PROFESOR ČANDRASÉKHAR
Když se vraceli, vedl inženýr chlapce po dolní palubě. Sestoupili po úzkých schůdcích do trojúhelníkovité chodby a minuli troje nebo čtvery dveře. Všichni mlčeli, omámeni nesmírným množstvím dojmů. Ve světle lamp ležela před nimi chodba, prázdná a tichá, pokrytá tmavozeleným houbovitým kobercem. Nepronikal sem ani nejslabší zvuk zvenčí. Po několika krocích se inženýr zastavil a ukázal na dveře větší než ostatní.
»Tady je marax,« řekl a stiskl oběma rukama dvě kliky nad sebou. Vešli dovnitř. Byla to okrouhlá, světlem zalitá kabina. Stěny, podobné deskám automatické telefonní ústředny, byly pokryty tisíci kontaktů a zásuvek, které místnost vyplňovaly od země až do stropu. V dlouhých řadách se jako na šachovnici blýskaly jejich porcelánové hlavičky. Na několika místech byly rozvodné desky pootevřeny jako dveře a za nimi, v rubínově červeném světle zapnutých elektronek, černala se spleť kabelů.
Přímo uprostřed kabiny stál kulatý stolek s okrouhlým výřezem tak velkým, že by se tam vešli dva lidé. V jednom místě vedl do stolku úzký průchod. Deska stolu byla ze sklovité hmoty barvy velmi tmavého jantaru a zeleně fosforeskovala ve světle kulaté, u stropu visící zářivky. Z podlahy okolo stolu vystupovalo devět černých trubic, které k němu obracely své kuželovité konce s bílými obrazovkami. Bylo zde také ticho, ale jiné, podmalované slabounkým bzukotem proudu.
»To, co jste zatím viděli,« řekl inženýr, »všechny kontrolní přístroje, stroje, zařízení, mají nám sloužit v případech, s nimiž jsme počítali. Musíme však předpokládat, že se setkáme s mnoha věcmi nepředvídanými. Na tom, jak rychle se s nimi vypořádáme, bude možná záviset osud celé výpravy. To byl jeden z hlavních důvodů, proč byl zkonstruován marax. Je to zkratka: MAchina RAtionatriX — myslící stroj. To, co kolem sebe vidíte, jsou relé, převaděče. Stolek uprostřed — to je ústředna, odkud dáváme maraxu úkoly. Výsledky čteme na obrazovkách.« Hoši stáli ještě pořád u dveří v malém hloučku a z výrazu jejich tváří bylo vidět, že nechápou příliš dobře, jak by tato obludná spleť elektrických drátů mohla zachránit výpravu před neznámým nebezpečím.
»Velice rád bych vám pověděl o maraxu víc,« řekl inženýr, »ale opravdu již nemám čas.«
»A co, prosím vás, vlastně dělá?«
»Je těžké vysvětlit vám to několika slovy. Marax je… no, stručně by se snad o něm dalo říci, že je to neobyčejně všestranný počítací stroj.«
Obličeje chlapců prozrazovaly úžas. Někteří na sebe pohlédli, ale nikdo ani nehlesl.
»No tak pojďme,« řekl inženýr. »Snad se dovíte více při jiné příležitosti…«
Již se obrátili ke dveřím, když se ozval hlas, který nepatřil nikomu z nich:
»Inženýre… okamžik.«
Ohlédli se. V otvoru mezi dvěma rozvodnými deskami, jako v nějakých podivných dveřích, odshora dolů pokrytých předivem kabelů, objevil se člověk.
»Vy jste zde, profesore?« podivil se Soltyk. »Neměl jsem tušení. Nebyl bych vás vyrušoval…«
»Ale ne, jsem rád. Vy teď máte schůzi komise, viďte? Velmi rád vás zastoupím a povím našim hostům několik slov o maraxu.«
Z hloučku se ozval radostný šum. Inženýr o krok předstoupil.
»Byl bych vám zavázán, ale… Poslyšte…« obrátil se k chlapcům, »naskýtá se vám jedinečná příležitost, protože profesor Čandrasékhar je jedním z konstruktérů maraxu. Jen o jednu věc vás prosím: nepokoušejte se ukrýt se nám tu někde, abyste mohli letět s námi. Měli jsme tady jedenáct školních výprav a několikrát jsme již museli prohledávat celou raketu, abychom našli zájemce o let na černo…«
Inženýr se chvíli díval na chlapce a snažil se dodat své tváři přísného výrazu, najednou se však usmál, kývl hlavou na pozdrav a odešel. Když za ním zapadly dveře, zavládlo ticho. Chlapci se samými rozpaky nehýbali z místa. Profesor, proslulý matematik, byl jedním z členů výpravy. Snad všichni už ho znali z filmu, televise nebo z fotografií a teď na něho se zájmem upírali oči.
Byl to muž něco více než čtyřicetiletý, snědé, téměř tmavé suché tváře. Ohnutý nos s tenkými chřípěmi propůjčoval …
