Kapitola 18
7. BŘEZNA 1997, 6:15
JACK zamžikal. otevřel oči a hned byl vzhůru. Posadil se a promnul si pálící oči. Ještě byl unavený, jak se přede včírem v noci pořádně nevyspal a včera večer šel spát později, než měl NEW YORK v plánu, ale byl příliš nabitý energii, než aby znovu usnul.
Vstal z gauče, zabalil se do přikrývky proti rannímu chladu a přistoupil ke dveřím do ložnice. Okamžik naslouchal.
Přesvědčen, že Laurie tvrdě spí, pootevřel dveře na štěrbinku.
Jak očekával, Laurie ležela na boku pod hromadou pokrývek a zhluboka oddechovala.
Jack se co nejtišeji odkradl po špičkách přes ložnici do koupelny. Jakmile za sebou zavřel dveře, rychle se oholil a osprchoval. Když se znovu vynořil, potěšilo ho zjištění, že se Laurie ještě neprobudila.
Vytáhl z šatníku a prádelníku čisté oblečení, odnesl si je do obývacího pokoje a tam se oblékl. Za pár minut už se vynořil z domu do šera před úsvitem. Bylo syrovo a chladno, v poryvech ledového větru tančilo pár vloček sněhu.
Na druhé straně ulice stálo policejní auto s dvěma strážníky v uniformách - popíjeli kávu a s pomocí vnitřního světla v autě četli ranní noviny. Poznali Jacka a zamávali. Jack na ně zamával zpátky. Lou zřejmě dodržel slovo.
Jack se poklusem pustil ulicí k místnímu lahůdkářství na Columbus Avenue. Jeden z policistů ho poslušně následoval.
Jacka napadlo, nemá-li mu koupit koblihu, ale rozmyslel si to, nechtěl, aby si to polda vysvětlil špatně.
S náručí džusu, kávy, ovoce a čerstvých žemlí se vrátil do bytu. Laurie už byla vzhůru a ve sprše. Jack zaklepal na dveře a ohlásil, že snídaně se podává hned, jak hude hotová.
Laurie se objevila o pár minut později oděna v Jackově županu. Vlasy měla ještě mokré. Škody ze včerejší večerní srážky s Angelem nevypadaly tak zle. Všeho všudy měla mírný monokl.
„Když ses teď na to vyspal, nerozmyslel sis tu cestu?“ zeptala se Laurie.
„Ani náhodou,“ odvětil Jack. „Zcvoknul jsem.“
„Vážně zaplatíš všem letenky?“ zeptala se. „Mohlo by se to prodražit.“
„Za co jiného mám utrácet peníze?“ Jack se rozhlédl po bytě.
„Rozhodně ne za svůj životní styl a kolo už je zaplacené.“
„Vážně,“ pokračovala Laurie. „Do jisté míry chápu, proč bereš Estebana, ale proč taky Warren a Natalie?“
Včera večer, když se Teodora dozvěděla o nabídce, připomněla manželovi, že jeden z nich musí zůstat ve městě, starat se o obchod a o dospívajícího syna. Rozhodnutí, že místo Teodory pojede Esteban, bylo dosaženo pomocí hodu mincí.
„Myslel jsem to vážně s tou zábavou.“ řekl Jack. I když se nic nedozvíme, což je taky jedna z možností, aspoň to bude ohromný výlet. Vidím Warrenovi na očích, jak ho zajímá návštěva té části Afriky. A cestou zpátky strávíme den nebo dva v Paříži.“
„Mě přesvědčovat nemusíš,“ řekla Laurie. „Nejdřív jsem byla proti tomu, abys jel, ale teď už mě to taky chytlo.“
„Teď stačí už jen přesvědčit Binghama,“ řekl Jack.
„Myslím, že to problém nebude,“ prohlásila Laurie. „Žádný z nás si nevzal dovolenou, ani když to po nás chtěli. A Lou říkal, že se mu ty hrozby ani za mák nezamlouvají. Rád by nás dostal z města.“
„Nikdy jsem nedůvěřoval byrokracii,“ podotkl Jack. „Ale budu optimistický. A pokud pojedeme, rozdělme si pochůzky. Já seženu letenky, kdežto ty, Warren a Natalie se postaráte o víza. Taky musíme zařídit pár fotek a očkování proti malárii.
Vlastně bychom měli mít na imunizaci víc času, ale uděláme, co se dá, a vezmeme si hodně repelentu proti hmyzu.“
„To zní dobře,“ souhlasila Laurie.
Kvůli Laurii nechal Jack své milované horské kolo doma.
Spolu dojeli taxíkem k úřadu soudního patologa. Když vstoupili do místnosti pro personál, Vinnie spustil noviny, které mu zakrývaly obličej, a pohlédl na ně, jako by uviděl strašidla.
„Co tady děláte?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Odkašlal si.
„Co je to za otázku?“ zeptal se Jack. „My tady pracujeme, Vinnie. Zapomněl jsi?“
„Jen mě nenapadlo, že vy dva máte službu.“ Vinnie se kvapně napil své kávy a znovu zakašlal.
Jack a Laurie se vydali k plechovce s kávou. „Posledních …
