Probudil jsem se zavěšený za zápěstí, špičky vlastních nohou jsem spatřil vznášet se deset centimetrů nad zemí. Klidně to mohlo být tisíc kilometrů. Deset tisíc, sto tisíc, milion. Obrátil jsem pohled vzhůru. Kovové náramky zařezávající se mi do masa vypadaly robustně a kvalitně zároveň, žádné staré rezavé železo. Řetěz byl tak silný, že původně sloužil k poutání lodí. Věděli, koho chytili, a dokázali si představit, jakou sílu je schopen vyvinout, když je opravdu třeba. Dlouhé minuty jsem si řetěz prohlížel a snažil se z mysli vytěsnit stupňující se bolest. Skoro bych řekl, že mě přecenili.
Při pokusu zahlédnout ukotvení pout jsem se pohnul a ocel řetězu zazvonila. Jako by to byl signál, otevřely se dveře a dovnitř vstoupil plešatý tlouštík, metr sedmdesát i s podpatky, v džínách nařasených kolem pasu, v ruce krabičku připomínající zmutovaný televizní ovladač. Doprovázel ho štíhlý mladík v černém. Našinec, poznal jsem okamžitě. Mladý našinec. I v přítmí mého vězení měl nasazené tmavé brýle.
„Tak ses nám probudil,“ zahlaholil žoviálně tlouštík.
Přistoupil ke mně, namířil na mě krabičku a začal ji studovat.
„Teplota o stupeň vyšší, než je váš standard, tonus svalů naopak nižší, tep srdce rychlejší,“ mumlal si sám pro sebe.
Váš standard? Co tím myslel? Něco jako upírský standard?
Pak do mě přístrojem šťouchl, ucítil jsem sotva znatelné bodnutí. Odběr vzorků? To mě znepokojilo. Můj druh není zrovna nakloněn vědeckému zkoumání.
„Mírná obdoba alergické reakce, ale jinak je v pořádku. Můžete oznámit šéfovi, že je mu vězeň k dispozici.“
„Ty mi nebudeš nic přikazovat,“ zasyčel na něho upír.
S překvapením jsem si uvědomil, že už nejsem zalitý lepidlem, vlastně na mně žádné nezbylo, jen na oděvu mi ulpívaly zbytky šedého prachu. Skoro všude.
„Použili jsme látku, u které působením jedné konkrétní vlnové délky dojde k depolymerační reakci. Umývat vás by nebyla žádná sranda,“ vyložil si tlouštík správně mé zkoumání.
„Můj zlepšovák. Mohl bych si to nechat patentovat.“
„Dost to bolí, nemohli byste mě spustit níž? Pro začátek,“ navrhl jsem.
„Na snášení bolesti jste víc než dobře vybaven,“ zazubil se tlouštík.
Pozoroval mě stejným způsobem jako vědci pokusná zvířata v naučných filmech, které jsem sledoval, abych alespoň částečně chápal rychle se měnící svět.
Jeden řezák mu v úsměvu chyběl, nahradil ho zlatem. Zvláštní. Dnes už existují bílé falešné zuby k nerozeznání od pravých.
„Vypadni, chci si s vězněm popovídat,“ přikázal mu upír.
„Jak myslíte, ale mám pocit, že šéf…“
„Vypadni, ty špíno!“
Mladý upír se nahrbil a vypadal, že se na muže každou chvíli vrhne. To je problém, mladíku, zuřivá horečka, tak se kdysi říkalo nedostatku sebeovládání, který v případě stresu mohl vyústit v záchvat nekontrolovaného násilí.
Tlouštík to buď věděl, nebo prostě jen nechtěl provokovat. Odešel a zabouchl za sebou dveře. Zahlédl jsem jen další kus chodby čímsi mi připomínající pojízdné turnikety sloužící pasažérům letadel při přesunu na letiště a opačně. Ale v letadle jsem určitě nebyl, na to byl okolní prostor příliš rozměrný. Pokud jsem opět něco nezanedbal a oblohu teď nebrázdily stroje mnohem větší, než jsem považoval za možné.
Pak mi to došlo. Nacházel jsem se v kamiónu, v obytné nástavbě obrovského náklaďáku, a chodba, jejíž kus jsem zahlédl, vedla do dalšího. Někdo si vytvořil vlastní luxusní a rozsáhlou mobilní rezidenci.
„Chceme vědět všechno o Mosekryncové,“ oznámil mi. „A já se postarám, abych z vás dostal úplně všechno.“
Mléko mu teklo po bradě, nemohl být upírem déle než deset dvacet let. Nevěděl, zda má mluvit za sebe, nebo jménem svého mistra či velmistra. Možná byl i starší, ve velkých klanech s pevnou hierarchickou strukturou sbírají upíři zkušenosti jen pomalu. Ale vsadil bych se, že tenhle patří do sorty těch nejméně zkušených, kteří bez přímého rozkazu nesmí při kontaktu s člověkem v žádném případě jakkoliv dát najevo, že jsou upíři. I kdyby měli kvůli tomu zahynout.
„Netuším, o kom to mluvíš,“ odpověděl jsem p…
