7/ ZÁKLADNÍ SMĚRNICE
Stmívalo se, ale Falcon si toho stěží všiml, jak napínal zrak k tomu živému mraku v zorném poli svého teleskopu. Vítr, který Kon-tiki soustavně hnal po obvodu jícnu velkého víru, ho teď zanesl asi na osmnáct kilometrů od toho tvora. Kdyby se přiblížil pod deset, pustí se do nějakých ústupových manévrů. I když si byl jistý, že elektrické zbraně medúzy mají jen krátký dosah, nechtěl to raději zkoušet. To bude problém pro budoucí výzkumníky a on jim přál mnoho štěstí.
Teď už byla v kabině dost tma. Bylo to zvláštní, protože do západu slunce ještě zbývalo několik hodin. Automaticky mrknul na horizontální radar jako každých pár minut. Kromě té medúzy, kterou studoval, nebyl na devadesát kilometrů kolem něj žádný jiný objekt.
Najednou se s děsivou silou ozval zvuk, který slyšel tehdy v první jupiterské noci – pulzující rytmus, který se stále zrychloval a pak uprostřed crescenda přestal. Celá kabina vibrovala jako hrášek v tympánu.
Během toho náhlého, až bolestného ticha si Falcon uvědomil dvě věci zároveň. Tentokrát ten zvuk nepřicházel ze vzdálenosti tisíce kilometrů přes rádiový okruh. Byl přímo v atmosféře kolem něj.
Druhá myšlenka ho poplašila ještě víc. Docela zapomněl – bylo to neomluvitelné, ale myslel na jiné, zjevně důležitější věci – že většina nebe nad ním je úplně odstíněna nafouknutým vakem Kon-tiki. A protože obrovský balon byl lehce postříbřen, aby si uchovával své teplo, účinně bránil jak ve výhledu, tak v pronikání radarových vln.
To všechno samozřejmě věděl; byl to malý nedostatek v konstrukci, tolerovaný, protože se nezdál důležitý. Ale právě teď připadal Howardu Falconovi zatraceně důležitý – když uviděl tu hradbu obrovských chapadel, silnějších než kmen jakéhokoli stromu, jak se snáší kolem dokola kabiny.
Slyšel, jak Brenner křičí: „Pamatujte na Základní směrnici! Nepoplašte to!“ Než stačil příslušně odpovědět, ozvalo se znova to drtivé bubnování a pohltilo všechny ostatní zvuky.
Opravdu schopný pilot se pozná podle toho, jak reaguje ne na očekávané potíže, ale na takové, které nikdo nemohl předvídat. Posoudit situaci Falconovi netrvalo déle než vteřinu. Bleskovým pohybem zatáhl za párací lano.
To slovo bylo přežitek z doby prvních vodíkových balonů; na Kon-tiki párací lano neroztrhlo plášť, ale jen ovládalo řadu žaluziových větráků ve vrchní části pláště. Horký plyn začal okamžitě unikat; Kon-tiki, která ztratila vztlak, rychle klesala. Nebylo divu – nacházela se pořád ještě v gravitačním poli, které bylo dvaapůlkrát silnější než na Zemi.
Falcon na okamžik zahlédl veliká chapadla, jak mizí vzhůru a pryč. Měl právě tak čas si všimnout, že jsou poseta velkými měchýři nebo váčky, které je patrně nadlehčují, a že končí spoustou tenkých tykadel jako kořeny stromu. Napůl očekával bleskový výboj – ale nestalo se nic.
Překotné tempo jeho sestupu se mírnilo, jak atmosféra kolem něj houstla a vypuštěný obal účinkoval jako padák. Když Kon-tiki spadla asi o tři kilometry, usoudil, že už může bez nebezpečí žaluzie znova zavřít. Než znovu získal vztlak a nabyl rovnováhy, klesl ještě o dalších patnáct set metrů a dostával se nebezpečně blízko hranici bezpečnosti.
Úzkostně vykoukl okénkem nad hlavou, i když neočekával, že uvidí něco jiného než stínící kupoli balonu. Ale při svém pádu sjel trochu stranou a část medúzy byla pár kilometrů nad ním vidět. Byla mnohem blíž, než čekal – a stále sestupovala, rychleji, než by byl považoval za možné.
Řídící středisko ho úzkostlivě volalo. Zařval: „Já jsem v pořádku – ale pořád to po mě jde. Hloub už nemůžu.“
To nebyla tak docela pravda. Mohl ještě mnohem hloub – asi dvě stě sedmdesát kilometrů. Ale byla by to jednosměrná cesta a většina té trasy by ho už nezajímala.
Pak k své velké úlevě zjistil, že se medúza zastavila asi dva kilometry nad ním. Možná, že se rozhodla přibližovat se k tomu podivnému vetřelci opatrně; anebo pro ni tyhle hlubší vrstvy byly taky nepříjemně horké. Teplota byla kolem padesáti stupňů Celsia a Falcon uvažoval, jak dlo…
