KAPITOLA ŠESTÁ
Ludvík se nerad odlučoval od svých služebníků, k nimž měl naprostou důvěru, a nikdy se od nich neodlučoval nadlouho. Nechyběl mu však cit pro spravedlnost, a tak se snažil dát každému, co mu náleží. Jakkoli byl málo zamilován do vlastní manželky, dobře vycítil, jak velmi lpím já na své ženě, a z toho důvodu mi poskytl dovolenou mnohem delší, než jsem kdy mohl doufat, a já mu za to byl neskonale vděčen.
Těch čtyřicet dní strávených na mé Ithace s mou Penelopou bylo tak rozkošných, že se nikdy nevymažou z mých nejdražších vzpomínek, a přitom když mám o nich psát, slova mi nejdou do pera. Já věru nevím, proč je tak snadné popisovat útrapy, bolest a starosti, zatímco máme-li popsat štěstí, vycházejí slova mnohem hůř.
Možná ta neschopnost pramení z toho, že člověk je mnohem náchylnější k naději než k beznaději a že v hloubi duše se domnívá, že štěstí, stejně jako zdraví, je stav, o němž není třeba mluvit, protože je přirozený, zatímco trápení milostné je cosi jako nemoc, a ta si vyžaduje, aby se o ní hovořilo. A jak také bychom s Kateřinou mohli smýšlet jinak, když, sami blažení, jsme měli kolem sebe jen samé lidi šťastné: pana ze Saint-Clair s jeho Lorenou a Mikuláše s jeho Jindřiškou.
Proto se podle mne velká láska prožívá jakoby nevinně, bez velkého zkoumání či otázek. To až později, když se dvojice odcizí, muž přijde o svou krásku a zničehonic se ocitne sám a na suchu, začne zkoumat své bolavé srdce.
Ale v prvním rozkvětu veliké lásky stačí nechat se unášet její vlnou, věci se dějí, aniž bychom na ně myslili, a i v tišinách máme své rozkoše. A tu, když těla jsou blaženě znavená, dochází k těm něžným rozhovorům, kdy se mluví, jen aby se mluvilo, a slovům propůjčuje smysl tón hlasu, pohled či vzdech.
Přesto v těchto něžných rozhovorech s Kateřinou propukla nejméně dvakrát náhlá hádka, kdy Kateřina s vystrčenými drápy a s okem podezřívavým mi začala vyčítat ty dvě ohnivé ženské ze Susy, jako bych to byl já, kdo ty ohně rozdmýchal. A tu jsem se rozzlobil i já, že proti mně opakovaně užívá nespravedlivých nařčení, a znovu jsem si říkal, neměl-li jsem to pokušení raději zamlčet, když jsem mu stejně nepodlehl.
A proč, k čertu, si musela ke své žárlivosti vybrat zrovna ty dvě siroty ze Susy, jen protože to byly Italky, a ne tu Kirké z minulé zastávky, jejíž nadbíhání bylo tak zřetelné a tak svůdné, že jsem mu aspoň v představách podléhal a dodatečně litoval, že jsem nepodlehl doopravdy, a říkal jsem si, že zachovávání ctnosti je věc tuze nevděčná, jak už jsem čtenáři sdělil dříve.
Ta drobná sekání drápkem mezi Kateřinou a mnou žádné důsledky neměla a nenechávala ani na jednom žádné šrámy. Říkal jsem si, že láska je jednou z nejkrásnějších, ale také nejnerozumnějších lidských vášní, a kdyby Kateřina jako já odjela na dlouhé týdny do vzdálených končin, byl bych ji podezíral asi stejně, i kdybych se neodvažoval říci to nahlas, protože její pověsti se nikdy nedotkl ani stín nějakého klípku, zatímco já jsem před svatbou miloval krásné pohlaví tak nezřízeně, že jsem si nemohl odříci aspoň pohled na krásné ženy, i když jsem se jich nemohl dotýkat: šlo to tak daleko, že když jsem náhodou v Louvru zabloudil do nějaké síně, kde byli jen samí šlechticové a ani jediná sukně, která by tomu davu dodala půvab a barvu, přepadla mě okamžitě tíseň a melancholie. A protože v Louvru žili dvořané v uzavřeném prostředí a stále po druhých slídili, tak jako byli sledováni sami, naši dvorští panáčkové si této mé vlastnosti všimli a za mými zády o mně šířili veršíky a epigramy. Je ovšem pravda, že u dvora nikdo takovým drobným jedovatostem neunikne, ani sám Ludvík ne.
Při shledání s Kateřinou jsme neobšťastnili pouze jeden druhého, ale byli jsme blažení oba zároveň, když jsme si podávali Emanuela z náručí do náručí. Jestli vás, spanilá čtenářko, nebe poctilo tou milostí, že jste matkou, a to matkou milující, která také své ratolesti vynáší do nebes, snad mi prominete mé otcovské zaujetí, odvážím-li se tvrdit, že Emanuel je nej…
