillac. Slyšel jste dobře, čtenáři: Marillac!
A Marillac ještě v té chvíli nevěděl o nic víc než královna matka, že Richelieu byl mezitím povolán ke králi do Versailles. Zůstali u povědomí krajního chladu, který král vůči Richelieuovi projevil při odjezdu z Lucemburku. Došli tedy k závěru, že král svolal státní tajemníky do Versailles jen proto, aby propustil Richelieua a nahradil ho Marillakem.
Naděje je tak svůdná a nebezpečná tím, že je s to vytvořit z pouhé domněnky naprostou pravdu. A královna matka i Marillac se na čas vnořili do slastí této pravdy.
Než odjel do Versailles, zastavil se Marillac u sebe doma pro menší zavazadlo a pečetě. Vím od jeho almužníka, který mi to později vyprávěl se slzami v očích, že než Marillac vložil do zavazadla schránku obsahující pečetě, otevřel ji a dlouze si je prohlížel, jako kdyby se s nimi loučil, neb jako hlavní ministr by je už nemusel nosit. Byly tam všechny čtyři: velké královské pečetidlo a kontrapečetidlo, dauphinovo pečetidlo a kontrapečetidlo. Dauphin, pravda, se ještě nenarodil, jeho dvě pečetidla jej však již očekávala a byla nerozlučně uložena vedle otcových.
Strážce pečeti měl k té schránce jediný klíč, který podle starého zvyku nosil na krku, zavěšený na zlatém řetězu, a nikdy ho nesundával. Klíč byl pro strážce pečeti stejně důležitý jako berla a mitra pro biskupa: byla výrazem jeho úřadu a jeho důstojenství.
Ostatně pokud slovo důstojenství některému z vysokých královských úředníků sedlo, pak jistě v první řadě panu Marillakovi. Byl vysoký, hubený, vždy v černém, měl zapadlé, jiskrné oči, orlí nos, tenké rty, dlouhou bradu, střídmá gesta, za každých okolností zachovával olympský klid a mluvil stroze, jako by se věru neobával mýlky, neb jeho hluboká, dlouhodobá zbožnost jej sblížila s božskou vševědoucností.
V Paříži sídlil v Tournonské ulici a já jsem tam byl asi dvakrát či třikrát v době, kdy se Marillac s Richelieuem pokoušeli - bez valného úspěchu - jeden druhému se přizpůsobit. Jeho palác nebyl ani rozlehlý, ani řádně vytápěný, ani pěkně zařízený. Také se mi zdálo, že počet služebnictva byl zredukován na minimum: almužník, kočí, kuchař a dva lokaji. Ani stopa po komorné, chápu proč… Nicméně ačkoli se pan Marillac domníval, že tělo je jen nízkou příležitostí k hříchu a bezcenná schránka, jíž se každý dobrý křesťan touží zbavit, aby konečně vysvobodil svou čistou, nesmrtelnou duši, nebyl zase takovým odpůrcem půvabů gentil sesso, jakž by se dalo očekávat: oženil se, a když ovdověl, znovu se oženil.
Podle vedení jeho domácnosti n…
