Ráno jsem se vzbudil první, plný sil a elánu. Některé způsoby rekonvalescence jsou účinné a příjemné současně. Rozhrnul jsem žaluzie, do pokoje zasvítilo plné slunce. Nevím, kde lidi přišli na to, že upíři nemají rádi slunce. Já ho rád mám, a hodně.
Hodil jsem na sebe kalhoty a košili, seběhl do večerky, která měla ve skutečnosti otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, k proprietám nutným pro zdravou a výživnou snídani, slanině, vajíčkům, chlebu, kaviáru, šampaňskému, grapefruitu, jsem přidal láhev finské vodky, rajčatový džus, tabasco, sůl a pepř.
Než se Tes probudila, snídaně byla hotová a já si právě míchal druhou bloody mary.
Ke stolu přišla v županu, s ještě mokrými vlasy. Podívala se, co piji, a sama se napila šampaňského.
„Takže už jsi v pohodě,“ odhadla.
„Naprosto,“ potvrdil jsem.
„Víš, ve sprše jsem si uvědomila, že jsem vlastně žárlivá.“
Tohle zavánělo nepříjemným tématem hned na začátku dne. Ale do jablek se má kousat, i když jsou hořká. Je to lepší, než když jsou shnilá.
„A to znamená co?“ zeptal jsem se a napil se.
Tes si ukrojila štědrou porci slaniny, odstranila přebytečné množství vajíčka a chvíli spokojeně a soustředěně žvýkala.
„Jestli zjistím, že chodíš s nějakou ženou, která není tvou kořistí, budeš litovat.“
Chvíli jsem nad tím uvažoval.
„Rozumím.“
Ráno bylo opět tak hezké jako na počátku.
Bohužel jen do konce druhého drinku.
Cinkl email. Tes byla s užíváním moderních technologií mnohem spřátelenější než já. Přitáhla si počítač mezi talířky, chvíli ho studovala, pak se uchichtla.
„Ty už sis dlouho nevybíral poštu, že?“
„Zametám za sebou stopy,“ řekl jsem alibisticky.
„Ptám se, protože tohle je email poslaný na mou adresu, ale je určený tobě.“
Psal ho Derviš. Podle vlastních slov se stal Carlosovým poradcem a jako „Jediného vládce upírů“ mě jeho jménem žádal o pomoc. O co konkrétně jde, neuvedl, jen napsal telefonní číslo.
Znechuceně jsem sáhl po telefonu.
„Nebojíš se, že nás podle hovoru vystopují?“ zeptala se posměvačně.
„Ne, přestěhujeme se,“ rozhodl jsem se.
Vytočil jsem Derviše.
„Mluv k věci, rušíš,“ začal jsem stroze.
Chvíli jsem poslouchal, pak se rozloučil a zavěsil.
Tes vypadala, že každou chvíli vybuchne smíchem.
„To se ti tak zalíbil titul Jediný vládce upírů?“ zeptal jsem se.
Horlivě pokývala hlavou a už se nenamáhala potlačovat smích.
„Moc. Zato ty vypadáš otráveně.“
„Jde o Schnittzela, můj kontakt mezi Tizocovými lidmi…“
Mávla rukou na znamení, že ví, o koho jde.
„Zajišťoval Tizocovi využití nových technologií, hledal pro něj techniky, jak nejsnáze upíry zabíjet, a spoustu jiných věcí,“ neodpustil jsem si krátký výklad. „Slíbil jsem mu, že až to skončí, vyléčím ho infikováním svou krví. Byl nevyléčitelně nemocný. Už mě nekontaktoval. Trochu mě to překvapilo.“
Tes to zaujalo, poslouchala s nedopitou sklenkou v prstech.
„Nepotřeboval to. Naučil se víc, než jsem si myslel, že je možné. Vyléčil se sám, zřejmě se nakazil parazity mnoha upírů.“
„To opravdu ví a umí víc než my, našinci. Kdysi se to už zkoušelo, každý při tom umřel,“ poznamenala.
Očividně o tom většina upírů věděla víc než já. Otevřel jsem si vlastní poštu. Od Carlose jsem dostal víc informací.
„Neohrabaný, smrtelně nemocný Schnittzel předevčírem zabil velmistra klanu v Buenos Aires, dále zajal prastarého upíra z Moskvy a oficiálně vyhlásil Carlosovi válku,“ shrnul jsem informace do jedné věty.
„Vyhlásil válku Vládci upírů,“ upřesnila, „tedy tobě.“
„Ano,“ potvrdil jsem znechuceně.
„Myslela jsem na dovolenou,“ zamyslela se. „Takový lov vojáků z americké námořní pěchoty v Afghánistánu…“
„V Afghánistánu je americká námořní pěchota? Vždyť tam není moře.“
„Jo, jsou tam,“ potvrdila, „už jsem si to zjišťovala. Mají spoustu technických vymožeností, na které tak rádi spoléhají, a když je o ně připravíš, jsou příjemně zmatení. Ale snaží se. Ti, co mají na uniformě odznáčky s Neptunem, jsou nejlepší.“
„Nebo bychom mohli vyrazit na maníky od SAS. Ti teď mají práci na Pobřeží Slonoviny.“
Tes se skoro …
