18
U Tammy to šlo od špatného k horšímu. Problémy s herci, problémy s televizní společností, s odbory, se scenáristy. Na konci týdne už byla naprosto zoufalá. Den za dnem si připadala provinilejší, že není se sestrami a nepomáhá jim se vším, s čím se musejí po maminčině smrti samy potýkat. Otec mluvil podivně. Candy odletěla na tři týdny do Evropy, takže Sabrina na všechno zůstala sama. Sama musela dohlížet na Annii, snažit se dodávat otci optimismus aspoň na dálku a zvládat všechny ty těžké případy v kanceláři. To nebylo fér. Starala se o Annii, jezdila za tatínkem, jak mohla nejčastěji, a neměla skoro ani chvilku na to, aby se viděla s Chrisem. Ten spal zatím u nich v domě jen párkrát a Sabrina říkala, že pomalu ani nemají čas si popovídat. Na jejích ramenou ležela zodpovědnost za celou rodinu. I když se Candy vrátí, stejně jí nebude moc k užitku – je ještě tak mladá a nezralá. Je jí jednadvacet, ale občas se chová, jako by jí bylo dvanáct. Nebo šest.
Tammy strávila dlouhý, osamělý, zadumaný víkend. Natáčení bylo kvůli stávce přerušeno a vědělo se už, že nezačne ani příští týden. Odbory prohlašovaly, že jsou odhodlané udržet lidi ve stávce klidně celé měsíce. Televizní stanice tak přicházela o obrovské peníze. Jenže s tím Tammy nemohla nic dělat. Proto uvažovala nad vlastním životem. Strávila spoustu hodin v křesle s Juanitou na klíně. Fenka tvrdě spala, zatímco panička jí hladila heboučký kožíšek. Její blízkost Tammy uklidňovala. V neděli večer už věděla, co chce udělat. Rozhodnutí bylo tvrdé. Děsilo ji to. Takový krok nikdy předtím nepodnikla.
V pondělí ráno se sešla s výkonným producentem show, další den s ředitelem televizní stanice. Chtěla si promluvit s oběma. Dlužila jim to… a sobě taky.
Když vešla do kanceláře hlavního producenta, tvářila se zarmouceně. Šéf se na ni od stolu pousmál.
„Netvař se tak zoufale. Ta stávka musí jednou skončit. Pár týdnů to přežijeme a pak se zase vrátíme na palubu.“ To bylo mnohem optimističtější vyjádření, než jak to viděli jiní kolegové.
„Doufám, že máš pravdu,“ připustila Tammy váhavě a posadila se. Nevěděla, jak začít.
„Mimochodem, upřímnou soustrast.“ Tohle úsloví tak nenáviděla! Bylo to tak falešné jako blahopřání k Vánocům. Nebo k narozeninám. Jakou soustrast, upřímnou? Vždyť maminku vůbec neznal. Ani Annii. Proto vlastně seděla v jeho kanceláři. Ne že by to byla jeho vina. Šéf byl slušný chlapík a spravedlivý nadřízený. A Tammy ten pořad milovala. Byl jako její dítě. A teď se ho chce vzdát. Chce se zbavit svého děťátka. Když se nadechla, do očí jí vyhrkly slzy.
„Tammy, co se děje? Vypadáš rozčileně.“
„To jsem,“ přiznala upřímně. Vytáhla si z kapsy papírový kapesník a osušila si oči. „Nechci to udělat, ale musím.“
„Nemusíš dělat nic, co nechceš,“ ujistil ji klidně šéf. Tušil, co přijde, a pokusil se jí aspoň trochu sebrat vítr z plachet. Jenže už bylo pozdě.
„Přišla jsem dát výpověď,“ oznámila mu Tammy a z očí jí vyhrkly slzy, které se jí začaly koulet po tvářích.
„Nemyslíš, že je to trochu přehnaná reakce, Tammy?“ zeptal se jí šéf mírně. Podobné krize musel zažehnávat den co den a uměl v tom chodit. Stejně jako Tammy. Ta ale čím dál víc cítila, že sem vůbec nepatří. Potřebovala odjet domů. V L. A. žila od studií, milovala svou práci, byl to její domov. Ale teď měla pocit, že její domov je vedle sester. „Je to jen stávka.“
„Nejde o stávku.“
„Tak oč jde?“ Šéf s ní mluvil jako s dítětem. Další hys– terka, která sedí v jeho kanceláři a vyhrožuje výpovědí, když všechno nejde po jejím. Jinak si ale Tammy moc vážil. Takovéhle scény obvykle nechávala na jiných.
„Víš, že mi v červenci umřela matka. A moje sestra oslepla. Otec je zoufalý. Potřebuju jet domů a pomoct jim.“
„Chceš neplacené volno, Tammy?“ Normálně by jí to nenabízel, ale nechtěl ji ztratit. Byla pro tohle natáčení nepostradatelná.
„To bych ráda, ale nebylo by to fér. Chci odjet domů na rok, takže musím dát výpověď. Mám svou práci ráda, všechny vás mám ráda… Dohání mě to k šílenství, ale není žádná jiná…
