22
Když se Annie vrátila domů, obě starší sestry a Candy byly ještě pryč. Paní Šibata se právě chystala k odchodu. Annie nakrmila psy a začala pracovat na svém domácím úkolu. Ještě nad ním seděla, když v sedm dorazila Tam my. S povzdechem vešla do haly, skopla z nohou vysoké boty a prohlásila, že je úplně mrtvá. Zeptala se Annie, jak se měla.
„Šlo to,“ odpověděla. Nechtěla Tammy vykládat, že upadla. Nechtěla sestrám přidělávat starosti, protože věděla, že se o ni bojí a mají strach, aby se neuhodila do hlavy. Po té těžké operaci by to mohlo mít vážné následky. Ale naštěstí spadla na zadek. O půl hodiny později přišla Sabrina a zeptala se, jestli někdo z nich viděl Candy. Volala jí několikrát na mobil, ale vždycky tam skočila hlasová schránka.
„Asi musí pracovat,“ prohodila prakticky Tammy a pustila se do večeře. Candy už nebyla dítě, i když se k ní tak často chovaly, a měla svou práci. „Neříkala, co má dneska dělat?“ zeptala se Annie a ta zavrtěla hlavou. Pak si vzpomněla. „Na odpoledne měla mít nějaké focení. Říkala, že si dopoledne přijde vyzvednout věci.“ Když Candy pracovala, vždycky s sebou nosila taštičku s kosmetikou a další krámy.
„A byla tady?“ zeptala se Sabrina. Annie jí připomněla, že byla ve škole.
„Tak já se podívám.“ Sabrina se rozeběhla do Candyina pokoje. Její pracovní kabelka Hermès z červené aligátoři kůže, portfolio a všechny věci zůstaly v místnosti. Zoe byla doma s ostatními psy. Když Sabrina spatřila sestřino portfolio i kabelu, zmocnilo se jí podivné tušení. Napadlo ji, jestli by neměla zavolat do Candyiny agentury a zeptat se, kde sestra je, ale nechtěla se chovat jako policajt. Kdyby to udělala, Candy by zuřila, dokonce i kdyby to Sabrina myslela dobře. Což také myslela. Prostě si o svou malou sestru dělala velké starosti.
„Tak co?“ zeptala se Tammy, když se Sabrina vrátila do přízemí. Sestry tam na ni čekaly – tedy až na Candy, která se ještě neobjevila.
„Všechny věci má doma,“ odpověděla Sabrina ustaraně.
Po večeři se jí snažili ještě několikrát dovolat, ale měla na mobilu pořád jen hlasovou schránku. Očividně ho nechala vypnutý. Sabrina litovala, že si neřekla o Marcellovo číslo, ale neudělala to. Zato měla jeho adresu. Ale nemůže k němu přece vtrhnout a vyptávat se ho, kde je její sestra. To by Candy pěkně zuřila. Aspoň že bydlí ve slušné čtvrti. Když se jí ale nedovolaly do půlnoci, Sabrina a Tammy si nedokázaly jít lehnout. Jen Annie odešla do postele.
„Nenávidím, když jí musím dělat mámu,“ povzdychla si Sabrina zoufale. „Už jsem šílená starostmi.“ Tammy to nechtěla připustit, ale také už byla nervózní. Candy nebylo podobné, že by takhle zmizela, aniž něco řekne. Sestry nevěděly, co by měly dělat. Tammy si pak vzpomněla, že Candyina agentura má zřízenou horkou linku pro modelky, které se ocitnou v nesnázích, a na tu se dá volat ve dne v noci. Některé z dívek byly ještě děti a samy cestovaly do zemí a do měst, kde mohly potřebovat radu a pomoc. Tammy prolistovala Candyin diář a našla číslo. Když ho vytočila, dostala se na spojovatelku a požádala ji, že chce mluvit s vedením agentury. O dvě minuty později jim odpověděl ospalý ženský hlas. Byla to sama Marlene Weissmanová.
Tammy se omluvila, že volá tak pozdě, a vysvětlila, že si dělá starosti o sestru Candy Adamsovou. Od včerejšího večera nepřišla domů a nemůžou se jí dovolat od chvíle, kdy odešla na schůzku s přítelem.
V ženině hlase zazněla vážná obava: „Candy dnes nepřišla na focení. To ještě nikdy neudělala. S kým byla včera v noci?“
„S tím mužem, se kterým se teď schází. Je to nějaký italský šlechtic, Marcello Stromboli. Je o dost starší než Candy. Měli jít na nějaký večírek na Páté avenue.“
Marlene se už úplně probudila. Mluvila zřetelně a odhodlaně. „Ten chlap je zmetek a hajzl. Má peníze a pase po modelkách. Měl nějaké problémy se zákonem. Napadl už dvě moje modelky. Neměla jsem ponětí, že s ním Candy chodí, jinak bych jí k tomu něco řekla. Většinou se soustředí na takové mladinké dívenky jako ona.“
„Psali o tom v nov…
