13.
747 zahučela nízko nad námi, její přistávací světla zářila v mlze. Přeletěla blikající neónový nápis GIRLS! GIRLS! ZCELA NAHÉ! GIRLS! Bylo kolem půl dvanácté, když jsme tam vešli.
Nazvat Club Palomino striptýzovou putykou znamenalo lichotit mu. Byl to adaptovaný kuželník se stěnami pomalovanými kaktusy a koňmi. Zdál se menší, než se jevil zvenku. Žena ve stříbrných roztřepených minikalhotkách, která vypadala skoro na čtyřicet, tančila neúnavně v oranžovém světle. Zdála se stejně unuděná jako zákazníci sklonění nad mrňavými růžovými stolečky. Číšnice nahoře bez procházely zakouřeným lokálem. Hudbu z magnetofonu provázelo hlasitý šum.
Chlápek hned za dveřmi prohlásil: „Dvanáct doláčů. Dva drinky jsou minimum.“ Connor ukázal odznak. Chlápek řekl: „Dobrá, prima.“
Connor se rozhlédl. „Nevěděl jsem, že sem chodí Japonci.“ Viděl jsem tři byznysmeny v modrých oblecích sedět u stolku v koutě.
„Jen zřídka,“ řekl vyhazovač. „Víc se jim líbí Star Strip ve středu města. Víc lesku, víc cecků. Řekl bych, že tito chlápci se ztratili svému průvodci.“
Connor přikývl. „Sháním Teda Colea.“
„U baru. Chlapík s brýlemi.“
Ted Cole seděl u baru. Baloňák zakrýval jeho uniformu ochranky firmy Nakamoto. Civěl na nás tupě, když jsme k němu přisedli.
Přišel k nám barman. „Dvě piva Bud.“
„Bud není. Může být Asahi?“
„Dobrá.“
Connor ukázal odznak. Cole zavrtěl hlavou a odvrátil se od nás. Hleděl pozorně na striptérku.
„Nic nevím.“
Connor se zeptal: „O čem?“
„O ničem. Starám se jenom o sebe. Mám po službě.“ Byl trochu opilý.
Connor se tázal: „Kdy jste odešel ze služby?“
„Dnes večer jsem odešel brzy.“
„A pročpak?“
„Žaludeční potíže. Mám vřed, někdy mne zlobí. Tak jsem odešel dřív.“
„Kdy?“
„Nejpozději ve čtvrt na devět.“
„Máte píchačky?“
„Ne. Žádné píchačky.“
„A kdo to vzal za vás?“
„Byl jsem vystřídán.“
„Kým?“
„Svým nadřízeným.“
„Kdo to je?“
„Neznám ho. Japonec. Nikdy předtím jsem ho neviděl.“
„Je to váš nadřízený a nikdy předtím jste ho neviděl?“
„Nový chlapík. Japonec. Neznám ho. A co vlastně ode mne chcete?“
„Jenom položit pár otázek,“ řekl Connor.
„Nemám co tajit,“ prohlásil Cole.
Jeden z Japonců sedících u stolu přišel k baru. Postavil se blízko k nám a ptal se barmana: „Jaké máte cigarety?“
„Marlboro,“ odpověděl barman.
„Ještě nějaké jiné?“
„Možná Kool. Musím se podívat. Ale vím, že máme Marlboro, chcete je?“
Ted Cole civěl na Japonce. Zdálo se, že ten si ho nevšímá. „Kent?“ ptal se Japonec. „Máte nějaké lehké cigarety Kent?“
„Ne. Kentky ne.“
„Dobrá, vezmu si Marlboro,“ řekl Japonec. „Marlboro jsou dobré.“ Otočil se a usmál se na nás. „Tohle je země Marlbor, správně?“
„Naprosto správně,“ přisvědčil Connor.
Cole se chopil svého piva a usrkával. Všichni jsme mlčeli. Japonec ťukal rukama do pultu v rytmu hudby. „Báječné místo,“ pravil. „Má zvláštní atmosféru.“
Přemýšlel jsem, o čem mluví. Byl to pajzl.
Japonec se posadil na barovou židličku vedle nás. Cole si prohlížel svou sklenici piva, jako kdyby nikdy předtím žádnou neviděl. Otáčel jí v rukách a dělal kroužky na pultu.
Barman přinesl cigarety a Japonec hodil na pult pětidolarovku. „Drobné si nechte.“ Roztrhl krabičku a vytáhl jednu cigaretu. Usmál se na nás.
Connor vyndal svůj zapalovač aby mu zapálil. Když se muž naklonil nad plamen, řekl: „Doko kaisha ittenno?“ Muž zamrkal. „Prosím?“
„Wakanne no?“ zeptal se Connor. „Doko kaisha ittenno?“
Muž se usmál a sklouzl z barové židličky. „Soro soro ikanakutewa. Shitsurei shimasu.“ Maloučko pokynul a šel přes místnost zpět ke svým přátelům.
„Dewa mata,“ dodal Connor. Přesedl si na stoličku, kde seděl Japonec.
Cole se zeptal: „O čem jste to mluvili?“
„Jenom jsem se ho ptal, pro jakou společnost pracuje,“ odpověděl Connor. „Ale nechtěl mluvit. Myslím, že se chtěl vrátit ke svým přátelům.“ Connor prohmatal rukama spodní stranu barové desky. „Zdá se, že je čistá.“
Connor se obrátil na Coleho a pokračoval. „No, pane Cole. Říkal jste, že vás vystřídal váš nadřízený. Kdy to bylo?“
„V osm patnáct.“
„A vy …
