Hlídka (Arthur C. Clarke)

Setkání s medúzou

„Setkání s medúzou“ jsem napsal v lednu 1971 za jedním konkrétním účelem. Během předchozích deseti let jsem nahromadil nějakých 50 000 slov povídek a potřeboval jsem ještě dalších 15 000, aby z nich byla úplná kniha. Takže jsem si sedl k psacímu stroji (ještě mi někde na jeden padá prach, ale jestli se mi rozbije tenhle počítač, tak se vrátím k peru a k papíru…) a výsledkem byla „Medúza“. Nic víc na tom nebylo.

Ba ne, ne tak docela. O Jupiteru jsem přemýšlel už dlouho; svědectvím je závěrečná scéna filmu 2001: Vesmírná odysea. A v jistém smyslu je pokračování 2010: Odysea dvě také pokračováním téhle povídky; měl jsem tam prostor propracovat do větších detailů některé nápady, které jsem poprvé použil v „Medúze“.

Od té doby se samozřejmě naše znalosti o Jupiteru nesmírně rozšířily díky úžasným výsledkům sond Pioneer a Voyager. Ale s potěšením podotýkám, že žádný z těch nových poznatků nezpochybnil některou z těch starších myšlenek. Naopak: v atmosféře Jupitera plují jisté velmi podezřelé kapky s ostře ohraničenými okraji…

„Setkání s medúzou“ byla poslední povídka, kterou jsem kdy napsal, pak už jsem se soustředil jen na romány. Vyhrála redakční cenu Playboye a výroční cenu Nebula americké Asociace spisovatelů science fiction, takže jsem pyšný na to, že zrovna tohle byla má labutí píseň… aspoň zatím.

A ještě jedna velmi zvláštní shoda okolností. Než jsem začal psát tuhle poznámku, úplně jsem zapomněl, že jsem pro výzkumně plavidlo použil jméno „Kon-tiki“. A tak jsem mohl jeden výtisk „Medúzy“ podepsat Thoru Heyerdahlovi – když jsem ho dnes ráno potkal přímo tady v Colombu…