3
Vstup do rozlehlé oblasti kolem přehrady Quabbin vymezovaly dva kamenné sloupky. Za nimi se cesta zužovala do jediného obousměrného pruhu a Henryho přepadl pocit, že se kruh uzavřel. Nebyl v Massachusetts, ale v Maine, a přestože cedule hlásala, že se jedná o příjezdovou silnici k přehradě, ve skutečnosti to byla znovu Výseková. Podvědomě vzhlédl k olověnému nebi a zpola očekával, že tam spatří poskakující světla. Místo toho zahlédl orla bělohlavého, který prolétal tak nízko nad nimi, že by se ho snad mohl dotknout. Přistál na spodní větvi jedné borovice a sledoval, jak projíždějí kolem.
Duddits zvedl hlavu, kterou měl dosud opřenou o chladné sklo, a oznámil: „An Erý de ešky.“
Henryho srdce poskočilo. „Owene, slyšel jsi to?“
„Slyšel,“ potvrdil Owen a ještě trochu hummer popohnal. Mokrý sníh pod koly byl stejně zrádný jako led, a navíc už nejeli po státní silnici, ale po lesní cestě, vlastně jen dvou vyježděných kolejích směřujících na sever k přehradě.
My za sebou taky necháváme koleje, pomyslel si Henry. Jestli se Kurtz dostane až sem, už nebude potřebovat telepatii.
Duddits zasténal, sevřel si břicho a celý se otřásl. „Ený, mně patně. Duddits patně.“
Henry pohladil jeho bezvlasé čelo. Vůbec se mu nelíbilo, jak hicuje. Co přijde teď? Nejspíš záchvat. A bude-li silný, může to vzhledem k celkovému oslabení být taky jeho poslední. A Bůh ví, že by to pro něj znamenalo vysvobození. Milosrdenství. Přesto pomyšlení na něco takového bolelo. Henry Devlin, potenciální sebevrah. A místo něj temnota polykala jeho přátele jednoho po druhém.
„Vydrž, Dudsi. Už je to skoro za námi.“ Jenže ve skutečnosti měl dojem, že tu nejtěžší část mají teprve před sebou.
Duddits znovu otevřel oči. „An Erý – ce ateknul.“
„Cože?“ zeptal se Owen. „Tohle jsem nechytil.“
„Říká, že pan Šedý se zaseknul,“ vysvětlil Henry a nepřestával při tom hladit Dudditse po čele. V duchu si přál, aby na něm rostly vlasy, které by mohl pohladit, a vzpomněl si na doby, kdy tam opravdu byly. Dudditsovy nádherné blonďaté vlasy. Jeho pláč jim vždycky způsoboval bolest, zařezával se jim do lebky jako tupá čepel, ale jakým štěstím je naopak naplňoval jeho smích – stačilo, abyste zaslechli smích Dudditse Cavella a na okamžik jste znovu uvěřili ve staré lži: že život je dobrý, že životy chlapců a mužů, dívek a žen, mají nějaký smysl. Že kromě temnoty existuje taky světlo.
„Proč toho psa prostě jen nehodí do přehrady?“ zeptal se Owen. Už chraptěl únavou. „Proč je přesvědčený, že se s ním musí vláčet až k té šachtě 12? Jenom kvůli té Rusce?“
„Myslím, že přehrada mu nestačí,“ odpověděl Henry. „Vodojem by mu vyhovoval, ale akvadukt je ještě lepší. Je to střevo dlouhé pětašedesát mil. A šachta 12 jsou ústa. Dudditsi, můžeme ho ještě zastavit?“
Duddits na něj pohlédl vyčerpanýma očima, pak zavrtěl hlavou. Owen se vztekle praštil do stehna. Duddits si navlhčil rty. Chraplavým šepotem pronesl dvě slova. Owen je slyšel, ale nerozuměl jim.
„Cože? Co říkal?“
„,Jen Jonesy.‘“
„Co to znamená? Jen Jonesy co?“
„Asi že jen Jonesy ho může zastavit.“
Hummer dostal znovu smyk a Henry se musel přidržet sedadla. Prsty mu sevřela chladná dlaň. Duddits na něj upíral zoufalý pohled. Pokusil se promluvit, ale znovu se krchlavě, vlhce rozkašlal. Ta trocha krve, která vyšla z úst, byla značně řídká, zpěněná a skoro růžová. Henry měl dojem, že takhle vypadá krev z plic. Ale dokonce ani během kašlání Dudditsovo sevření na Henryho ruce nijak nezesláblo.
„Pošli mi to v hlavě,“ poradil mu Henry. „Můžeš mi to poslat v hlavě, Dudsi?“
Chvíli se nic nedělo, jen Dudditsova ledová ruka držela tu jeho, Dudditsovy oči se upíraly do jeho tváře. Potom Duddits i hnědozelený vnitřek hummeru, prosycený slabým pachem potajmu kouřených cigaret, najednou zmizel. Místo toho uviděl Henry telefonní automat – takový ten starodávný s různě velkými otvory na vrchu, jedním na čtvrťáky, jedním na deseťáky a jedním na pěťáky. Hukot lidských hlasů a důvěrně známé klap-klap-klapání. Za okamžik si uvědomil, že je…
