4.
Ubohý major Marlowe měl v jedné věci pravdu. Nacisté by nikdy nevyhráli bez Ásů či jim podobných. Hitler a jeho gang museli od začátku věřit, že dokážou nějak přivolat starobylé "bohy", protože jinak by se neodvážili rozpoutat válku, o které bylo jisto, že do sebe vtáhne i Ameriku.
Opravdu, začátkem roku 1944 se zdálo, že je téměř po všem. Jistě, ještě bylo potřeba zaplatit zatraceně vysokou cenu, ale doma se už nikdo porážky nebál. Rusové tlačili z východu, Řím byl dobyt, Středozemí patřilo Spojencům. Japonská vojska se hroutila - zatlačili je zpět nebo je izolovali na jednom ostrově po druhém -, zatímco v Anglii se shromažďovala největší armáda v dějinách, připravovala se překročit Kanál a jednou provždy probodnout vřed nacismu.
V továrnách a loděnicích v celé Americe chrlila Zbrojovka demokracie za měsíc víc materiálu, než Třetí říše vyprodukovala ve svém nejlepším roce. Lodě byly spouštěny v intervalech několika hodin. Letadla každých několik minut.
Nejdůležitější ze všeho bylo, že v Itálii a v Tichomoří cvičili zástup farmářů a městských kluků ve vojenských uniformách a dělali z nich pro velikou armádu skutečné válečníky. Do posledního muže si byli rovni se zkušeným nepřítelem. A zároveň nepřítele početně převyšovali.
Už se mluvilo o poválečném zotavování, plánovala se pomoc při výstavbě a ustavení Spojených národů, které měly navždy udržet mír.
Tehdy ve čtyřiačtyřicátém byl Chris pouhé děcko v kalhotách po kolena, hltal romány Gheta Nimitze a modlil se celou svou bytostí, aby, až bude dospělý, prožil aspoň z poloviny něco tak slavného, jako jeho strýcové právě dokázali za mořem. Doufal, že ho čekají dobrodružství ve vesmíru, protože po tom všem už nikdo nedopustí, aby se válečné hrůzy opakovaly.
Pak se objevily pověsti... Mluvilo se o porážkách na východní frontě... O zmatené Sovětské armádě, zahnané nečekaně a náhle na ústup. Důvody byly nejasné... Většina zpráv, které přicházely, byly pověrčivé povídačky, kterým moderní člověk nepřikládá žádnou váhu.
Hlasy na rohu ulice:
Zatracení Rusáci... Celou dobu mi bylo jasný, že nestojej za nic... Celou dobu akorát žvaněj vo "druhý frontě"... jo, maj tu druhou frontu mít! Vytáhnem je z bryndy... Neboj se, Ivane, strýček Sam už běží...
Červen, a Normanské nebe bylo plné letadel. Lodě pokryly kanál...
Chris se v sedě opíral o studenou kamennou loď v podzemní cele, tiskl víčka pevně k sobě a snažil se jimi rozmačkat vzpomínku na zrnité černobílé filmy, které viděl. Nepodařilo se mu představy zahnat.
Tolik lodí, kam až se dalo dohlédnout... Největší armáda svobodných lidí, která se kdy shromáždila...
Teprve až se Chris dostal na ministerstvo obrany, viděl na vlastní oči fotografie, které nikdy nebyly zveřejněny. Po celé roky, které od té doby uplynuly, si přál, aby je tehdy nespatřil ani on.
Z mlhy na úsvitu se zdvíhaly cyklony, stovky cyklonů, kroužily jako příšerné káči. Rostly a šplhaly do výšky, až jejich černé trychtýře prorazily nebe. A když se blížily k lodím, zdálo se lidem, že snad po stranách vidí jakési létající postavy, které bouři pohánějí k rychlejšímu a rychlejšímu běhu údery svých křídel...
"Marlowe už dal do placu všecky trumfy, člověče," vzdychl O'Leary a sesunul se vedle Chrise. "Teď seš hlavoun ty, chlape."
Chris zavřel oči. Všichni muži zemřou, pomyslel si a zároveň si připomněl, že toho zarputilého námořníka stejně neměl příliš rád.
Přesto ho ta zpráva rozesmutnila, už jenom proto, že Marlowe byl pro něj ostrovem, který ho chránil před tou kurvou zvanou "velení".
"Tak copa si dáme teďko, šéfe?"
Chris se na O'Learyho podíval. Ten člověk už byl opravdu příliš starý na to, aby se choval jako malý kluk. V koutcích velkých očí už měl vrásky a dětská zavalitost se měnila ve dvojitou bradu. Armáda v něm poznala génia a vybrala ho ze spousty civilních odborníků. Ale Chrise zajímalo, jestli se tento uprchlík z Greenwich Village někdy dopracuje k pocitu odpovědnosti.
Loki ho vybral. To byla pravá odpověď. Stejně jako vybral mě. To udělal bů…
