II
„Tak co, šéfe, uspěl jste?“ zeptal se dychtivě van Ryberg.
„Já nevím,“ odpověděl Stormgren unaveně, odhodil papíry na stůl a dopadl do křesla. „Karellen to bude konzultovat se svými nadřízenými, i když nemám ponětí, kdo to je. Nic mi neslíbil.“
„Poslechněte,“ řekl Pieter prudce. „Zrovna mě to napadlo. Jaký důvod vlastně máme věřit, že vůbec existuje nějaký Karellenův nadřízený? Nadvládci jsou možná jen mýtus – víte sám dobře, jak to jméno nesnáší.“
I když byl Stormgren unavený, skoro vyskočil.
„To je sice geniální teorie, ale nesouhlasí s tím málem, co o Karellenovi vím.“
„A to je co?“
„No, že byl profesorem astropolitiky na nějakém světě, kterému říká Nebekruh, a že se hrozně bránil, než ho donutili vzít tuhle práci. Předstírá, že ji dělá strašně nerad, ale ve skutečnosti se ohromně baví.“
Stormgren se odmlčel a ztrhané rysy mu změkly pobaveným úsměvem.
„V každém případě jednou poznamenal, že řídit soukromou zoo je docela zábava.“
„Hmm – trochu pochybný kompliment. Je nesmrtelný, co?“
„Jistým způsobem ano, i když existuje něco, co má přijít za několik tisíc let a čeho se patrně bojí. Neumím si představit, co to je. A víc toho opravdu nevím.“
„To si všechno mohl klidně vymyslet. Moje teorie je, že se tahle malá flotila prostě ztratila ve vesmíru a hledala nový domov. Nechce, abychom věděli, jak je jich málo. A možná jsou všechny ty ostatní lodi automatické a v žádné z nich nikdo není. Třeba je to jenom impozantní kulisa.“
Stormgren se zamračil a přísně řekl: „Vy si čtete v pracovní době science fiction.“
Van Ryberg se zazubil.
„No, ‚Invaze z vesmíru‘ nevyšla moc přesně, jak se čekalo, co? Moje teorie by rozhodně vysvětlila, proč se Karellen nikdy neukáže. Nechce, abychom zjistili, že žádní Nadvládci nejsou.“
Stormgren zavrtěl hlavou, nesouhlasně a pobaveně,
„Vaše vysvětlení je jako obvykle moc důmyslné na to, aby to byla pravda. Za Supervizorem musí stát ohromná civilizace, i když si její existenci můžeme jenom domýšlet – a o člověku už ví hodně dlouho. Sám Karellen nás musel studovat stovky let. Vezměte si třeba, jak mluví anglicky. On mě učil anglická ustálená rčení!“
„Občas mě napadá, že to možná až přehání,“ zasmál se van Ryberg. „Objevil jste někdy něco, co neví?“
„Ale ano, dost často – ale jenom v maličkostech. Myslím, že má naprosto dokonalou paměť, ale že jsou určité věci, které se neobtěžoval naučit. Například rozumí jenom anglicky, i když v posledních dvou letech posbíral poměrně dost finských slov prostě jen proto, aby si ze mě mohl utahovat. A finština není jazyk, který by se člověk naučil snadno! Myslím, že by dokázal citovat celou Kalevalu, a přitom já sám musím s hanbou přiznat, že z ní znám jen pár desítek veršů. Zná taky životopisy všech žijících státníků a občas i poznám, odkud se je učil. Jeho znalosti vědy a historie se zdají nevyčerpatelné; víte sám, kolik jsme se toho od něj už naučili. Ale když se jeho schopnosti vezmou jedna po druhé, řekl bych, že žádná z nich nepřesahuje úplně lidské možnosti. Jenže žádný člověk by je nedokázal zvládnout všechny najednou jako on.“
„To je víceméně totéž, k čemu jsem sám taky došel,“ souhlasil van Ryberg. „Můžeme se o Karellenovi bavit pořád dokola, ale nakonec vždycky docházíme ke stejné otázce: Proč se k čertu neukáže? Dokud to neudělá, nepřestane Liga svobody agitovat.“
Úkosem se podíval ke stropu.
