Kapitola 16
6. BŘEZNA 1997, 14:30
ZATÍMCO čekal na výsledky všech Franconiho testů, přiměl se Jack jít do své kanceláře a pokusit se soustředit na některé ze svých dalších nedodělaných případů. K svému překvapení NEW YORK udělal poměrně slušný kus práce, než zazvonil v půl třetí telefon.
„Je to doktor Stapleton?“ zeptal se ženský hlas s italským přízvukem.
„To tedy je,“ řekl Jack. „To je paní Franconiová?“
„Imogene Franconiová. Dostala jsem vzkaz, že vám mám zavolat.“
„To jsem vám vděčný, paní Franconiová,“ řekl Jack. „Nejdřív mi dovolte vyjádřit vám soustrast ohledně vašeho syna.“
„Děkuji,“ odpověděla Imogene. „Carlo byl hodný chlapec.
Neudělal nic z toho, co o něm píšou v novinách. Pracoval tady v Queensu v Americké ovocné společnosti. Nevím, odkud se vzaly všechny ty řeči o organizovaném zločinu. Noviny prostě jen chtějí senzace.“
„Je to strašné, co všechno se dělá, aby se noviny prodávaly,“ souhlasil Jack.
„Ten pán, co přišel dneska ráno, říkal, že máte jeho tělo zpátky,“ pokračovala Imogene.
„Jsme o tom přesvědčeni,“ řekl Jack. „Proto jsme od vás potřebovali trochu krve, aby se to dalo potvrdit. Děkuju vám, že jste byla tak ochotná spolupracovat.“
„Ptala jsem se ho, proč nechce, abych tam dojela a identifikovala ho jako posledně,“ řekla Imogene. „Ale on mi řekl, že neví.“
Jack se pokusil vymyslet nějaký elegantní způsob, jak vysvětlit problém totožnosti, ale žádný ho nenapadal. „Některé části těla se stále ještě pohřešují,“ řekl mlhavě v naději, že se tím paní Franconiová spokojí.
„Ano?“ podivila se Imogene.
„Dovolte, abych vám řekl, proč jsem volal,“ pokračoval Jack rychle. Bál se, že kdyby se paní Franconiová urazila, možná by nebyla vstřícná k jeho otázce. „Řekla jste vyšetřovatelce, že zdraví vašeho syna se zlepšilo po nějaké cestě. Pamatujete si, že jste to řekla?“
„Ovšem,“ odvětila Imogene.
„Bylo mi řečeno, že nevíte, kde tenkrát byl,“ dodal Jack.
„Existuje nějaký způsob, jak byste to mohla zjistit „Asi ne,“ uvažovala Imogene. „Řekl mi, že to nemělo nic společného „s jeho prací a že to bylo docela soukromé.
„Pamatujete si, kdy to bylo?“ zeptal se Jack.
„Přesně ne,“ odpověděla Imogene. „Asi před pěti nebo šesti týdny.“
„Bylo to ve Státech?“ pokračoval Jack ve vyptávání.
„Nevím,“ řekla Imogene. „Jenom tvrdil že to bylo hodně soukromé.
„Kdybyste zjistila, kde to bylo, mohla byste mi to zavolat?“ naléhal Jack.
„Nejspíš ano,“ řekla Imogene.
„Děkuju vám,“ řekl Jack.
„Počkat,“ ozvala se Imo ene. „Zrovna jsem si vzpomněla, že říkal něco divného - těsně předtím, než odjel. Říkal, kdyby se nevrátil, že mě má moc rád.“
„Překvapilo vás to?“ zeptal se Jack.
„No ano,“ odvětila Imogene. „Připadalo mi, že je hezké říct něco takového mamince.“
Jack paní Franconiové opět poděkoval a zavěsil telefon.
Sotva spustil ruku ze sluchátka, když zazvonil znovu. Byl to Ted Lynch.
„Myslím, že bys měl přijít sem nahoru,“ pravil Ted.
„Už letím,“ opáčil Jack.
Jack nalezl Teda, jak sedí u psacího stolu a doslova se drbe na hlavě.
„Kdybych tě neznal, myslel bych, že si ze mě utahuješ,“ řekl Ted.
„Sedni si!“
Jack usedl. Ted držel stoh papírů z počítače a také četné listy vyvolaného filmu se stovkami černých proužečků. Natáhl se a hodil celou tu hromadu Jackovi do klína.
„Co to hergot je?“ otázal se Jack. Zvedl několik celuloidových listů a podržel je proti světlu.
Ted se naklonil k němu a gumou na konci staromódní dřevěné tužky ukázal na filmy. „Tohle jsou výsledky polymarkerového DNA testu. Na těch papírech z počítače je srovnání nukleotidových sekvencí DQ alfa oblastí na MHC.“
„No tak, Tede!“ stěžoval si Jack. „Mluvil bys laskavě srozumitelně?“
„Fajn,“ pravil Ted s předstíranou podrážděností.
„Polymarkerový test ukazuje, že Franconiho DNA a DNA jaterní tkáně, kterou jsi v něm našel, nemohou být rozdílnější.“
„Hele, to je dobrá zpráva,“ řekl Jack. „Takže to byla transplantace.“
„Nejspíš ano,“ souhlasil Ted. „Ale sekvence s DQ alfa je identická až do posledního nukleotidu.“
„Co to znamená?“ zeptal s…
