Z hotelu jsme vyšli společně, Tes se držela mezi námi a vypadala daleko nejspokojeněji. Pěšky jsme dorazili k nákupní pasáži, kterou jsme předtím míjeli tramvají. Tam jsme se rozdělili. Nechtěl jsem se s nikým bavit, potřeboval jsem být sám.
Procházel jsem mezi regály naplněnými nejrůznějším zbožím, ze zvyku pozoroval okolní ženy a tipoval potenciální kořist. Byl jsem na tom tak mizerně, že jsem ani neměl žízeň. Uvědomil jsem si, že jsem se vlastně zapomněl zeptat Tes, jestli se jí podařilo sehnat nějakou další krev.
Naštěstí jsem objevil v pánské konfekci plášť, který mi sedl a byl dostatečně dlouhý na to, abych pod něj ukryl oba meče. S meči připravenými k tasení jsem se cítil o poznání lépe a při placení jsem si uvědomil, že vím, co udělám. Zajedu se podívat do Ruska na tu Tizocovu paměť. Z ní bych se mohl dozvědět, proč tolik stojí o Messalinu.
Koupil jsem ještě pár drobností a zamířil k pasážové restauraci na pivo a na panáka. U baru jsem se potkal s Dervišem. Na dvanáctce plzni jsme se shodli, on k ní popíjel whisky, já si objednal vodku.
„Někdy se stanou věci,“ zavrtěl hlavou. „Člověk by tomu ani nevěřil.“
Podle toho, jak mluvil, to nebyl jeho první panák.
„Už máš nakoupeno?“ zeptal jsem se.
Ukázal na igelitovou tašku pod nohama a na počítač na pultě. „Dals mi docela dost peněz,“ pokrčil rameny. „Cítím se bez něj jako nahý.“
„Jako já bez mečů,“ přikývl jsem.
„Co budeš dělat?“ zeptal se.
Prozradil jsem mu to.
„Myslíš, že je to chytrý?“
Místo odpovědi jsem zavrtěl hlavou.
„Ale nic lepšího mě nenapadá.“
„Jsem rád, že jsou Peggy s Klárou mimo,“ řekl zamyšleně a kopl do sebe zbytek piva. „Daleko, hodně daleko.“
Pro upíry jako Tizoc není vzdálenost překážkou. Pošlou klanového hitmana nebo spolehlivého glyhena, někdy postačí jen nájemná síla. Nahlas jsem to ale neřekl. Nic by to nezměnilo a jemu by to jen zhoršilo náladu.
„Jo,“ přikývl jsem.
„Co ta holka?“ zeptal se.
„Myslil Tes?“ trvalo mi chvíli, než jsem se zorientoval.
„Jo. Chodíš s ní? Bere na tebe.“
Sprovodil jsem ze světa půlku sklenice a získal tak trochu času.
„A vidím, že se ti líbí,“ dodal.
„Jsem na ženské, líbí se mi spousta ženských,“ řekl jsem.
Derviš jen přikývl.
Barman před něj postavil další pivo, naznačil jsem, že si dám ještě jednoho panáka.
„Jenže jí je kolik – šestnáct, sedmnáct, osmnáct?“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tohle je na mě moc nefér. A kdybych si s ní něco začal, dopadla by špatně, to mi věř.“
Už jen ta představa způsobovala, že jsem panáka vyhlížel se zvýšenou netrpělivostí.
„Maximálně sedmnáct,“ odhadl Derviš, „ale nesázel bych na to. Jak to, že rodičům nevadí, že jen tak rajzuje s tebou?“
To mě nenapadlo a také jsem to přiznal. Na druhou stranu, přišel jsem na to, co s Tes podniknu. Alespoň jeden problém vyřešený. Vlastně dva.
Exnul jsem drink, zaplatili jsme útratu a vyšli z nákupního centra ven k hotelu. Zahlédli jsme Tes, které právě jeden muž otevíral dveře taxíku a druhý do něho skládal množství balíčků a tašek. Oba se mohli samou horlivostí přetrhnout. Jednomu bylo okolo padesáti, druhému sotva dvacet.
„Ale s chlapama to umí,“ ocenil Derviš. „Dávej si pozor.“
„Ženy jsou můj život,“ odbyl jsem ho.
Netušil jsem, zda ví, jak přesná pravda to je, ale dál jsem to nerozebíral.
Do hotelu jsme se vrátili po svých, Tes na nás čekala v pokoji, spokojená a s rozzářenýma očima. Část balíčků byla i pro nás. Kartáček na zuby a spodní prádlo, které jsme si obstarali každý sám, doplnila až nečekaně prakticky funkčním oblečením a nějakou kosmetikou. Všiml jsem si, že pro mě vybrala lepší než pro Derviše. Možná náhoda.
Zatímco jsem pacifikoval její nákup, Derviš oživil počítač a připojil se na internet. Mně to vždy dalo spoustu práce, listování v poznámkách, mnoho neúspěšných pokusů, pro něj to byla druhá přirozenost.
„Pořád pátráš?“ prohodil jsem přes rameno.
„Jo. Hledám spojení na lidi a pak na skupiny, které se zajímají o vývoj syntetické krve, o skladování krve, o obchod s krví. Hlavně ty, co existují déle než tři…
