Sluneční vítr
„Sluneční vítr“ jsem napsal přesně před dvaceti lety, ale teď je mnohem aktuálnější, než byl v roce 1963. Mám právě před sebou desky plné technických rozborů, které shromáždila Světová vesmírná nadace na podporu svého Projektu Sluneční plachta, vytvořeného ve spolupráci s univerzitou v Utahu, Laboratoří tryskových motorů a Satelitní korporací radioamatérů a za pomoci Fondu Charlese A. Lindbergha.
Dovolte mi citovat letáček Nadace, abyste lépe ocenili pozadí povídky, která bude následovat:
„V roce 1924 poznamenal Fridrich Tsander, patrně ovlivněn návrhem Konstantina Ciolkovského, že ve vzduchoprázdnu vesmíru by se velká tenká plocha zrcadlového materiálu osvětlená Sluncem dala použít jako pohonná jednotka bez pohonné látky, pokud by se dalo ovládat její nastavení. Toto zařízení se dnes nazývá sluneční plachta. V roce 1973 sponzorovala NASA studii, která vedla k zcela vážnému posuzování možností slunečního plachtění v připravované výpravě k Halleyově kometě. Plány na tuto výpravu byly zrušeny v roce 1977, ale tou dobou už byly solární plachetnice podrobeny pečlivému technickému zkoumání, které potvrdilo jejich proveditelnost a jedinečné možnosti.“
Světová vesmírná nadace doufá, že se jí podaří vypustit malou sluneční plachetnici, ať už z amerického raketoplánu nebo z rakety Evropského společenství „Ariane“, v souvislosti se Světovou výstavou EXPO 86 ve Vancouveru.
Existuje také skupina francouzských nadšenců, která plánuje sluneční závod okolo Měsíce, snad už v roce 1985– 6. (Samozřejmě bez posádky; plachetnice by se opět vypouštěly z Ariane.)
A před pár měsíci jsem dostal ohromně zajímavý dopis od dr. V. Beleckého z moskevského Institutu aplikované matematiky, k němuž přiložil svou knihu Eseje o pohybech nebeských těles. Celá jedna kapitola je v ní věnována analýze „Slunečního větru“, s detailním výpočtem trajektorií „Diany“ a „Paprsku“. K mému příjemnému překvapení dr. Belecky napsal: „Údaje, které ve své povídce uvádíte, se ukázaly být zcela dostačující pro integrování diferenciálních rovnic pohybu jachet. Výsledky integrování skoro přesně souhlasí se situací ve vaší povídce!! Provedl jste stejné integrace pohybů jachet? Pokud ne, jak je možné, že se tak dobře shodují i detaily, které nejsou vůbec zřejmé? Pokud ano, proč se liší tak důležitý údaj jako celkový čas letu? – 2 dny ve vaší povídce a 5 u mě…“
Musím přiznat, že jakákoli shoda musela být výsledkem štěstí spíš než integrace. I když jsem si provedl nějaké ty výpočty na kusu papíru, abych se ujistil, že rychlosti a akcelerace nejsou úplně nemožné, rozhodně jsem oběžnou dráhu detailně nepočítal.
Čirou náhodou původní titul povídky, pod nímž se objevila v časopise Chlapecký život (Boy’s Life) v březnu 1964, bylo celkem jasně se nabízející „Slunce do plachet“. Jenže Poul Anderson měl stejný nápad skoro současně, takže jsem musel rychle změnit název…
Obrovský kotouč plachty, který napínal lanoví, se už naplnil větrem, vanoucím mezi světy. Za tři minuty začne závod, ale John Merton se teď cítil uvolněnější a klidnější než za celý poslední rok. Ať se poté, co dá komodor signál ke startu, stane cokoli, ať ho Diana nese k vítězství nebo k porážce, dosáhl svého cíle. Celý život navrhoval lodi pro jiné; teď konečně bude řídit svou vlastní.
„T minus dvě minuty,“ řeklo rádio v kabině. „Prosím potvrďte, že jste připraveni.“
Ostatní velitelé jeden po druhém odpovídali. Merton poznal všechny ty hlasy – některé napjaté, některé klidné – protože to byly hlasy jeho přátel a soupeřů. Na čtyřech obydlených světech bylo sotva dvacet lidí, kteří dokázali řídit sluneční jachtu; a všichni byli tady, na startovní čáře nebo v doprovodných lodích, kroužili třiatřicet tisíc kilometrů nad rovníkem.
„Číslo jedna – Babí léto – připraveni ke startu.“
„Číslo dvě – Santa Maria – všechno v pořádku.“
„Číslo tři – Paprsek – O.K.“
„Číslo čtyři – Wooniera – všechny systémy GO.“
Merton se usmál nad touhle poslední ozvěnou z časných, primitivních dob kosmonautiky. Ale t…
