Kapitola 14
Až do tohoto výletu jsem nevěděl, že trpím klaustrofobií. Vysokou rychlostí jsem letěl jako smůla černými katakombami a obklopovalo mě silové pole, jež odřízlo dokonce i proud vzduchu. Všude kolem jsem vnímal kámen a tmu – po dvaceti minutách divokého letu jsem odpojil program autopilota, přistál s hawkingovým kobercem na zemi Labyrintu, vypnul silové pole, sestoupil z koberce a zařval.
Sebral jsem laserovou baterku a přejel s ní po zdech. Čtverhranná kamenná chodba. Když jsem se zbavil silového pole, narazilo do mě horko. Tunel se musel táhnout ve velké hloubce. Žádné stalaktity, žádné stalagmity, žádní netopýři, nic živého… jen čtvercová vysekaná jeskyně, jež se táhne do nekonečna. Přejel jsem baterkou hawkingův koberec. Připadal mi mrtvý, naprosto neživý. Ve spěchu jsem mohl program špatně vypnout a vymazat. Pokud jsem to udělal, byl jsem mrtvý. Zatím jsme sklouzli a odbočili na tuctu křižovatek. Způsob, jak najít cestu zpět, neexistoval.
Znovu jsem zařval. Proti prvnímu výkřiku se tentokrát jednalo víc o úmysl, uvolnění napětí. Bojoval jsem s pocitem, že se zdi a temnota stahují. Silou vůle jsem potlačil nevolnost.
Zbývaly tři a půl hodiny. Tři a půl hodiny klaustrofobické noční můry, kdy se poženu tou černotou, budu viset na poskakujícím letícím koberci… a potom co?
V tu chvíli jsem si přál mít u sebe zbraň. Předtím mi to přišlo absurdní. Proti jedinému vojákovi Švýcarské gardy by mi nebyla žádná zbraň nic platná – ani proti záložníkovi Domácí gardy – ale teď jsem si přál u sebe něco mít. Z koženého pouzdra u pásku jsem vyndal malý lovecký nůž, spatřil, jak se v paprsku baterky zaleskla ocel, a začal jsem se smát.
Bylo to absurdní. Vrátil jsem nůž na místo, zhroutil se na koberec a naťukal kód „pokračuj.“ Hawkingův koberec ztvrdl, zvedl se a divoce poskočil. Rychle jsem uháněl do neznáma.
Otec kapitán de Soya zahlédne obrovský stín, který okamžitě zmizí. Ozve se řev. Doktor Chatkra postoupí k couvajícímu dítěti a zakryje de Soyovi výhled. Kapitán zachytí i ve všeobecné vřavě větru patrný závan vzduchu. Kolem de Soyových bot se kutálí a poskakuje hlava.
„Můj ty Bože,“ zašeptá do zapnutého mikrofonu. Tělo doktora Chatkry pořád stojí. Dívka Aenea v tu chvíli zaječí. Zvuk se málem ztratí ve vytí písečné bouře. Jako by se výkřik opřel o tělo doktora Chatkry, mrtvola se svalí kzemi. Medik Caf něco nejasně křičí a skočí na dívku. Další rozmazaný pruh (de Soya ho víc cítí, než vidí) a od medikova těla upadne ruka. Aenea utíká ke schodišti. De Soya se k dítěti vrhne, ale narazí na mohutnou, kovovou sochu z ostnatého drátu a žiletek. Bojové brnění mu propichují bodláky – nemožné! – cítí, jak mu z půltuctů lehkých zranění prýští krev.
„Ne!“ ječí znovu dívka. „Nech toho! Přikazuju ti to!“
Tři metry vysoká kovová socha se zpomaleně obrací. De Soya má pocit, že dívku pozorují žhnoucí rudé oči. Pak kovová socha zmizí. Oteckapitán postoupí k dítěti o krok. Pořád ji chce uklidnit i polapit, ale povolí pod ním levá noha, a kapitán dopadne pravým kolenem na široký kamenný schod.
Dívka se k němu blíží, dotýká se jeho ramena a šeptá šeptá zřetelně i přes vytí větru a ještě horší vytí bolesti zraněných lidí ve sluchátkách – „To bude v pořádku.“
Tělo Otce kapitána de Soyi zaplaví pocit spokojenosti, mysl pohltí radost. Kapitán pláče.
Dívka je pryč. Zvedá se nad ním obrovská postava, de Soya sevře ruce v pěst a pokusí se zvednout. Ví, jak je to zbytečné – stvoření se vrátilo, aby ho zabilo.
„Klid!“ křičí seržant Gregorius. Velikán pomůže de Soyovi na nohy. Oteckapitán se nemůže postavit – levá noha mu krvácí, je k nepoužití. Gregorius ho proto zvedne jednou obří paží a přejede celé okolí energokopím.
„Nestřílejte!“ křičí de Soya. „Ta dívka…“
„Je pryč,“ dodá seržant Gregorius. Pálí. Do praskající stěny písku se zabodne kopí čisté energie. „Sakra!“ Gregorius si hodí otcekapitána přes obrněné rameno. Jekot v síti kanálů sílí.
Hodinky a kompas mi prozradí, že už jsem téměř na místě. Nic jiného tomu nenapovídá.…
