Druhá šance (James Patterson)

Kapitola 118

Na Čtvercovém nádvoří bylo teď ticho. Rusty Coombs buďto odpočíval, nebo nabíjel.

Jdeme na věc. Jen ty a já, kámo.

Zamířila jsem k budově před sebou. Snažila jsem se potlačit strach. Nebylo to dobré. Věděla jsem, že jsem terč a Coombs byl dobrý střelec.

Náhle jsem uslyšela výstřel za sebou. Ohlédla jsem se a uviděla Jacobiho střílet na věž.

Než na mě Coombs stačil zamířit, vyběhla jsem zpoza kmene topolu a krytá administrativní budovou pronikla do bezprostřední blízkosti základny věže.

Znovu jsem se ohlédla a spatřila Jacobiho s Kimesem. Zavrtěl hlavou. Věděla jsem, že to znamená Prosím, Lindsay, zůstaň v úkrytu. Až budeš ve věži, už tě nebudu moct krýt. Omluvně jsem na něj zamávala.

Běžela jsem kolem věže, dokud jsem nenašla vchod na její severní straně. Vyběhla jsem po schodech do mramorem obložené vstupní haly.

Výtah jsem měla přímo před sebou.

Znovu a znovu jsem tiskla tlačítko výtahu, pistoli namířenou na jeho dveře. Neotevíraly se. Zoufale jsem udeřila pěstí do jejich naleštěného chromového povrchu a vykřikla: „Policie.“ Můj hlas se rozlehl po prázdné hale. Někoho jsem potřebovala, kohokoliv. Neměla jsem tušení, jak se dostat na vrchol věže.

Z chodby vyšel muž v uniformě údržby. Při pohledu na mou zbraň se zarazil.

„Policie,“ vykřikla jsem znovu. „Jak se dostanu nahoru?“

„Někdo ten výtah zablokoval,“ řekl. „Jediná cesta nahoru je po požárním schodišti.“

„Ukažte mi ho. Je to otázka života a smrti.“

Správce mě dovedl do třetího patra a pak chodbou k úzkému schodišti. „Je to třináct pater schodů. Nahoře jsou požární dveře. Otevírají se z obou stran.“

„Počkejte dole v hale a řekněte každému, kdo se tam objeví, že jsem šla nahoru,“ řekla jsem a začala stoupat po úzkém schodišti. „To je taky otázka života a smrti.“

„Ano, madam. Chápu.“

Zamířila jsem vzhůru. Čekalo mě třináct pater a nevěděla jsem, co najdu nahoře. Srdce mi divoce bušilo a propocená blůza se mi lepila na záda.

Šťastná třináctka. S každým patrem se mi dýchalo hůř a hůř. Rozbolely mě nohy a to jsem běhala čtyřikrát týdně. Uvažovala jsem, jestli jsem se nezbláznila, když jsem se tam vydala bez podpory. Ne, sakra, věděla jsem, že jsem blázen.

Konečně jsem zdolala poslední úsek schodů a dorazila k vrcholu. Bože. Od Chiméry mě dělily jen pevné požární dveře. Srdce mi div nevyskočilo z hrudníku.

Přes dveře jsem uslyšela další střelbu. Prásk, prásk, prásk. Dostala jsem strach, že zabil někoho dalšího. Zároveň jsem měla vztek. Zkontrolovala jsem si glock a zhluboka se nadechla. Tak dobře, Lindsay. Ať uděláš cokoliv, udělej to rychle.

Stlačila jsem páku, která se táhla přes celé dveře, a strčila do nich. Ty se otevřely a já vrazila na vyhlídkovou terasu.