Koule (Michael Crichton)

HLADINA

Západně od Tonga

Už dlouho byl obzor jen monotónní, plochá, modrá linie oddělující Tichý oceán od oblohy. Helikoptéra vojenského námořnictva letěla nízko, těsně nad vlnami. Norman Johnson navzdory hluku a mohutným vibracím rotoru usnul. Byl unavený; už víc než čtrnáct hodin cestoval nejrůznějšími vojenskými letadly. Na něco takového nebyl třiapadesátiletý profesor psychologie zvyklý.

Neměl ponětí, jak dlouho spal. Když se vzbudil, viděl, že obzor je pořád stejně plochý. Před nimi vystupovaly bílé polokruhy korálových atolů. Řekl do interkomu: „Co je to?“

„Ostrovy Ninihina a Tafahi,“ řekl pilot. „Oficiálně patří k Tonga, ale jsou neobydlené. Vyspal jste se dobře?“

„Docela to šlo.“ Norman sledoval ostrovy, které se mihly kolem: Oblouk bílého písku, několik palem – a byly pryč. Před nimi ležel znovu jen nekonečný oceán.

„Odkud vás přivezli?“ zeptal se pilot.

„Ze San Diega,“ řekl Norman. „Odjížděl jsem včera.“

„Takže Honolulu – Guam – Pago a sem?“

„Přesně tak.“

„Pěkný výlet,“ řekl pilot. „Co vy vlastně děláte?“

„Jsem psycholog,“ odpověděl Norman.

„Psychouš, fakt?“ zachechtal se pilot. „No, proč ne? Svolali sem už kdekoho.“

„Jak to myslíte?“

„Už dva dny neděláme nic jiného, než že lítáme na Guam a zpátky a svážíme lidi. Fyziky, biology, matematiky, na koho si vzpomenete. Vypadá to, jako kdyby se uprostřed Tichého oceánu měl konat kongres.“

„Co se děje?“ zeptal se Norman.

Pilot se na něj podíval, ale protože měl sluneční brýle, nebylo možno z jeho očí vyčíst, co si myslí. „Nám nic neříkají, pane. Co vy? Co řekli vám?“

„Řekli mi, že tu havarovalo letadlo,“ odpověděl Norman.

„Aha,“ kývl pilot. „A to vás takhle volají k haváriím?“

„Jo, občas.“

Asi deset let byl Norman Johnson na seznamu pohotovostních týmů FAA, Federální agentury pro letectví. Každý odborník ze seznamu mohl být kdykoli naléhavě přivolán k vyšetřování havárií civilních letadel.

Poprvé ho volali k neštěstí v San Diegu v roce 1976, když se tam zřítilo letadlo United Airlines, pak v roce 1978 do Chicaga a ve dvaaosmdesátém do Dallasu. Pokaždé to bylo totéž – spěšný telefon, chvatné balení, týdenní nebo delší nepřítomnost. Tentokrát byla jeho žena Ellen obzvlášť rozmrzelá, protože ho odvolali 1. července a to znamenalo, že čtvrtého zmešká tradiční piknik na pláži na oslavu Dne nezávislosti. Navíc se Tim právě vracel z Chicaga, kde úspěšně dokončil druhý ročník univerzity, ale nehodlal se příliš zdržet doma, protože si sjednal prázdninovou brigádu v nějakém turistickém středisku. A Amy, které bylo teď šestnáct, už taky přijela na prázdniny; tam byl zase problém v tom, že Amy a Ellen spolu nevycházely nejlíp, když u toho nebyl Norman, aby uklidňoval situaci. Motor Volva už zase vydával divné zvuky. A bylo docela dobře možné, že Norman nestihne ani narozeniny své matky, které byly za týden. „Co je to za havárii?“ ptala se Ellen. „O žádné havárii jsem nic neslyšela.“ Zatímco Norman balil, pustila rádio. Ale ani tam žádná zpráva o neštěstí nebyla.

Když před domem zastavilo auto, byl Norman překvapen, protože to byl vůz amerického vojenského námořnictva a za volantem seděl uniformovaný řidič.

