Auto se prudce přihnalo do vsi, ale lehce zastavilo před hospodou. Míša vystoupil a zjistil, že má zavírací den. Byl by zasakroval, ale bylo na to dosud příliš horko. Byl skutečně rozvzteklený už celou cestu z Prahy. Nejprve, když přijel domů, zjistil, že Nataša je pryč a našel na stole prostě jen pozvánku k starého narozeninám. Dovtípil se, že je Nataša už tam a to kdoví jak dlouho. Měl plné oprávnění vidět v tom podraz a nasrat se. Vypil si džus a znovu sedl do vozu. To neměl dělat. Mercedes měl porouchanou klimatizaci a Míša věděl, že mu ji v Praze nikdo hned tak nespraví. Tak tedy měl odložit jízdu až na noc. Ale jednal bez rozumu. Cesta od hranic ho už vytrestala, ale teď odpoledne to bylo úplné peklo. Dalších 200 km a to ještě ne pořád po dálnici. Zanedlouho se rozčiloval víc na sebe než na koho jiného. Ale zůstat někde trčet v půli cesty ve špinavé restauraci se mu nechtělo. Když už tu blbost proved, tak to dotáhne do konce a bude to mít z krku. Nakonec se z něj lilo a bolela ho hlava i celé tělo, ale uklidnil se. Nebyl žádný pruďas, byl matematik. Uměl kalkulovat. Uměl si všecko spočítat. Věděl, že má větší energii než ostatní a že proto nakonec vyhraje, když k tomu má ještě i víc rozumu. To uklidňovalo, to zbavovalo zbytečných emocí hněvu a rozčilování. Že jsou lidi darebáci ho nevzrušovalo ani ten zavírací den v hospodě ho koneckonců nevzrušoval. Všecky potíže se mají očekávat, aby nám nepodrazily nohy. Že se chtěl osvěžit a napít než přijede ke starému, to byla pravda. Mělo to určitě ne nedůležitý význam. Počítal, že se může stát a chytne se se starým hned. Na to nebylo vhodné nebýt v kondici, lapat o dechu, být zalit potem a mít zcela vyprahlo v krku. Taky neodpovídalo situaci, aby až přijede, dal si nejprve naservírovat pivo, převlékat se a ochlazovat někde v koupelně a až pak vyletěl a rozbil starému držku. A že mu bude muset alespoň symbolicky držku rozbít, to se zdálo být velmi pravděpodobné. Na schůdky před hospodou se pomalu přenesl stín střechy. Trošičku se pohnul vzduch. Míša usedl a protáhl se. Košile a spodky se na něj lepily. Znovu vstal, popošel a zabubnoval prsty na okno. Bubnoval několikrát, až se za oknem objevila stará čarodějnice. Bylo jasné, že hodlá nadávat jak zjednaná, ale poznala mladého Ramaze. Spolkla, co měla na jazyku, a pootevřela. Bylo cítit, že se vevnitř drží chládek. Míša vytáhl dvacetikorunu a poprosil o džus. Ten nejvychlazenější.
Hospodská se zřejmě chtěla vybavovat o oslavě narozenin, ale Míša jen něco mumlal a babě šel dovnitř oknem rozpálený vzduch a tak to odložila na příště. Počítala, že se Míša tak jako tak ještě staví. Škoda, že má dnes zavřeno, v hospodě by jí neunikl.
Míša vypil pomalu, sedě na schůdkách, dvě plechovky džusu a posléze se mu udělalo líp. Pořádně postavil prázdné plechovky na předprseň okna, vložil pod ně ještě jednu dvacetikorunu a nastartoval. Bylo po páté, nemusí teď už moc pospíchat. Znovu uvažoval, zda je lepší přijet před večeří nebo po večeři. Ale bylo to nakonec jedno. Krajina tu byla stejně pitomá jako celou cestu sem. Česká nuda. Kopečky sem a tam, pole s obilím, pole s bramborami, pole s kukuřicí, úzké silnice, malá nevýstavná města skládající se z ohyzdných baráků z devatenáctého století a z panelové výstavby z posledního dvacetiletí, sem tam továrnička nanejvýš s pár sty lidmi, ulice bez reklamních poutačů a vývěsních štítů, žádné restaurace a slušné už vůbec ne, lidé nasupení, v nepřetržité nespokojenosti s něčím, dostali z toho úplně pitomé ksichty, hádaj se, nemluvěj spolu, stojej ve frontách i v tomhle vedru, všecko otlučené, oprýskané, na spadnutí, nevybavené, nic není k dostání a všichni to vědí a tak kradou, co můžou, jednotvárné oblečení, žádné upravené a tudíž žádné pěkné ženské, vypadá to tu tak, jak to vypadalo na Západě před třiceti-čtyřiceti lety, kdysi hned po válce, a životní úroveň jakbysmet. Pomalu že není žrádlo na lístky, ale v řadě bratrských zemí už je a tak tady na to taky dojde. A tahle krajina taky - ? Tady…
