V tomto podivném stavu, v němž se mu pletlo všechno dohromady a v němž se ovšem ubezpečoval, že to není skutečné, slyšel všelicos, jakýsi pokřik, různé hlasy, startování motorky, až jím nakonec někdo třásl a něco nesmyslného na něj volal. Probral se nerad, ale s vědomím, že je čas jít na autobus. Nad ním stál Míša, byl velice ošklivý, neholený a páchnoucí kořalkou a potem, s obličejem spíš zeleným a s naběhlýma rudýma očima a třásl jím a něco vykládal.
„Nojo“, řekl Ivan, „už jdu.“
„Neslyšíš?!“ křičel Míša hlasem ochraptělým z pití a z překouření z minulého večera. „Starej je mrtvej!“
„Tak ho klepla pepka -“ řekl Ivan. „Přežral se a přechlastal. Sám to říkal.“
„Co říkal? Co to meleš? Někdo ho zabil!“
„Zabil? Vždyť jsem s ním v noci mluvil a pil rum. Něco jed a stěžoval si, že je přecpanej. Ještě byl oblečenej. Měl jít večer spát. Takhle ho to vzalo.“
„Nic ho nevzalo. Je zabitej. Telefon je přestřiženej – Aljoša jel pro SNB do vesnice.“
„Nepovídej -?“ řekl Ivan, který se teprv opravdu probouzel. „A kdo ho -?!
„To se neví, snad zloději. Je to tam prej vykradený. Říkala Nataša. Ta ho našla a pustila bengál. Já jsem tady spal jako ty.“
„Ale já jsem nespal – já jsem tu chodil – ještě když se Aljoša vrátil a šel do bazénu a to bylo – to bylo – čtyři pětatřicet. Taky jsem si leh jen o něco pozdějc. Chtěl jsem stihnout první autobus. Kolik je?“
„Je sedm pryč. Nataša to zjistila asi před půlhodinou.“
„Nojo -“ podrbal se Ivan na hlavě-. „Tak to asi nebudu moct odjet. Půjdu se umejt. Ty bys měl taky.“
„Nepůjdem se tam ani podívat?“
„Co bych tam dělal. A vůbec se tam nemá chodit než přijde SNB.“
„Je tam krve plnej koberec.“
„To ho podřezali?“ podivil se Ivan.
„Ne, rozbili mu prej hlavu. Tys neslyšel nic? Vždyť bys to byl musel slyšet.“
„Já neslyšel nic.“
„Já jsem byl, Ivane, ožralej, mě by to nebylo vzbudilo, ale tebe jo -“
„Já jsem neslyšel nic a nemuselo mě to budit, protože jsem byl vzhůru a od takový půl jedný jsem tu chodil kolem dokola bazénu. A Ferda byl taky vzhůru – aspoň v jednu dobu. Ale nevím kolik mohlo bejt. Starej nebo Ferda chodili nějak po domě, asi zas lezli do kuchyně – nebo vlastně, když říkáš, tak to mohli bejt ti, co ho zabili -. No ale moc hluku nenadělali. A Ferda byl teda taky vzhůru. Ten by je byl moh líp slyšet. No a Nataša?“
„Nataša neslyšela nic. A Ferda je zavřenej u sebe a nevotvírá a nevotvírá.“
„Proboha, nejni snad taky -“
„Není – je slyšet, že tam je.“
„No tak proč ho -“
„Nereaguje.“
„No a nemá snad znovu záchvat?“
„Nevíme.“
„No to by se mělo zjistit ze všeho nejdřív – snad potřebuje doktora -“
„Nejni na to čas – doktora přivezou esembáci tak jako tak.“
„No to jo. Ale přece jenom -“
„Člověče, co pořád se staráš o toho blba, táta je mrtvej, člověče -“
„No, tobě by to snad mělo bejt jedno, nebo dokonce je to i lepší -“
„Ale vždyť jsme v tom!“
„V čem bychom byli? Tys tu spal a já jsem tu chodil a Aljoša byl s klukama.“
„Ale neuvěřej nám to!“
„Proč by nám neuvěřili? A kromě toho maj dnes takovou techniku, že můžou snadno aspoň zjistit, kdo tam nebyl. Jen je mrzutý, že tu musíme zůstat dýl. Jdu se umejt. A na hajzl. Ještě že to máme všecko v přístavku, teďka by nebylo dobrý lézt do domu. A kde je Nataša?“
„Nahoře u sebe. Nechce se mnou mluvit. Nechce jít dolů.“
„No jestli je u sebe a neběhá tam, co se to stalo, tak je to jedno. Jdu se umýt.
Naráz se otevřelo okno v prvním patře, vyhlédla Nataša a volala:
„Ivane, Ivane, neodjížděj, musím mluvit s Míšou -“
„Nazdar Natašo -“ řekl Ivan, „nemohu stejně odjet. A s Míšou si pojď promluvit dolů. Do domu teď nikdo nesmí.“
„Ale já chci, abys byl u toho -“
„Tak musíš chvíli počkat. Teď nemám čas“, řekl Ivan a vešel do přístavku. Zamkl se, aby mu dali pokoj a zalezl na záchod. Zapálil si první cigaretu, která chutnala naprosto palčivě a hořce a viděl, že den bude ještě pitomější než ostatní.“
