Neználek na Měsíci (Nikolaj Nosov)

Kapitola čtvrtá
NEČEKANÝ OBJEV

Když Vroubek v kuchyni osaměl, řekl si: Než najde Šroubek kotel, trošku si odpočinu. Pohodlně se usadil, přehodil si nohu přes nohu a odpočíval. To se ovšem jen tak zdálo, odpočívalo jen Vroubkovo tělo, jeho činorodý duch nepřestal pracovat ani na minutku. Co mu padlo do oka, to v něm okamžitě vyvolalo nějakou důvtipnou myšlenku. Pohlédl na Šroubkovy střevíce přibité k podlaze a pomyslel si: Škoda že se z kuchyně musí bosky. To přece nejde, odtrhávat pokaždé boty od podlahy. Ale přibít tak k zemi galoše, mohou zůstat boty na nohou. Přijdeš do kuchyně, vklouzneš do galoší a hurá do práce - spojení s podlahou funguje znamenitě. Geniální myšlenka! Vychutnával chvilku ten svůj velkolepý nápad a potom pokračoval: Ale galoší se dá využít ještě účelněji! V našem domě bydlí šestnáct človíčků, každý jich má pár, celkem je tu tedy dvaatřicet galoší. Kdyby se přibily na krok od sebe, dalo by se pohodlně chodit z místa na místo: jednu nohu do jedné galoše - krok, druhou nohu do další - zase krok... Mimořádně geniální myšlenka! Užuž chtěl běžet a povědět o svém novém vynálezu Všeználkovi, ale v tu ránu na to zapomněl - v hlavě se mu vyrojily nové nápady. Teď, ve stavu beztíže, bude všecko úplně jinačí než dřív. Tak třeba docela obyčejná židle: dá se na ní sedět, jen když máš přibité boty. Nesmysl! Objeví se nová židle s třmeny. Sedneš si na ni jako na koně, dáš nohy do třmenů - a klidně si můžeš dělat, co chceš, budeš sedět jako přibitý. Ďábelsky geniální myšlenka! Kromě toho musí být ty židle otáčivé... Nápady se mu jen hrnuly, oči mu nadšeně svítily, ve tváři pohrával šťastný úsměv. V té chvíli se Všeználek objevil v kuchyni potřetí.

“Tak co se tady vlastně děje?“ křikl podrážděně. „Kde je snídaně?“

“Jaká snídaně?“ probudil se Vroubek ze svých myšlenek.

“Podívejme na něj!“ křičel rozhořčený Všeználek. „To jsi zapomněl, že máš dělat snídani? A kde je Šroubek?“

“Šroubek šel přece pro ten... pro ten hermetický kotel.“

“Ale to už je dobře hodina! Copak je tak těžké přinést kotel?“

“Hned se po něm kouknu,“ řekl Vroubek a začal proplouvat ke dveřím. Všeználkovi to však bylo přece jenom podezřelé, že se Šroubek takhle zdržel, a když si všiml, že se Vroubek dostal skoro až k domovním dveřím, polekaně vykřikl:

“Stůj! Neopovažuj se na dvůr!“

“Co je? Proč?“ zeptal se nechápavě Vroubek.

“Pozor, povídám ti!“ nabádal ho Všeználek. „Musíme teď jednat se vší opatrností. Jsme přece ve stavu beztíže. Kdovíkam by tě to odneslo, až by ses octl pod širým nebem. Stačí malý náraz - a poletíš rovnou do vesmíru.“

Všeználek doplul ke dveřím, chytil se za kliku, vysunul se na dvůr a volal:

“Šroubku! Šroubku!“

Ale po Šroubkovi ani vidu ani slechu.

“Že by to Šroubka vážně odneslo do vesmíru?“ polekal se Vroubek.

Vtom zrovna vykoukl do chodby Neználek a zaslechl, co Vroubek říká.

“Páni!“ zabreptal a hned začal křičet na celé kolo:

“Kamarádi! Běda! Šroubka to odneslo do vesmíru!“

Všichni se vyplašili a vrhli se k východu.

“Zpátky!“ vykřikl Všeználek. „Nepřibližujte se k dveřím! Životu nebezpečné!“

“A kde je Šroubek? Co s ním je?“ vyptávali se rozčilení malíčkové.

“Zatím není nic přesnějšího známo,“ odpověděl Všeználek. „Jen to, že se vydal do dílny a dosud se nevrátil.“

“Tak ať tam za ním někdo jde, třeba tam bude,“ navrhl Tubička. „Tam se asi tak zrovna dostaneš, v tomhle zatraceném stavu beztíže!“ zabručel Bručoun.

“Rychle dlouhý provaz!“ rozkázal Všeználek.

V mžiku byl rozkaz vyplněn, Všeználek si uvázal jeden konec kolem pasu, druhý přivázal ke klice a přísně řekl:

“Slyšíte nikdo ať se neopovažuje vyjít z domu! Stačí, že už zmizel Šroubek.“

Naklonil se kupředu, odrazil se od prahu a odstartoval směrem k dílně na druhé straně dvorku. Kapánek špatně si vypočítal odraz a vyletěl výš, než bylo potřeba. Když letěl nad dílnou, chytil se za větrnou korouhvičku a jen díky tomu se zastavil. Sešplhal po okapové rouře, otevřel dveře a proplul do dílny. Malíčkové napjatě sledovali každý jeho pohyb. Za chvilku …