8
Svět se scvrkával, jako se scvrkává vždycky, když se blížíme vyčerpání a práci ještě stále nemáme hotovou, dokonce ani zdaleka hotovou. Henryho život se zhustil do čtyř prostých, neustále se opakujících pohybů: pumpování rukama na hůlkách a posunování lyží po sněhu. Bolesti ve všech částech těla utichly, přinejmenším pro tuto chvíli, a Henry vstoupil do jiného stavu vědomí. Vzpomínal, že jen jednou se mu přihodilo něco alespoň vzdáleně podobného, kdysi na střední škole, kdy hrál pivota první pětky basketbalového družstva Derryských Tygrů. V průběhu nesmírně důležitého zápasu před šampionátem se třem z jejich čtyř nejlepších hráčů bůhvíjak podařilo vykoledovat si vyloučení, ještě než uplynuly první tři minuty třetí čtvrtiny. Trenér nechal Henryho po celý zbytek hry na hřišti – neměl jedinou chvilku oddychu kromě timeoutů a výletů za pomezní čáru. Vydržel to, ale v okamžiku, kdy se rozezněl závěrečný bzučák a celou záležitost ukončil (Tygři dostali potupně na frak), už se vznášel v jakémsi šťastném snu. V polovině chodby k chlapecké šatně mu nohy vypověděly službu a on se s přitroublým úsměvem na tváři sesunul k zemi, zatímco jeho spoluhráči, odění do červených výjezdních dresů, se jen smáli a chechtali a tleskali a hvízdali.
Tady nikdo netleskal ani nehvízdal; tady se ozýval jen vytrvalý rachot střelby na východě. Teď už možná trochu slábl, ale přesto jej bylo stále poměrně dobře slyšet.
Mnohem zlověstněji však zněly občasné výstřely odkudsi zepředu. Že by od Gosselina? To se dalo těžko odhadnout.
Náhle si uvědomil, že si prozpěvuje jednu ze svých nejméně oblíbených písniček od Rolling Stones: „Sympathy for the Devil“ (Zatracené dobře jsem se postaral, aby si Pilát omyl ruce a Jeho osud zpečetil, tisíceré díky, byli jste skvělé publikum, dobrou noc). Ale pak se přinutil s tím pobrukováním přestat, protože se mu do písně začaly motat vzpomínky na Jonesyho v nemocnici, Jonesyho, jak vypadal letos v březnu, nejen vyzáblý, ale celý jaksi menší, jako by se jeho překvapené a pobouřené tělo stáhlo samo do sebe, aby kolem sebe vytvořilo nějaký ochranný štít. Henrymu Jonesy tehdy připadal jako někdo, kdo možná zemře, a přestože nakonec nezemřel, Henry si nyní uvědomil, že právě někdy v té době se začal opravdu vážně zabývat myšlenkami na sebevraždu. Do alba obrazů, jež ho pronásledovaly uprostřed noci – modrobílé mléko stékající po bradě jeho otce; obří zadek Barryho Newmana, nacpaný do těsných kalhot, jenž se celý třese, když jeho majitel prchá z Henryho ordinace; Richie Grenadeau, který strká plačícímu a téměř nahému Dudditsi Cavellovi psí lejno a říká mu, ať ho sežere, že ho musí sežrat –, teď přibyl ještě obraz Jonesyho vyzáblé tváře a nechápavých očí, Jonesyho, jenž byl zcela nepochopitelně a bezdůvodně sražen na ulici, Jonesyho, který vypadal akorát tak připravený obout si lakýrky a dát tomuhle světu sbohem. Říkali sice, že je ve stabilizovaném stavu, ale Henry si dokázal v očích svého přítele přečíst pravdu. Sympathy for the devil? Soucit s ďáblem? Ale prosím vás. Neexistuje žádný bůh, žádný ďábel, žádný soucit. Jakmile si tohle uvědomíte, hned jste v maléru. Vaše dny coby životaschopného, platícího zákazníka v tom obřím panoptiku zvaném Kulture Amerika jsou sečteny.
Zaslechl sám sebe, jak si znovu prozpěvuje – Co vás mate však, je podstata té mé hry –, a přiměl se přestat. Ale co by si tedy zazpíval? Něco opravdu bezmyšlenkovitého. Bezmyšlenkovitého a nesmyslného a příjemného, něco, z čeho Kulture Amerika jen čiší. A co třeba tu od Pointer Sisters? Ta je přece docela dobrá.
S pohledem upřeným na šoupající se lyže a souběžné brázdy, jež tu zůstaly po skútru, si začal zpívat. Brzy už monotónním, nemelodickým šepotem omílal jedno a totéž pořád dokola, zatímco mu pot máčel oblečení a z nosu mu stékal čistý hlen, jenž posléze zamrzal na horním rtu: „I know we can make it, I know we can, we can work it out, yes we can-can yes we can yes we can…“
Lepší. Mnohem lepší. Všechno to kankánové utvrzování, že „my můžeme“, yes…
