PRVNÍ NOC
1.
Seděl jsem na posteli ve svém bytě v Culver City a sledoval jsem, jak hrají Lakers, bez zvuku, a přitom jsem se snažil učit slovíčka na hodinu japonštiny pro začátečníky.
Byl to klidný večer; dceru jsem dal spát kolem osmé. Na posteli jsem měl magnetofon a rozjásaný ženský hlas pronášel věty jako: „Ahoj, jsem policista. Mohu býti nápomocen?“ a „Prosím, dejte mi jídelní lístek.“ Po každé větě žena udělala pauzu, abych to zopakoval japonsky. Koktal jsem, jak jsem nejlépe uměl. Pak řekla: „Obchod se zeleninou je zavřen. Kde je pošta?“ Takové věci. Někdy bylo těžké soustředit se, ale snažil jsem se. „Pan Hayashi má dvě děti.“
Snažil jsem se odpovědět. „Hayashi-san wa kodomo ga fur… futur…“ Zaklel jsem. Ale to už ženský hlas zase pokračoval.
„Tento nápoj není vůbec velmi dobrý.“
Otevřenou učebnici jsem měl na posteli, vedle pana Bramborová Hlava, kterého jsem dal zase dohromady pro svou dceru. Leželo tam i album fotografií a fotky z oslavy jejích druhých narozenin. Uplynuly od ní už čtyři měsíce, ale ještě jsem fotky nedal do alba. Nějak na to stále nezbýval čas.
„Ve dvě bude schůze.“
Fotky na posteli už neodrážely skutečnost. Po čtyřech měsících vypadala Michelle úplně jinak. Byla větší; vyrostla z drahých šatů, které jí na oslavu koupila moje bývalá žena – z černého sametu s bílým krajkovým límcem.
Na fotografiích hraje má bývalá manželka význačnou roli – drží dort, když Michelle sfoukává svíčky, pomáhá jí rozbalovat dárky. Vypadá jako obětavá matka. Dcera žije vlastně se mnou a má bývalá žena ji moc často nevídá. Na víkendové návštěvy přichází jen občas a vynechává placení alimentů. Ale podle fotografií z oslavy narozenin by to nikdo nikdy neřekl.
„Kde je záchod?“
„Mám auto. Můžeme jet spolu.“
Pokračoval jsem v učení. Oficiálně jsem byl ovšem ve službě: příslušník Speciálních služeb – na telefonu pro velitelství divize ve městě. Ale devátého února byl klidný čtvrtek a neočekával jsem, že se toho bude moc dít. Do devíti mně volali jen třikrát.
Speciální služby zahrnují diplomatickou sekci policejního sboru; zabýváme se problémy s diplomaty a slavnými osobnostmi, obstaráváme tlumočníky a prostředníky pro cizí státní příslušníky, kteří přijdou z nějakého důvodu do styku s policií. Je to rozmanitá, ale ne lopotná práce. Když sloužím u telefonu, můžu čekat půl tuctu žádostí o pomoc, z nichž žádná nevyžaduje okamžitý zákrok. Málokdy musím vyjet. Je to mnohem méně náročné než se starat o styk s novináři, což jsem vykonával před svým vstupem do Speciálních služeb.
Tak či onak, devátého února večer se první telefonát týkal Fernanda Consecy, chilského vicekonzula. Zastavil ho hlídkový vůz; Ferny byl příliš opilý, aby mohl jet, ale oháněl se diplomatickou imunitou. Řekl jsem hlídce, aby ho odvezli domů, a poznamenal si, že si mám ráno zase stěžovat na konzulátu.
O hodinu později volali detektivové z Gardeny. Zatkli podezřelého ze střílení v restauraci, který mluvil jen samoansky, a chtěli tlumočníka. Řekl jsem, že bych ho mohl sehnat, ale že všichni Samoánci mluví anglicky; země je už léta americkým poručenským územím. Detektivové řekli, že to vyřídí sami. Pak mně zavolali, že televizní přenosové vozy na koncertu v Aerosmithu blokují požární jízdní pruhy; řekl jsem policistům, ať zavolají hasiče. Další hodinu byl klid. Vrátil jsem se ke své učebnici a melodickému hlasu ženy, která říkala věci jako: „Včerejší počasí bylo deštivé.“
Potom zavolal Tom Graham.
„Jsou to ti zasraní Japončíci,“ spustil Graham. „Nemůžu uvěřit, že vytahujou ty sračky. Raději sem přijeď, Petey-san. Figuero jedenáct set, roh Sedmé. Je to nová budova společnosti Nakamoto.“
„O co kráčí?“ Musel jsem se zeptat. Graham je dobrý detektiv, ale rozčiluje se a často věci nafukuje.
„Jde o to, že ti zasraní Japončíci požadujou styčnýho důstojníka ze Speciálních služeb. Což jsi ty, kámo. Říkají, že policie nemůže pokračovat, dokud se sem nedostaví styčnej důstojník.“
„Nemůže pokračovat? Proč? Co máte?“
„Mrtvolu,“ řekl Graham. „Běloška,…
