Klasický renesanční spis, který je považován za jedno z prvních a zároveň jedno z nejvýznamnějších politologických pojednání o moderním způsobu vládnutí. Čtivé dílo vzniklo v období restaurace vlády Medicejských na florentském dvoře roku 1513. Autorem, bývalým sekretářem ministerstva zahraničních věcí, je adresováno však již zesnulému Lorenzu Medicejskému. Hlavní osou dvaceti šesti kapitol jsou příklady z antických a římských dějin, pomocí nichž je postupně eklekticky obhajován osvícený vladař, řídící se zásadami logiky a zdravého rozumu. Spiskem rovněž prosvítají zárodky nacionalistických tendencí.
Obsah
Tuto útlou knížečku, která vstoupila do dějin jakožto návod pro vladaře, jak si moc získat a udržet, by nejspíše nejlépe charakterizovalo heslo "Účel světí prostředky." Někomu možná přijdou Machiavelliho rady místy neetické a hraničící se "zlovládou", ale to autor rozhodně nezamýšlel. Chtěl udílet Lorenzu Medicejskému, kterému byla kniha primárně určena jako dárek, rady racionální a skutečně fungující, ne sepsat knihu plnou rad sice morálních, ale ve skutečném světě nefunkčních.
Kniha obsahuje dvacet šest kapitol, které se zabývají různými problémy, s nimiž se panovník může setkat.
Na začátku se Machiavelli zabývá tím, jakých druhů mohou vladařství být a jakým způsobem je lze nabýt. Dělí všechny říše na republiky a vladařství, vladařství dále na dědičná nebo nová. Vladařství lze podle něj získat vlastními nebo námezdními vojsky, štěstím a nebo osobní zdatností. Dále se zabývá také tím, jakými prostředky si získanou moc udržet.
Jako jednu z nejdůležitějších věcí vidí Machiavelli vojsko. Vladař by podle něj měl mít vojsko vlastní, nikoli verbované, protože žoldnéři nejsou věrni králi, ale pouze svému chtíči po penězích. Stejně tak by dobrý vladař neměl spoléhat na vojsko, které mu poskytl jiný panovník - toto vojsko sice může být věrno svému původnímu pánovi, ale pro pána dočasného není obvykle ochotno nasazovat život.
Machiavelli sice nezatracuje násilí jako prostředek k zajištění moci, ale rovněž říká, že toto násilí by mělo trvat jen po dobu nezbytně nutnou a nemělo by se stát formou vlády. Zavrhuje ty, kteří v rámci své moci páchají zbytečné ukrutnosti.
Další z rad je například ta, jestli má být panovník štědrý, nebo raději hamižný. Machiavelli radí, že panovník by neměl být ani příliš štědrý, protože to jen podporuje nenávist a víru v rozhazovačnost panovníka, ale ani ne příliš hamižný, neboť to by proti němu mohlo popudit lid. Měl by být přiměřeně štědrý, musí však vždy myslet na budoucnost a nikdy nerozhazovat z peněz prostého lidu.
Vladař by měl být podle Machiavelliho raději obávaný než oblíbený. Člověk má sice raději oblíbeného vládce, ale proti obávanému se spíše nedopustí zrady, protože by se obával následků. Obávanost panovníka tedy přispívá k pevnosti a jednotě vladařství - jen málo lidí by se proti němu odvážilo vzbouřit.
Co se týče dodržování slova, radí Machiavelli, aby nebyl vladař příliš fixovaný na etiku a dodržení svého slibu vázal na výhody, jež mu z toho poplynou. Když ztratil motivaci, pro kterou slib uzavřel, a splnění slibu by pro něj bylo nevýhodné, nebo dokonce nebezpečné, měl by od něj upustit. Ostatně většina lidí neplní své sliby, když ztratí příčinu, proč slovo dávali.
Machiavelli nevěří na to, že by vyšší boží síly zcela ovládaly život člověka. Myslí si, že osud zasahuje v jedné polovině našich skutků, ale v té druhé si musíme poradit sami podle svých schopností a možností. Podle něj je schopný vladař ten, kdo se umí flexibilně přizpůsobit okolním podmínkám tak, že z nich vždy něco vytěží.
Nemalou důležitost teoretik připisuje výběru správného panovníkova ministra. V této věci třídí panovníky do třech skupin - na ty, kteří věcem rozumí sami, na ty, kteří věci sice nechápou, ale dokáží posoudit, kdo jim rozumí, a na ty, kteří nedokáží věci rozumět a ani neodhadnou, kdo by jí rozumět mohl. Panovníci z první a druhé skupiny jsou podle něj nejšťastnější, protože buďto věci rozumí sami a nepotřebují nějakého rádce, nebo si dokáží vybrat schopného ministra, který jim bude věrný a bude hledět na jejich dobro přednostně před dobrem svým.
Velkým nebezpečím jsou pro panovníky pochlebníci, kteří nikdy neříkají svému pánovi pravdu, ale mluví k němu tak, aby se mu zalíbili, i kdyby jejich řeči měly být samé lži. Dobrý panovník si vytvoří úzký okruh lidí, jimž dovolí, aby mu ve všem říkali jen pravdu. Vyvaruje se tak tomu, aby k jeho uším docházely jen nepravdy.
V poslední kapitole volá Machiavelli po sjednocení Itálie, která je v jeho době rozdrobena do mnoha území a trpí neustálým podrobováním se cizincům. Ostatně celou knihou se snaží dát Lorenzu Medicejskému rady, jak sjednotit Itálii, přičemž hojně používá dobré i špatné příklady z dějin i z jeho období.
— 1 —
Ukázky
"Lidé rádi mění pána, protože věří, že si polepší, a v této víře se chápou zbraní proti svému vládci, ale jsou zklamáni, protože se za čas přesvědčí, že si pohoršili."
"Čas s sebou přináší všechno, chystá pro nás stejně tak příjemná jako nepříjemná překvapení."
"Válku nezažehnáš, jen ji oddálíš k vlastní škodě."
"Ten, kdo jinému pomáhá k moci, sám sobě kope hrob."
"Ten, kdo méně spoléhal na štěstí, byl na tom vždy lépe."
"Je nezbytné, aby se vladař pro vlastní spásu naučil, že nemusí být vždycky dobrý, ale podle potřeby někdy ano, někdy ne."
"Lidé se méně rozpakují uškodit tomu, koho milují, než tomu, koho se bojí."
"Někteří lidé se dovedou snáze vystříhat chyb vlastních než trestat chyby druhých."
"Obezřetný vládce nemůže a ani nesmí držet slovo, jestliže se věrnost obrací proti němu a jestliže pominuly příčiny, proč slovo dával."
"Vladař nemusí nezbytně mít všechny dobré vlastnosti, ale musí umět vzbudit zdání, že je má."
"Každý vidí, jakým se zdáš být, ale málokdo vycítí, jakým doopravdy jsi."
"Vladaři mají nevděčné úkoly svěřovat jiným, laskavosti mají prokazovat sami."
"Všechna rozhodnutí jsou nejistá. Tak už to ve světě chodí, že chceš-li se vyhnout jednomu neštěstí, dostaneš se do druhého. Moudrost spočívá v tom, umět posoudit různá zla a zvolit si to nejmenší."
"Je častý lidský omyl, že se za pěkného počasí nepočítá s bouřkou."
"Člověk nikdy nemá padat na zem, jen protože věří, že ho někdo zvedne."
"Spravedlivou válku vedou, kdo nemají jiné volby, posvěceny jsou zbraně, kde v nic než ve zbraně nelze doufat."
— 2 —
