První část
ŽENSKÝ VYŠETŘOVACÍ KLUB
Kapitola 1
Jednoho úterního večera jsem hrála prší se třemi obyvateli dětského domova na Hope Street. Milovala jsem tyhle sedánky.
Naproti mně seděl na odřeném gauči Hector, chlapec z chudé španělské čtvrti, který bude už za dva dny označován jako „mladistvý“; Alysha, tichá a pohledná, ale s rodinnou historií, kterou by si člověk ani nepřál znát, a Michelle, jež se už ve čtrnácti rok prodávala v ulicích San Franciska.
„Červené,“ oznámila jsem a položila na stůl srdcového svrška v okamžiku, kdy se Hector už chystal vynést.
„Kruci, policajtko,“ postěžoval si, ‚jak je to možný, že mi pokaždý změníš barvu, když bych moh vynýst sedmu?“
„Nikdy nevěř poldovi,“ zasmála se Michelle a spiklenecky zamrkala mým směrem.
Už měsíc jsem takhle trávila jeden nebo dva večery v měsíci v domově na Hope Street. Po případu vražd novomanželských párů, které jsem vyšetřovala minulé léto, jsem se dlouho cítila naprosto ztracená. Vzala jsem si v práci měsíc volna, chodila běhat do přístavu a dívala se na zátoku z bezpečí mého bytu na Portero Hill.
Nic nepomáhalo. Ani terapie, ani bezvýhradná podpora mých kamarádek – Claire, Cindy a Jill. Dokonce ani návrat do práce. Pořád se mi vracel obraz mého umírajícího parťáka, kterému jsem nebyla schopná pomoci. Cítila jsem se zodpovědná za jeho smrt ve službě. Pak jsem přišla sem – na Hope Street. A zdálo se, že mi to trochu pomáhá. Zvedla jsem oči od karet a pohlédla na Angelu, novou příchozí, která seděla na kovové židli v rohu místnosti a chovala v náručí svou tříměsíční dcerku. Chudák dívka, které nemohlo být víc než šestnáct, toho za celý večer moc nenamluvila. Měla bych si s Angelou zkusit promluvit, než odejdu.
Otevřely se dveře a vešla Dee Collinsová, jedna z vedoucích vychovatelek domova. Následovala ji upjatá černoška v konzervativním šedém kostýmu. Na čele jako by měla napsáno Odbor pro děti a rodiny.
„Angelo, přišla za tebou tvá sociální pracovnice,“ řekla Dee a klekla si vedle Angely. „Nejsem slepá,“ odsekla dívka. „Vezmeme si teď to miminko,“ přerušila je sociální pracovnice, jako by ji tenhle úkol zdržoval od sledování oblíbeného seriálu v televizi.
„Ne!“ Přitiskla si dítě ještě těsněji k sobě. „Můžete mě držet v týhle díře, můžete mě poslat zpátky do Claymoru, ale svoje děcko vám nedám.“
„Ale no tak, zlatíčko, jenom na pár dní,“ snažila se ji přemluvit Dee Collinsová.
Nezletilá dívka chránila pažemi své mimino, které vycítilo nějaké problémy a rozplakalo se.
„Nedělej scény, děvenko,“ varovala ji sociální pracovnice. „Víš dobře, jak to chodí.“
Když se k ní přiblížila, vyskočila Angela ze židle. V jedné ruce svírala kojence a ve druhé sklenici, ze které pila džus. Jedním rychlým pohybem jí udeřila o stůl a v dlani jí zůstal ostrý střep.
„Angelo!“ Vyskočila jsem od karetního stolku. „Polož to, prosím. Nikdo ti holčičku nevezme, pokud nám ji nedáš sama.“
„Tahle svině mi chce zničit život,“ procedila mezi zuby. „Nejdřív mě nechá trčet v Claymoru vo tři dni dýl a pak mě nepustí domu k mámě. A teď mi chce sebrat moji dceru.“
Přikývla jsem a pevně se jí zadívala do očí. „Nejdřív musíš odložit tu sklenici,“ řekla jsem. „Jinak to nejde, Angelo.“
Sociální pracovnice udělala krok kupředu, ale já ji zadržela. Pomalu jsem přistoupila k dívce, odebrala jí sklenici a pak jí jemně vzala z náručí miminko.
„Vona je to jediný, co mám,“ zašeptala mladá maminka a rozplakala se.
„Já to vím,“ přikývla jsem. „A proto změníš pár věcí ve svém životě, abys ji dostala zpátky.“
Dee Collinsová děvče objala a ovázala jí kapesníkem krvácející ruku. Sociální pracovnice se marně snažila ukonejšit děťátko.
Změřila jsem si ji pohledem a řekla: „To dítě bude umístěno někde nablízku a matka bude mít právo ho denně navštěvovat. A ještě něco – nestalo se tady nic, co by mělo být uvedeno v záznamech… A vy?“ Žena na mě znechuceně pohlédla a odvrátila zrak.
Náhle se ozval můj operátor, vzduch prořízla tři nelibozvučná pípnutí. Vytáhla jsem ho z kapsy a přečetla si …
