Sebral jsem síly, zvedl se, přes protesty ještě ne zcela zregenerovaného ramenního kloubu se navlékl do dvouřadého saka, které snad ladilo s barvou kalhot i košile, a zamířil na schůzku. Cestou jsem se stavil v parfumérii pro klasický Chanel No. 5. Používala ho, když jsme spolu byli naposledy. Po šesti měsících to chtělo být milý, ale kytice na mě byla v tuto chvíli prostě příliš těžká a neskladná.
Na rohu jsem měl opět pocit, že vidím mladou blondýnku. Teď už jsem ale věděl, čím to je: Amélie, s níž jsem měl smluvenou schůzku, byla blond – tenkrát. Prostě jsem se nemohl dočkat.
Taxík jsem si chytil bez obtíží a do restaurace se dostal minutu před domluveným časem. To znamenalo, že mám minimálně čtvrt hodiny k dobru. To byla další informace, která se mi vynořila z paměti. Poručil jsem si vodku. Bohužel měli jen Finlandii. Život je někdy prostě tvrdý.
Amélii jsem poznal, jakmile vstoupila do restaurace, ale spíš díky tomu, jak se vlnila, než podle toho, jak vypadala. Dnes vsadila na kaštanovou barvu vlasů, kabátek, který nezakrýval, že má peníze, a sukni o trochu delší, než jsem si pamatoval. Zdálo se mi, že všechno dohromady jí víc sedí. Blondýnky mají být v zásadě křehké, ale jí se nikdy nedařilo zcela zakrýt jistou živočišnou lačnost až poživačnost.
Zaměřila mě prakticky okamžitě a špacírem přes sál si získala stoprocentní pozornost mužských hostů. Vlastně jen skoro stoprocentní. U stolu v rohu seděl čerstvě zamilovaný pár, ten kluk si jí ani nevšiml.
S lehkostí jsme se přenesli přes úvodních deset minut, pomohl nám s tím drink, kterým jsme si připili. To byla prostě Amélie. Co nejvíc co nejlepšího vína, šampaňského, koňaku, whisky, kaviáru a vybraných pokrmů, co jich kuchyně národů světa nabízely. S tím vším však dokázala nějakým způsobem zápasit, protože za dobu, co jsem ji neviděl, se prakticky nezměnila. A pokud – k lepšímu.
Možná jedla v lepších restauracích, měla lepší maséry, trenéry a náročnější milence. Sex měla raději než dobré jídlo, raději než své oblíbené koktejly.
„To bylo opravdu dobré,“ zhodnotila francouzské středomořské menu, které jsme právě spořádali, a olízla si konečky prstů. Na úplný závěr našpulila rty a zakončila představení dlouhým pohledem mým směrem.
Muž u vedlejšího stolu vypadl z konverzace se svou společnicí, zakoktal se a zachránil situaci zakašláním do ubrousku. Taková byla Amélie. Působila na všechny muže stejně. Na mě také, ale doufal jsem, že se bude držet aspoň trochu zpátky. Protože jsem měl žízeň. ŽÍZEŇ. Toužil jsem po Amélii. Po krvi. Po Amélii a její krvi.
„Teď vzhůru na divadelní představení,“ zavelel jsem.
„Nikdy jsi nebyl tak kulturymilovný, dával jsi přednost jiným věcem,“ zašveholila nevinně.
„Máme k dispozici lóži,“ objasnil jsem. „A prosím ještě o dvě láhve Šampaňského s sebou,“ obrátil jsem se na číšníka. „Odcházíme.“
V taxíku jsme se chovali poměrně civilizovaně, i když slovo poměrně bylo na místě a stejně mi to dalo dost práce. Byla prostě příliš blízko. Cítil jsem její vůni, pižmo i pulzování krve v tepnách.
„Víš, bůhvíproč jsem si myslela, že už tě neuvidím,“ zapředla a položila mi dlaň na stehno.
„A proč, proboha?“ zeptal jsem se, naklonil se k ní a vtiskl jí polibek do výstřihu.
Taxikář v zrcátku se pobaveně ušklíbl. Viděl jsem ho v odraze zadního okna. V tak slabém, mnohokrát lomeném odrazu, že člověk by něco takového neměl šanci zaregistrovat.
Dotek červeně nalakovaných nehtů získal přes tenkou látku kalhot na naléhavosti.
„Tak, prostě myslela.“
Měla pravdu, instinkt jí napověděl správně. Probouzela ve mně mé horší já, nebezpečné já upíra starých časů. Právě proto jsem přerušil naše kontakty. Teď jsem však rozhodnutí porušil – protože mi nic jiného nezbývalo.
Taxikář tušil dobré spropitné a zastavil nám na zákazu přímo před vstupem do divadla. Nezklamal jsem ho. Poděkoval a neodpustil si spiklenecký úšklebek. Uvaděčka v obnošeném šedivém kostýmu, poté co viděla náš lístek, zavolala kolegyni, aby se věnovala dalším divákům, a sama nás zavedla …
