Kapitola 122
„Budete se divit, ale dal,“ řekl Francis hlasem asi o oktávu nižším než původně. „Pořád existovala nepatrná pravděpodobnost, že mě dopadnete. Pak by me čekal život ve vězení. To je naprosto nepřijatelné, to snad chápete. A to se nestane.“
„No, vlastně se na tom už pracuje,“ namítla Betsey pevně. Já už mezitím sahal po zbrani.
Francis se náhle rozběhl ke dveřím na terasu. Věděl jsem, že tudy utéct nemůže. O co se to snažil?
„Francisi, ne!“ vykřikl jsem.
Betsey a já jsme pozvedli pistole současně, ale nevystřelili jsme. Nebyl důvod ho zabíjet. Proběhli jsme dveřmi a utíkali za Francisem po zvětralých prknech terasy.
Když jsme doběhli k zábradlí, udělal doktor něco, co bych si nedokázal představit ani po všech těch letech policejní práce.
Skočil po hlavě z terasy, která byla pět podlaží nad ulicí. Bylo jisté, že si srazí vaz. Tohle nemohl přežít.
„To snad není možný!“ vykřikla Betsey, když jsme se opřeli o zábradlí a pohlédli dolů.
Ani já jsem nevěřil vlastním očím. Francis skočil do třpytivě modrého bazénu. Vyplaval na hladinu a rychlými tempy plaval k jeho vzdálenějšímu konci.
Neměl jsem na vybranou a nezaváhal jsem. Skočil jsem z terasy za Francisem.
Betsey mě následovala v těsném sledu.
Když jsme se řítili dolů, řvali jsme oba z plných plic.
Dopadl jsem na hladinu zadkem a škaredě jsem si to odpykal. Ozvalo se hlasité plácnutí a já měl pocit, že si mé vnitřnosti vyměnily místa.
Tvrdě jsem narazil na dno, ale okamžitě jsem začal pádlovat na hladinu a ke druhému konci bazénu. Snažil jsem se vyčistit si hlavu, zaostřit zrak a vymyslet nějaký plán, jak zastavit Géniův útěk.
Vylezl jsem z bazénu a viděl jsem, jak Francis vbíhá na pozemek vedlejšího domu. Sklepával ze sebe vodu jako kachna.
Betsey a já jsme se rozběhli za ním. V botách nám čvachtalo a stříkala z nich voda. Nezáleželo na tom, museli jsme ho chytit.
Francis nabíral rychlost a já ho následoval. Napadlo mě, že má na vedlejším parkovišti připravené auto –nebo možná člun v blízkém přístavu.
Na to, jak jsem se snažil, jsem se k němu přibližoval jen velmi pomalu. Francis běžel bos, ale to ho nijak nezpomalovalo.
Ohlédl se přes rameno a uviděl nás. Pak natáhl hlavu dopředu a spatřil něco, co zhatilo všechny jeho plány.
Na parkovišti před Francisem stáli tři agenti FBI. Drželi v rukou zbraně a mířili na něj. Volali, aby zastavil.
Francis zůstal stát na místě. Ohlédl se na nás a pak zpátky na ty tři agenty. Sáhl do kapsy u kraťasů.
„Francisi, nedělejte to!“ zařval jsem a běžel k němu.
On však nevytáhl zbraň. V ruce držel čirou lahvičku. Nalil si její obsah do úst.
Doktor Francis se popadl za krk. Oči vypoulil na dvojnásobek původní velikosti. Padl na kolena a pak se zhroutil na dlažbu.
„On se otrávil,“ vyhrkla Betsey. „Proboha, Alexi!“
V náhlém návalu síly se Francisovi podařilo vstát z chodníku. Vyděšeně jsme sledovali, jak se potácí po parkovišti a mává divoce rukama. U úst měl pěnu. Nakonec dopadl obličejem na stříbrný mercedes SUV. Jeho kapotu potřísnila krev.
Snažil se něco říct, ale z úst mu vycházelo jen zmučené chroptění. Z nosu se mu valila krev. Zmítal se v křečích a my mu nemohli nijak pomoci.
Na parkoviště vbíhali další agenti a obyvatelé okolních domů. Nikdo z nich nemohl pro Francise nic udělat. Zabil mnoho lidí, některé z nich otrávil. Zavraždil dva agenty FBI. Teď jsme sledovali, jak umírá, a bylo to děsivé. Trvalo to celou věčnost.
Znovu dopadl tvrdě na zem a hlavou udeřil o dlažbu. Křeče pomalu ustávaly. Strašidelně chroptěl.
Padl jsem na ruce a kolena vedle něj. „Kde je agent Doud? Kde je Michael Doud?“ ptal jsem se. „Proboha, promluvte!“
Francis na mě vytřeštil zrak a vypravil ze sebe ta poslední slova, která jsem chtěl slyšet. „Dopadli jste nepravého.“
Pak zemřel.
