Kapitola 42
Dojít k otci Glaucusovi a pohřbenému městu nám zabralo víc než den pochodu ledovými tunely. Třikrát jsme za tu dobu spali a nebýt ducha, který odnesl jednoho člena skupiny, cesta samotná – tma, chlad, úzké průchody v ledu – by nebyla ničím zajímavá.
Jak už to při skutečném násilí bývá, přišlo to tak rychle, že nikdo nic neviděl. Jednu chvíli jsme se vlekli dál, Aenea, android a já na konci řady Chitchatuků. Následoval výbuch ledu a pohyb – přimrzl jsem a věřil, že spustila tříštivá mina – a zabalená postava dvě místa před Aeneou zmizela bez jediného výkřiku.
Když začal nejbližší Chitchatuk výt vzteky a bezmocí, pořád jsem tam stál a v zabalených dlaních třímal zbytečnou plasmovou pušku se zacvaknutou pojistkou. Nejbližší lovci se vrhli do nové chodby, která se otevřela v místech, kde před vteřinou ještě nic nebylo.
Aenea namířila reflektor do téměř vertikální šachty. Postavil jsem se vedle ní a pozvedl zbraň. Dva Chitchatukové se vrhli dovnitř, pád brzdili botami a krátkými kostěnými noži odřezávali ledové třísky. Chtěl jsem se vydat za nimi, když mě chytil za rameno Cuchiat. „Ktchey!“ řekl. „Ku tcheta chi!“
Čtvrtý den už jsem pochopil tolik, abych věděl, že mě vyzývá, ať nechodím. Poslechl jsem, ale vytáhl jsem laserovou baterku a posvítil na cestu rozkřičeným lovcům, kteří už mizeli dvacet metrů pod námi, kde tunel odbočoval. Nejprve mě napadlo, že jde o efekt rudého laserového paprsku, ale pak jsem poznal, že je šachta pokrytá – téměř úplně přetřená – jasnou krví.
Vytí Chitchatuků pokračovalo i ve chvíli, kdy se lovci vrátili s prázdnýma rukama. Pochopil jsem, že nespatřili ani ducha, ani jeho oběť. Jen krev, roztrhaný oblek a malíček pravé ruky. Cuchtu, kterého jsme považovali za šamana, poklekl, políbil utržený prst a přejel si předloktí kostěným nožem. Jeho krev dopadla na zakrvácený malíček. Opatrně, téměř s úctou ho uchopil a ukryl do svého koženého pytle. Vytí okamžitě utichlo. Chiaku, vysoký muž s krví označenou róbou (teďbyla krvavější, neboť patřil k lovcům, kteří se vrhli do šachty), se k nám obrátil a chvíli hovořil. Ostatní si vzali batohy, ukryli oštěpy a pokračovali v cestě.
Jak jsme šli ledovým tunelem dál, pořád jsem se otáčel po zubaté díře, jež zmizela v temnotě. Jako by nás sledovala. Trochu mě uklidnila vzpomínka, že zvířata žijí na povrchu a dolů chodí jen lovit. Ale každý záhyb na zemi mi připadal zrádný, ledové plochy a okraje zdí a stropu jako úkryty dalšího ducha. Uvědomil jsem si, jak tiše našlapuji. Jako bych se chtěl vyvarovat pádu do jámy, kde čeká vrah. Lehce našlapovat nebylo na Sol Draconi Septemu nikterak jednoduché.
„M. Aeneo,“ ozvala se zahalená postava A. Bettika. „Nerozuměl jsem, co M. Chiaku říkal. Něco o číslech?“
Dívčin obličej se málem ztrácel pod zuby ducha. Věděl jsem, že všechny róby pocházejí od mláďat – od těch nejmladších – ale jediný pohled na bílé tlapy, jež prošly ledovou zdí, na černé drápy, dlouhé jako mé předloktí, mě přivedl k závěru, jak musí být stvoření velké. S vycvaknutou pojistkou na plasmové pušce jsem se snažil lehce našlapovat pod děsivou vahou Sol Draconi Septemu a uvědomil si, že nejkratší cesta k odvážeje absolutní neznalost.
„…takže si myslím, že hovořil o tom, že už nemá skupina lichý počet členů,“ odvětila Aenea A. Bettikovi. „Dokud ji… neodnesl… bylo nás dvacet šest, což je v pořádku. Ale teď musí něco brzy udělat nebo… nevím… další neštěstí.“
Pokud vím, hádanku s nedělitelnými čísly vyřešili tak, že poslali Chiaku dopředu jako průzkumníka. Nebo se dobrovolně od skupiny oddělil, dokud nedorazíme do zmrzlého města. Pětadvacet, liché číslo, bylo v pořádku. Ale bez nás se skupina dostane na dvaadvacet, číslo naprosto nepřijatelné.
Když jsme dorazili do města, úvahy o jejich zalíbení v nedělitelných číslech jsem vypustil.
Nejprve jsme spatřili světlo. Po pár dnech se naše oči přizpůsobily uhlíkům „chuchkituku“ – kostěného držáku – takže nás oslepil dokonce i občasný záblesk našich reflektorů. Světlo zmrzlého města přinášelo…