„Jedné tmavé noci, pane Supervizore, nasednu do rakety a vplížím se vám do té vaší lodi zadním vchodem a s kamerou. To by byl sólokapr!“
Jestli Karellen poslouchal, nedal to nijak najevo. Ale to ostatně nedělal nikdy.
Stormgren tu noc špatně spal a nad ránem vstal z postele a neklidně vyšel na verandu. Bylo horko, až skoro dusno, ale obloha byla jasná a zářivý měsíc visel nízko nad jihozápadním obzorem. Někde v dálce zářila světla Londýna, jako by tam zamrzl úsvit.
Stormgren pozvedl pohled nad spící město, přelétl těch sedmdesát kilometrů prostoru, které ze všech lidí na zemi on jediný přeletěl i ve skutečnosti. I když to bylo daleko, byly ladné linie Karellenovy lodi v měsíčním světle jasně viditelné. Přemýšlel, co asi Supervizor dělá, protože byl přesvědčen, že Nadvládci nikdy nespí.
Vysoko nad ním proťal černé nebe jasný šíp meteoritu. Světlá stopa chvilku slabě zářila; pak zbyly zase jen hvězdy. Ta připomínka byla krutá: Za sto let Karellen stále ještě povede lidstvo k cíli, který zná jen on sám, kdežto už za čtyři měsíce bude generálním tajemníkem někdo jiný. Ten fakt samotný Stormgrenovi ani v nejmenším nevadil – ale zbývalo mu už jen málo času, pokud chtěl mít aspoň naději, že se někdy dozví, co je za tmavou obrazovkou.
Stormgren sám nijak nemiloval publicitu a tak ho Karellenovo tajnůstkářství neznepokojovalo, když vyprchal počáteční pocit cizoty. Ale teď věděl, že záhada, která trápí tolik myslí, se pro něj samotného stává utkvělou myšlenkou: mohl pochopit – a jednou možná i sdílet – názory, které tolik lidí přivedly do Ligy svobody. Ta propaganda o zotročení lidstva byla – prostě jen propaganda. Jen málo lidí tomu skutečně věřilo nebo si opravdu přálo návrat k starým časům národnostních svárů. Lidé si zvykli na Karellenovu nenápadnou vládu; ale začínali být netrpěliví – chtěli vědět, kdo jim to vlastně vládne.
Ve vedlejší místnosti lehce cvaknul dálnopis, který vyplivl pravidelný hodinový přehled Centrálních zpráv. Stormgren zašel dovnitř a bez nadšení prolistoval papíry. Na druhém konci světa si Liga svobody vymyslela nové heslo. „Vládnou lidstvu příšery?“ ptal se dálnopis a citoval: „Dr. C. V. Krišnan dnes v Madrásu na mítinku indické pobočky Ligy svobody řekl: ‚Chování Nadvládců se dá poměrně snadno vysvětlit. Jejich fyzický vzhled je tak cizí a odpudivý, že se neodváží ukázat se lidstvu. Vyzývám Supevizora, aby to popřel.‘“
Stormgren s povzdechem odhodil papír. I kdyby to byla pravda, záleží na tom? Ta myšlenka nebyla nová. ale nikdy mu to nedělalo starosti. Nevěřil, že existuje nějaká biologická forma, jakkoli zvláštní, kterou by časem nedokázal přijmout a možná i považovat za krásnou. Kdyby o tom dokázal Karellena přesvědčit, možná by Nadvládci změnili taktiku. Nemůžou přece být ani zpoloviny tak hrozní jako ty vynalézavé kresby, které plnily stránky novin od chvíle, kdy na Zemi přiletěli!
Stormgren se ironicky usmál, když se vracel do ložnice. Byl dost upřímný sám k sobě, aby si připustil, že když se to vezme kolem a kolem, je jeho hlavním motivem obyčejná lidská zvědavost.
Když se Stormgren v obvyklý čas neobjevil, Pietera van Ryberga to překvapilo a trochu podráždilo. I když generální tajemník často před příchodem do kanceláře vyřizoval spoustu návštěv, nikdy to nezapomněl ohlásit. A aby to bylo ještě horší, zrovna dnes ráno se tu pro něj sešlo několik naléhavých vzkazů. Van Ryberg obvolal půl tuctu oddělení, aby ho našel, a pak to znechuceně vzdal.
