Kapitola 74
Druhého dne jsem brzy ráno dorazil do oblastní kanceláře FBI. Všude bzučely faxy, telefony a počítače a vzduch jiskřil energií – dobrou i špatnou. Bylo už celkem jasné, že Mitchell Brand není náš člověk a že to na něj nejspíš někdo nastražil.
Betsey Cavalierrová už byla zpátky po svém volném víkendu. Byla opálená, úsměv na tváři, a zdálo se, že si dobře odpočinula. Napadlo mě, kde asi byla, ale pak jsem se nechal strhnout vírem vyšetřování.
Celé tři stěny konferenční místnosti už pokrývaly možné stopy. FBI se chytala i sebeslabšího stébla. Ředitel už prohlásil před zástupci médií, že se jedná o nejrozsáhlejší vyšetřování v dějinách úřadu. Obchodní Amerika vyvíjela na FBI nesmírný tlak. Něco podobného se dělo, když Unabomber zabil začátkem devadesátých let obchodníka v New Jersey.
Strávil jsem většinu dne ve zdánlivě klimatizované zasedačce bez oken, kde jsem spolu s několika agenty a detektivy sledoval nekonečnou řadu diapozitivů podezřelých, které jsme třídili do tří kategorií: odepsaní, aktivní a mimořádně aktivní.
V šest večer svolal starší agent Walsh schůzi, na které jsme se zabývali možností, že lupiči udeří znovu. Betsey Cavalierrová tam dorazila se zpožděním. Sedla si dozadu a pozorovala dění.
Dva psychologové FBI vytvořili seznam velkých bank, pojišťovacích společností a firem na Wall Streetu, které by si Génius mohl zvolit za svůj další terč.
Jeden z psychologů, doktorka Joanna Rodmanová, prohlásila, že z těch loupeží čiší zášť a nenávist v míře, s jakou se za svou kariéru ještě nesetkala. Řekla, že pachatele těší každé vítězství nad autoritami a pravděpodobně touží po slávě a proslulosti.
Doktorka Rodmanová výklad zakončila odvážným prohlášením: „Věřím, že Génius udeří znovu. Nikdy se nesázím, ale na tohle bych vsadila.“
Většinu porady jsem seděl mlčky vzadu a poslouchal. Takhle jsem prošel Georgetownskou univerzitou a pak i Univerzitou Johna Hopkinse.
Agentka Cavalierrová však neměla nic takového ve zvyku. „Doktore Crossi, co si myslíte o možnosti, že Génius podnikne další akci?“ zeptala se, jakmile doktorka Rodmanová domluvila. „Na co byste vsadil vy?“
Promnul jsem si bradu a uvědomil si, že stejný tik jsem měl i na vysoké. Napřímil jsem se na židli.
„Ani já se obyčejně nesázím. Seznam potenciálních terčů je velmi podrobný. Souhlasím s většinou toho, co bylo řečeno. Celé to řídí jeden člověk, který na každou akci najal jiný tým.“
Mrkl jsem na Betsey a pokračoval jsem. „Myslím, že první loupežné vraždy měly všechny vyděsit. To se podařilo. Ale v případě Metro Hartfordu měl celý tým pracovat rychle a efektivně, bez krveprolití. Tady jsem nepozoroval žádnou zášť ani nenávist. Rukojmí o ničem takovém nemluvili. To se neshoduje s předchozími bankovními loupežemi. Ze skutečnosti, že nikdo nebyl zabit, bych usuzoval… že už to skončilo.“
„Třicet miliónů a dost?“ zeptala se Betsey Cavalierrová. „Tak je to?“
Přikývl jsem. „Myslím, že Génius teď chce říct: Chyť mě, jestli to dokážeš. Ale ty to nedokážeš, viď?“
