Kapitola 11
5. BŘEZNA 1997, 23:30
KEVIN uslyšel, jak se nad kamennými schody otevírají těžké kovové dveře, a dovnitř pronikl proužek světla. O dvě vteřiny později se rozsvítila řada holých žárovek na stropě v chodbě. Mřížemi své cely viděl na Melanii a Candace v jejich celách Mžouraly v náhlém prudkém světle stejně jako on.
Těžké kročeje na žulových schodech zvěstovaly příchod Siegfrieda Spalleka. Doprovázeli ho Cameron McIvers a Mustafa Abúd, náčelník marockých stráží.
„Už bylo na čase, pane Spalleku!“ vyštěkla Melanie.
„Požaduji, abyste mě odtud okamžitě pustil, jinak se dostanete do vážných nesnází.“
Kevin sebou trhl. Takhle se se Siegfriedem Spallekem nedalo mluvit nikdy, natož pak v jejich současné situaci.
Kevin, Melanie a Candace se choulili v naprosté temnotě oddělených cel v tísnivě horké, vlhké věznici v suterénu městské radnice. Každá cela měla malé klenuté okénko, které vedlo do světlíku v zadním podloubí budovy. Otvory byly zamřížované, ale bez skla, takže sem hmyz mohl nerušeně proudit. Všechny tři vězně děsily zvuky plazících se tvorů, zvlášť proto, že před zhasnutím světel zahlédli několik tarantulí. Jediným zdrojem útěchy bylo to, že spolu mohli snadno mluvit.
Prvních pět minut večerního utrpení bylo nejhorších. Jakmile umlkl zvuk kulometu, oslepily Kevina a ženy velké ruční svítilny. Když si jejich oči konečně zvykly, uviděli, že vběhli do jakéhosi obklíčení. Byli obklopeni zubící se skupinou mladičkých domorodých vojáků, kteří na ně s ohromnou rozkoší ledabyle mířili svými samopaly AK-47. Několik jich bylo tak drzých, že dloubali do žen hlavněmi svých zbraní.
Ve strachu z nejhoršího nepohnuli Kevin a ostatní ani svalem. Byli k nepříčetnosti vyděšeni palbou nazdařbůh a báli se, že by při sebemenší provokaci mohla spustit znovu.
Teprve když se objevilo několik marockých stráží, neukáznění vojáci zacouvali. Kevin si nikdy nepředstavoval děsivé Araby jako potenciální spasitele, ale nakonec to tak dopadlo.
Gardisté se ujali střežení Kevina i obou žen. Pak je odvezli v Kevinově autě nejprve na marockou strážnici naproti zvířecímu centru, kde je na několik hodin zavřeli do místnosti bez oken, a pak konečně do města, kde je uvěznili ve starém žaláři.
„Tohle je nepřípustné zacházení,“ pokračovala Melanie.
„Naopak,“ řekl Siegfried. „Mustafa mě ujistil, že s vámi bylo zacházeno s veškerou povinnou úctou.“
„Úctou!“ vyprskla Melanie. „Stříleli po nás z kulometu! A pak nás držíte potmě v týhle prdeli! To je úcta?“
„Vůbec se po vás nestřílelo,“ opravil ji Siegfried. „To bylo jen pár varovných výstřelů, směřujících nad vaše hlavy.
Koneckonců jste tady v Zóně porušili důležité pravidlo. Isla Francesca je zakázaný. To ví každý.“
Siegfried pokynul Cameronovi směrem ke Candace. Cameron otevřel velkým, starodávným klíčem její celu. Candace nemarnila čas a už byla venku. Kvapně si oprašovala oblečení, aby se přesvědčila, že na něm nemá žádný hmyz. Ještě pořád na sobě měla chirurgický úbor z nemocnice.
„Omlouvám se vám,“ řekl jí Siegfried. „Nejspíš jste byla svedena našimi místními vědci. Možná jste ani nevěděla o zákazu návštěv v oblasti ostrova.“
Cameron otevřel Melaniinu a pak Kevinovu celu.
„Jakmile jsem se doslechl o vašem zadržení, pokusil jsem se dovolat doktoru Raymondu Lyonsovi,“ řekl Siegfried. „Chtěl jsem se ho zeptat, jak bychom podle jeho názoru měli co nejlépe tuto situaci vyřešit. Protože nebyl k dispozici, musel jsem převzít odpovědnost sám. Propouštím vás všechny na vaši zodpovědnost. Věřím, že už jste si vědomi závažnosti svého jednání. Podle práva Rovníkové Guineje by se to dalo považovat za hrdelní zločin.“
„Ale prdlajs!“ odsekla Melanie.
Kevin se přikrčil. Bál se, aby Melanie nerozzuřila Siegfrieda natolik, že by je nařídil zase zavřít do cel.
Dobromyslnost nebyla součástí Siegfriedovy povahy.
Mustafa podal Kevinovi klíče od auta. „Vaše vozidlo je vzadu venku,“ řekl s těžkým francouzským přízvukem.
Kevin si klíče vzal. Ruka se mu třásla tolik, že cinkaly, dokud nestrčil ruku i …