V poledne se už vážně znepokojil a poslal do Stormgrenova domu auto. O deset minut později ho poděsila siréna a po Wilsonově třídě se přiřítilo hlídkové auto policie. Tiskové agentury měly nejspíš u policie přátele, protože už když se díval, jak se auto blíží, rozhlas oznamoval světu, že už není náměstkem, ale výkonným generálním tajemníkem Spojených národů.
Kdyby byl van Ryberg neměl tolik jiné práce, byly by ho možná docela zajímaly reakce tisku na Stormgrenovo zmizení. Poslední měsíc se světové sdělovací prostředky rozdělily na dvě ostře vyhraněné skupiny. Americký tisk jako celek se domníval, že Evropská federace už měla vzniknout dávno, ale měl přitom nepříjemný pocit, že je to jen začátek. Na druhé straně Evropané procházeli divokými, ale poněkud umělými křečemi národní hrdosti. Kritika Nadvládců byla všeobecná a energická: po počátečním opatrném období tisk zjistil, že může být ke Karellenovi tak hrubý, jak se mu jen uráčí, a nic se nestane. Teď se překonával.
Většina těch útoků, i když hodně hlasitých, nereprezentovala názory většiny lidí. Na hranicích, které už brzo zmizí, byly zdvojnásobeny hlídky – ale vojáci se jeden na druhého dívali s dosud nevysloveným přátelstvím. Politici a generálové hřímali a rozčilovali se, ale tiše čekající miliony cítily, že dlouhá krvavá kapitola končí – a že je načase.
A teď Stormgren zmizel a nikdo nevěděl kam a jak. Zmatek najednou utichl, když si svět uvědomil, že ztratil jediného člověka, jehož prostřednictvím byli Nadvládci – z důvodů známých jen jim – ochotni komunikovat se Zemí. Tisk a rozhlas jako by byly paralyzovány, ale v tom tichu bylo slyšet hlas Ligy svobody, jak úzkostlivě volá, že o tomhle skutečně nic neví.
Když se Stormgren vzbudil, byla tma. Chvilku byl příliš ospalý na to, aby si uvědomil, jak je to divné. Když mu to došlo, polekaně se posadil a hmátl po vypínači vedle postele.
Ve tmě narazil na holou kamennou zeď, chladnou na dotek. Okamžitě ztuhl, tělo i mozek ochromené vjemem, který neočekával. Pak, jako by nevěřil vlastním smyslům, si klekl na posteli a začal tu neznámou zeď zkoumat konečky prstů.
Dělal to jen chvilku, když se ozvalo náhlé klapnutí a část temnoty jako by se odsunula. Zahlédl siluetu muže na skrovně osvětleném pozadí: pak se dveře zavřely a zase byla tma. Stalo se to všechno tak rychle, že ani nezahlédl místnost, ve které byl.
O chvilku později ho oslepilo světlo mohutného elektrického reflektoru. Paprsek mu zablikal po obličeji, na chvíli se zastavil, pak sjel níž a osvětlil celou postel – což byla, jak teď viděl, jen matrace na hrubém roštu.
Ze tmy promluvil tichý hlas výbornou angličtinou, ale s přízvukem, který Stormgren nejdřív nedokázal určit.
„Výborně, pane tajemníku. Rád vidím, že jste vzhůru. Doufám, že se cítíte dobře.“
V poslední větě bylo něco, co Stormgrena zaujalo, takže mu rozčilené otázky, které hodlal položit, zamrzly na rtech. Chvíli se díval do tmy a pak chladně odpověděl: „Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“
Ten druhy se zasmál.
„Několik dní. Slíbili nám, že to po probuzení nebude mít žádné nepříjemné následky. Jsem rád, že to byla pravda.“
Částečně aby získal čas a částečně proto, aby si ověřil vlastní reakce, spustil Stormgren nohy z postele. Pořád měl na sobě pyžamo, ale bylo hodně pomačkané, a jak se zdálo, taky pořádně ušpiněné. Když se pohyboval, trochu se mu točila hlava; ne tolik, aby to bylo nepříjemné, ale dost na to, aby ho to přesvědčilo, že byl skutečně omámen.
