7
Lékaři potvrdili, že se Annie dnes večer určitě nevzbudí, protože je v silné narkóze. Budou ji dál udržovat v umělém spánku, aby se vyhnuli pohybům, které by mohly poškodit mozek. Nebyl tedy důvod, aby sestry trávily noc v čekárně. Annie nebyla v bezprostředním ohrožení života a ošetřovatelky slíbily, že kdyby se vyskytly nějaké problémy, okamžitě zavolají. Navrhly, aby Sabrina a Tammy jely domů a dorazily zase zítra ráno. Sestry se cítily úplně vyčerpané, když procházely předními dveřmi domu. Sabrina tu nebyla od chvíle, kdy se dozvěděli tu strašnou novinu, Tammy už byla také několik hodin v nemocnici. Jen stěží věřili, že je stále stejný den, den, kdy si tu vyslechli zprávu o matčině smrti a Anniině zranění. Tenhle snad trval tisíc hodin a každá byla k nesnesení.
„Jak je Annii?“ vyhrkla Candy, když vešly do kuchyně. Seděla vyčerpaně s Chrisem u stolu a vypadala, jako by se právě probudila. Jediná pilulka ji milosrdně nadlouho zbavila utrpení. Tatínek už dostal druhou – od Chrise, který postupoval podle Tammyiných pokynů – a znovu usnul. Byl rád, když si mohl promluvit s dceřiným přítelem a společně s ním oplakávat Jane. Chris mu opakoval, jak hrozně je mu to líto.
„Vede si dobře,“ odpověděla Sabrina. „Operaci zvládla, takže nám řekli, abychom jely domů.“ S Tammy se shodly, že nic dalšího dnes večer prozrazovat nebudou. Byla to příliš krutá rána, než aby se s ní Candy právě teď dokázala vyrovnat. Domluvily se, že až zítra ráno oznámí, že Annii čeká trvalá slepota. Bylo to něco, nad čím se jim svíralo srdce – a nejvíc nad tím, jak se s tím vyrovná sama Annie.
„A co její oči?“ zeptala se Candy.
„Zatím nic bližšího nevíme,“ ozvala se rychle Tammy. „Zítra ráno zjistíme víc.“ Chris se jí zadíval do očí a pak se obrátil na Sabrinu. Nelíbilo se mu, jak to Tammy vyslovila, ani to, co spatřil v Sabrinině pohledu. Ale nahlas neřekl nic a Candy se také dál nevyptávala, jen přikývla a napila se vody z lahve. Po kuchyni pobíhali psi. Chris už je nakrmil a také několikrát vyvenčil. Nic víc tu beztak dělat nemohl, když Jim i Candy spali. Seděl tiše u stolu, přemýšlel a hrál si se psy. Nechtěl volat Sabrině, aby ji zbytečně nerozrušoval, takže teď čekal na novinky stejně netrpělivě jako Candy. Na první poslech to znělo dobře. V hloubi duše si tím ale vůbec nebyl jistý. Rozhodl se ale, že bude mlčet. Je tady, aby jim pomáhal, ne aby je vyslýchal.
Nezeptal se na nic až do chvíle, kdy se Sabrinou zůstal konečně o samotě za zavřenými dveřmi v jejím pokoji. Candy dnes měla spát s Tammy, obě potřebovaly tu druhou nablízku jako útěchu. „Je to s Annií opravdu na dobré cestě?“ odvážil se Chris a Sabrina se zatvářila nešťastně. Dlouze, mlčky se na něj zadívala.
„Pokud jde o poškození mozku, tak ano. Aspoň po té operaci to vypadalo nadějně.“
„A pokud jde o ostatní?“ zeptal se něžně Chris. Jejich pohledy se střetly.
Sabrina se posadila na kraj postele a povzdychla si. Připadalo jí, že v ní už žádné slzy nezbyly. Byla naprosto vyčerpaná. Cítila vděčnost nad tím, že Annie přežila a snad zůstane naživu. Hlava jí třeštila z toho, jak celý den plakala. „Je slepá. Nedá se s tím nic dělat. Bude slepá až do smrti.“ Nic víc se k tomu říct nedalo. Dívala se na Chrise a v očích se jí zračila hluboká bolest nad osudem mladší sestry, bezbřehá a bezedná. Neuměla si představit, jaký život by Annie jako slepá mohla vést, ani co se s ní stane. Slepá malířka… jak kruté to je…
„Panebože… jak jen to přijme? Myslím, že je malý zázrak, že zůstala naživu… jenže nevím, jestli to i Annie bude brát jako požehnání.“ Chris se tvářil stejně zoufale jako Sabrina.
„Já vím. To mě právě děsí. Bude potřebovat naši podporu.“ Chris přikývl. To bylo jasné.
„Kdy to chceš říct otci a Candy?“
„Zítra. Dneska v noci už jsme to nechtěly vytahovat. Na nás na všechny je toho už moc,“ vysvětlovala Sabrina smutně. Neměli ještě ani čas pořádně oplakat matku, uprostřed těch starostí s Annií. Ale možná to tak bylo svým způsobem milosrdnější.
„Ale ty už se s tím musíš vypořádat, …