„Nikdy pro tebe neposílali vojenské auto,“ podotkla Elen, která za ním vyšla ze dveří. „To bylo vojenské letadlo?“

„Nevím,“ řekl.

„Kdy se vrátíš?“

Políbil ji. „Zavolám ti,“ řekl. „Slibuju.“

Ale nezavolal. Všichni se k němu chovali zdvořile a přátelsky, ale nepustili ho k telefonu. Opakovalo se to jak na Hickham Field v Honolulu, tak na letecké základně na Guamu, kam přiletěl ve dvě ráno. Tam strávil půl hodiny v místnosti, kde to páchlo leteckým benzínem, a tupě zíral do posledního čísla American Journal of Psychology, které si vzal na cestu. Pak letěl dál; na Pago Pago dorazil za úsvitu. Tam ho hned zahnali do veliké helikoptéry, která vzápětí odstartovala a vyrazila přes palmy a rezavé střechy z vlnitého plechu směrem na západ, nad Tichý oceán.

Teď seděl v helikoptéře už dvě hodiny; část té doby prospal. Ellen, Tim, Amy i narozeniny jeho matky, to všechno se mu teď zdálo velmi vzdálené.

„Kde přesně jsme?“

„V jižním Pacifiku, mezi Samoou a Fidži,“ odpověděl pilot.

„Můžete mi to ukázat na mapě?“

„K tomu nemám svolení, pane. Ostatně by vám to stejně nic neřeklo. Teď zrovna kolem dokola není pevnina blíž než dvě stě mil.“

Norman zíral na modrý obzor, který byl pořád modrý a neporušený. Tomu docela věřím, pomyslel si. Zívnul. „Nenudí vás pořád se na tohle koukat?“

„Abych pravdu řekl, pane, tak ne,“ odpověděl pilot. „Jsem strašně rád, že je obzor takhle klidný. Aspoň máme slušné počasí. Dlouho si ho neužijem. U Admiralit se prý tvoří cyklón a za pár dní ho můžem mít tady.“

„Co se pak stane?“

„Všichni prásknou do bot. V téhle části světa je počasí prevít. Já jsem z Floridy a když jsem byl kluk, tak jsem zažil pěkných pár hurikánů, ale takového něco jako pacifický cyklón, to jste v životě neviděl.“

Norman kývl. „Jak dlouho ještě poletíme?“

„Už tam skoro jsme.“

Po dvou monotónních hodinách vypadala skupina lodí neobyčejně zajímavě.

Bylo tu víc než tucet plavidel nejrůznějších druhů seřazených víceméně do soustředných kruhů. Na vnějším obvodu napočítal Norman osm šedých torpédoborců. Blíž ke středu byly velké lodi s mohutným dvojitým trupem, které vypadaly jako plovoucí doky; pak krabicovité lodi, které nedokázal zařadit, ale které měly na palubě přistávací plochy pro helikoptéry; a docela uprostřed se od všeobecné šedi výrazně odrážely dva bílé koráby s plochou palubou a velkým vypouklým skleněným oknem uprostřed.

Pilot je začal vypočítávat. „Tak tadyhle na kraji jsou torpédoborce, kvůli bezpečnosti a ochraně a tak. Ty víc vevnitř, to je PDOV – podpora dálkově ovládaných vozidel. Tady se tak říká robotům, víte? No a pézetpéčka, pomocná a zásobovací plavidla. A úplně uprostřed jsou MVOP.“

„MVOP?“

„Mapovací a výzkumná oceánografická plavidla.“ Pilot ukázal na bílé lodi. „Na levoboku John Hawes a na pravoboku William Arthur. Přistaneme na Hawesovi.“ Pilot zakroužil nad formací. Norman si všiml, že mezi loděmi panuje čilý ruch; malé čluny svištěly tam a zpátky a zanechávaly za sebou v temně modrých vodách oceánu bílé brázdy pěny.

„A tohle všechno kvůli jedné letecké havárii?“ zeptal se Norman.

Pilot se uchechtl. „Neřekl jsem ani slovo o nějaké havárii. Zkontrolujte si pásy, prosím vás. Přistáváme.“