Obrátil se ke světlu.
„Kde to jsem?“ zeptal se ostře. „Ví o tomhle všem Wainwright?“
„Vám to myslí rychle, co?“ řekl ten hlas obdivně. „Ale o tom teď nebudeme mluvit. Nejspíš budete mít pořádný hlad. Oblékněte se a pojďte se mnou na večeři.“
Ovál světla sklouzl přes místnost a Stormgren si poprvé mohl udělat představu o její velikosti. Vlastně se tomu ani nedalo říkat místnost, protože stěny vypadaly na holou skálu, jen zhruba uhlazenou. Uvědomil si, že je pod zemí, možná dost hluboko. Uvědomil si také, že pokud byl v bezvědomí několik dní, může být kdekoli na zeměkouli.
Reflektor ozářil hromádku šatstva přehozenou přes kufr.
„To by vám mělo stačit,“ řekl hlas ze tmy. „S prádelnou je tady trochu problém, takže jsme vám vzali pár obleků a nějakého půl tuctu košil.“
„To je od vás ohleduplné,“ řekl Stormgren bez humoru.
„Omlouváme se za nedostatek nábytku a elektrického světla. Tohle místo je v některých směrech vyhovující, ale postrádá lepší vybavení.“
„V jakých směrech vyhovující?“ zeptal se Stormgren, zatímco se soukal do košile. Dotyk prstů se známou látkou byl zvláštně uklidňující.
„Prostě – vyhovující.“ řekl hlas. „A mimochodem, vzhledem k tomu, že spolu asi strávíme poměrně dost času, bude lepší, když mi budete říkat Joe.“
„I přes vaši národnost,“ odsekl Stormgren, „myslím, že bych dokázal vyslovit vaše pravé jméno. Nebude horší než spousta finských.“
Chvilku bylo ticho a světlo bliklo. „No, mohl jsem to čekat,“ řekl Joe rezignovaně. „Musíte mít v těchhle věcech slušný trénink.“
„Pro člověka v mé funkci je to užitečný koníček. Předpokládám, že jste se narodil v Polsku a anglicky jste se naučil během války v Británii? A podle vašich ‚t‘ bych řekl, že jste sloužil poměrně dlouho ve Skotsku.“
„To stačí,“ řekl ten druhý pevně. „Jestli jste se už oblékl – prosím.“
Dveře se otevřely, než k nim Stormgren došel, a ten druhý ustoupil, aby ho nechal projít. Stormgren uvažoval, jestli má Joe zbraň, a usoudil, že zřejmě ano. V každém případě tady nebude sám.
Chodba byla tu a tam slabě osvětlená petrolejkami a Stormgren poprvé uviděl svého únosce. Bylo mu asi padesát a musel vážit určitě přes sto kilo. Vůbec všecko na něm bylo veliké, od špinavých maskáčů, které mohly pocházet z půl tuctu různých armád, až po nezvykle velký pečetní prsten na levé ruce. Nemělo by být těžké ho vypátrat, pomyslel si Stormgren, pokud se ovšem on sám odtud někdy dostane. Trochu ho deprimovalo, když si uvědomil, že to zřejmě velmi přesně ví i ten druhý.
Stěny kolem nich byly sice tu a tam vyspraveny betonem, ale většinou to byla čistá skála. Stormgrenovi bylo jasné, že je v nějakém nepoužívaném dole, a napadalo ho jen málo spolehlivějších vězení. Až dosud ho myšlenka, že byl unesen, nijak zvlášť neznepokojovala. Věřil, že ať se stane cokoli, Supervizor se svými nezměrnými schopnostmi ho brzo najde a zachrání. Teď si tím už nebyl tak jistý: i Karellenovy síly musejí mít nějaké hranice, a jestli ho opravdu pohřbili pod zem na nějakém vzdáleném kontinentu, ani celá věda Nadvládců ho možná nedokáže objevit.
