Kapitola 98
Vystoupali jsme po příkrých kamenných schodech a vešli do administrativní budovy nemocnice. Nechali jsme si ukázat cestu do kanceláře plukovníka Daniela Schofielda, ředitele ústavu.
Plukovník Schofield na nás čekal před malým soukromým pokojem. Uvnitř už byli další dva muži a drobná blondýna. „Pojďte dál,“ vybídl nás Schofield. Netvářil se zvlášť nadšeně. Jaké překvapení.
Velmi formálně nás představil lidem v místnosti. Začal Sampsonem a mnou a pak došlo na jeho spolupracovníky. Ani jeden z nich nás nevítal s otevřenou náručí.
„Tohle je paní Kathleen McGuiganová. Je to vrchní sestra na Čtyřce a Pětce, kde budete pracovat vy a pan Sampson. Tohle je doktor Padraic Cioffi. Doktor Cioffi je primářem psychiatrického oddělení. A doktor Marcuse, jeden z pěti skvělých psychoterapeutů, kteří pracují v nemocnici.“
Doktor Marcuse vlídně pokývl naším směrem. Narozdíl od sestry McGuiganové a doktora Cioffiho, kteří tam seděli s kamennými obličeji, vypadal celkem sympaticky.
„Vysvětlil jsem tuhle delikátní situaci paní McGuiganové, doktoru Cioffimu a doktoru Marcusovi. Abych k vám byl upřímný, nikdo z nás není s vaší přítomností smířený, ale chápeme, že nemáme na vybranou. Pokud se tady skrývá vrah, bezpečnost nás všech je na prvním místě. Samozřejmě musí být dopaden. To nikdo nezpochybňuje.“
„Byl tu,“ řekl jsem. „Aspoň na chvíli. A možná je tu stále.“
„Nevěřím, že je tady,“ promluvil doktor Cioffi. „Je mi líto, ale znám všechny naše pacienty a žádný z nich není geniální. Ani zdaleka. Tito lidé jsou velmi vážně nemocní.“
„Mohl by to být člen personálu, doktore,“ řekl jsem mu a sledoval jeho reakce.
„To na mém názoru nic nemění, detektive.“
Potřeboval jsem, aby spolupracovali, a bylo mi jasné, že by nebylo špatné se s nimi spřátelit. „Detektiv Sampson a já se to tady pokusíme zvládnout tak rychle, jak jen bude v našich silách,“ řekl jsem. „Máme důvod věřit, že námi hledaný vrah je, nebo aspoň po nějakou dobu byl pacientem této nemocnice. Nevím, jestli to nějak usnadní situaci, ale jsem psycholog. Působím jako psychologický poradce McLeanovy nemocnice a Institutu pro život. Myslím, že bych mohl dobře zapadnout do místního dění.“
Sampson nemohl zůstat pozadu. „Jo, a já jednou dělal poslíčka na nádraží Union. Taky sem dobře zapadnu. Můžu nosit kufry.“
Představitelé nemocnice se nezasmáli a neřekli ani slovo. Sestra McGuiganová a doktor Cioffi si Sampsona, který se opovážil zlehčit vážnost situace, změřili nevraživými pohledy.
Došlo mi, že na ně budu muset jít úplně jinak, pokud mám dosáhnout vůbec nějakých výsledků. „Je tady v nemocnici k dispozici anectine nebo marplan?“ zeptal jsem se přítomných.
Doktor Cioffi pokrčil rameny. „Zajisté. Ale proč se na tyhle léky ptáte?“
„Anectinem byli zabiti lidé, kteří s tím vrahem pracovali na první loupeži. Ví toho hodně o jedech a zdá se, že se rád dívá, jak lidé umírají. Další gang, který najal, nebyl nikdy nalezen a domníváme se, že jsou ti lidé také mrtví. Detektiv Sampson a já budeme muset nahlédnout do zdravotních materiálů všech pacientů a ve vybraných případech projít i denní karty. Dnes budeme pracovat od sedmi do půl čtvrté.“
Plukovník Schofield zdvořile přikývl. „Očekávám, že budou všichni s těmito detektivy plně spolupracovat. Uvnitř nemocnice by se mohl skrývat vrah. Je to možné, nikoliv však pravděpodobné.“
V sedm hodin jsme se Sampsonem zahájili naši směnu v Hazelwoodu. Já byl psycholog a on poslíček. A Génius? Kdo byl on?
