17.25
Policejní patolog Dr. Meng nastavil mikroskop a zkoumal proužek masa, které odřízl z ucha. Brian Kwok ho netrpělivě pozoroval. Doktor byl malý, pedantický Kantoňan s tlustými brýlemi na čele. Konečně zvedl hlavu a brýle mu příhodně sklouzly na nos. „Takže, Briane, možná, že to uřízli z živého člověka a ne mrtvoly… je to možné. Bude to nejvýš tak osm, deset hodin. Tahle ranka… podívej, tady vzadu“ – Dr. Meng delikátně ukázal na namodralý flíček vzadu nahoře – „…rozhodně svědčí o tom, že když vznikla, byla ta osoba naživu.“
„Proč zrovna ta ranka, doktore? Co ji způsobilo? Škrábnutí?“
„Možná někdo držel ten vzorek moc pevně,“ řekl doktor Meng opatrně. „Myslím, když ho odebírali.“
„Čím – nožem, břitvou, kapesním nožem nebo čínským sekáčkem – sekáčkem na maso?“
„Nějakým ostrým nástrojem.“
Brian Kwok vzdychl. „Mohlo by to toho člověka zabít? Mohl by dostat šok? Někdo jako John Čchen?“
Dr. Meng si promnul prsty. „Mohlo, je to možné. Není to ale jisté. Měl slabé srdce?“
„Jeho otec říká, že ne – ještě jsem se neptal jeho doktora. Ten prevít má dovolenou, ale John vždycky vypadal jako zdravý člověk, pokud vím.“
„Tohle zohavení by zdravého muže nejspíš nezabilo, ale jeden dva týdny by mu bylo mizerně.“ Doktor přesvědčivě dodal: „Velice mizerně.“
„Safra!“ řekl Brian. „Nemůžeš mi říct něco, co by mi pomohlo?“
„Jsem soudní patolog, Briane, ne jasnovidec.“
„Můžeš mi říct, jestli tohle ucho patří Eurasijci – nebo čistému Číňanovi?“
„Ne. Ne, podle tohohle vzorku se to poznat nedá. Jisté je jen to, že není anglosaské, indické nebo černošské.“ Dr. Meng si sundal brýle a krátkozrace zíral na vysokého superintendanta. „Tohle způsobí pěkný poprask v Domě Čchenů, heja?“
„Ano. A v Panském domě taky.“ Brian Kwok se na chvíli zamyslel. „Co myslíš, je tenhle maniak, co si říká vlkodlak, Číňan?“
„Podle písma soudím, že by mohlo jít o vzdělaného člověka, ano – stejně tak by to mohl napsat nějaký kwaj lo předstírající, že je z vyšších vrstev. Ale je-li autor či autorka dopisu vzdělaný člověk, pak to ještě neznamená, že provedl tuhle věc.“
„To vím. Jaká je pravděpodobnost, že John Čchen je mrtev?“
„Kvůli tomu zohavení?“
„Kvůli tomu, že dotyčný vlkodlak nebo spíš vlkodlaci, poslal tohle ucho ještě předtím, než začal vyjednávat.“
Mužík se usmál a suše řekl: „Máš na mysli rčení starého Sun Cua ‚Zabij jednoho a ovládneš deset tisíc‘? Nevím, o takových věcech nemutýruju. Spekuluju jen při sázkách na koně, Briane, nebo při obchodování na burze. Jak myslíš, že v sobotu pojede Johnova Zlatá Lady?“
„Má obrovskou šanci. Rozhodně. Stejně jako Struanova Jitřenka, Gorntův Lodivod nebo Krasavice Richarda Kwanga. To je favoritka, na tu bych vsadil. Ale Zlatá Lady je skutečná šampionka. Sázím tři ku jedné, že povede. Dobře skáče a terén jí vyhovuje. Suchý. Když je mokro, je nanic.“
„Ale? A vypadá to na déšť?“
„Možná. Prý se blíží bouře. Ale i malá sprška by mohla všechno změnit.“
„Takže do soboty ať radši neprší, heja?“
„Tenhle měsíc pršet nebude – leda bychom měli obrovské štěstí.“
„No co, když má pršet, ať prší, a když ne, tak se svět nezboří! Za chvíli bude zima a pak tahle zatracená vlhkost zmizí.“ Dr. Meng pohlédl na hodiny na zdi. Bylo půl šesté a pět minut odpoledne. „Co si dát rychle malého panáka, než půjdeme domů?“
„Díky, ale ne. Musím ještě udělat pár věcí. Je to pěkná otrava, tahle záležitost.“
„Zítra uvidím, jestli najdu nějaké stopy na tom hadříku či na balicím papíru nebo někde jinde. Možná, že by otisky prstů pomohly,“ dodal doktor.
„Nesázel bych na to. Nějak to smrdí. Hodně to smrdí.“
Dr. Meng přikývl a z jeho hlasu zmizela jemnost. „Všechno, co patří k Panskému domu a jejich loutkovému Domu Čchenů nějak smrdí, nemyslíš?“
Brian Kwok přešel na sej tap, jedno z hlavních nářečí provincie Kwantung, kterým hovořilo mnoho hongkongských Kantoňanů. „Ech, bratře, nemyslíš, že všichni kapitalističtí chrti smrdí? A protože Panský dům a Dům Čchenů jsou největší, smrdí jako kokyno,“ dodal se smíchem.
„Ach, bratře, ještě jsi …
