KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Původně jsem měl v úmyslu vzít si na spěšnou cestu za markýzem z Vardes do Gournay polovinu svých Švejcarů; Richelieu, jehož jsem navštívil po Jeho Veličenstvu, mi však oznámil, že se moje eskorta bude skládat z dvaceti královských mušketýrů, jimž bude velet pan z Cléraku, aby mi to u pana z Vardes dodalo víc autority. Já sám že budu cestovat v kočáře s královskými znaky se svým podkoním a s hrabětem ze Saultu.
Jakkoli celá ta pompa nebyla kvůli mně, byl jsem tím v duchu přece jen polichocen, třebaže jsem si rovněž položil otázku, nikoli bez jistého znepokojení, jestli všechny ty lidi budu na tak dlouhé cestě krmit a platit jim nocleh. Nicméně jen jsem se kardinálovi odporoučel, zbavil mě v předpokoji té starosti Charpentier, neb mi s širokým úsměvem odevzdal měšec, zakulacený, jak jen si lze přát. A když jsem se ho otázal, budu-li to muset vyúčtovat, odpověděl:
„Ale kdeže! Kdeže! Tou starostí vás kardinál nechce ani trochu zatěžovat. Když vám po návratu něco zbude, bude to toho, koho si vyberete.“
Shledal jsem to „koho si vyberete“ velmi taktním a bylo mi jasné, kdo je tím míněn. A blahopřál jsem si v této souvislosti, že jsem o tomto poslání jednal s Richelieuem a ne s králem, neb král nenáviděl přepych a výdaje a skrblil sám na sobě i na druhých víc než kterýkoli syn poctivé francouzské matky, kdežto kardinál miloval pompu a rád ji poskytoval i svým služebníkům, odměňuje je bohatě za práce nebo mise, které pro něj vykonávali.
Musel jsem Kateřině oznámit, že odjedu, byv pověřen jistým posláním, a toto oznámení, jakž se dalo předpokládat, se neodbylo bez pláče ani bez výtek. Kateřina mi vyčítala, že nemiluji než krále a Richelieua. Zatímco ona je, jak tvrdila, pouze „páté kolo u vozu“; opouštím ji kvůli každičké maličkosti; nic pro mě neznamená; vzato kolem a kolem, vzal jsem si ji jen kvůli pohodlí svých nocí; ona, nebo některá jiná, co na tom záleží! Miluji ostatně všechny ženské, a jakmile některá ne právě šeredná vstoupí do místnosti, zírám na ni, až mi oči lezou z důlků, a je co se bát, abych se na ni hned nevrhl, nestrhal z ní šaty a nezačal s ní obcovat coram populo (lat.: veřejně)
Chtěje ta přehnaná tvrzení ukončit, pokusil jsem se vzít Kateřinu do náručí, leč ve stavu, v jakém byla, musel jsem jí nejdříve pevně sevřít zápěstí ze strachu, že mě poškrábe. Když jsem ji takto odzbrojil, zulíbal jsem jí tvář a hrdlo tisícem pusinek a pošeptal jí do ucha, že ji opouštím jen na tři čtyři dny a že moje mise vůbec není nebezpečná, a pokud jde o ni, je můj malý poklad, moje srdíčko a můj zlatý andílek.
Při všem tom laskání jsem si říkal, že každá naše vada jde v páru s nějakou ctností a že Kateřina je sice nejposesivnější, ale současně i nadevše milující manželka.
Právě se začala uklidňovat, když se velká vrata našeho paláce rozletěla s velkým rámusem a hřmotem; moje Kateřina si osušila slzy a nevěřila svým krásným očím, když napůl skryta za záclonou okna spatřila, jak se na náš dvůr hrne dvacet mušketýrů pod velením pana z Cléraku a z královského kočáru vystupuje hrabě Sault, vybraný pro tu misi Richelieuem, protože markýze Vardese zná už dlouhá léta.
Kateřina okamžitě přikázala paní z Bazimontu, aby hraběte Saulta a pana z Cléraku uvedla do velké síně (přizval jsem též kapitána Hörnera, ač s námi jet neměl) a nabídla víno a drobné pochoutky jim a taktéž mušketýrům na nádvoří. Mne poprosila, mohu-li sejít dolů, pozdravit pány a uvést je do velké síně s upozorněním, že ona se k nám připojí až za chvíli. Vskutku do velké síně přišla, a to mnohem dříve, než bych byl myslel, přičemž se jí podařilo ozdobit a upravit si účes, nalíčit se a s obdivuhodnou obratností se převléknout.
Přestože na sobě nedal nic znát, byl Hörner polichocen, že si dá skleničku na rozloučenou ve společnosti hraběte ze Saultu a kapitána královských mušketýrů, dobře jsem však zároveň postřehl, že se cítí poněkud zklamán, že nepojede také. Pošeptal jsem mu, že budu tentokrát doprovázen mušketýry na králův rozkaz. Při slo…
