Díl první
KOSMOKRATOR
SIBIŘSKÝ BOLID
Dne 30. června 1908 mohly desetitisíce obyvatel střední Sibiře pozorovat neobvyklý přírodní úkaz. Toho dne v časných ranních hodinách se na obloze objevila oslnivě bílá koule, která se nepředstavitelně rychle řítila po obloze od jihovýchodu k severozápadu. Byla pozorována v celé Jenisejské gubernii, která se rozkládá na ploše zhruba pěti set čtverečních kilometrů. V oblasti, nad kterou koule přelétla, třásla se země, drnčely tabulky v oknech, ze stěn padala omítka, zdi pukaly. A v místech vzdálenějších, kde bolid nebyl viditelný, slyšeli lidé hromový rachot, který vyvolal všeobecné zděšení. Mnoho lidí věřilo, že nastává konec světa; dělníci v zlatých dolech přerušili práci; strach se přenesl dokonce i na domácí zvířata. Za několik okamžikůpo tom, co ohnivá koule zmizela, vznesl se nad obzorem sloup ohně a rozlehla se čtyřnásobná detonace, slyšitelná v okruhu 750 kilometrů. Otřesy půdy zaznamenaly seismografy všech evropských a amerických stanic a vzduchová vlna, způsobená výbuchem a pohybující se rychlostí zvuku, dosáhla Irkutska, vzdáleného 970 kilometrů, za jednu hodinu, Postupimi, vzdálené 5 000 kilometrů, za 4 hodiny a 41 minut, Washingtonu za 8 hodin, a konečně po 30 hodinách a 28 minutách byla znovu pozorována v Postupimi, kam se vrátila, když oběhla zeměkouli kolem dokola a urazila dráhu 34 920 kilometrů.
Za následujících nocí objevily se ve středních zeměpisných šířkách Evropy mraky zářící vlastním neobvyklým stříbřitým světlem, tak intensivním, že německému astronomu Wolfovi znemožnilo fotografování planet. Gigantické masy rozptýlených částic, vržené explosí do nejvyšších vrstev atmosféry, dospěly po několika dnech na druhou polokouli. Právě v této době zkoumal americký astronom Abbot průzračnost atmosféry a zpozoroval, že se koncem června nápadně zhoršila. Příčina tohoto jevu mu tehdy nebyla známa.
Katastrofa ve střední Sibiři přes svůj rozsah nevzbudila pozornost vědeckého světa. Nějaký čas kolovaly v Jenisejské gubernii o bolidu fantastické pověsti. Byla mu připisována velikost domu, ba dokonce hory, povídalo se o lidech, kteří prý jej viděli po dopadu, ale pověsti kladly ono místo obvykle daleko za hranice dotyčného okresu. Také v novinách se hodně o věci psalo, avšak nikdo nepodnikl zevrubnější pátrání, a tak událost pozvolna upadala v zapomenutí.
Její pokračování počíná v roce 1921, kdy si sovětský geofysik Kulik náhodou přečetl na listě vytrženém ze starého kalendáře vyprávění o obrovském povětroni. Když pak brzy nato objížděl Kulik roviny střední Sibiře, přesvědčil se, že mezi tamějšími obyvateli je vzpomínka na neobyčejný úkaz z r. 1908 ještě stále velmi živá. Kulik vyslechl mnoho očitých svědků a zjistil, že meteorit, který pronikl na Sibiř od Mongolská, prolétl nad nedozírnými rovinami a dopadl někde na severu v neproniknutelné tajze, daleko od cest a lidských osad.
Od té doby se Kulik se zanícením věnoval bádání o meteoritu, známém v odborné literatuře jako tunguský bolid. Vypracoval také prozatímní plány území, na které — jak se domníval — meteorit dopadl, a dal je geologu Obručevovi, který se r. 1924 vydával na vědeckou výpravu. Obručev konal z pověření Geologického komitétu průzkum v povodí řeky Podkamenné Tungusky a dospěl do faktorie Vanovara, v jejímž okolí, podle Kulikových předpokladů, meteorit pravděpodobně spadl. Obručev se snažil získat o meteoritu zprávy od domorodců, narážel však na značné těžkosti; Tungusové totiž tajili místo dopadu, protože je pokládali za posvátné, a katastrofu samu za příchod boha ohně, který sestoupil na zem s nebes. Přesto se však Obručev dověděl, že ve vzdálenosti několika dní cesty od faktorie je věkovitá tajga polámána a vyvrácena na ploše mnoha set čtverečních kilometrů, že však meteorit nespadl na území Vanovara, jak předpokládal Kulik, nýbrž nejméně o sto kilometrů severněji.
Když Obručev publikoval získané zprávy, vzbudila věc velký ohlas a v roce 1927 organizovala Akademie věd SSSR první, Kulikem vedenou výpra…
