4
Harry strávil v kanceláři úmorný den. Nic se mu nedařilo. Věděl, že kdyby byl lepší prodejce, už dávno by se mu podařilo dotlačit bohatého zákazníka z Texasu tam kam chtěl, jenomže vysoký, ošlehaný chlápek v poslední chvíli zavrtěl hlavou a prohlásil, že než něco podepíše, musí se ještě rozmyslet. Obchod za tři sta tisíc dolarů proklouzl Harrymu mezi prsty jako voda řešetem.
Otrávený, zkormoucený jel domů a vyšel na terasu, kde seděla Lisa v kolečkovém křesle. Dívala se do pohádkové zahrady, kde tři čínští zahradníci předstírali, že pracují jako za roboty, ale nedělali nic. Stačilo mrknout na Lisin otrávený výraz a Harryho přepadl ještě horší splín. Bylo vidět, že Lisa má jeden z nejhorších dnů.
Když se přiblížil, aby ji políbil, odstrčila ho.
„Nesahej na mne!“
Harry vzdychl a posadil se vedle.
„Měla jsi špatný den, miláčku?“
„Kdy ho nemám? Ta Selbyová je ale káča! Uvažuju o tom, že jí dám padáka!“
Když si Harry vzpomněl na mrazivý úsměv slečny Selbyové, při novince mu zrovna do breku nebylo.
„Ty to víš nejlíp… Já o ní nikdy moc nepřemýšlel.“
Právě to říkat neměl.
„Má v malíčku víc filipa nežli ty v celé hlavě!“ štěkla zuřivě Lisa.
Na terase se objevil To-To, malý Japonec s pichlavýma očima. Nesl suché martini, postavil skleničku na stůl před Harryho, uklonil se a zmizel.
„A moc piješ!“ šlehla Lisa závistivým pohledem po orosené sklence s ledovou krustičkou. Doktor Gourley jí zakázal pít veškerý alkohol a Lisa si dřív ráda přihnula.
„Odpusť,“ řekl Harry. „Tohle je náhodou za dnešek první sklenice. Mám ji nechat odnést?“
„Ale jen si ji vypij!“ Lisa se kousla do tenkého rtu. „Chci si dnes večer někam vyrazit.“
„Ale jasně. Kam bys chtěla? Do Yacht Clubu? K Berninimu? K Alfredovi?“
„Tyhle podniky už mi jdou na nervy. Chtěla bych jít do Saigonu.“
Harry se podivil.
Nábřeží bylo poseté nespočtem malých, trochu omšelých hospůdek a barů. Když ještě pracoval v obchodě, často do některé zašel. Restauraci Saigon znal, ale nikdy tam nejedl. Vietnamskou kuchyni neměl rád. Hospůdka byla úplně obyčejná, obvykle plná turistů, kteří se přišli levně najíst, a představa, jak si tu Lisa dává večeři, mu nepřipadala povedená.
„Myslíš, že se ti tam bude líbit? Vždycky je tam narváno.“
„Přesně tam půjdeme!“
„Dobrá, jak myslíš… Zavolám, aby nám rezervovali stůl.“
Vydali se tedy na cestu. Dostat Lisu z kolečkového křesla do auta byla vždycky pěkná fuška. Harry ji musel vyzvednout z křesílka a připoutat do sedačky. Vždycky fňukala, že jí ubližuje. Potom musel složit křeslo a strčit je do kufru.
Jeli po nábřeží plném lidí a k restauraci dorazili kolem deváté. Harry zavezl Lisu na křesle až do velikého, trochu špinavého lokálu.
Hned k nim přispěchal majitel restaurace Dong Tho. Harry ho už v telefonu upozornil, kdo vlastně Lisa je. Dong Tho, drobný chlapík se žlutou vrásčitou kůží a jasnýma černýma očkama, kulatý jako soudek a oblečený v tradičním černém vietnamském hábitu, se klaněl až k zemi a s úsměvem je vedl do soukromého salonku za hlavní jídelnou, odkud bylo vidět na celý rušný přístav. Na stole byly karafiáty a bylo jasné, že Dong Tho se neobyčejně snažil Lisu potěšit, a proto dal prostřít stolek sněhobílým ubrusem, jenomže na Lisu nezapůsobil.
„Čekám, že nás otráví,“ prohlásila, když ji Harry dovezl až ke stolu.
Dong Tho se rozpačitě zahihňal. Podal jim dva jídelní lístky, div ne půl metru dlouhé. Harry zíral na seznam chodů. Názvy mu nic neříkaly, proto se podíval na Lisu.
„Necháme to na něm?“
„Asi ano,“ odvětila Lisa lhostejně. Harry jasně viděl, jak lituje, že se sem vydali, jelikož však šlo o její nápad, nemohla teď vinu shodit na něj. „Byla chyba sem chodit.“
Harry by jí byl nejraději jednu vlepil. Bylo mu trapně za malého chlapíka, který kolem nich poletoval. Prohlásil tedy, že si dají nějaké prosté vietnamské jídlo, jestli může prosit.
Zatímco čekali, Lisa se dívala z okna a pozorovala houfy lidí shromážděné kolem rybářských člunů, které se právě vracely z lovu hub. Neměla náladu na velké povídání, a…
