Pavučina snů (Stephen King)

„Freddy.“

„Ano, šéfe.“

„Na Owena Underhilla si musíme dávat pozor.“

„Dobře.“

„Kdybychom potřebovali narychlo odletět – myslím naše Císařské údolí –, Underhill zůstane tady.“

Freddy Johnson neodpověděl, jen přikývl a věnoval se řízení vrtulníku. Fajn kluk. Ví, na kterou stranu hranice patří, na rozdíl od některých.

Kurtz se k němu otočil.

„Freddy, dovez nás zpátky k tomu bohem zapomenutému koloniálu a nešetři přitom koně. Chci tam být aspoň o patnáct minut dřív než Owen a Joe Blackey. Ještě lépe o dvacet, pokud to půjde.“

„Ano, šéfe.“

„A chci bezpečné satelitní spojení s Cheyenne Mountain.“

„Máte ho mít. Dejte mi pět minut.“

„Zkrať to na tři, frajere. Zkrať to na tři.“

Kurtz se pohodlně usadil a sledoval borovicový les pod sebou. Tolik stromů, tolik divoké zvěře a ani človíčka – většina lidí tu v tuhle roční dobu nosila oranžovou. A za týden – možná už za dvaasedmdesát hodin – tady bude mrtvo jako v měsíčních horách. Vážně škoda, ale co, jestli je v Maine něčeho opravdu dostatek, tak jsou to lesy.

Kurtz roztočil na vztyčeném prstu papírovou čepici. Však on ji Owenu Underhillovi nasadí, a pokud možno se postará, aby Underhill ještě před tím vypustil duši.

„Jenom si chtěl poslechnout, jestli se něco nezměnilo,“ utrousil Kurtz poklidně.

Freddy Johnson, který dobře věděl, kde je jeho místo, neřekl ani slovo.