25
Na ostrově Manhattan zhasl Bobby King ve své kanceláři v nejvyšším patře budovy Chrysleru světla, popřál sekretářce dobrou noc a vydal se domů. V našem vyprávění se už nikdy neobjeví. Nic z toho, co vykonal od tohoto okamžiku do chvíle, kdy po mnoha rušných letech prošel azurovým tunelem do Posmrtného života, nemělo už pro budoucnost lidského druhu sebemenší význam.
Ve stejnou dobu, kdy Bobby King přijížděl domů, opouštěl v Guayaquilu *Zendži Hirokuši pokoj v hotelu El Dorado, strašlivě dopálený na svou těhotnou manželku. Prohlásila o pohnutkách, které ho vedly k vytvoření přístrojů Gobuki a Mandarax, neodpustitelné věci. *Zendži mačkal tlačítko výtahu, louskal prsty a dýchal velmi přerývaně.
A pak vyšel na chodbu člověk, kterého si přál vidět ze všech nejmíň a jenž byl podle *Zendžiho představ původcem veškerých jeho obtíží, čili *Andrew Macintosh.
"Ach - tady jste," řekl *MacIntosh. "Zrovna jsem vám šel říct, že tu mají nějaké problémy s telefonním spojením. Jakmile to dají do pořádku, budu pro vás mít moc dobré zprávy."
*Zendžiho, jehož geny žijí dodnes, rozrušila nejprve manželka a teď *MacIntosh do té míry, že ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. A tak vyťukal odpověď japonsky na klávesnici Mandaraxu a Mandarax jeho slova předvedl *MacIntoshovi na malé obrazovce: Nechce se mi teď mluvit. Jsem velmi rozrušený. Nechtě mě, prosím, na pokoji.
*MacIntosh na tom byl, mimochodem, od této chvíle stejně jako Bobby King - na budoucnost lidského druhu už neměl sebemenší vliv. Kdyby byla bývala jeho dcera o deset let později na Santa Rosalii souhlasila s umělým oplodněním, mohlo být všechno jinak. Troufám si tvrdit, že by se *MacIntoshovi moc zamlouvalo, kdyby se dceřiným prostřednictvím zúčastnil pokusů, které Mary Hepburnová prováděla s kapitánovým semenem. Kdyby byla Selena odvážnější, mohl dnes pocházet každý, stejně jako *MacIntosh, z rodu chrabrých skotských bojovníků, kteří v dávné minulosti odrazili vpád římských legií. Takhle prošvihnout takovou příležitost! Mandarax by se k tomu vyjádřil následovně:
Ze všech slov vyřčených, co smutkem srdce rvou,
snad nejsmutnější jsou: "Takhle to mohlo dopadnout!"
John Greenleaf Whittier (1807-1892)
"Jak bych vám mohl pomoct?" zeptal se *MacIntosh. "Udělám cokoliv, abych vám pomohl. Jen řekněte co."
*Zendži zjistil, že nedokáže ani zavrtět hlavou. Zmohl se jedině na to, že pevně zavřel oči. Pak přijel výtah, a když do něj nastoupil i *MacIntosh, *Zendži měl pocit, že se mu rozletí hlava.
"Poslyšte -" ozval se znovu *MacIntosh cestou dolů, "jsem váš přítel. Můžete se mi se vším svěřit. Jestli vás štvu, tak mi klidně řekněte, abych se sbalil a dal si odchod, a budu první, kdo to pochopí. Dělám chyby. Jsem jen člověk."
*
Když dojeli dolů do haly, *Zendžiho velký mozek dal svému nositeli nesmyslnou, v podstatě dětinskou radu, že by měl *MacIntoshovi nějak utéct - že by určitě dokázal tohoto atletického Američana v běhu porazit.
Proto okamžitě vyrazil předními dveřmi ven na tu část Calle Diez de Agosto, která byla uzavřena sanitárním kordonem. *MacIntosh mu pospíchal po boku.
Oba proběhli halou do západu slunce tak rychle, že *Siegfried, kterému osud přidělil ve dvojici bratrů von Kleistových roli nešťastníka a jenž v tu chvíli stál za barem, neměl ani čas je varovat. Když vykřikl "Prosím vás! Prosím Vás! Být vámi, tak bych tam nechodil!", bylo už příliš pozdě.
A potom se rozběhl za nimi.
*
Na malém prostoru a v krátké době se na této planetě odehrála spousta věcí, jejichž důsledky měly být patrné ještě po milionu let. Zatímco von Kleist-nešťastník běžel za *MacIntoshem a *Hirokušim, jeho bratr-šťastlivec si dopřával sprchu ve své kajutě hned za velitelským můstkem na Bahíi de Darwin. Nepodnikal ve jménu budoucnosti lidstva nic zvlášť podstatného kromě toho, že přežíval, že zůstával naživu, zatímco jeho první důstojník, který se jmenoval Hernando Cruz, se zrovna chystal ke zcela zásadní akci.
