MĚSTO
Střídali jsme se se Soltykem v řízení. Kosmokrator, letící ve výšce čtyřiceti kilometrů, opisoval široké kruhy. Zůstávala za ním stuha par, které se srážely ve zřidlé atmosféře při styku se žhavými tryskovými plyny. Mlžný prstenec, který se takto utvořil, visel nehybně nad mračny, a když jsme se při kroužení vraceli po vlastní stopě, zářil proti nízko stojícímu Slunci oslnivými duhovými barvami. Již řadu hodin jsme tak létali a každých několik minut se na obrazovkách objevilo Slunce, vrhalo ostrá světla na stěny centrály a mizelo. Motory tiše zpívaly a pod námi se rozprostírala klidná pláň mračen, bílá jako sníh. V době, kdy jsem neměl službu, potkal jsem několikrát Arseňjeva. Zachmuřený, s rukama za zády, procházel se ústřední chodbou. Oslovil jsem ho, ale neodpověděl mi. Zmizel v kabině s maraxem, nad níž hořelo rudé světlo. Pak jsem zahlédl Rainera, nesoucího z laboratoře kasety s filmy. Když šel kolem mne, vrhl na mne nepřítomný pohled.
Když jsem o hodinu později šel okolo laboratoře, zaslechl jsem hudbu. Nahlédl jsem dovnitř. Z reproduktoru zněly majestátní tóny Beethovenovy páté symfonie. U přístroje stál bez pohnutí Čandrasékhar. Dokud hudba nedozněla, nehnul jsem se s místa. Matematik stál dále s lehce zdviženou hlavou, jako by naslouchal tichu.
»Profesore…« řekl jsem.
Teprve nyní si mne povšiml.
»Prosím?«
»Chtěl jsem… smím se zeptat, co děláte?«
»Hraje si s námi jako kočka s myší,« zabručel Čandrasékhar. Prošel kolem mne a zamířil ke dveřím.
»Kdo? Arseňjev?« zeptal jsem se ještě.
»Ale ne, marax!«
Nic víc jsem se nedověděl. Šel jsem do centrály. Byla černá noc, na všech ukazovatelích pulsovala světla a vrhala na stěny měkký přísvit. Od pozadí se jiskřivými světly odrážely kontrolní přístroje maraxu, jako by z celého spícího letadla bděl on samojediný. Tento klid byl jen zdánlivý. Když jsem se vrátil do chodby, uslyšel jsem, že se vědci o něco vášnivě přou. Zaduněl Arseňjevův baryton, pak tiše, nevzrušeným hlasem odpovídal Lao Ču. Příští služba mě čekala až za čtyři hodiny, nechtělo se mi však jít do kajuty. Vrátil jsem se do centrály. Před deskou u maraxu seděl Soltyk a prohlížel si v prudkém světle, které z ní vycházelo, pozorně velký arch papíru. Byl to plán nějakého města, jak se mi zdálo.
»Co je to?« zeptal jsem se ho.
»Varšava,« odpověděl, aniž zvedl hlavu. Pomalu jezdil prstem po plánu, bloudil a vracel se na místo, kde ztratil cestu, jako by konal imaginární procházku ulicemi města.
»To je vaše rodné město? Povězte mi něco o něm, v životě jsem tam nebyl.«
Roztržitě na mne pohlédl, pak se vrátil zrakem na plán.
»Vy jste nikdy nebyl ve Varšavě?« otázal se takovým tónem, jako kdyby říkal: »Vy jste nikdy neviděl slunce?«
Usadil jsem se pohodlně v křesle a nahlédl jsem mu přes rameno na barevné mnohoúhelníky. Soltyk zvolna skládal papír.
»Kdykoli si vzpomenu na Zemi,« řekl, »vždycky se mi před očima vynoří Varšava.«
Odmlčel se.
»Je mnoho měst větších…«
Znovu se zarazil.
»A velkolepějších, ale Varšava je… velice krásná.«
Bylo to vyznání stejně nesmělé jako rozpačité. Oba jsme umlkli. Nějakou divnou náhodou jsem na okamžik spatřil vysoké, bílé zdi budov, zvedajících se nad zelení stromů.
Zvonek pronikavě zadrnčel. Zachvěl jsem se.
Soltyk vrhl pohled na ukazatele maraxu.
»Vidíte to? Zastavil se… po šestnácti hodinách po prvé!«
Zvedl sluchátko. Volal mě Arseňjev. Řekl mi, abych vzal nástroje a přišel do kabiny, protože se porouchalo chladicí zařízení maraxu.
Kromě astronoma byli v kabině i Čandrasékhar a Lao Ču. Ve vzduchu visel pach přehřátých kabelů. Nad zablokovanými kontakty hořely dlouhé řady rudých světýlek. V chodbičce mezi odklopenými rozvodnými deskami chodil Arseňjev sem a tam.
Jak se ukázalo, zadrhla se pumpička chladicího přístroje a teplota elektronek překročila hranici bezpečnosti.
Vědci přesto nevypnuli marax dřív, než skončili výpočty. Asi čtvrt hodinky jsem pracoval na potrubí mezi obrovskými kapacitrony a sestupoval do úzkých šachet pod podlahou kabiny, kde jso…
