Druhý den se vzbudili pozdě. Ivan vyhlédl oknem a poznal, že už nebude takové vedro. Nebe, které tak dlouho zářilo azurovou modří, bylo teď plné veselých bílých oblaků. Na déšť to ještě nevypadalo, ale léto se už připravovalo konečně aspoň na foukání ze strnišť.
U bazénu cvičila Nataša gymnastickou jógu. Cvičila podle knížky a stála zrovna na rukou a snažila se udržet celé tělo v horizontální poloze. Soustředěním vyplazovala jazyk a oči měla zavřené.
Ivan se s odporem odvrátil.
Neměl co balit, strčil pyžamo a zubní kartáček do igelitové tašky a šel se vysprchovat.
Bylo slyšet, že Aljoša dělá totéž a pohvizduje si vesele.
Ivan vyšel a zamyšleně zůstal stát, protože pomyslel na snídani. Na kávu měl velkou chuť.
Jako by to vycítila, Nataša přestala s jógou a zavolala na Ivana“ahoj!“.
„Dá se tady uvařit nějaký kafe?“ zeptal se Ivan.
„Ale samozřejmě, pojď do kuchyně.“
„Do kuchyně? Myslel jsem -“
„Včera mi vrátili klíče od domu. Akorát ten pokoj zůstal zamčenej. Víš – já tu zůstanu. Je ještě pořád hezký léto. A kam bych se vlastně v Praze vrtla?“
„No domů -“ řekl Ivan.
„Ale kam? K Míšovi už nepůjdu a ke starýmu se mi nechce. Musím si to nejdřív promyslet. Já ani nevím, jestli mi teď po Míšovi něco zbude.“
„Ale to víš že jo“, řekl Ivan lhostejně.
„Teď to tady patří vám – ale já si myslím, že bych taky měla právo uplatňovat nároky -“
„Ale jo -“ řekl Ivan. „Jdu si teda udělat kafe.“
Zatímco si připravoval kávu, dostavil se i Aljoša a taky začal hledat něco k jídlu.
Ivan si myslel, že snad bude ještě potřeba, aby s Aljošou promluvil, ale ten se k tomu neměl. Seděli oba každý v jiném koutě kuchyně, pili, jedli, pak si zapálili. Ve skutečnosti bylo pořád ještě horko. Oknem bylo vidět, jak Nataša pokračuje ve cvičení. Dojedli a vyšli před dům.
Aljoša prohlédl zběžně motorku a připravil se k odjezdu.
„Pojď, Ivane, svezu tě“, řekl, „- do jedný jsme v Praze-.“
„Děkuji.“ Odpověděl Ivan, „radši si počkám na poslední autobus. Taky se projdu.“
„Jak chceš – tak ahoj. Já se u tebe někdy stavím. Měls pravdu, táta to zařídil perfektně. Už jsem si vzpomněl jak. Je to dobrý.“
„Co budeš dělat?“ zeptal se Ivan bez valného zájmu.
„Ještě je léto, pojedem s klukama pod širák.“
„Tak, tak, ještě je léto. Tak ahoj!“
Ivan nechal na stole lístek s pozdravem pro Natašu a vyšel před dům. Rozhlédl se kolem a najednou si uvědomil, že to vidí asi naposled. Potřásl nad tím v překvapení hlavou. Trávník byl i v tomhle hrozném létě zelený, protože Ferda při kropení nešetřil vodou, jakkoli všude visely vyhlášky o tom, jak se má vodou šetřit. Po Aljošovi zůstala otevřená brána. Za plotem byla tráva spálená na žlutou drť, kterou rozfoukal během týdnů vítr. Za pruhem volného palouku byla hradba lesa. Bylo vidět, že v lese je půda suchá, holá, nic neroste. Ze stínu pod balkónem vylezl Ferda.
„Ahoj, Ivane, jedeš?“ Ferda divně huhňal, jako často po záchvatu.
„Jo.“
„Hmm. – Pamatuješ se, jak jsem ti říkal, že se dostanu do krytu, poněvadž ještě můžu bejt něco platnej?“
„Jo.“
„Tak teda, abys věděl, se tam dostanu.“
„Jo.“
„Říkáš akorát „jo“. A co dělá svědomí, Ivane, pamatuješ se, jak jsme si o tom povídali?“
„Jo.“
„Že to je akorát jen to, co si člověk chce myslet?“
Ivan neodpověděl a pustil se do kroku.
Ferda se pustil kolébavým krokem za ním.
„Rád bys mě dal zavřít, Ivane“, řekl výsměšně, „ale jseš na to krátkej!“
Ivan se obrátil, ale nepodíval se na Ferdu, pak pokrčil rameny a pokračoval v chůzi.
Ferda se za ním díval, uplivl si a vrátil se do stínu.
Nataša skočila do bazénu, aby se po józe osvěžila.
Bílá keramická fasáda domu zářila – taky nevěděla nic. V nedohledné výšce se táhly za nadzvukovými stíhačkami bílé pásy zplodin pomalu zaplňující celou atmosféru země.
Ivan zašel do lesa.
V lese se drželo pořád ještě dusno. Ivan lesy neměl rád. Šel tedy poněkud rychleji než obvykle a díval se jen na špičky bot. Snad ti někde je Aljoša s kamarády. Snad odjedu do horoucích pekel. Snad přijde déšť a v Praze bude možno žít. Snad –
Ivan…
