POSÁDKA
Probudilo mě ostré světlo. Nízko nade mnou zářil oslnivý reflektor. Ležel jsem na něčem chladivém a měkkém. Chtěl jsem si rukou zaclonit oči, ale něco ji zadrželo.
»Jen klid,« řekl něčí hlas.
Hlava se mi rozjasňovala. Pohlédl jsem stranou. Tarland v bílém plášti se nakláněl nad vozíkem. Stály na něm skleněné příklopy a přístroje. V trubicích zářilo světlo. Moje levá ruka ležela na gumovém polštářku, do předloktí byla vbodnuta jehla, k ní vedla gumová hadička. Skleněnou trubičkou, která ji spojovala s přístrojem, protékala světlečervená tekutina. Cítil jsem, jak mi do žil vniká lechtavý, teplý proud.
»Copak,« podivil jsem se, »transfuse?«
Bylo mi stále tepleji. Všechno kolem mne bylo zvláštně klidné a neskutečné. Tarland odsunul přístroj, rychle vytáhl jehlu a přitiskl na ranku čtvereček gázy.
»Kdo to tady zpívá?« zeptal jsem se. Slyšel jsem vysokou, konejšivou melodii. Bylo mi dobře. Myšlenky plynuly lenivě. Objevovaly se jakési temné obrazy: putování mrtvými, světélkujícími soutěskami, rozštěpené křišťálové stěny, tmavé štoly, galerie… kde to všechno jen bylo? V ledovci? V Himálaji nebo ve snu? Naráz se mi vynořil v paměti poslední útržek skutečnosti, prožité v plném vědomí: jeskyně, černé, slabě osvětlené balvany a dva dráty, nad nimiž jsem se sklonil, abych…
Zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, padl můj pohled na kotouč televisoru na protější stěně. Na černém pozadí ležely malinké jiskry.
»Hvězdy?«
Zpěvem byl hlas motoru. Letěli jsme. Do kajuty vešli dva lidé: Rainer a Arseňjev.
»Jak je vám?« zeptal se astronom.
»Dobře.«
Nevím, proč se mi v hlavě vynořila otázka, kterou jsem ihned položil:
»Proč to město svítilo? Byl to lucit?«
Muži stojící nad lůžkem na sebe pohlédli.
»Ne, to byla baryosodíková sklovina, která nemá s lucitem nic společného. Svítí, protože byla ve chvíli výbuchu vystavena účinku záření,« hovořil Rainer, nanejvýš spokojený, že mi může dát tak zevrubnou odpověď.
»Výbuch? No pravda… ten kráter…« řekl jsem, »poslyšte…«
Tarland mě přerušil:
»Nesmíte mluvit. Času je dost, všechno se dovíte.«
Požádal oba vědce, aby opustili kajutu. Slyšel jsem, že jim ve dveřích povídá něco o otřesu mozku a o tom, že musím být ušetřen jakéhokoli rozčilování.
»Ale co se stalo potom?« protestoval jsem slabě, když se vrátil. »Uvolnil se průchod?«
Tarland mi změřil puls:
»Profesor Arseňjev vás vynesl z temnot na světlo a já — jsem vás znovu stvořil.«
Usmíval se. Ještě na něco jsem se ho chtěl zeptat, ale všechno se pomíchalo, popletlo, odplulo někam daleko. Uviděl jsem modrou oblohu… zpívali ptáci… Usnul jsem.
Trvalo to dlouho, než jsem se dověděl z ohleduplných řečí, které stále a stále přerušoval můj ošetřovatel Tarland, jak mě Arseňjev vynesl z podzemí, když byla chodba uvolněna, jak se snažil ucpat trhliny v mém skafandru, jak se mu jednu chvíli zdálo, že už jsem v agónii, jak se potom objevilo raketami přivolané pásové auto a dopravilo nás do Kosmokratoru.
V bezvědomí, napolo zadušeného jedovatou atmosférou, která vnikla trhlinami do skafandru, s nalomenými žebry, položil mě biolog na operační stůl. Než jsem po prvé otevřel oči, uplynulo třicet šest hodin. Potom však jsem se začal rychle uzdravovat, spával jsem téměř celý den, a když se blížila hodina jídla, probouzel jsem se s vlčím hladem. Když jsem začal chodit, nařídil mi Tarland vdechování umělého horského vzduchu a ozařování horským sluncem. Ještě pořád jsem se nesměl vyptávat svých druhů na mrtvé město a na obyvatele Venuše. Biolog to odůvodňoval tím, že jsem přestál otřes mozku a musím se vystříhat rozčilování. Marně jsem mu vysvětloval, že neukojená zvědavost je neobyčejně silným důvodem k rozčilování. Ve své odpovědi mi radil, abych se zdržoval v centrále u velkých obrazovek, protože měl za to, že v době rekonvalescence nepůsobí nic dojmem tak uklidňujícím jako pohled na hvězdné nebe. Po mém úrazu kroužil Kosmokrator ještě přes šest dní nad planetou, pak se od ní vzdálil spirálou ve větších a větších závitech a nastoupil zpáteč…
