Kapitola 58
Na druhé straně jsme objevili denní světlo. Vznášeli jsme se nad proudem a pomalu se sunuli kupředu. Komlog nám ukázal, jak používat ovladače, zatímco sám ohlídal zbytek lodních systémů a předešel tak hloupým chybám z naší strany. Vyměnili jsme si s Aeneou pohledy a sunuli modul pomalu nad vrcholky stromů. Jestli ta pekelná žena nedokázala projít branou přenašeče, pak jsme byli v bezpečí.
Proplout posledním přenašečem bez prámu bylo zvláštní, ale tady by stejně nefungoval. Řeka Tethys se proměnila mezi mrtvými břehy v širší potůček. Nebyl hlubší než osm, deset centimetrů, tři nebo čtyři metry široký. Kroutil se hustě zalesněnou krajinou. Rostly tady podivné stromy, ale stejně nám připadaly důvěrně známé… většinou byly listnaté a připomínaly champu. Přesto měly široké listy a mohutné koruny jako půlduby. Hromady jasně žlutých a jasně rudých listů lemovaly břehy řeky jako koberce.
Obloha byla příjemně modrá. Nikoliv tmavě modrá jako na Hyperionu. Přesto měla tmavší nádech než většina Zemi podobných světů, které jsme na této výpravě navštívili. Zářilo tady velké, jasné, ale nijak nepříjemné slunce. Objevilo se na předním skle, do klínů nám proudily sluneční paprsky.
„Zajímalo by mě, jaké je to venku?“ řekl jsem.
Komlog… loď… cokoliv… se o nás staral a pochopil, že mluvím k němu. Prostřední monitor zamrkal a zalila ho data.
Atmosféra: 0,77 N2
0,21 O2
0,009 Ar
0,0003 CO2
proměnná H2O (0,01)
Tlak na povrchu: 0,986 bar
Magnetické pole: 0,318 gauss
Hmota: 5,976 x 10 M kg
Rychlost úniku: 11,2 km/s
Přitažlivost na povrchu: 980 km/s
Úhel naklonění magnetické osy: 11,5°
Dvojpólový moment: 7,9 x 1025 gauss/cm3
„To je zvláštní,“ doplnila loď, „nepravděpodobná shoda náhod.“
„Co?“ zeptal jsem se, ale už mi to bylo jasné.
„Tato planetární data se téměř dokonale shodují s databází Staré Země,“ doplnila loď. „Pro jakýkoliv svět je taková podobnost velmi nezvyklá.“
„Zastav!“ vykřikla Aenea a ukázala na obrazovku. „Zastav, prosím! Okamžitě.“
Já bych při sestupu narazil na koruny stromů, ale řízení převzala loď, která našla rovný kamenný úsek ve vzdálenosti dvaceti metrů od stromy lemovaného řečiště. Posadila nás bez jediného poskočení. Zíral jsem na dům s rovnou střechou, který stál mezi stromy. Aenea mezitím vyťukávala kód k otevření přechodové komory.
Než jsem jí stačil něco říct, už byla dole. Zastavil jsem se, zkontroloval autochirurga, našel několik zelených kontrolek a spokojeně jsem oslovil loď: „Dávej na něj pozor. Připrav vše k rychlému útěku.“
„Provedu, M. Endymione.“
Objevili jsme se na druhé straně řeky kousek po proudu od domu. Budova se dá jen těžko popsat, ale zkusím to.
Dům samotný postavili nad skromným vodopádem, který klesal pouhé tři, čtyři metry k malému jezírku dole. V jezírku plulo žluté listí, kroužilo, až ho nakonec odnášel stále rychlejší proud. Nejnápadnější byly tenké střechy a čtvercové terasy. Jako by visely nad vodopádem a proudem, jakoby se postavily zemské přitažlivosti. Dům byl, jak se zdálo, z kamene, skla, betonu a oceli. Vlevo od desek terasy se zvedala do výšky tří podlaží kamenná zeď, kterou zdobilo jediné, téměř stejně vysoké okno. Kovovou kostru kolem natřeli světle oranžovou barvou.
„Konzolové nosníky,“ vydechla Aenea.
„Cože?“
„Tak říká architekt těm zavěšeným terasám,“ poučila mě. „Konzolové nosníky. Kopírují vápencové římsy, jež existují už milióny let.“
Zastavil jsem se a podíval se na ně. Loď zmizela za řadou stromů za našimi zády. „Je to tvůj dům?“ zeptal jsem se. „Ten, o kterém jsi snila, než ses narodila?“
„Ano.“ Rty se jí nepatrně třásly. „Dokonce už vím, jak se jmenuje, Raule. Padající voda.“
Přikývl jsem a nasál vzduch. Zachytil jsem těžkou vůni tlejícího listí, živých rostlin, bohaté půdy, vody a zvláštní pronikavý pach. Ve srovnání s Hyperionem něco úplně jiného. Přesto jsem cítil domov. „Stará Zem,“ zašeptal jsem. „Je to možné?“
„Jen… Zem,“ opravila mě Aenea a dotkla se mé ruky. „Pojďme dovnitř.“
Překročili jsme kousek proti proudu po ma…
