Tizoc byl starý upír a ti vždy dali na to, co bylo obecně považováno za důležité. Pokud by si koupil Egypt, bydlel by v Cheopsově pyramidě.
Zapomněl jsem se ale Derviše zeptat, jak reaktor najdu. Rozhlédl jsem se, kromě obrovských věží jsem viděl ještě jednu hodně vysokou budovu. Začnu s ní a pak se uvidí.
Opustil jsem stín jeřábu a zamířil k temnému obrysu, pod nohama mi praskal štěrk, stébla trávy šustila, vzduch příjemně chladil, stále jsem cítil horkost vystupující z každé buňky mého těla. A také žízeň.
Hořící cigaretu jsem dřív uslyšel, než uviděl. I glyhena, který k ní patřil. Změnil jsem směr chůze k němu, ještě stále o mně nevěděl. Meče jsem najednou držel obnažené, přišlo mi, že se chvějí vlastním životem.
Pohnul se, přitom mě zaregistroval, samopal v jeho ruce se natočil mým směrem, dokonce stačil stisknout i spoušť. Kulka mi polechtala bok, sekl jsem kodačim, zbraň i s předloktím padla na zem, chvíli na mě zíral. Vypadalo to, že nehodlá umřít. Bodl jsem ho do podbřišku a potáhl vzhůru.
„Pozdravuj v pekle,“ doporučil jsem mu, sklonil čepel a nechal ho padnout.
Velká ocelová vrata vysoké budovy se pootevřela, další glyhen zíral do tmy, aby zjistil, co se stalo. Svým rozhodnutím začít pátrám právě tady jsem chybu neudělal. Hlídali to tu, Tizocova paměť nemohla být daleko.
Spatřil mě příliš brzy, se samopalem byl tak sžitý, že stiskl spoušť dřív, než jsem dokázal změnit směr. Kulka mě ale nezasáhla, protože rána nevyšla. Vztekle odhodil zaseknutou zbraň a kryl se velkým nožem, který vykouzlil bůhvíkde. Pak zabublala krev a zhroutil se s proseknutým hrdlem, čepel velkého meče dál zůstávala neposkvrněná.
Vstoupil jsem dovnitř, na konci dlouhé chodby, kterou by mohly projet dvě lokomotivy vedle sebe, svítila slabá žárovka, přítomnost nikoho dalšího jsem necítil. Za některými z dveří v bočních stěnách to už bude jinak, tím jsem si byl jistý.
Podlaha pod nohama zněla pevně až kovově, i v šeru jsem rozeznával ocelové koleje sloužící pro pojíždění nějakého velkého stroje.
Pokud mě opravdu chcete zabít, máte ideální příležitost, napadlo mě v půlce cesty transportním koridorem. Skoro jako kdyby mě někdo slyšel, otevřely se jedny z pancéřových dveří ve stěně. Předchozí dva jsem viděl jen jako siluety, tohohle naopak se všemi podrobnostmi. Dokonale padnoucí uniforma, lesknoucí se holínky, odznáčky s dvojitým stříbrným ostrým s. V každé ruce držel jeden samopal, a když mě spatřil, zohyzdila mu kožený ksicht jizva úšklebku. Namířil na mě a pak vytřeštil oči na půl metru kovu, který měl najednou zaražený do hrudníku. Než se stačil rozhodnout co dál, stál jsem u něj, vyškubl mu kodači z těla a kopem ho poslal tam, odkud přišel.
Tři nula pro krátký meč. Ale letěl hezky, to se muselo nechat.
Nakročil jsem si dovnitř a hned se stáhl před záplavou kulek. Co jsem zahlédl, se mi líbilo. Spleť chodeb, kobek, množství zákoutí, nepřehledných míst a neskutečný labyrint potrubí nejrůznějších průměrů. Tam jim jejich oblíbené hračky nebudou moc k užitku. Počkal jsem, až palba poleví, a skočil dovnitř. Proletěl jsem vzduchem nějakých pět, sedm metrů, protáhl se škvírou v pootevřených dveřích silnějších než pancíř bitevní lodi a pak skončil skluzem pod obrovskou železnou stolicí, na níž spočívala roura o průměru starého dubu. Kulky křesaly jiskry z ocelové podlahy za mými patami, ale nedotkla se mě jediná.
Nezastavoval jsem se, jen jsem změnil směr pohybu a po ocelovém žebříku vyletěl vzhůru ke stropu, pod který by se schoval menší panelák. Shora jsem získal slušný přehled. Potrubí a jím zdánlivě chaoticky propojené obrovské ocelové nádoby se stáčely do kruhu okolo betonového středu sálu, ve stropě bylo množství otvorů vedoucích do spoře osvětlené haly nad námi. Ta byla snad ještě větší než prostor, kde jsem se právě nacházel. Celé mi to přišlo jako katedrála nějakého technického boha. Co se mohlo skrývat v betonovém centru? A nad námi?
Dolů jsem skočil dřív, než mě stačili spatřit.
K změkčení dopadu jsem použil chlápka na láv…
