TŘICET PĚT
Maryland
Bezpečná videokonference byla v plném proudu. Národní bezpečnostní rada se měla znovu sejít až za patnáct minut, ale víc než polovina hlavních aktérů včetně prezidenta už seděla na svých místech. Na velké obrazovce na protější straně zasedací místnosti byli vidět pomocníci a zástupci, kteří přicházeli a odcházeli z ostatních míst, přinášeli svým nadřízeným informace a šeptali jim do ucha instrukce. Zasedací místnost ve Stanici R se vůbec nelišila. Lidé tu chodili tam a zpět velmi rychlým tempem.
Valerie Jonesová, vedoucí prezidentovy kanceláře, seděla přímo proti Kennedyové a mluvila do bezpečného telefonu, přičemž pojídala pocukrovanou koblihu. Kennedyová na ni upírala oči s cílem získat její pozornost hned poté, co zavěsí. Podle rozhovoru se zdálo, že mluví s tiskovým tajemníkem Bílého domu. Díkybohu to vypadalo, že média zatím nic netuší. Všichni se nicméně shodovali na tom, že to nepotrvá věčně. Kennedyová upřímně pochybovala, že se jim podaří do devíti udržet tyhle zprávy pod pokličkou.
Washington, stejně jako většina mocenských center, byl prostředím, jemuž vévodily schůze. Schůze u snídaně, dopolední schůze, schůze před polednem, schůze na oběd – táhly se od rozbřesku hluboko do noci. Spousta velmi důležitých lidí dnes ráno bude postrádat obvyklou schůzi u snídaně, a to neujde pozornosti.
Jonesová zavěsila a úlevně vydechla: „Zatím to jde,“ řekla prezidentovi. „To byl Tim.“ Jonesová hovořila o Timu Weberovi, tiskovém tajemníkovi Bílého domu, který dostal na starost nezáviděníhodnou povinnost držet službu v Bílém domě. Rozhodla o tom Jonesová. Většina televizních reportérů sem chodila kolem šesté ráno, zástupci tištěných médií kolem deváté. Osobně Weber odrazí dotazy a ukončí veškeré dohady mnohem snadněji než přes telefon.
„Zatím žádný hovor z médií,“ dodala vedoucí kanceláře.
Prezident se podíval na řadu hodin na stěně a poznačil si čas na hodinách s nápisem Washington. Bylo těsně po páté ráno. „Média ještě nevylezla z postele.“
„To vím,“ opáčila Jonesová, „ale mají ve vaší administrativě spoustu zdrojů. Žasnu, že jim zatím nikdo z nich nevolal.“ Jonesová byla poměrně rázná žena, což bylo v jistém ohledu nezbytným předpokladem pro její práci. I při debatách s prezidentem uměla hovořit celkem zpříma.
Kennedyová položila prezidentovi dlaň na ruku a řekla: „Potřebuju se s vámi dvěma na něčem domluvit.“ Naklonila se a prezident s Jonesovou ji napodobili. „Myslím, že vím, o co jim jde.“ Kennedyová zatím stejně jako ostatní neměla příležitost odpoutat se od naléhavosti chvíle a podívat se na celou věc z odstupu. Od posledního rozhovoru s Rappem ji nicméně něco napadlo.
„Jestli mají doopravdy atomovku, je jenom logické, že ji chtějí využít k maximálnímu účinku. Nemělo by nás to překvapit,“ podívala se na prezidenta. „Ale jeden z teroristů sdělil Mitchovi, že jejich plánem je zabít vás. Muž dále řekl něco zvláštního. Řekl, že chtějí zabít vás a všechny generály. Když mi to Mitch řekl, připadalo mi to trošku legrační, tak jsem se ho zeptala, jestli ten člověk opravdu řekl přesně tohle, a prý ano. V té chvíli jsem to považovala za jedno z těch přehnaně odvážných prohlášení, která jsou Arabům tak vlastní. Doslovně vzato je to prohlášení absurdní. Zabít všechny naše generály by bylo nemožné, ale pak mě napadlo, že slovo, které pro rodilého anglického mluvčího má jeden význam, může mít v tomhle kontextu význam poněkud pozměněný.“
„Co tedy měl na mysli?“ zeptala se Jonesová.
„Myslím, že když řekl generály, mohl ten člověk hovořit o vůdčích osobnostech všeobecně.“
„O jakých vůdčích osobnostech?“
„O vás, vedení Kongresu, viceprezidentovi, celém vašem kabinetu. Chtějí odpravit naši vládu jednou ranou.“
„Jakou ale můžou mít záruku, že budou všichni ve městě ve stejnou dobu?“ zeptala se Jonesová.
Kennedyová otočila kalendář k prezidentovi a vedoucí jeho kanceláře, aby se mohli podívat. „Je mi trapné, že mi to nedošlo dřív, ale tady to je. Tenhle týden jsou všichni ve městě kvůli odhalování nové…
