Kapitola 1
Tento text čtete se špatným úmyslem.
Jestli ho čtete, abyste zjistili, jaké bylo milování se spasitelkou – naší spasitelkou – pak nemusíte pokračovat dál, neboť jste jen trochu víc než pouhý voyeur.
Jestli ho čtete, neboť jste obdivovateli Kantosu starého básníka a mučí vás zvědavost, jak pokračovaly životy poutníků z Hyperionu, pak budete zklamáni. Ani nevím, co se s většinou z nich stalo. Žili a zemřeli téměř tři století předtím, než jsem se narodil.
Jestli ho čtete, protože hledáte další pohled na zprávu, kterou nám předala Ta, která učí, možná vás stejně tak zklamu. Přiznávám, že mě spíš než jako učitelka a spasitelka zajímala jako žena.
A nakonec, pokud ho čtete, abyste vypátrali něco z jejího nebo dokonce z mého osudu, pak čtete špatný dokument. Přestože naše osudy působí naprosto společným dojmem, nebyl jsem sní, když se ten její odvíjel, a i já mám, jak píšu tato slova, před sebou ještě poslední dějství.
Pokud pořád ještě čtete, udivuje mě to. Ale děj událostí mě takto neudiví poprvé. Posledních pár let mého života představuje jedna nepravděpodobná věc vedle druhé, jedna úžasnější a zdánlivě nevyhnutelnější než ta předchozí. Důvodem, proč píšu, je právě sdílení takových vzpomínek. Motivem možná není můj podíl – vím, že nebude dokument, který teď tvořím, téměř určitě nalezen ale prostě se snažím sepsat řadu událostí, abych je dokázal seřadit ve vlastních myšlenkách.
„Jak vím, o čem přemýšlím, dokud nevidím, co říkám?“ napsal jeden spisovatel z doby před Hidžrou. Správně. Musím věci vidět v určitém pořadí, abych poznal, co si o nich myslet. Musím spatřit události napsané inkoustem a pocity převedené na papír, abych uvěřil, že se skutečně přihodily a dotkly se mě.
Jestli čtete ze stejného důvodu, pro jaký já píšu – abyste vnesli jistý řád do chaosu posledních let, seřadili v zásadě náhodnou sérii událostí, která ovládala několik posledních standardních desetiletí naše životy, potom čtete možná přece jen ze správného důvodu.
Kde začít? Snad u trestu smrti. Ale čí vybrat? Můj nebo její? A pokud můj, který z nich? Je jich několik, takže mohu vybírat. Vhodný bude možná ten poslední. Začnu na konci.
Píšu v Schródingerově krabici vysoko na oběžné dráze okolo karanténou ocejchovaného světa Armaghastu. Krabice ani moc krabici nepřipomíná. Spíš šest metrů dlouhý a tři široký ovoid s hladkým povrchem. Po zbytek mého života bude představovat celý můj svět. Větší část tohoto světa tvoří sparťanská cela – černá krabice recyklačního přístroje na odpadky a vzduch, postel, jednotka na syntetickou stravu, úzký pult, který mi slouží současně jako jídelní i psací stůl, a konečně záchod, výlevka a sprcha, které se ukrývají za plastikovou příčkou z důvodů slušnosti, které mi unikají. Nikdo mě tady nikdy nenavštíví. Soukromí tady působí jako hloupý žert.
Mám u sebe psací tabulku a jehlu. Když dokončím stránku, převedu ji na skutečný mikroplastik, jež vyprodukuje recyklátor. Jedinou každodenní změnu mého okolí představuje pomalu sílící hromádka tenoučkých stránek.
Ampule s jedovatým plynem není vidět. Je umístěna ve statickodynamické skořápce krabice a spojena s jednotkou vzduchového filtru, takže každý pokus o neoprávněný zásah, jakož i každý pokus o porušení schránky samotné, uvolní do vzduchu kyanid. Detektor radiace, jeho časový spínač a izotopická složka, vše je napojeno na zmrazenou energii skořápky. Nikdy nevím, kdy spínač náhodou zaktivuje detektor. Nikdy nevím, kdy stejně náhodné načasování otevře olověný štít před nepatrnými izotopy. Nikdy nevím, kdy izotopy vyrazí ven.
Ale až bude detektor aktivován, okamžitě se to dozvím. Jednu, dvě vteřiny předtím, než mě plyn zabije, ucítím pach hořkých mandlí.
Doufám, že to bude jen jedna, dvě vteřiny.
Technicky, podle starého tajemství kvantové fyziky, teď nejsem ani mrtvý ani živý. Visím ve stavu, který překračuje vlny pravděpodobnosti, které Schrodingerův experiment předurčil své kočičce. Protože je obal krabice trochu víc pozitivně nabitou energií připrave…
