Spirála zločinu (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 39

 

Tony Brophy pobýval ve čtvrtém patře Doralu. Recepční nám řekl, že je tam už týden a „koukaj z něj jenom trable“.

„Neřekla bych, že má tahle blechárna něco společného s Doralem v Miami,“ řekla Betsey, když jsme začali stoupat po zadním schodišti.

„Počkej, až uvidíš Brophyho. Dokonale sem zapadne.“ Došli jsme bez ohlášení k jeho pokoji a vytáhli zbraně. Brophy byl legitimní podezřelý v našem případu loupežných vražd. Zaklepal jsem na oprýskané dřevěné dveře. „Co je?“ zavrčel mužský hlas uvnitř. „Říkám, vo co de?“

„Washingtonská policie. Otevřete,“ zavolal. Zaslechl jsem nějaký pohyb a pak cvaklo několik zámků na dveřích. Dveře se pomalu otevřely a úzké veřeje zaplnila Brophyho postava. Měřil skoro dva metry a vážil přes metrák, na kterém se z velké části podílely vyboulené svaly. Tmavé vlasy měl oholené na ježka.

„Blbej washingtonskej polda,“ utrousil přes cigaretu bez filtru, která mu visela ze rtů. „A kdo je ta kůže s váma?“

„Já umím mluvit sama,“ upozornila Betsey Brophyho.

Hromotluk se na ni zašklebil. Zjevně se mu líbilo, jak odpověděla na jeho hrubost. „Tak jo. Mluvte.“

„Jsem starší agentka Betsey Cavalierrová z FBI,“ představila se Betsey.

„Starší agentka! Hele, jak to říkaj poldové z televize? Můžeme to zmáknout po dobrým nebo po zlým,“ řekl a vycenil překvapivě bílé zuby. Na sobě měl černé vojenské kalhoty a zašedlé Vietnamky. Od pasu nahoru byl nahý, takže jsme mohli obdivovat jeho vězeňské tetování a kudrnaté černé chlupy na hrudi.

„Já bych radši po zlém. Ale to je jenom můj názor,“ utrousila Betsey.

Brophy se obrátil na hubenou blondýnu sedící na zelené pohovce před televizí. Přes spodní prádlo měla natažené přiléhavé tričko.

„Líbí se ti tolik jako mě, Noro?“ zeptal se potetovanec blondýny.

Žena pokrčila rameny. Zjevně ji nezajímalo nic jiného než seriál v televizi. Byla nejspíš zfetovaná. Vlasy měla jak provazy a ofinu přilepenou gelem k čelu. Na obou kotnících, zápěstích a kolem krku měla vytetovaný ostnatý drát.

Brophy se otočil zpátky k Betsey a mně. „Řek bych, že z toho kouká nějakej kšeft. Takže tadle dáma je vod FBI. To znamená, že by mohla vocenit informace, který jí můžu dát.“

Betsey zavrtěla hlavou. „Raději bych je z vás vymlátila.“

Tonyho tmavé oči znovu ožily. „Fakt se mi líbí.“

Následovali jsme Brophyho k vratkému dřevěnému stolu v malé kuchyni. Sedl si obkročmo na židli a paže zkřížil na opěradle. V jedné věci měl pravdu – rozpočet Betsey Cavalierrové byl podstatně vyšší než můj.

„Musí to být ale dobrá informace,“ varovala ho.

Spiklenecky na ni zamrkal a přikývl. „Ta nejlepší, kterou můžete koupit. Z první linie. Heleďte, já se tím chlápkem, co je za těma hnusárnama v Marylandu a Virgínii, potkal. Chcete vědět, co je zač? Je to chladnokrevnej parchant. A vode mě to sedí.“

Brophy si nás měřil vychytralým pohledem. Rozhodně upoutal naši pozornost.

„Říká si Génius,“ pronesl Brophy s pomalým floridským přízvukem. „A myslí to zasrané vážně. Génius! Věřili byste tomu?

Potkal jsem ho v hotelu Sheraton na letišti. Spojil se se mnou přes jednoho mýho známýho z New Yorku,“ pokračoval dál. „Tedleten Génius toho vo mně věděl fůru. Znal všecky mý silný i slabý stránky. Věděl dokonce i tudle vo Noře a vo tom, co si píchá.“

„Myslíte, že byl policista? Vzhledem k tomu, že toho o vás tolik věděl?“ zeptal jsem se Brophyho.

Ten se zašklebil od ucha k uchu. „Ne. Na to byl moc chytrej. Možná ale s nějakejma poldama mluvil, když věděl všecko. Proto jsem si toho chlápka pořádně poslech. A taky proto, že mi nabíd příležitost se šesti nulama. A to mě teda zajímalo tutově.“

Agentka Cavalierrová a já jsme se proměnili v jedno velké ucho. Jakmile se do toho Brophy dal, nic ho už nemohlo zastavit.

„Jak vypadal?“ zeptal jsem se.

„Vy chcete vědět, jak vypadal? To je votázka za milión doláčů. Řeknu vám, jak to bylo. Když jsem přišel do toho hotelovýho pokoje, voslnily mě silný reflektory. Jako při premiéře hollywoodskýho filmu. Neviděl jsem ani hovno.“

„Ani obrysy?“ zeptal jsem se toho žvanila. „Něco jste vidět musel.“

„Jo, jeho siluetu. Měl dlouhý vlasy. Jestli si teda nenasadil paruku. Velkej nos, velký uši. Vypadal jako auťák s votevřenejma dveřma. Pokecali jsme si a říkal, že by měl zájem – ale už se nevozval. Asi si to rozmyslel.“

„A proč?“ chtěl jsem vědět. Byla to zásadní otázka. „Proč nechtěl někoho jako vy?“

Brophy na mě namířil prstem jako pistolí. „Von chce zabijáky, kámo. Já zabiják nejsem. Já jsem milovník. Jasný, Betsey?“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024