9
Kurtzovi už zbývalo jen nazout druhou botu, když se rozezněl alarm a rozzářila se nouzová světla, jež zaplavila tenhle bohem zapomenutý kus země ještě větším jasem. Necítil žádné překvapení, žádné ohromení, jen směs úlevy a mrzutosti. Úlevy, že to, co ho uvnitř hryzlo, ať to bylo cokoli, konečně vyplulo na povrch. Mrzutosti proto, že ta zatracená věc nemohla ještě dvě hodiny počkat. Jen dvě hodiny a byl by celou tuhle záležitost dovedl k finální uzávěrce.
Pravou rukou trhnutím otevřel dveře winnebaga, zatímco v levé dosud svíral druhou botu. Z chléva se ozýval nezkrotný povyk, bojovný řev, který byl jeho srdci, navzdory nastalé situaci, nečekaně blízký. Sněhová vichřice trochu ochabla, ale ne moc; jak se zdá, síly teď docházely úplně všem. Kdesi ve vyjukaných, dobře krmených, snadno předvídatelných armádních řadách povstal Spartakus – kdo by si to byl pomyslel?
To všechno ta proklatá telepatie, napadlo ho. Jeho nikdy neselhávající instinkty mu napovídaly, že se dostal do velice vážného maléru, že se mu celá operace vymyká z rukou a v nepředpokládané míře se staví na hlavu, ale přesto se usmíval. Musí to být tou proklatou telepatií. Vyčenichali, co se na ně chystá… a někdo rozhodl, že se s tím musí něco udělat.
Mezitím se z rozvalených vrat chléva začal drát pestrobarevný proud lidských postav, většinou v zimních bundách a oranžových čepicích. Jeden člověk upadl na rozštípnuté prkno a nabodl se na ně jako upír. Někteří ve sněhu zakopli a byli rozdupáni. Zářila všechna světla. Kurtz si připadal jako v první řadě pod boxerským ringem. Viděl úplně všechno.
Křídla uprchlíků, zhruba po padesáti šedesáti osobách, se odloupla stejně hladce jako vojenské čety při výcviku a vyrazila k plotu po obou stranách krysami zamořeného koloniálu. Buďto nikdo z nich nevěděl, že dráty jsou nabité smrtící dávkou elektřiny, nebo jim to bylo fuk. Zbytek, hlavní voj, zamířil přímo k zadnímu vchodu budovy. Byl to nejslabší bod celého opevnění, ale na tom teď už stejně nesešlo. Kurtz viděl, že už je všechno tak jako tak ztracené.
V žádném ze svých rezervních plánů ani ve snu nepomyslel na to, že by se dvě stě až tři sta obézních listopadových lovců mohlo naprosto bezhlavě vrhnout do sebevražedného útoku na japonský způsob. Nikdy ho nenapadlo, že se od nich dočká něčeho víc než jen přešlapování na místě a hlasitého dožadování se svých práv, dokud nebudou usmaženi zaživa.
„To jste mě dostali, hoši,“ zamumlal Kurtz. Cítil, jak místo nevinných obětí začíná chytat plamenem něco jiného – patrně jeho vlastní kariéra –, ale její konec už se stejně blížil a tuhle pekelnou misi si koneckonců vybral k odchodu schválně, tak o co jde? Od téhle chvíle byli pro Kurtze šediví mužíčci z vesmíru podružnou záležitostí. Kdyby on řídil tisk, pak by na předních stranách palcovými titulky stálo: Překvapení! Američané NOVÉHO VĚKU prokázali, ŽE MAJÍ páteř! Úžasné. Skoro škoda nechat je všechny pozabíjet.
Hlas sirén všeobecného poplachu stoupal a klesal zasněženou nocí. První vlna uprchlíků dorazila ke koloniálu. Kurtz téměř viděl, jak se celý otřásl v základech.
„Zatracená telepatie,“ prohodil s úsměvem. Sledoval, jak jeho chlapi reagují, první vlna ze strážních budek, další přibíhali od autoparku, z jídelny a od návěsů, jež sloužily za provizorní kasárna. Pak začal úsměv na Kurtzově tváři vadnout a na jeho místo se vkrádal výraz zmatku. „Střílejte,“ procedil mezi zuby. „Proč je sakra nepostřílíte?“
Někteří sice stříleli, ale ne všichni – a nikdo z dostatečné blízkosti. Kurtz měl dojem, že vycítil paniku. Jeho muži nestříleli proto, že si nadělali do kalhot. A taky proto, že věděli, že jsou další na řadě.
„Zatracená telepatie,“ procedil znovu a náhle se uvnitř v koloniálu ozvala salva z automatických pušek. Okna kanceláře, v níž měl včera onu původní poradu s Owenem Underhillem, se rozzářila jasnými záblesky. Dvě z nich se rozletěla. Tím druhým se snažil někdo utéct, a ještě než ho kdosi další popadl za nohy a strhl zpátky dovnitř, poznal Kurtz George Udalla…
