9
Kurtz už chtěl požádat Perlmuttera o čerstvé informace ohledně Underhilla a jeho nového přítele – Henry se ten nový přítel jmenoval, Henry Devlin –, když Pearly náhle zvrátil obličej ke střeše hummeru a dlouze, naříkavě zasténal. Kurtz kdysi v Nikarague pomáhal jedné ženě rodit (a to o nás pořád vykládají, jak jsme bezcitní, pomyslel si melancholicky) a Perlmutterovo zasténání mu připomnělo, jak sténala bolestí ona, tehdy na břehu překrásné řeky La Juvena.
„Vydrž, Pearly!“ vykřikl. „Vydrž, frajere! Hlavně zhluboka dýchat!“
„Polib mi!“ zaječel Pearly. „Koukni, do čeho jsi mě to dostal, ty svině! SRÁČI ZASRANEJ!“
Kurtz mu to nezazlíval. Ženské při porodu říkají všelijaké věci, a přestože Pearly byl nepochybně chlap, měl Kurtz dojem, že právě prochází něčím, co se podobá porodu víc než cokoli jiného, co kdy jaký muž zakusil. Věděl, že by udělal nejlíp, kdyby Perlmuttera zbavil trápení –
„To bych ti neradil,“ zasténal Pearly. Po tvářích s červeným plnovousem se mu kutálely slzy bolesti. „To bych ti neradil, ty slizká svině.“
„Neměj obavy, synku,“ pokusil se ho uklidnit Kurtz a poplácal ho na rozklepané rameno. Zepředu se ozývalo pravidelné řinčivé rachocení pluhu, který Kurtz přemluvil, ať jim razí cestu (jakmile začal na svět pozvolna pronikat šerý úsvit, zvýšili rychlost na závratných pětatřicet mil v hodině.) Koncová světla pluhu zářila jako špinavé červené hvězdy.
Kurtz se předklonil a očima rozzářenýma zájmem se zadíval na Perlmuttera. Kvůli rozbitému oknu byla na zadním sedadle humvee pořádná kosa, ale toho si teď Kurtz nevšímal. Předek Pearlyho kabátu byl nafouklý jako balon a Kurtz znovu vytáhl svůj devítimilimetr.
„Šéfe, jestli praskne –“
Než to Freddy stačil dopovědět, umlčel ho Perlmutter ohlušujícím prdnutím. Okamžitě následoval příšerný zápach, ale Pearly se tvářil, jako že nic necítí. Hlavu si opřel o sedadlo, přivřel oči a po tváři se mu rozlil výraz blažené úlevy.
„Já se z toho poseru!“ zařval Freddy a stáhl okénko až nadoraz, přestože už tak byl v kabině pořádný průvan.
Kurtz fascinovaně sledoval, jak Perlmutterovo nafouklé břicho splaskává. Takže zatím to na něj nepřišlo. Zatím ještě ne a možná to bylo tím lepší. Ta věc, co rostla Perlmutterovi v žaludku, by se totiž mohla hodit. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale kdo ví. Veškeré věci slouží
Bohu, praví se v Písmu a mezi veškeré věci se jistě dají počítat i sračkotchoři.
„Drž se, vojáku,“ řekl Kurtz, jednou rukou znovu poplácal Pearlyho po rameni a druhou odložil devítku na sedadlo vedle sebe. „Hlavně se drž a mysli na našeho Pána.“
„Pán ať mi vylíže prdel,“ odsekl podrážděně Perlmutter. Kurtze to poněkud překvapilo. Nikdy by si nepomyslel, že v sobě má Perlmutter tolik vulgárnosti.
Koncová světla pluhu před nimi jasně zazářila a odbočila k pravé straně silnice.
„Ajaj,“ uklouzlo Kurtzovi.
„Co mám dělat, šéfe?“
„Zastav hned za ním,“ nařídil Kurtz. Mluvil vesele, ale znovu sebral ze sedadla devítimilimetr. „Podíváme se, copak náš nový přítel chce.“ Přestože si byl jistý, že už to ví. „A co zatím dělají naši staří přátelé, Freddy? Slyšíš je přece, ne?“
Freddy velice neochotně přikývl: „Jenom Owena. Toho druhého chlapa ne, ani ty dva, co je Owen pronásleduje. Owen je teď ze silnice. V nějakém domě. S někým mluví.“
„V nějakém domě v Derry?“
„Jo.“
A vida, tady už se k nim šinul řidič pluhu, kráčel sněhem ve vysokých zeleným holinách a v zimní bundě s kapucou, v níž vypadal jako Eskymák. Spodní část obličeje měl zabalenou do široké vlněné šály, jejíž konce za ním vlály ve větru, a Kurtz nepotřeboval být telepat, aby uhodl, že mu ji uštrikovala buď manželka, nebo matka.
Pluhař se sklonil k okénku a hned nakrčil nos nad nevyvětratelným zápachem síry a etylalkoholu. Pochybovačně si přeměřil Freddyho, zpola bezvědomého Perlmuttera a nakonec i Kurtze na zadním sedadle, který ho v předklonu sledoval rozzářenýma očima. Kurtz pokládal za rozumné schovat zatím pistoli pod levým kolenem.
„Copak, kapitáne?“ oslovil chlapíka z pluhu.
„Dostal se…
