TŘETÍ DEN
54.
Titulek v novinách zněl: ÚTOK VIETNAMSKÉHO GANGU VE WESTSIDE. Článek uvádčl, že Peter Smith, příslušník Speciálních služeb MPLA, se stal terčem brutálního zákeřného útoku gangu z Orange County, známého jako Bitch Killers. Poručík Smith byl zasažen dvěma výstřely, než na místo dorazily policejní posily, které útočící mladíky rozehnaly. Nikdo z podezřelých nebyl zadržen živý. Ale dva byli při přestřelce zabiti.
Četl jsem noviny ve vaně, namáčel jsem si bolavá záda. Měl jsem dvě velké ošklivé zhmožděniny po obou stranách páteře. Bolely i při dýchání.
Michelle jsem poslal na víkend ke své matce do San Diega, než se záležitost vyjasní. Elaine ji tam pozdě v noci odvezla.
Pokračoval jsem ve čtení.
Podle článku to byli Bitch Killers, kdo přišli před týdnem k dvouletému černošskému chlapci, Rodneyovi Howardovi, a střelili ho do hlavy, když si hrál na tříkolce v zahrádce před svým domem v Inglewoodu. O této záležitosti se říká, že měla sloužit jako zkouška pro přijetí do gangu, a její brutalita vyvolala pozdvižení a pochyby, zda je MPLA schopna vypořádat se s násilnostmi gangů v Jižní Kalifornii.
Před mými dveřmi byla zase spousta reportérů, s žádným z nich jsem však nemluvil. Telefon neustále zvonil, ale nechal jsem ho zapnutý na záznamník. Jenom jsem seděl ve vaně a snažil se rozhodnout co udělat.
Uprostřed dopoledne jsem zavolal Kenovi Shubikovi do LA Times.
„Říkal jsem si, kdy se ozveš,“ prohlásil. „Musíš být spokojen.“
„S čím?“
„S tím, že jsi naživu. Ti nezletilci jsou vrazi.“
„Myslíš vietnamské hochy z včerejší noci? Mluvili japonsky.“
„Ne.“
„Ano, Kene.“
„My jsme ten článek nenapsali správně?“
„Ve skutečnosti ne.“
„Tohle to vysvětluje,“ prohlásil.
„Vysvětluje co?“
„Byl to Lišákův článek. A Lišák dnes páchne. Dokonce se povídá, že dostane vyhazov. Nikdo si to nedokáže vysvětlit, ale něco se tady děje. Někdo z hlavních editorů má znenadání osinu v zadku kvůli Japonsku. V každém případě, začínáme se seriálem článků zabývajících se japonskými korporacemi v Americe.“
„Ale, jo?“
„Ovšem z dnešních novin to nikdo nepozná. Viděls obchodní sekci?“
„Ne, proč?“
„Darley-Higgins oznámil prodej MicroConu firmě Akai. Je to na čtvrté straně. Dvoucentimetrový sloupek.“
„To je vše?“
„Nejspíš to za víc nestojí. Jenom další americká společnost prodaná Japoncům. Kontroloval jsem to. Od roku 1987 Japonci koupili sto osmdesát amerických společností se špičkovou technologií a elektronikou. Už to není nic mimořádného.“
„Ale noviny začínají s vyšetřováním?“
„Říká se to. Nebude to snadné, protože všechny emocionální ukazatele klesají. Rovnováha plateb s Japonskem klesá. Samozřejmě to lépe jenom vypadá, protože k nám nevyvážejí tolik aut. Vyrábějí je tady. A pronajali výrobu malým dravcům, takže deficity se objevují u nich, ne u Japonců. Zvýšili nákup pomerančů a dřeva, aby to vypadalo lépe. V zásadě s námi zacházejí jako s nevyvinutou zemí. Importují naše suroviny. Ale nekupují naše hotové výrobky. Říkají, že nevyrábíme nic, co chtějí.“
„Možná nevyrábíme, Kene.“
„Řekni to soudci.“ Vzdychl si. „Ale nevím, jestli na tom veřejnosti záleží. To je otázka. Dokonce i u daní.“
Cítil jsem se trochu otupěle. „Daní?“
„Děláme velký seriál o daních. Vláda si konečně všímá, že Japonci tady hodně podnikají, ale moc daní v Americe neplatí. Někteří neplatí nic, což je směšné. Upravují své zisky tím, že předřazují japonské díly, které jejich americké montážní továrny dovážejí. Je to nehorázné, ovšem americká vláda nikdy nebyla příliš rychlá, aby dala Japonsku pokutu. A Japonci utratí půl miliardy ročně ve Washingtonu, aby všechny udrželi v klidu.“
„Ale vy budete o daních psát?“
„Jo. A zajímáme se o Nakamoto. Ze svých zdrojů se dovídám, že na ni bude podána žaloba za ovlivňování cen. Ovlivňování cen je název hry, kterou tu hrají japonské společnosti. Sestavil jsem seznam mimosoudních vyrovnání. Nintendo v roce 1991, ovlivňování cen. Mitsubishi ve stejném roce, ovlivňování cen televizorů. Panasonic v roce 1989. Minolta …
