20.30
„Nazdar, Briane,“ řekl Dunross. „Vítej.“
„‚Brývečer, taj-pane – blahopřeju – krásné počasí na večírek,“ řekl Brian Kwok. Livrejovaný číšník se vynořil z prázdnoty a on si vzal šampaňské ve sklenici z jemného křišťálu. „Díky za pozvání.“
„Moc rádi tě vidíme.“ Dunross stál vedle dveří tanečního sálu Velkého domu, vysoký a šaramantní, Penelopa pár kroků od něj zdravila další hosty. Z polovice zaplněný sál se otvíral na přeplněné, osvětlené terasy a zahrady, kde zářivě oblečené dámy a páni ve smokincích stáli ve skupinkách nebo seděli kolem kulatých stolů. Se soumrakem se zvedl chladný vánek.
„Penelopo, miláčku,“ zavolal Dunross, „pamatuješ se na superintendanta Briana Kwoka?“
„Ale ovšem,“ řekla a razila si k nim cestu se svým šťastným úsměvem, i když se na něj nepamatovala ani trochu. „Jak se daří?“
„Dobře, děkuju. Blahopřeju!“
„Děkuji vám – chovejte se jako doma. Večeře bude ve čtvrt na deset, Klaudie má zasedací pořádek, jestli jste ztratil pozvánku. Ach, omluvte mě na moment…“ Otočila se, aby uvítala další hosty a současně se snažila všechno obsáhnout pohledem, jestli někdo nestojí sám a někde něco nevázne, i když v hloubi duše věděla, že i kdyby došlo k nějakému zádrheli, nemusí se tím vzrušovat, ostatní to vyřídí za ni.
„Máš štěstí, Iane,“ řekl Brian Kwok. „Zdá se být každým rokem mladší.“
„Ano.“
„Takže na dalších dvacet let! Na zdraví!“ Přiťukli si. Byli přáteli už od začátku padesátých let, kdy se poprvé setkali na závodech automobilů do kopce a od té doby mezi nimi panovala kamarádská rivalita – a taky se stali zakládajícími členy hongkongského Klubu sportovních a závodních automobilů.
„A co ty, Briane, žádné přítelkyně? Přišel jsi sám?“
„Jdu po všech,“ Brian Kwok ztišil hlas. „Ve skutečnosti hodlám zůstat starým mládencem.“
„Naivo! Tohle je tvoje sezóna – všechny ženské v Hongkongu jdou po tobě. Dokonce i Klaudie. Jsi mrtvá kachna, kamaráde.“
„Panebože!“ Brian se najednou zatvářil vážně. „Hele, taj-pane, můžeme si někde pár minut v klidu promluvit?“
„John Čchen?“ zeptal se Dunross okamžitě.
„Ne. Nasadil jsem na to všechny lidi, ale pořád nic. Jde o něco jiného.“
„Byznys?“
„Ano.“
„Jak moc v klidu?“
„V klidu.“
„Dobře,“ řekl Dunross. „Vyhledám tě po večeři. Co chy –“
Výbuch smíchu je přiměl, aby se rozhlédli. Casey stála ve středu hloučku obdivovatelů – Linbar Struan, Andrew Gavallan a Jacques de Ville byli mezi nimi – hned vedle vysokého francouzského okna vedoucího na terasu.
„Ííííí,“ řekl Brian Kwok tiše.
„Přesně,“ zazubil se Dunross.
Měla na sobě dlouhou róbu ze smaragdového hedvábí, právě tak akorát vystřiženou a právě tak akorát průsvitnou.
„Kristepane, má nebo nemá?“
„Co?“
„Něco pod tím?“
„Jdi a hledej.“
„To bych rád. Je fantastická.“
„Taky mě to napadlo,“ řekl Dunross mile, „i když myslím, že 100 procent dam je jiného názoru.“
„Má dokonalá prsa, to přece vidíš.“
„Doopravdy to nevidíš. Právě. Můžeš si to jen myslet.“
„Vsadím se, že v celém Hongkongu by se nenašel podobný pár.“
„Padesát dolarů proti drobným, že nemáš pravdu – za předpokladu, že do toho počítáme i Eurasijky.“
„Jak dokážeme, kdo vyhrál?“
„Těžko. Ve skutečnosti já jsem stejně přes kotníky.“
„Cože?“
„Starý strýc Čchen-Čchen říkával: ‚Nejdřív se podívej na kotníky, synku, podle toho poznáš její původ, jak se bude chovat, jak umí jezdit, jak umí… jako u každé jiné kobylky. Ale nezapomeň, všechny vrány pod modrým nebem jsou černé!‘“
Oba se usmáli a Brian zamával na nějakého známého. Na druhé straně místnosti mu mávnutím odpovídal vysoký muž s výraznými rysy tváře. Vedle něj stála mimořádně krásná žena, vysoká, plavá, s šedýma očima. Taky mu potěšeně mávala.
„No prosím, pravá anglická kráska!“
„Kdo? Jo Fleur Marlowová? Ano, to je. Nevěděl jsem, taj-pane, že znáš Marlowovi.“
„Nápodobně! Sešel jsem se s ním dnes odpoledne, Briane. Znáš ho dlouho?“
„Nějakých pár měsíců. Je u nás persona grata.“
„Ale?“
„Ano. Ukazujeme mu, jak taháme za provázky.“
„Ale! Proč?“
„Před několika měsíci napsal komisaři, vysv…
