Kapitola 54
NĚkolik následujících hodin jsem strávil v nemocnici s Jannií. Opět mi vyprávěla, že se chce stát doktorkou, a zdálo se, že už na tom začala pracovat. S potěšením používala termíny jako pilocytický astrocytom (její nádor), protrombin (protein přítomný při tvorbě krevní sraženiny) a kontrastní látka (barvivo používané při CT vyšetření, které toho rána absolvovala).
„Už jsem zpátky,“ oznámila Jannie nakonec. „A tenhle nový a vylepšený model je mnohem lepší než ten starý.“
„Možná by ses měla pustit spíš do reklamy, až vyrosteš,“ škádlil jsem ji. „Pracovat pro J. Waltera Thompsona nebo Younga a Rubicama v New Yorku.“
Nafoukla pusu a zatvářila se, jako by právě kousla do citrónu. „Doktorka Janelle Crossová. Zapamatuj si, kdes to slyšel poprvé.“
„Bez starostí,“ ujistil jsem ji. „Na nic z tohohle nikdy nezapomenu.“
Kolem jedné hodiny jsem se vrátil do krizového centra v pobočce FBI na Čtvrté ulici. Po schůzce s Pollettem a Burnsem mi bylo jasné, že budeme pracovat až do noci. Na případu dělalo více než sto agentů a dalších asi šedesát detektivů washingtonské policie.
Na nástěnce v konferenční místnosti v druhém patře viselo několik dalších podezřelých. Byli to bankovní lupiči se schopnostmi kvalifikujícími je pro akce tohoto formátu. Prostudoval jsem si seznam a udělal si několik poznámek.
Mitchell Brand byl podezřelý z několika nevyřešených loupeží v D. C. a okolí. Stephen Schnurmacher stál přinejmenším za dvěma úspěšnými bankovními loupežemi v oblasti Philadelphie. Jimmy Doud byl barman v Bostonu, který vyloupil několik bank v Nové Anglii, ale nebyl nikdy dopaden. Victor Kenyon soustředil své úsilí na střední Floridu. Všichni dělali banky a ani jeden z nich nebyl ještě dopaden. Byli chytří a rozuměli své práci. Byli to však géniové?
Celý můj dlouhý den na Čtvrté ulici byl mimořádně frustrující. Odbyl jsem si několik telefonních hovorů týkajících se podezřelých, zvláště Mitchella Branda, který pracoval v D. C. Bylo skoro půl dvanácté večer, když jsem se poprvé podíval na hodinky.
Za celé odpoledne jsem neměl příležitost si promluvit s Betsey Cavalierrovou. Než jsem toho večera odjel domů, zamířil jsem k jejímu stolu, abych se s ní rozloučil. Ještě pracovala. Mluvila právě s několika agenty, ale pokynula mi, abych počkal.
Když propustila kolegy, přistoupila ke mně. Stále se jí dařilo vypadat čerstvě a ve střehu a já přemýšlel, jak to dělá.
„Metropolitní policie má několik stop, které vedou k Mitchellu Brandovi,“ řekl jsem jí. „Jeho sklony k násilí stačí na to, aby mohl být zapletený v některé z našich loupeží.“
Náhle zívla. „Tohle je nejdelší den mého života. Páni! Jak se má Jannie?“ zeptala se. Její otázka mě překvapila a zároveň potěšila.
„Ta se má dobře, nebo spíš skvěle. Snad ji pustí brzy domů. Rozhodla se, že z ní bude doktorka.“
„Co takhle zajít na skleničku, Alexi?“ navrhla. „Je to výstřel naslepo, ale mám pocit, že si potřebuješ s někým promluvit. Tak proč by sis nepromluvil se mnou?“
Musím přiznat, že mi ta nabídka vyrazila dech. Stěží jsem ze sebe vypravil odpověď. „To bych rád, ale dneska ne. Necháme to na jindy?“
„Jasně, chápu. V pořádku, necháme to na jindy,“ řekla, ale postřehl jsem, že jí přes obličej přelétl záblesk zklamání.
Tohle bych od agentky Betsey Cavalierrové nikdy nečekal. Projevila zájem o mou rodinu. A byla zranitelná.
