Vyšel jsem na ulici a chvíli váhal, zda jsem ve svém stále ještě dost pochroumaném stavu schopný uřídit motorku. Nebyl jsem, ale nechat ji tady jsem určitě nemínil. Nasadil jsem si helmu, nastartoval, zařadil jedničku a velmi – velmi opatrně povolil spojku.
Na tomhle stroji opatrně neplatilo. Všechny mé nedávno srostlé zpřerážené kosti zaprotestovaly, ale v sedle jsem se udržel, a dokonce jsem minul chodce i kuka vůz. Není nad řidičské umění. Pak už to Šlo o poznám lépe a o necelých třicet minut později jsem brzdil před Dervišovou rezidencí. Ve skutečnosti to byl byt v činžovním domě ze třicátých let, ale on o něm mluvil vždy jako o rezidenci.
Vypnul jsem motor a nechal se hřát teplem sálajícím z masivního čtyřválce. Po náročném kličkování hustým provozem a souboji, který jsem stále cítil v kostech, mi náhle došly síly. Seděl jsem, zhluboka dýchal, naslouchal šelestění buněk svého těla a jen tak odpočíval.
Stará žena venčila miniaturního psíka, oba kulhali v podivuhodně shodném rytmu; v zákrytu růžových keřů se krčil kluk s holkou, víceméně ještě děti, ale oba srdnatě šlukovali z jedné cigarety, u značky zákaz zastavení zabrzdilo černé luxusní auto, pak se však opět rozjelo a zastavilo o dvacet metrů dál, mezi modrou dodávkou a sportovním vozítkem, které mělo svá lepší léta už lidskou generaci za sebou. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl – není špatné uvědomit si, že člověk žije.
Opatrně jsem slezl ze svého stopadesátikoňového stroje, postavil ho na stojan a sáhl po řemínku helmy, abych ji sundal.
Bez proudícího vzduchu v ní bylo teplo.
Z černé limuzíny vystoupili tři muži, všichni v oblecích kupovaných od jednoho krejčího. Nemusel jsem se dívat podruhé, abych věděl, že to jsou upíři. Přesto jsem to udělal. Byli to upíři. Každý měl v ruce příruční tašku, v ní pravděpodobně zbraň a možná ještě něco dalšího. A všichni zamířil ke vchodu, kde bydlel Derviš.
Mohla to být náhoda. Ale hodně nepravděpodobná.
Vyrazil jsem za nimi, v půli cesty jsem si ale uvědomil, že až na krátký nůž nemám žádný užitečný nástroj. Moudré by bylo nechat je jít jejich cestou. Zabili by Derviše, zabili by Tes. No a co, oba jsou jen lidé. Chytré by bylo plížit se za nimi a v okamžiku, až si budou hrát s Dervišem a Tes, a u té jsem věřil, že by je bavila, jim vpadnout do zad.
Jenomže nic z toho se mi nelíbilo. Proč jsem si myslel, že by si chtěli hrát? Intuice, vypadali tak.
Šli rychle, dlouhými, plavnými dravčími kroky. Jak byli staří? Jak byli schopní? Zrychlil jsem, abych je dostihl včas. Určitě byli v lepší kondici než já. Nedávné rány stále bolely.
Prošli dovnitř, ve chvíli, kdy mizeli ze vstupní haly, jsem otevíral dveře. Ten poslední mě zaregistroval. Asi se mu nelíbilo, že mají v patách někoho s motocyklovou helmou na hlavě. Otočil na patě a vykročil mi vstříc, společníkům se neobtěžoval nic říct. Nacvičeným pohybem vytřepal něco z rukávu, vzápětí to měl nasazené na ruce – boxera vylepšeného moderní technologu. Vida ho, hračička, nadšenec. Podle toho, že mě nechtěl praštit holou rukou, jsem odhadl, že to bude do přilby.
Nějakou přípravou útoku nebo fintou vylákat mě z obrany se neobtěžoval. Udeřil z došlapu přesně podle očekávání, zareagoval jsem s předstihem a díky tomu jsme byli oba skoro stejně rychlí. Jeho pancéřovaná pěst lehce škrábla kevlar a sám ji dostal na čelist, a protože jsem se nespoléhal na jedinou ránu, inkasoval další krátký hák zleva a po něm ještě ránu loktem. Bolest ho zpomalila, bolest zpomalí každého. Než se stačil stáhnout, strhl jsem mu hlavu proti svému kolenu. Ještě se dokázal osvobodit tím, že zevnitř rozbil můj úchop, ale jak se rovnal, uštědřil jsem mu kevlarovou hlavičku a pak ho plácl dlaněmi přes uši.
Šel k zemi. Dál jsem se s ním nezdržoval, protože i ty tři čtyři sekundy, co naše rvačka trvala, mohly být příliš.
Trochu mě znepokojovalo, že bleskové vidění se nedostavilo, ani jeho obdoba, která mi pomohla v boji s Carlosem. „Trochu“ bylo slabé vyjádření.
Vyběhl jsem do třetího patra, dveře d…
