4
Sabrina odešla z kanceláře v šest hodin. Chtěla jít dřív, ale měla na stole spoustu dokumentů, které bylo zapotřebí prostudovat a podepsat. O víkendu se sice nic dít nebude, ale Sabrina si vzala volno ještě na pondělí a potřebovala připravit papíry pro sekretářku, aby je v pondělí mohla doručit k soudu. Neměla ráda nedořešené kauzy. Byla jednou z nejvytíženějších newyorských právniček se specializací na rodinné právo. Většinou se starala o předmanželské dohody, rozvody, a řešila spory o opatrovnictví dětí. Za osm let práce rozvodové právnicky zažila tolik věcí, že ji to jen utvrdilo v jejím rozhodnutí nikdy se nevdávat, i když svého přítele hluboce milovala a věděla, že je to dobrý člověk. Chris byl právníkem u konkurenční firmy. Specializoval se na podnikové právo a pracoval na případech, které se táhly celá léta. Byl to slušný, laskavý, milující muž a Sabrina s ním chodila už tři roky.
Teď jí bylo třicet čtyři. Nebydleli s Chrisem společně, ale trávili spolu noc, buď v jeho, nebo v jejím bytě, třikrát nebo čtyřikrát týdně. Její rodiče se konečně přestali vyptávat, jestli a kdy se už konečně vezmou. Sabrině i Chrisovi tohle uspořádání vyhovovalo. Chris byl spolehlivý a pevný jako skála, Sabrina věděla, že se na něj může ve všem spolehnout. Rádi spolu trávili čas. O víkendech chodívali s oblibou do divadla, na koncerty, balet, na výlety a procházky, hráli tenis nebo jen prostě byli spolu. Ale všichni jejich přátelé už byli ženatí a vdané a pomalu pomýšleli na druhé dítě. Sabrina nad něčím takovým zatím ani nezačala uvažovat, nechtěla. Z obou se stali partneři ve firmách, Chrisovi bylo sedmatřicet a sem tam se zmiňoval o tom, že by chtěl děti. Sabrina nebyla proti. Chtěla mít dítě, jednou… ale ne teď. I když ve svých čtyřiatřiceti byla mezi kamarádkami poslední, která se ještě bránila mateřství. Připadalo jí, že vztah s Chrisem je skoro stejný, jako by byli manželé, minus bolesti hlavy a nebezpečí rozvodu, bolest, jíž v práci denně asistovala. Nechtěla nikdy dopadnout stejně jako její klientky, aby začala nenávidět muže, za něhož se provdala, a cítila hořké zklamání nad tím, jak to mezi nimi dopadlo.
Chris měl zítra přijet na večírek k jejím rodičům a strávit u nich v Connecticutu noc. Chápal, jak moc jsou tyhle víkendy pro jejich rodinu důležité, a měl rád jak rodiče, tak všechny Sabrininy sestry. Vlastně na Sabrině neshledával nic, co by rád neměl, snad až na její averzi vůči sňatku. Nechápal, kde se to v ní bere, když její rodiče spolu žijí ve šťastném manželství tak dlouho. Zřejmě za to mohla náplň její práce. Zpočátku si myslel, že se jejich vztah bude vyvíjet a jednoho dne se prostě vezmou. Ale teď se všechno ustálilo na rutině, která byla příjemná i pro něj. Jejich byty byly jen pár bloků od sebe, takže se mohli bez námahy přesunovat z jednoho do druhého. Měl klíč k jejímu bytu, ona k jeho. Když se Sabrina zdržela do noci v práci, zavolala mu, on zašel k ní a vyvenčil jí psa – basetku Beulah, která jí nahrazovala dítě. Byl to Chris, kdo Sabrině fenku před třemi lety daroval k Vánocům, a ona psa zbožňovala. Beulah byla černobílá, s posmutnělým výrazem typickým pro tuhle rasu a soupeřivou povahou. Když měla pocit, že se jí nedostává dost pozornosti, zmocnila se jí deprese a trvalo několik dní, než se ji podařilo ukonejšit. Spala v nohách jejich postele, i když vážila skoro třicet kilo. Ale Chris si nestěžoval, protože to byl koneckonců jeho dárek. Slavil s ním úspěch, tehdy i teď.
Sabrina odešla z kanceláře a stavila se doma pro Beulah. Ta seděla v obývacím pokoji ve svém oblíbeném křesle vedle krbu a tvářila se dotčeně. Očividně si dobře uvědomovala, že se její panička na procházku a krmení zpozdila.
„Ale no tak,“ konejšila ji Sabrina, když vyšly ven. „nebuď tak urážlivá. Musela jsem v práci něco dodělat. A jídlo ti před cestou taky nedám, zase by se ti udělalo v autě špatně.“ Beulah trpěla cestovními nevolnostmi a dlouhé jízdy nenáviděla. Do Connecticutu to bude trvat nejméně dvě hodiny, to Sabrina věděla&…
