Vycházející slunce (Michael Crichton)

55.

Poskakovali jsme přes výmoly na dálnici k Santa Monice, jeli jsme do středu města. Odpolední obloha byla šedá; vypadalo to na déšť. Záda mě bolela. Connor se díval z okna, pobrukoval si.

Ve všem tom vzrušení jsem zapomněl na Theresin telefonát z předchozího večera. Řekla, že se dívala na poslední část pásky a myslela si, že je tam problém.

„Mluvil jste s ní?“

„S Theresou? Krátce. Trochu jsem jí poradil.“

„Včera večer říkala, že je nějaký problém s páskou.“

„Jo? Mně se o tom nezmínila.“

Měl jsem pocit, že mi neříká pravdu, ale v zádech mi cukalo a neměl jsem náladu, abych ho přitlačil. V jistých situacích jsem si myslel, že se z něj stal Japonec. Choval se stejně zdrženlivě a tajnůstkářsky.

„Nikdy jste mi neřekl, proč jste odjel z Japonska.“

„Ach, to.“ Vzdychl si. „Měl jsem práci, dělal jsem pro korporaci. Poradce pro bezpečnostní záležitosti. Ale nevyšlo to.“

„Proč ne?“

„No, práce byla v pořádku. Byla fajn.“

„Tak co nevyšlo?“

Zavrtěl hlavou. „Většina lidí, kteří žili v Japonsku, odjíždí se smíšenými pocity. V mnoha směrech jsou Japonci nádherní lidé. Jsou pracovití, inteligentní, mají smysl pro humor. Jsou opravdu poctiví. Jsou také největšími rasisty na celé zeměkouli. Proto pořád obviňují každého druhého z rasismu. Jsou tak předpojatí, že předpokládají, že všichni ostatní musí být také rasisty. A život v Japonsku… po čase jsem toho měl dost, jak to tam chodí. Měl jsem dost toho, že ženy přecházely na druhou stranu ulice, když mě v noci viděly jít naproti. Měl jsem dost toho, že poslední dvě místa obsazovaná v metru byla místa vedle mne. Měl jsem dost toho, jak se letuška ptala japonských cestujících, nevadí-li jim, že vedle nich bude gaijin; předpokládala, že nerozumím, co říká, protože mluvila japonsky. Měl jsem dost pocitu vyloučení, subtilního povýšeného jednání, vtipů za mými zády. Měl jsem dost toho, že jsem byl negr. Prostě jsem… toho měl dost. Vzdal jsem to.“

„Zní to, jako byste je doopravdy neměl rád.“

„Ne,“ odporoval Connor. „Mám hodně japonských přátel, kteří pracují v Americe, a pro ně je také obtížné žít tady. Rozdíly působí oběma směry. Cítí se vyloučeni. Lidé si vedle nich také nesednou. Ale mí přátelé vždycky žádají, abych nezapomínal, že jsou především lidské bytosti, až potom Japonci. Naneštěstí, podle mých zkušeností, to není vždy pravda.“

„Chcete říct, že jsou především Japonci.“

Pokrčil rameny. „Rodina je rodina.“

Zbytek cesty jsme mlčeli.