Cruz se v tu chvíli nacházel na sluneční palubě a díval se zrovna shodou okolností na jediné plavidlo, jež bylo v dohledu, totiž na kolumbijskou nákladní loď San Mateo, která v ústí řeky kotvila už hezky dlouho. Cruz byl podsaditý, holohlavý muž, zhruba stejně starý jako kapitán a měl za sebou kolem padesáti výprav k ostrovům na jiných lodích. Patřil k základní posádce, která přivezla Bahíu de Darwin z Malmö. Zatímco kapitán dělal výpravě po Spojených státech reklamu, Cruz pobýval v Guayaquilu a dohlížel na přípravu lodi. Tenhle člověk uložil do svého velkého mozku dokonalou znalost každé součásti lodi od výkonných dieselových motorů v podpalubí po strojek na led u baru v hlavním saloně. Navíc znal přednosti i slabé stránky každého člena posádky a získal si jejich úctu.
Tohle byl opravdový kapitán, který mohl lodi velet, zatímco Adolf von Kleist, jenž zrovna přešlapoval pod sprchou a zpíval si, mohl při obědě bavit cestující a každý večer při tanci provést všechny přítomné dámy a žádnou nevynechat.
Cruze pramálo zajímalo to, na co se právě shodou okolností díval, totiž loď San Mateo a silné rostliny, které jí obrostly kolem kotevního lana. Tahle zrezivělá kocábka se stala tak samozřejmou součástí přístavu, že mohla docela dobře být neživou skálou. Cruze zajímala malá cisternová loď, která k San Mateo přirazila a napájela ji palivem, jako když velryba kojí mládě. Ohebnou hadicí vylučovala naftu. Nafta představovala pro motor lodi San Mateo mateřské mléko.
Stalo se totiž, že majitelé San Mateo získali velké množství amerických dolarů výměnou za kolumbijský kokain, a tyhle dolary se jim podařilo propašovat do Ekvádoru, kde je vyměnili nejen za naftu, nýbrž především za zboží daleko nejcennější, totiž za jídlo, což je palivo pro lidské bytosti. Mezinárodní obchod totiž stále ještě do jisté míry fungoval.
Cruz nemohl do podrobna vytušit všechny okolnosti korupce, díky níž bylo možné San Mateo nakojit a dozásobit, ale přesto v tu chvíli o korupci jako o obecném problému rozjímal, a to takto: Každý, kdo má majetek, který se dá snadno zpeněžit, ať už si ho zaslouží nebo ne, může získat všechno, na co si vzpomene. Takovým člověkem byl například kapitán, který zrovna v tu chvíli stál pod sprchou, zatímco Cruz do této množiny lidí nepatřil. Cruz si všechny své celoživotní úspory, získané v potu tváře, ukládal v sucrech, které se mu právě změnily v popel a prach.
Záviděl členům posádky na San Mateo radostné vzrušení z toho, že se konečně vydají domů. Od chvíle, kdy ráno vstal, uvažoval Cruz velmi vážně o tom, že se také vydá domů. Měl v hezkém domku kousek od letiště těhotnou ženu a jedenáct dětí a všichni se o něj jistě báli. A taky ho určitě potřebovali, jenže jemu až do téhle chvíle připadlo, že opustit svévolně loď, na kterou byl přidělen, je bez ohledu na důvody něco jako spáchat sebevraždu, ať už by k takovému činu vedly člověka jakékoliv důvody. Byla to pro něj likvidace všeho, co bylo na jeho charakteru a pověsti hodné obdivu.
Teď se však rozhodl, že z Bahíi de Darwin odejde, ať se děje cokoliv. Pohladil zábradlí sluneční paluby a španělsky tiše řekl: "Hodně štěstí, moje španělská princezno. Bude se mi o tobě zdát."
Jeho osud se velmi podobal osudu Jesúse Ortize, jenž v hotelu El Dorado odpojil telefony. Jeho velký mozek do posledního možného okamžiku tajil před duší závěr, že teď je načase chovat se asociálně.
*
Tak se stalo, že veškeré velení skutečně zbylo na Adolfa von Kleista, přestože na navigaci, souostroví Galapágy i řízení a údržbu takhle velké lodi hleděl jako husa do flašky.
Kombinace kapitánovy neschopnosti a Cruzova rozhodnutí jít na pomoc svým nejbližší vypadá na první pohled jako vynikající námět pro pokleslou komedii, leč pro dnešní lidstvo měla, jak se ukázalo, nezměrný význam. To říkám proto, aby bylo jasné, jak nakládat s komediemi. A jak hodnotit údajně vážná témata.
*
Kdyby se byla "Přírodovědná výprava století" uskutečnila podle plánu, bylo by bývalo rozdělení povinností mezi kapitánem a jeho prvním důstojníkem probíhalo podle vzorce, jenž byl před milionem let typický pro řízení mnoha organizací. Ty měly v čele nominálního šéfa specializujícího se výhradně na společenské plkání, zatímco jeho domnělý zástupce musel chápat, jak to všechno funguje a co se ve skutečnosti děje.
Nejlépe řízené státy měly takové symbiotické dvojice v čele zcela běžně. Když tak přemítám o sebevražedných chybách, jichž se státy v dávné minulosti dopouštěly, zjišťuju, že tyhle pospolitosti se snažily vystačit jen s nějakým Adolfem von Kleistem v čele, bez jakéhokoliv Hernanda Cruze vedle něj. Ti příslušníci státu, kteří přežili, se pak příliš pozdě vyhrabali z trosek svého vlastního výtvoru, aby pochopili, že po celou dobu utrpení, jež si sami přivodili, nebyl nahoře nikdo, kdo by rozuměl tomu, jak to ve skutečnosti funguje, o čem to celé je a co se doopravdy děje.
