Spirála zločinu (James Patterson)

Kapitola 49

Kousl jsem se do jazyka. Takhle to mezi námi chodilo už celé měsíce. Všiml jsem si, že Christine má zarudlé oči. Plakala.

„Ty teď pracuješ na dalších vraždách, Alexi. Nejspíš je to tak v pořádku – je to tvůj život. A jsi zjevně dobrý ve své práci.“

Nemohl jsem mlčet. „Nabízel jsem, že u policie skončím a otevřu si soukromou praxi. Myslel jsem to vážně, Christine.“

Zamračila se a zavrtěla hlavou. „Jaká pocta.“

„Nechci se s tebou hádat,“ řekl jsem. „Promiň, pokračuj. Nechtěl jsem tě přerušit.“

„Tady ve Washingtonu už žít nemohu. Ve dne v noci mám strach. Jsem vyděšená. Nemůžu už ani chodit do školy. Mám pocit, jako bych přišla o celý svůj dosavadní život. Nejdřív zemřel George a pak ten únos. Bojím se, že se pro mě Shafer vrátí.“

Musel jsem promluvit. „Nevrátí, Christine.“

„Tohle neříkej!“ zvýšila hlas. „Nevíš to jistě. Ani nemůžeš.“

Cítil jsem, jak se mi svírá hruď. Nebyl jsem si jistý, kam tím Christine miří, ale zdálo se, že je na pokraji zhroucení. Stejně jako té noci, kdy se jí zdálo, že k ní přišel Shafer.

„Chci se odstěhovat z Washingtonu,“ řekla. „Odejdu, až skončí školní rok. Nechci, abys věděl, kam jdu. Nechci, abys mě hledal. Prosím, nesnaž se ke mně chovat jako detektiv, Alexi. Nebo jako psychiatr.“

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Nic takového jsem nečekal. Beze slova jsem tam stál a zíral na ni. Nevím, jestli jsem se kdy v životě cítil tak zdrcený, tak smutný a sám.“

„A co naše dítě?“ vypravil jsem ze sebe nakonec chraptivým šepotem.

Z jejích krásných očí se náhle začaly řinout slzy. Christine začala vzlykat a roztřásla se. „Nemůžu vzít Alexe s sebou. Ne v tom stavu, v jakém jsem. Chlapeček musí zůstat nějakou dobu s tebou a Nanou.“

Chtěl jsem něco říct, ale nevydal jsem ani hlásku. Christine se mi na krátký okamžik zahleděla do očí. Její pohled byl plný žalu a bolesti. Pak se obrátila a zašla do domu. Zmizela uvnitř.