5/ POSEIDONOVA KOLA
„Jsem hrozně rád, že jsem se mýlil,“ ozval se v rádiu rozjařený hlas doktora Brennera. „Příroda má vždycky něco v rukávu. Držte na tom teleobjektiv a zkuste udělat co nejklidnější obrázky.“
Ty věci, které se pohybovaly nahoru a dolů po voskových stráních, byly pořád ještě příliš daleko na to, aby mohl Falcon rozlišit nějaké detaily, a i tak musely být obrovské, když byly na takovou vzdálenost vůbec vidět. Byly skoro černé, klínovitého tvaru a pohybovaly se pomocí pomalého vlnění celého těla, takže vypadaly ze všeho nejspíš jako gigantičtí rejnoci, plovoucí kolem nějakého tropického útesu.
Možná to byl nějaký nebeský dobytek, toulající se po oblačných pastvinách Jupitera, protože se zdálo, jako by se pásly kolem těch tmavých, červenohnědých stuh, jež vypadaly jako vyschlá koryta řek, které kdysi stékaly po bocích těch vznášejících se skal. Tu a tam se některé z těch zvířat vrhlo po hlavě do hory pěny a zmizelo z dohledu.
Kon-tiki se vůči vrstvě mraků pod sebou pohybovala jen velmi pomalu; bude trvat nejméně tři hodiny, než se dostane nad ty pomíjivé hory. Byl to závod se Sluncem. Falcon doufal, že tma nepřijde dřív, než se stačí pořádně podívat na ty rejnoky, jak je sám pro sebe pokřtil, i na tu křehkou krajinu, po které se plazili.
Byly to dlouhé tři hodiny. Celou tu dobu měl vnější mikrofony zapnuté na plný zisk, protože se domníval, že možná našel zdroj toho včerejšího bubnování. Rejnoci byli rozhodně dost velcí na to, aby je mohli vydávat; když je konečně mohl přesně změřit, zjistil, že mají od jednoho konce křídla ke druhému skoro sto metrů. Byli třikrát tak velcí jako největší velryba – i když nejspíš nevážili víc než pár tun.
Půl hodiny před západem slunce byla Kon– tiki už téměř nad „pohořím“.
„Ne,“ odpověděl Falcon na opakované dotazy řídícího střediska na rejnoky, „pořád na mě ještě nereagují. Nemyslím, že jsou inteligentní – vypadají jako neškodní vegetariáni. A i kdyby se mě snažili pronásledovat, jsem si jistý, že do mé výšky se nedostanou.“
Ale přesto ho trochu zklamalo, když o něj rejnoci neprojevili ani nejmenší zájem, i když prolétal přímo nad jejich pastviskem. Možná ani nemohli zjistit jeho přítomnost. Když je zkoumal a fotografoval pomocí dalekohledu, neviděl ani náznak smyslových orgánů. Ti tvorové byli prostě obrovské černé trojúhelníky, vlnící se po kopcích a údolích, které ve skutečnosti byly jen o málo pevnější než pozemské mraky. I když vypadaly hutně, Falcon věděl, že kdyby na ně někdo stoupl, propadl by se jimi, jako by byly z tenkého papíru.
Zblízka viděl ty myriády buněk nebo bublin, které je tvořily. Některé z nich byly dost velké – asi metr v průměru – a Falcona napadlo, v jakém asi čarodějnickém kotli uhlovodíků se uvařily. Tam dole v jupiterské atmosféře musí být tolik petrochemických surovin, že by to stačilo pokrýt celou zemskou spotřebu na milion let.
Krátký den už skoro uplynul, když míjel hřebeny voskových kopců; na jejich níže položených stráních už světlo rychle sláblo. Na téhle západní straně žádní rejnoci nebyli a i topografie byla z nějakého důvodu jiná. Pěna tady vytvářela dlouhé rovné terasy, podobné vnitřku měsíčního kráteru. Skoro se mu zdálo, jako by to byly obří schody vedoucí dolů ke skrytému povrchu planety.
A na nejnižším z těch schodů, na samém okraji víncích mraků, které hora rozehnala, když se vynořovala z hlubin, byla jakási přibližně oválná skvrna asi dva nebo tři kilometry v průměru. Dala se těžko rozeznat, protože byla jen o něco málo tmavší než šedobílá pěna, na které spočívala. Falconova první myšlenka byla, že se dívá na les sinavých stromů, podobných obrovským houbám, které nikdy neviděly Slunce.
Ano, určitě je to les – viděl stovky tenkých kmínků, vyrůstajících z bílé voskové pěny, ve které kořenily. Ale ty stromy byly neuvěřitelně těsně namačkány vedle sebe; skoro vůbec mezi nimi nebyly mezery. Možná to přece jen není les, ale jediný obrovský strom, něco jako ty orientální banyány, které mají také celou spoustu kmenů. Jedno…
