Míša vešel klidně - a chladně, ale slušně se se starým pozdravil.
Ramaz začal pobíhat mezi jídelnou a kuchyní, sháněl Ferdu, aby pomohl hostinský a zabíhal i do vnitřních místností, asi za Natašou. Celkem to trvalo dost dlouho a když hostinská přinesla na stůl jakousi studenou letní zeleninovou polévku ve veliké porcelánové nádobě, která jistě kdysi měla nějaké pojmenování, ale z bratří už si nikdo nebyl jist jaké, starý ještě nebyl usazen. Aljoša se rozběhl do bytu, aby ho zavolal a Ivan poprosil Míšu, aby rozestavěl na stůl skleničky a lahve z lednice tak, jak se to patří, protože sám o tom neměl ani ponětí a nechtěl, aby je ještě nakonec obsluhoval starý.
Ten se konečně objevil bez Nataši, pátá židle zůstala prázdná, ale nikdo neřekl nic.
První chody jedli poměrně mlčky, zdálo se, že přezevšechno vedro jsou docela při chuti. Ivan dost dobře nepoznával, co jedí, a protože nebyl zvyklý, aby jedl u oběda víc než jedno jídlo, při třetím chodu už byl do té míry nacpaný, že další jídlo prostě odmítal. Ostatní taky začali být pomalejší a vybíravější a jakoby tu odedávna vládla rodinná pohoda, začali se útržkovitě bavit o všem a o ničem - koneckonců dobře najedení zahaleči.
„Dej pánbůh, abychom se tu ještě za deset let takhle poměli“, poznamenal blahosklonně Ramaz.
„Proč bychom se nepoměli?“ odpověděl vesele Aljoša. „Ty máš kořínek do devadesáti.“
„To zas jo - ale takhle, když je to pomalu - ale jistě rok od roku horší - to nevím.
„Venku takhle můžeš jíst každej den“, poznamenal Míša, ale nikoli útočně.
„I to ti věřím, synku, ale za deset let bych to ani o nich říct nemoh. Aspoň ne bezpečně.“
„Proč by ne -„ řekl Ivan, „dřív sedřou z celýho světa kůži, než se začnou sami mít hůř.“
„Vás jen sere, že sami nemáte z koho“, zabručel Míša. „Inu válka -“ začal meditovat starý, nalévaje si z lahví, označených vinětami, jež byly Ivanovi zcela neznámé, -„válka bude hrozný zlo. Budou nemoce a budou i hladomory. Vychcípá celej třetí svět. No a sever se vybombarduje. Začnou všichni znova od krumpáče a od trakaře.“
„Nesmysl“, řekl Míša.
„No, někde budou mít elektriku a někde bude jezdit lokomotiva na uhlí. Všecko špatný k něčemu dobrýmu. Nebudou smrdět auta.“
„Lidi válce zabráněj, táto“, řekl s přesvědčením Aljoša.
„To jako mírový hnutí? A který? To naše nebo to nezávislý? To naše je placeno za to, aby válka byla a to nezávislý nezmůže ani co by se za nehet vešlo.“
„Ale lidi to přeci nedopustěj. Lidi chtěj lásku a ne válku.“
„Dopustěj to“, řekl Ivan.
„Ivan má pravdu - dopustěj, protože nemůžou jinak. Neexistuje žádnej prostředek, jak by tomu mohli sami zabránit.“
„Táta má pravdu“, řekl Ivan klidně. „Na lidech už to dnes opravdu vůbec nazáleží.“
Míša se krátce zachechtal.
„Táta to říká z legrace - ale ty to říkáš vážně!“ vyhrkl Aljoša.
„Myslím to vážně. Co myslí táta, je jeho věc“, odpověděl Ivan a hledal po kapsách cigerety.
„Ivan tomu rozumí jako já -„ řekl Ramaz skoro žalostně - a Míšu to rovnou začalo srát. „Ivan se chudák zklamal, když zašla Kulturní revoluce.“
Ivan se načepýřil a chtěl říci něco pádného, ale starý ho umlčel teatrálním pohybem a pokračoval.
„Ba jo, vždyť i já jsem si tenkrát pomalu skoro začal dělat nový naděje - tys tenkrát se mnou nechtěl ani mluvit -“ nachýlil se k Ivanovi. „- ale já v duši - ách! - skoro už jsem začal věřit v budoucnost -“
„Nic jsi nevěřil -“ vyrazil Ivan rozzlobeně.
„Říkám, že skoro začal -“ řekl chlácholivě Ramaz. „Ale než jsem moh začít doopravdy, tak to skončilo. Ty se moc dobře pamatuješ, že to už na jaře v osmašedesátým skončilo a jen sis pak ještě pár let chtěl namlouvat, že ne, že to znova ještě půjde. Byl jsi hold mladíček. Dospělýho, zkušenýho člověka, nemusíš dvakrát trknout. Já to poznal hned, kdy to Mao zpackal. A když pak na těch pařížskejch barikádách nosili ještě jeho portréty, už jsem se jenom smál.“
„Myslel jsem si, žes měl v osmašedesátým jiný starosti“, podotkl kousavě Míša.
„To jako u nás, myslíš?“ připil si s požitkem Ramaz. „To jsem neměl nahnáno …
