7
Nezůstalo v něm nic z dřívější horečnatosti. Měl před sebou dvacet mil (přesně 22,2, opravil se v duchu), a pokud by se neuklidnil, nikdy by je nedokázal urazit. Držel se ve stopě po sněžném skútru a k odpočinku se zastavoval mnohem častěji, než když se tudy ubíral opačným směrem.
No jo, jenže to jsem byl ještě mnohem mladší, pomyslel si s jemným náznakem ironie.
Dvakrát se díval na hodinky, neboť pokaždé zapomněl, že v Jeffersonově traktu je teď „neznámo kolik“ východního standardního času. A protože mu nad hlavou visel neproniknutelný koberec mraků, byl schopný odhadnout jen tolik, že je stále ještě den. Odpoledne, pochopitelně, ale nakolik časné, nebo pozdní, to posoudit nedokázal. Jindy by mu jako měřítko spolehlivě posloužil hlad, dnes však rozhodně ne. Ne potom, co viděl tu věc na Jonesyho posteli a ta vajíčka a ty vlásky s vypouklýma černýma očkama. A tu nohu vystrčenou z vany. Připadalo mu, že snad už v životě nedokáže pozřít jediné sousto… a pokud přece, pak se jistě nepřinutí sníst nic, co by mělo byť jen lehce načervenalou barvu. A houby? Ne, díky.
Záhy zjistil, že s lyžováním, přinejmenším s lyžováním na běžkách, je to stejné jako s jízdou na kole: člověk nikdy nezapomene, jak na to. Když stoupal do prvního kopečku, tak mu jednou podklouzly lyže a on upadl, ale druhou stranu sesvištěl jen s několika drobnými zakolísáními a zcela bez pádu. Henry usoudil, že lyže nejspíš nikdo nevoskoval od doby, co byl farmář z Georgie prezidentem, ale pokud zůstane ve vyjeté stopě po skútru, pak by to mělo být bez problémů. Podivoval se tečkování zvířecích stop na Výsekové – nikdy jich tu neviděl ani desetinu z toho co teď. Pár stvoření běželo kus přímo po cestě, ale většina stop ji jen křižovala ze západu na východ. Výseková se lenivě stáčela k severozápadu a západ byl očividně světovou stranou, které se lesní populace chtěla vyhnout.
Jsem na cestě, řekl si pro sebe. Možná o ní jednou někdo sepíše epickou báseň: „Henryho cesta.“
„Jo, to určitě,“ zabrumlal si pro sebe. „,V pokřivené realitě čas nadobro stál; jen vejconoš, ten běžel stále dál a dál.‘“ Musel se tomu zasmát, jenže smích se mu ve vyschlém hrdle proměnil v trhané krchlání. Odbočil ke straně vyjeté stopy, nabral si novou dvojitou hrst sněhu a všechen jej spolykal.
„Jak je chutný… a jak zdravý!“ zadeklamoval. „Sníh! Skvělá svačinka pro vás i vaše nejbližší!“
Vzhlédl k obloze, a to byla chyba. Na okamžik se mu tak zatočila hlava, až měl dojem, že se každou chvíli převrátí na záda. Potom závrať ustoupila. Mračna nad hlavou se mu zdála o něco tmavší. Další chumelenice? Blíží se noc? Nebo snad oboje zároveň? Kolena i kotníky ho bolely z neustálého šoupání lyží a paže bolely ještě víc z mávání hůlkami. A ze všeho nejhorší byly polštáře svalů na hrudníku. Už před nějakou dobou se smířil s tím, že se ke Gosselinovi nejspíš nedostane před setměním; teď, jak tu tak stál a jedl sníh, ho napadlo, že se tam možná nedostane vůbec.
Rozvázal tričko Red Sox, které měl omotané kolem stehna, a okamžitě jím otřásla hrůza, neboť na modrých džínách spatřil tenkou šarlatovou nitku. Srdce se mu rozbušilo tak mocně, až mu před očima začaly tančit bílé tečky. Natáhl roztřesené prsty ke kalhotám.
Co s tím asi tak chceš dělat? posmíval se sám sobě. Sebrat to, jako by to byla vážně jen nit, nebo nějaký chuchvalec textilních vláken?
A přesně to skutečně udělal, protože to opravdu byla nit: červená nit z loga na tričku. Upustil ji a sledoval, jak zvolna klesá do sněhu. Pak si uvázal tričko zpátky kolem trhliny v džínách. Na člověka, který ještě před nějakými čtyřmi hodinami v duchu probíral různé varianty odchodu z tohoto světa – provaz se smyčkou, vana a igelitový sáček, most a samozřejmě vždy populární Hemingwayovo řešení, v některých oblastech známé též jako policajtské sbohem –, byl před chvílí tak na vteřinku dvě pořádně vyděšený.
Protože takhle bych odejít nechtěl, usoudil v duchu. Aby mě zaživa sežrala nějaká…
„Prašivka z planety X,“ dořekl.
A pak se dal vejconoš znovu …
