Hlídka (Arthur C. Clarke)

7/ ZÁKLADNÍ SMĚRNICE

Stmívalo se, ale Falcon si toho stěží všiml, jak napínal zrak k tomu živému mraku v zorném poli svého teleskopu. Vítr, který Kon-tiki soustavně hnal po obvodu jícnu velkého víru, ho teď zanesl asi na osmnáct kilometrů od toho tvora. Kdyby se přiblížil pod deset, pustí se do nějakých ústupových manévrů. I když si byl jistý, že elektrické zbraně medúzy mají jen krátký dosah, nechtěl to raději zkoušet. To bude problém pro budoucí výzkumníky a on jim přál mnoho štěstí.

Teď už byla v kabině dost tma. Bylo to zvláštní, protože do západu slunce ještě zbývalo několik hodin. Automaticky mrknul na horizontální radar jako každých pár minut. Kromě té medúzy, kterou studoval, nebyl na devadesát kilometrů kolem něj žádný jiný objekt.

Najednou se s děsivou silou ozval zvuk, který slyšel tehdy v první jupiterské noci – pulzující rytmus, který se stále zrychloval a pak uprostřed crescenda přestal. Celá kabina vibrovala jako hrášek v tympánu.

Během toho náhlého, až bolestného ticha si Falcon uvědomil dvě věci zároveň. Tentokrát ten zvuk nepřicházel ze vzdálenosti tisíce kilometrů přes rádiový okruh. Byl přímo v atmosféře kolem něj.

Druhá myšlenka ho poplašila ještě víc. Docela zapomněl – bylo to neomluvitelné, ale myslel na jiné, zjevně důležitější věci – že většina nebe nad ním je úplně odstíněna nafouknutým vakem Kon-tiki. A protože obrovský balon byl lehce postříbřen, aby si uchovával své teplo, účinně bránil jak ve výhledu, tak v pronikání radarových vln.

To všechno samozřejmě věděl; byl to malý nedostatek v konstrukci, tolerovaný, protože se nezdál důležitý. Ale právě teď připadal Howardu Falconovi zatraceně důležitý – když uviděl tu hradbu obrovských chapadel, silnějších než kmen jakéhokoli stromu, jak se snáší kolem dokola kabiny.

Slyšel, jak Brenner křičí: „Pamatujte na Základní směrnici! Nepoplašte to!“ Než stačil příslušně odpovědět, ozvalo se znova to drtivé bubnování a pohltilo všechny ostatní zvuky.

Opravdu schopný pilot se pozná podle toho, jak reaguje ne na očekávané potíže, ale na takové, které nikdo nemohl předvídat. Posoudit situaci Falconovi netrvalo déle než vteřinu. Bleskovým pohybem zatáhl za párací lano.

To slovo bylo přežitek z doby prvních vodíkových balonů; na Kon-tiki párací lano neroztrhlo plášť, ale jen ovládalo řadu žaluziových větráků ve vrchní části pláště. Horký plyn začal okamžitě unikat; Kon-tiki, která ztratila vztlak, rychle klesala. Nebylo divu – nacházela se pořád ještě v gravitačním poli, které bylo dvaapůlkrát silnější než na Zemi.

Falcon na okamžik zahlédl veliká chapadla, jak mizí vzhůru a pryč. Měl právě tak čas si všimnout, že jsou poseta velkými měchýři nebo váčky, které je patrně nadlehčují, a že končí spoustou tenkých tykadel jako kořeny stromu. Napůl očekával bleskový výboj – ale nestalo se nic.

Překotné tempo jeho sestupu se mírnilo, jak atmosféra kolem něj houstla a vypuštěný obal účinkoval jako padák. Když Kon-tiki spadla asi o tři kilometry, usoudil, že už může bez nebezpečí žaluzie znova zavřít. Než znovu získal vztlak a nabyl rovnováhy, klesl ještě o dalších patnáct set metrů a dostával se nebezpečně blízko hranici bezpečnosti.

Úzkostně vykoukl okénkem nad hlavou, i když neočekával, že uvidí něco jiného než stínící kupoli balonu. Ale při svém pádu sjel trochu stranou a část medúzy byla pár kilometrů nad ním vidět. Byla mnohem blíž, než čekal – a stále sestupovala, rychleji, než by byl považoval za možné.

Řídící středisko ho úzkostlivě volalo. Zařval: „Já jsem v pořádku – ale pořád to po mě jde. Hloub už nemůžu.“

To nebyla tak docela pravda. Mohl ještě mnohem hloub – asi dvě stě sedmdesát kilometrů. Ale byla by to jednosměrná cesta a většina té trasy by ho už nezajímala.

Pak k své velké úlevě zjistil, že se medúza zastavila asi dva kilometry nad ním. Možná, že se rozhodla přibližovat se k tomu podivnému vetřelci opatrně; anebo pro ni tyhle hlubší vrstvy byly taky nepříjemně horké. Teplota byla kolem padesáti stupňů Celsia a Falcon uvažoval, jak dlouho systémy jeho lodi takové podmínky zvládnou.

V rádiu se znova ozval doktor Brenner, který měl pořád starost o Základní směrnici.

„Nezapomeňte – možná je jen zvědavá!“ volal nepříliš přesvědčivě. „Pokuste se ji nevyděsit!“

Falcon už začínal mít dost těchhle rad a vzpomněl si na jednu televizní debatu mezi astronautem a vesmírným právníkem, kterou kdysi viděl. Poté, co dopodrobna probrali všechny možné důsledky Základní směrnice, vykřikl pilot nevěřícně: „Takže když nebude jiná možnost, musím se nechat sežrat?“ Právník se ani neusmál a odpověděl. „To je vynikající shrnutí.“

Tenkrát se to zdálo legrační; teď už se zdaleka tak nebavil.

