Celá e-kniha Astronauti ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
LET V MRAČNECH
Třicátý den cesty
Včera jsme letěli kolem asteroidu Adonise nedaleko od místa, kde se jeho dráha protíná s dráhou Venuše. Od té chvíle začaly pracovat motory. Ženeme se po stopách prchající Venuše, která vstupuje do poslední čtvrti a září na nebi jako úzký bílý srpek. Na rozdíl od vědců nemám kromě navigační služby nic jiného na práci. Dnes ráno jsem v návalu zoufalství rozebral motor helikoptéry a čistil jsem s jakýmsi zvláštním dojetím jeho součástky i tak se blyštící čistotou. Složil jsem je dohromady a dával jsem si záležet, abych na tuto práci spotřeboval co nejvíc času. Už jsem přečetl všechny knihy o astronomii, které mám v kufříku, prostudoval jsem si materiál pojednávající o atmosféře Venuše, v níž budu muset řídit letadlo — bohužel, byl neobyčejně skrovný. Dověděl jsem se pouze — to jsem ještě nevěděl — že největšími teleskopy je občas možno zahlédnout trhliny v mračnech, to znamená, že s povrchu planety bývá někdy vidět čisté nebe. Trochu mě to potěšilo, protože už teď, v pátém týdnu cesty, začínám tesknit po zemském blankytu.
Odpoledne jsem seděl v centrále s Osvatičem. Je to správný chlapík, ale nemluva k pohledání. Nikdy neřekne »ano« nebo »ne«, jeho odpovědi se omezují na přikývnutí nebo zavrtění hlavou. Dal mi fotografii Venuše s tak zvanou »velkou černou skvrnou« u samého okraje kotouče, kterou jsme předevčírem zpozorovali. Při naprostém nedostatku událostí, který u nás vládne, byl to učiněný objev, ale i ten vystačil sotva na několik hodin.
Když jsem si znovu prohlédl onu záhadnou skvrnu (která není na snímku větší než tečka), vyšel jsem na chodbu. Potkal jsem tam Soltyka; chtěl jsem se ho zeptat, jak to bude s naším pozemským časem a rozdělením na noc a den, které jsme doposud zachovávali — protože až přistaneme, budeme se asi muset přizpůsobit času Venuše. Ale zapomněl jsem na to, když mi řekl, že zítra ráno podstatně zrychlíme let Kosmokratoru. Na trati půl milionu kilometrů, které nás dělí od cíle, provedeme zkoušku maximální rychlosti rakety, což nám ušetří skoro čtyři dny cesty. Měl jsem z toho velkou radost, přestože nám později, po večeři, přednesli oba navigátoři řadu pádných technických důvodů, které je přiměly k tomuto rozhodnutí, nemohl jsem se ubránit myšlence, že stejně jako my všichni toužili po tom, aby zkrátili dobu čekání, nesnesitelně se protahující.
Třicátý první den cesty
Od rána se konaly horečné přípravy. Bylo nutno znovu si ověřit, jak jsou upevněny všechny předměty v kabinách i zásoby ve skladištních prostorách, zkontrolovat stav přístrojů, prohlédnout a zajistit pásové podvozky, ukryté v prostorných dutinách podpalubí. Práce probíhaly podle plánu dávno předem promyšleného. Já jsem odešel do komory v hlavě rakety a tak jsem se zabral do práce na letadle, že jsem si zapomněl jít v jedenáct hodin pro radiovou poštu. Když jsem konečně přišel do centrály, leželi už všichni v křeslech. Položil jsem se a zapjal pásy. Soltyk vyčkal ještě několik desítek vteřin a přesně ve dvanáct zapojil přístroj, odstraňující filtry z atomového reaktoru. Hlas motorů, dosud sotva slyšitelný, sílil každou vteřinu. Nad mým křeslem byla velká obrazovka televisoru s bílým kotoučem planety a nad ní řada osvětlených ciferníků. Ručička rychloměru se vychýlila z polohy, kterou dosud zaujímala. Motory hřměly stále mohutněji. V jejich zesilujícím se zvuku nebyla žádná vibrace; části konstrukce, těleso rakety, křesla, nic se nehnulo. Jen ručičky na ukazovatelích lenivě klouzaly po zelených číslicích, všechny jedním směrem. Vysoký tón motorů mohutněl a jako by vycházel z každého kousku kovu, vyplnil nakonec svým hlasem celý prostor centrály a i nás všechny. Osmnáct minut po dvanácté již jsme dosáhli rychlosti sto kilometrů za vteřinu, to znamená přibližně 360 000 kilometrů za hodinu. Hvězdy byly stále nehybné, ale kotouč Venuše, ležící přímo proti špičce rakety, rostl. Napřed byla Venuše stříbrný opalisující disk, veliký jako Měsíc, později jsem si v jistém okamžiku všiml, že je vypouklá. Za…
