DODATEK 4
Helikonské lidstvo
Terestrický zájem o Helikonii pramení ze skutečnosti, že po mnoha staletích mezihvězdného bádání byla konečně objevena planeta, na níž existuje lidský život, který je součástí rozmanité biomasy. Nicméně vědci na Avernu brzy zjistili, že helikonské lidstvo se od svých pozemských protějšků liší v zajímavých psychických i fyzických aspektech.
PSYCHICKÉ ROZDÍLY
Jedna úchylka od běžné pozemské existence je natolik zarážející, ba dokonce záhadná, že musí být považována za psychologickou i fylogenetickou zároveň. V skutku, ani po dlouhých staletích diskusí pozemšťané nedokázali vyřešit otázku, zda by Helikoňané měli být kategorizováni jako lidé nebo jako odlišný druh.
Tato deviace (jak tomu říkají někteří) spočívá v mnohem méně násilném přechodu mezi životem a smrtí, než jaký zná pozemské lidstvo. Pozemská lidská existence je binární; člověk je buď živý nebo mrtvý. Na Helikonii následují po opuštění živého lidského těla dvě další stadia.
Vyhaslé duše mrtvých klesají do obsidiánové říše entropie. V této říši, tomto negativu života, přebývají dvě formy psychického rozkladu, gossiové, pozůstatky nedávno zemřelých, a o něco hlouběji uložení fessupové. Gossiové jsou náchylní k prudkým změnám nálad, od hořkého obviňování k cukrové sladkosti, možná souvisejícím s klimatickými podmínkami. Fessupové, s postupem času stále méně schopní artikulovat, klesají ke konečnému rozkladu a k Prapůvodnímu kameni - jak znělo dřívější pochopení tohoto pojmu.
[Později byl tento pojem změněn na Prapůvodní strážkyni, což znamená, že fessupové klesají ke Gaje, přítomné nevědomé vůli biomasy, která udržuje obtížný rovnovážný stav na planetě].
Živí jedinci jsou schopni komunikovat s gossii ve smrti podobnému stavu tranzu známém jako pauk.
Fagoři po fyzické smrti procházejí podobným pozvolným poklesem směrem ke konečnému rozkladu. U nich se tento stav nazývá stadium ukončení.
FYZICKÉ ROZDÍLY
Mužští a ženští lidští jedinci projevují malou sexuální odlišnost. Místo toho procházejí před a po Velké zimě dramatickou proměnou tělesné váhy a tvaru. Jedná se o reakci na snížené nebo zvýšené množství energie dostupné planetě v daném období, která je součástí evoluční strategie přežití.
HELIKOVIRUS
Zprostředkovatelem transformace tělesné váhy a tvaru je pleomorfní závitkovitý virus, do jisté míry podobný pozemskému původci příušnic. Jeho váček částečně skrytý ve dvacetistěnech tvořených tuky a bílkovinami obsahuje nukleovou kyselinu RNA. Je 97 milimikronů dlouhý. Vědci na Avernu neznají způsob, jak tento virus odfiltrovat. Z toho důvodu Averňané nemohou osobně navštěvovat planetu, kolem které obíhají (s výjimkou neobvyklých a fatálních - okolností).
Helikovirus je endemický dvakrát v průběhu Velkého roku, nejdříve zhruba 600 pozemských let po apastronu. Tehdy řádí po mnoho malých let, současně se stále příznivějšími klimatickými podmínkami a narůstajícím množstvím sluneční energie. K druhému projevu jeho ničivé síly dochází během zvratu k zimním podmínkám, přibližně kolem 1800 pozemských let po apastronu.
Obr. 4 Diagram znázorňující proměny lidského těla v průběhu Velkého roku.
A Člověk, který na sklonku podzimu přežil Tučnou smrt.
B Průměrná postava.
C Člověk, který na jaře přežil kostní horečku.
Při každé své návštěvě virus způsobí mnoho úmrtí. Útočí na hypothalamus, kde vyvolává encefalitidu (zánět mozku) a delirium. Jeho projevy v tomto stadiu připomínají meningitidu. Počet obyvatel je obvykle zredukován na polovinu. Přeživší přijímají změněnou tělesnou formu, přibírají (na podzim) padesát procent své normální tělesné váhy, protože dochází k hromadění tukové tkáně. Tato fáze je provázena nepotlačitelnou bulimií: lidé napadení virem uchvátí a pozřou cokoli živého i neživého - svoje vlastní děti, výkaly, asokiny. Přeživší jarní epidemie kostní horečky výrazné množství váhy shazují a jejich stav je provázen anorexií a hladověním.
V průběhu několika generací se populace zbavuje extrémů vyhublých n…