A pak Falcon uviděl něco, co mu zkazilo náladu ještě víc. Medúza stále ještě visela asi dva kilometry nad ním – ale jedno její chapadlo se neuvěřitelně prodlužovalo a natahovalo se dolů ke Kon-tiki, přičemž se zároveň tenčilo. Jako chlapec jednou viděl vír tornáda, klesající z bouřkových mraků do kansaských plání. Ta věc, která se k němu teď blížila, mu živě připomněla toho černého kroutícího se hada z oblohy.

„Začínají mi rychle docházet možnosti,“ ohlásil řídícímu středisku. „Mám teď na vybranou mezi tím, že ji vyděsím, a tím, že ji ze mě bude pořádně bolet žaludek. Myslím, že jí Kon-tiki nebude připadat moc poživatelná, jestli má v úmyslu tohle.“

Čekal na nějakou poznámku od Brennera, ale biolog mlčel.

„Tak dobře. Je to o dvacet sedm minut dřív, ale spouštím startovní operaci. Doufám, že budu mít dost rezerv, abych si potom srovnal oběžnou dráhu.“

Medúzu teď neviděl; měl už ji zase přímo nad hlavou. Ale věděl, že to natahující se chapadlo už teď musí být hodně blízko k balonu. Bude trvat skoro pět minut, než reaktor dostane plný tah…

Reaktor nastartoval. Počítač neodmítl situaci na oběžné dráze jako úplně nepřijatelnou. Lapače vzduchu se otevřely, připraveny zhltat tuny okolního hydrohelia, jakmile bude potřeba. I za optimálních podmínek to bude okamžik pravdy – protože neexistoval způsob, jak vyzkoušet, že atomový náporový motor bude v neobvyklé atmosféře Jupitera opravdu fungovat.

Něco velmi jemně zhouplo Kon-tiki. Falcon se to snažil ignorovat.

Odpálení mělo podle plánu začít o deset kilometrů výš, v atmosféře o méně než čtvrtinové hustotě a o třicet stupňů chladnější. To bylo nepříjemné.

O kolik se nejvýš může propadnout tak, aby mu to ještě prošlo, aby lapače vzduchu pracovaly, jak mají? Až se motor zapálí, bude Falcon padat k Jupiteru a požene ho tam dvě a půl g. Dokáže se vůbec zarazit včas?

Veliká, těžká ruka poklepala na balon. Celá loď poskočila nahoru a dolů jako to jojo, co po něm zrovna každý blázní na Zemi.

Samozřejmě, Brenner může mít úplnou pravdu. Možná se to jen snaží přátelit. Možná by se s tím měl pokusit promluvit rádiem. Co by tomu měl říct? „Hodná číča?“ „Lehni, Fido?“ nebo „Doveďte mě k veliteli?“

Poměr tritia a deuteria byl v pořádku. Byl připraven zapálit svíčku zápalkou, která má sto milionů stupňů.

Tenká špička chapadla sklouzla přes okraj balonu asi šedesát metrů od něj. Byla asi tak velká jako sloní chobot a podle toho, jak jemně se pohybovala, možná byla i stejně citlivá. Na konci měla malá tykadélka podobná zkoumajícím ústům. Byl si jistý, že doktor Brenner by byl fascinovaný.

No tak, nemá cenu to odkládat. Rychle propátral pohledem přístrojovou desku, začal závěrečné čtyřvteřinové odpočítávání před zážehem, zlomil bezpečnostní pečeť a stiskl tlačítko ODHOĎ.

Ozval se ostrý výbuch a Falcon okamžitě ztratil váhu. Kon-tiki volně padala hlavou dolů. Nad ní letěl vzhůru odhozený balon a táhl zvědavé chapadlo s sebou. Falcon neměl čas sledovat, jestli plynový vak medúzu skuečně zasáhl, protože v té chvíli se zapálil motor a on měl jiné starosti.

Z trysek reaktoru začal proudit řvoucí sloupec horkého hydrohelia a rychle stupňoval tah – ale směrem k Jupiteru, ne od něj. Zatím ještě nemohl začít stoupat, protože vektorové ovládání bylo příliš pomalé. Pokud se mu nepodaří získat úplnou kontrolu nad lodí a vyrovnat let do vodorovného směru během příštích pěti sekund, klesne loď příliš hluboko do atmosféry a bude zničena.

Mučivě pomalu – těch pět sekund se zdálo jako padesát – se mu podařilo vyrovnat a pak obrátit loď znova hlavou nahoru. Ohlédl se jen jednou a zahlédl ještě naposledy medúzu, která teď byla mnoho kilometrů daleko. Odhozený balon Kon-tiki ji zřejmě unikl, protože ho nikde neviděl.

Teď už byl zase pánem situace – už se bezmocně nevznášel ve větru Jupitera, ale řídil svůj vlastní sloupec atomového ohně zpátky ke hvězdám. Byl si jistý, že mu motor bude soustavně přidávat na rychlosti a výšce, dokud na okrajích atmosféry nedosáhne téměř orbitální rychlosti. Pak krátkým výbuchem čisté raketové síly znovu získá volnost vesmíru.

Na půl cestě k oběžné dráze se podíval k jihu a uviděl ohromnou záhadu Velké rudé skvrny – toho plujícího ostrova dvakrát tak velkého jako Země – vycházet na obzoru. Díval se na její záhadnou krásu tak dlouho, dokud ho počítač neupozornil, že do přechodu na raketový pohon zbývá už jen šedesát sekund. Neochotně odtrhl pohled.

„Někdy jindy,“ zamumlal.

„Prosím?“ ozvalo se řídící středisko. „Co jste říkal?“

„Nic důležitého,“ odpověděl.