XIII
“Starý antagonismus“
Noc byla živá. Sníh padal tak hustě, že když při dopadu zavadil o lidský obličej, připomínal srst velkého zvířete. Ta srst nebyla ani tak studená jako dusivá: zabírala prostor, kde se za normálních okolností vyskytoval vzduch a zvuk. Ale když sáně zastavily, z dálky přece jen byl slyšet rozvážný hlas zvonu.
Luterin Šokerandit pomohl Toress Lahl sesednout ze saní. Vířící změť sněhových vloček ji oslepovala. Stála se shrbenými rameny a chránila si rukama oči.
„Kde to jsme?“
„Doma.“
Neviděla nic, jenom zvířecí temnotu, která se k ní valila ze všech stran. Nejasně rozlišila Šokerandita - medvěda, který se šinul temnotou a potácel se k přední části saní. Tam objal jak Uuundaampa, tak ondodskou matku; tiskla k sobě dítě zabalené v barevné pokrývce.
Uuundaamp zvedl na rozloučenou bič a bleskl po nich neupřímným úsměvem. Ozvalo se bim-bam varovného zvonce saní, zapráskání biče nad psím spřežením a vzápětí nato byly sáně pohlceny vyjícím šerem.
Sklonění téměř k zemi, potáceli se Šokerandit a Toress Lahl k bráně, za níž plápolalo mdlé světlo. Zatahal za rukojeť kovového zvonce. Vyčerpaně se opírali o kamenný pilíř, dokud se z úkrytu kdesi za bránou nevynořila zachumlaná vojenská postava. Brána se otevřela.
Lapajíce po dechu vešli dovnitř. Neřekli jeden druhému ani slovo, dokud se strážný nevrátil od brány, kterou za nimi zavřel, a nezačal si je prohlížet ve světle lucerny.
Rysy strážného patřily starému vojákovi. Ústa měl pevně sevřená, oči se vyhýbaly očím druhých, výraz nic neprozrazoval. Stál nehnutě na místě a ptal se: „Co chcete?“
„Mluvíš s Šokeranditem, člověče. Kam jsi dal rozum?“ Vyzývavý tón přiměl strážného prohlédnout si ho důkladněji. Aniž změnil výraz, nakonec řekl: „Nejsi ty snad Luterin Šokerandit?“
„To jsem byl pryč tak dlouho, ty blázne? Budeš tu stát a necháš mě zmrznout?“
Muž si Luterinovo metamorfované tělo prohlédl jediným němým, urážlivým pohledem. „Přivolám povoz, aby tě odvezl, pane.“
Když se od něj odvracel, zeptal se Luterin, stále rozčilený, že ho voják nepoznal: „Je můj otec doma?“
„V současné době ne, pane.“
Strážný si přiložil ruku k ústům a hlasitě zavolal na otroka, který lelkoval v zadní části strážnice. Netrvalo dlouho a.ze sněhové metelice vyjel povoz bez střechy tažený dvěma yelky, již pokrytými sněhem.
Od brány ke starému otcovskému domu to, bylo míli přes území stále nazývané Vinicí. Nyní to byla jenom pastvina, kde chovali místní odrůdu yelků.
Šokerandit seskočil z vozu. Kolem rohu domu divoce vířil sníh, jako by měl osobní zájem proměnit je v led. Žena zavřela oči a sevřela Šokeranditovy kožešiny. Po schodech stavby, která se před nimi zhmotnila jako přízrak, přišli ke dveřím pobitým ocelovými obručemi.
Nad hlavami jim zahlaholil zvon dlouho protahovaným zvukem, který jako by se ozýval zpod vodní hladiny. Další zvony, odkudsi zdáli, přidaly své hlasy k jeho volání.
Dveře se otevřely. Objevily se nezřetelné postavy strážných, kteří oběma příchozím pomohli dovnitř. Když za nimi zavřeli dveře na závoru, rázem ustala sněhová metelice, skučení vichru i hlasité vyzvánění.
Ve ztemnělé hale, kde se všechny zvuky rozléhaly ozvěnou, si Šokerandit vyměnil pár slov s neviditelným služebníkem. Vysoko na mramorové zdi hořela lampa; skrblicky osvětlovala jen ten nejmenší kousek prostoru. Vystupovali po schodech, které hlasitě skřípaly na protest při každém kroku. Přes okna byly zataženy těžké závěsy, které jako by měly podporovat síly temnoty a atmosféru tajnůstkářství. Vstoupili do místnosti. Zatímco žena zůstala stát u dveří, sluha zapálil světlo a s úklonou odešel.
V místnosti se vznášel mrtvolný pach. Šokerandit vytočil knot lampy. Dojem prostoru, nízký strop, okenice neúčinně zabraňovala noci v přístupu dovnitř, postel... Svlékli si špinavé šaty.
Cestovali jednatřicet dní a od Šaragattu měli povoleno jenom šest a půl hodiny spánku denně, zřídkakdy víc, někdy dokonce méně, podle počasí. Uuundaamp se domníval, že policie je jim v patách. Obličeje měl…
