BITEVNÍ SÁL
7.01
Zadívala se na sál jeho očima, pohledem nového návštěvníka. Rozlehlá konferenční místnost s šedivým univerzálním kobercem, kulatým umakartovým stolem a židlemi z kovových trubek. Na třech stěnách visely nástěnky, mapy a výkresy, zatímco čtvrtá byla prosklená a shlížela do montážní haly.
Sedělo tu pět mužů v košilích s kravatami, ale bez sak, sekretářka s blokem a John Marder v modrém obleku. Jeho přítomnost byla překvapivá, protože ředitelé se jen zřídkakdy účastnili porad KRH. Marderovi bylo kolem pětačtyřiceti, měl opálenou pleť, ulízané černé vlasy a vypadal nastraženě, vlastně připomínal kobru, která se chystá zaútočit.
Casey k němu přistoupila a řekla: „Tohle je můj nový asistent Bob Richman.“
Marder vstal a podal mladíkovi ruku se slovy: „Vítejte u nás, Bobe.“ Dokonce se na něj usmál, což se stávalo velice zřídka. Veden svým jemným smyslem pro firemní politiku je očividně odhodlán lísat se ke každému členu Nortonovy rodiny, třeba i k tomuhle půjčenému synovci, pomyslela si Casey a vtom ji napadlo, jestli ten hošík nakonec nebude důležitější, než si původně myslela.
Marder představil Richmana ostatním a pokračoval: „Tohle je Doug Doherty, ten má na starosti konstrukci a mechaniku…“ Ukázal přitom na tělnatého pětačtyřicátníka s vystouplým břichem, nezdravou pletí a tlustými brýlemi. Doherty byl rozený pesimista. Mluvil monotónně a truchlivě a člověk si mohl být jistý, že přijde s nářkem, co všechno je špatné a jak bude ještě hůř. Dnes měl na sobě kostkovaný oblek a proužkovanou kravatu – zjevně unikl z domu, než ho manželka stačila zkontrolovat. Nyní Richmanovi smutně a ustaraně kývl.
„Nguyen Van Trung, avionika…“ Van Trung byl upravený, klidný a uzavřený třicátník. Casey ho měla ráda. Vietnamští zaměstnanci byli největší dříči. Avionici, specialisté na řídicí informační systémy, měli na starosti počítačové programy pro letadla. V Nortonu představovali něco jako novou vlnu, byli mladší, měli vyšší vzdělání a slušnější chování než většina ostatních.
„Ken Burne, pohonná jednotka…“ Kenny byl zrzavý a pihovatý, s bradou neustále vysunutou a kdykoli odhodlán k boji. S oblibou nadával a používal sprostá slova a celý závod mu s pořádnou dávkou ironie říkal Kenny Klídek, protože ve skutečnosti byl neuvěřitelně vznětlivý.
„Ron Smith přes elektrotechniku…“ Plešatý, ušlápnutý mužík, který si nervózně rovnal tužky v náprsní kapse. Ron byl nesmírně schopný pracovník. Lidé kolem něj měli občas dojem, že nosí v hlavě všechna elektrická schémata letadla. Byl však až trapně plachý. Bydlel v Pasadeně s invalidní matkou.
„Mike Lee, zástupce letecké společnosti…“ Dobře oblečený padesátník s nakrátko ostříhanými šedivými vlasy, v modrém saku s proužkovanou kravatou. Kariéru vojenského pilota ukončil v hodnosti jednohvězdičkového generála a nyní zastupoval v továrně zájmy TransPacific Airlines.
„A dáma s notesem je Barbara Rossová.“ Sekretářce KRH bylo přes čtyřicet a měla značnou nadváhu. Vrhala po Casey nepokrytě nepřátelské pohledy, ale ta ji ignorovala.
Marder pokynem paže odeslal mládence k židli. Casey se usadila hned vedle. „První bod,“ spustil Marder. „Casey ode dneška funguje jako spojka mezi KO a KRH. Jelikož tak perfektně zvládla ten ZS na DFW, bude teď naše tisková mluvčí. Nějaké otázky?“
Richman se tvářil poněkud zmateně. Marder se k němu otočil a začal vysvětlovat: „Singletonová si výborně poradila s novináři, když minulý měsíc podávala zprávu o zrušeném startu na letišti Fort Worth v Dallasu. Jasné? Jsme všichni v obraze? Takže začneme. Barbaro?“ Sekretářka všem rozdala několikastránkovou zprávu sepnutou svorkou.
„Jde o let 545 společnosti TransPacitic,“ oznámil Marder. „N-22, výrobní číslo 271, odstartovalo z hongkongského letiště Kaitak včera ve 22.00. Start byl naprosto normální a také let byl klidný až do přibližně páté hodiny ranní, kdy stroj zasáhlo cosi, co pilot popsal jako mohutnou turbulenci –“
Místností se začaly ozývat výkřiky: „Turbulence!“ Všichni inženýři vrtěli hlavami.
„…m…
