Kapitola 13
6. BŘEZNA 1997, 12:00
KEVIN si vůbec neuvědomoval plynutí času, když ho zaklepání vyrušilo z napjatého soustředění, s nímž pohlížel už několik hodin na obrazovku svého počítače.
Otevřel dveře laboratoře. Melanie vtrhla do místnosti a rázně ho pozdravila. Nesla velký papírový pytel.
„Kde máš laboranty?“ zeptala se.
„Dal jsem jim dneska volno,“ řekl Kevin. „Stejně dneska nic neudělám, tak jsem jim řekl, ať si užijou sluníčka. Období dešťů trvalo dlouho a vrátí se, než se nadějeme.“
„Kde je Candace?“ zeptala se Melanie. Položila svůj balík na laboratorní stůl.
„Nevím,“ odvětil Kevin. „Neviděl jsem ji a nemluvil s ní od té doby, co jsme ji dneska ráno vysadili u nemocnice.“
Byla to dlouhá noc. Poté, co byli přes hodinu schovaní v laboratorní chladírně, přemluvila Melanie Kevina i Candace, aby se vykradli nahoru do návštěvního pokoje, který měla Melanie k dispozici ve zvířecím centru. Všichni tři tam zůstali a spali velmi málo, až do výměny služeb časně ráno.
Pak se skupina vmísila mezi přicházející a odcházející zaměstnance a bez dalších nehod se dostala zpátky do Koga.
„Víš, jak se s ní spojit?“ zeptala se Melanie.
„Nejspíš stačí zavolat do nemocnice a dát ji vyvolat,“ navrhl Kevin. „Ledaže je ve svém pokoji v hotelu, což asi je, když se Horaci Winchesterovi vede tak dobře.“ Hotel se říkalo zařízení pro přechodné ubytování transportního nemocničního personálu. Fyzicky to byla součást nemocničního a laboratorního komplexu.
„Dobrý nápad!“ řekla Melanie. Zvedla telefonní sluchátko a nechala se spojit s Candaciným pokojem. Candace se ozvala na třetí zazvonění. Bylo zřejmé, že spala.
„Kevin a já jedeme na ostrov,“ oznámila jí Melanie bez úvodu. „Chceš jet taky, nebo tady zůstaneš?“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Kevin nervózně.
Melanie mu gestem naznačila, aby byl zticha.
„Kdy?“ zeptala se Candace.
„Hned jak sem dorazíš,“ řekla Melanie. „Jsme v Kevinově laborce.“
„Potrvá mi to dobrou půlhodinu,“ odvětila Candace. „Musím se osprchovat.“
„My počkáme,“ slíbila Melanie. Zavěsila telefon.
„Melanie, zbláznila ses?“ otázal se Kevin. „Musíme nějakou dobu počkat, než riskneme další pokus na ostrově.“
„Tahle holka si to nemyslí.“ Melanie se píchla prstem do hrudi. „Čím dřív pojedeme, tím líp. Jestli Bertram zjistí, že mu chybí klíč, mohl by vyměnit zámek a budeme zase na začátku.
Kromě toho, jak jsem říkala už včera v noci - oni očekávají, že budeme vyděšení. Když tam pojedeme hned, zaskočíme je.“
„Já myslím, že to pro mě není,“ řekl Kevin.
„Jo, vážně?“ zeptala se Melanie opovržlivě. „Hele, to ty jsi přišel s tou obavou o to, co jsme stvořili. A já si teď opravdu dělám starosti. Viděla jsem dneska ráno další důkazy z druhé ruky.“
„Jako třeba?“ vyzvídal Kevin.
„Šla jsem k ohradě pro bonoby před zvířecím centrem,“ řekla Melanie. „Přesvědčila jsem se, že mě tam nikdo nevidí vstupovat, tak se neplaš. Trvalo mi to přes hodinu. ale podařilo se mi najít matku s jedním z našich mláďat.“
„A?“ otázal se Kevin. Nebyl si jistý, jestli chce slyšet to ostatní.
„Mládě chodilo po zadních nohách - přesně jako ty a já - celou tu dobu, co jsem je mohla sledovat.“ Melaniiny tmavé oči blýskaly pohnutím podobným hněvu. „To, čemu jsme říkávali roztomilost, je ve skutečnosti chůze po dvou nohách.“
Kevin přikývl a odvrátil pohled. Melaniina umanutost ho znervózňovala a to, co říkala, jen posilovalo všechny jeho vlastní obavy.
„Musíme mít jistotu. jaký je skutečný status těch tvorů,“ pokračovala Melanie. „A to můžeme udělat jen tak, že tam pojedeme.“
Kevin kývl.
„Takže jsem udělala pár obložených chlebů.“ Melanie ukázala na papírový pytel, který přinesla s sebou. „Budeme tomu říkat piknik.“
„Narazil jsem dneska ráno taky na něco znepokojujícího,“ ozval se Kevin. „Pojď se podívat.“ Popadl stoličku a přistrčil ji k terminálu svého počítače. Pokynul Melanii, aby si sedla, za tímco sám si vzal vlastní židli. Přejel prsty po klávesnici. Zanedlouho se na ostrově objevila počítačová mapka Isla Francesca.
„Naprogramoval jsem …
