IX
Poklidný den na břehu
Za mřížkou krbu plápolal bioplynový oheň. Před krbem seděli dva bratři a rozmlouvali. Každou chvíli hubený bratr natáhl ruku, aby pohladil toho zavalitého, který mu vypravoval svůj příběh. Odirin Nan Odim, kterému všichni jeho příbuzní říkali krátce Odo, byl o rok a šest tennerů starší než Eedap Mun Odim. Hodně bratra připomínal, s výjimkou oné důležité záležitosti váhy, protože do Rivenjku strašlivá Tučná smrt zatím nedorazila.
Bratři si toho měli hodně co říct a museli toho spoustu naplánovat ohledně toho, co hodlají v budoucnu dělat. Do přístavu nedávno dorazila loď plná Oligarchova vojska a řada opatření, kterým Odim vzdoroval v Koriantuře, začínala znepokojovat také Oda. Nicméně Šiveniňané si nenechali poroučet tak snadno jako Uskuti. Rivenjk dosud byl poklidným místem, kde se dalo pohodlně žít.
Zbývající cenný porcelán, který Odim bratrovi přivezl, byl přijat s vřelými díky.
„Tento porcelán časem ještě získá na ceně,“ pochvaloval si Odo. „Takové vynikající kvality možná už nikdy nikdo nedosáhne.“
„Protože počasí se zhoršuje a je stále větší zima.“
„Nevyhnutelně dojde k tomu, milý bratře, že paliva nezbytného k vytápění pecí bude stále ubývat a cena výroby porcelánu tedy poroste. Kromě toho, lidé budou žít v mnohem drsnějších podmínkách a spokojí se s obyčejným cínovým nádobím.“
„Co v tom případě máš v úmyslu podniknout, bratře?“ zeptal se Odim.
„Mám vynikající obchodní styky s Bribahrem, sousední zemí. Dokonce odesílám zboží i do Kharnabharu, na sever odsud. Porcelán není jediným zbožím, které může putovat obchodními trasami. Musíme se přizpůsobit, zaměřit se na jiné zboží. Měl bych pár nápadů ohledně -„
Avšak Odirinovi Nan Odimovi nikdy nebyla dopřána chvilka klidu, která by trvala příliš dlouho. Stejně jako bratr hostil ve svém domě množství příbuzných. Pár z nich, užvaněných a hlučných, se nyní přiřítilo k ohni, hlavy plné sporu, který mohl vyřešit jedině Odo. Někteří z příbuzných Eedapa Mun Odima, kteří přežili mor a plavbu lodí, byli ubytováni společně s jejich rivenjskou rodinou, a tím pádem vyvstal starý spor o prostor podlahy, na němž se mohli roztahovat.
„Snad by ti nevadilo, kdybys tam šel se mnou a sám se podíval, co se děje.“
„Bude mi potěšením. Od nynějška budu tvým stínem, bratře.“
Usedlosti v Rivenjku byly uspořádány kolem rozlehlého dvora a chráněny před živly vysokou zdí. Čím zámožnější rodina, tím vyšší zeď. Kolem tohoto dvora žily různé větve Odimovy rodiny - jen nepatrně aktivnější, než byli Odimovi příbuzní v Koriantuře.
S rodinami žila i jejich domácí zvířata, ubytovaná ve stájích připojených k lidským obydlím. Některá zvířata nyní musela být ustájena pohromadě, aby stáje poskytly přístřeší nově příchozím. Právě toto uspořádání bylo příčinou současné hádky: místní příbuzní si svých zvířat očividně cenili víc než nově příchozích příbuzných - do určité míry oprávněně.
Hygienická opatření většiny šiveninských nádvorních stájí závisela na sdílení společných prostor mezi zvířaty a lidmi. Všechny výkaly, jak z domu, tak ze stájí, byly smývány do lahvovitě utvářené jámy vysekané ve skále pod dvorem, do níž se také házely veškeré zeleninové zbytky. Jámu bylo možné obsluhovat z kontrolní šachty na nádvoří. Odpad pak pod zemí hnil a uvolňoval se z něj bioplyn, převážně metan.
Bioplyn stoupající z jámy byl jímán potrubím a dopravován do domu, kde byl využíván k vaření a svícení.
Tento civilizovaný systém fungoval po celém Šiveninku, aby obyvatelům pomáhal lépe se vypořádat s extrémními podmínkami Zimy Weyru.
Když si bratři Odimové vyslechli stížnost, zjistili, že dva bratranci byli ubytováni v kóji, kde docházelo k malému úniku plynu. Zápach urážel bratrance, kteří trvali na tom, že se nastěhují do sousedního domu, který již byl přeplněn.
Puklina, kudy unikal plyn, byla pohotově utěsněna. Bratranci, kteří protestovali již jen naoko, se vrátili do přidělené kóje a otrokům bylo nařízeno, aby se podívali, zda je nádrž na bioplyn v pořádku.
Odo vzal bratra za…
