Otevření
Když doslova prolétl do sektoru D, řítil se po úzkých schodech do horního patra a z plných plic řval „Otevřela se! Otevřela se!“ museli si o něm všichni myslet, že se zbláznil.
Vrazil do komunikační kabiny právě v okamžiku, kdy si Beth olizovala ze rtů poslední drobečky kokosu. Odložila vidličku.
„Co se otevřelo?“
„Ta koule!“
Beth se k němu prudce otočila. Tina přiběhla od svých monitorů. Obě se podívaly na monitor za Beth. Nastalo napjaté ticho.
„Mně připadá zavřená, Normane.“
„Určitě byla otevřená. Viděl jsem to.“ Vysvětlil jim, že se díval na monitor v kuchyni. „Je to jenom pár vteřin, a ta koule se docela určitě otevřela. Musela se zase zavřít, než jsem sem doběhl.“
„Jsi si jistý?“
„V kuchyni je dost malý monitor…“
„Já jsem to viděl,“ řekl Norman. „Přehrajte to znovu, jestli mi nevěříte.“
„Dobrý nápad,“ řekla Tina a vrátila se k videu, aby našla příslušné místo pásku.
Norman stále ještě lapal po dechu. To bylo poprvé, co v téhle těžké atmosféře podstoupil nějakou tělesnou námahu, a silně to pociťoval. HS-8 není zrovna to nejlepší místo pro rozčilování, usoudil.
Beth se na něj zkoumavě dívala. „Jsi v pořádku, Normane?“
„Nic mi není. Říkám ti, já jsem to viděl. Otevřela se. Tino?“
„Ještě chvilku.“
Vešel Harry a zíval na celé kolo. „Postele tady mají skvělé, co?“ řekl. „Jako bych spal na pytli mokré rýže. Kříženec mezi postelí a studenou sprchou.“ Povzdechl. „Zlomí mi to srdce, až budu muset odtud.“
Beth řekla: „Norman myslí, že viděl, jak se koule otevřela.“
„Kdy?“ zeptal se Harry a znovu zívl.
„Před chviličkou.“
Harry zamyšleně kývl. „To je zajímavé. Ale teď je zase zavřená.“
„Přetáčíme videozáznam a budeme to znovu přehrávat.“
„Mhm. Zbyl ještě kousek dortu?“
Harry se tváří, jako by ho to nezajímalo, pomyslel si Norman. Tohle je přece doslova bomba a on se tváří, jako by mu to bylo jedno. Co v tom je? Nevěří tomu, jako Beth a Tina? Nebo se ještě úplně neprobudil? Nebo je za tím ještě něco jiného?
„Můžeme,“ ozvala se Tina.
Na monitoru se objevily rozmazané linie, pak se obraz uklidnil. Na obrazovce říkala Tina: „-hodin transportujeme kazety do ponorky.“
Beth: „Proč?“
Tina: „To je proto, že kdyby se tady dole něco stalo, ponorka by automaticky vyplula na hladinu.“
Beth: „No výborně. Na to radši nebudu moc myslet. Kde je teď doktor Fielding?“
Tina: „U té koule to vzdal a šel s Edmundsovou do pilotní kabiny.“
Tina na obrazovce vyšla ze záběru. Beth zůstala sedět v křesle zády k monitorům a jedla dort.
Tina řekla z obrazovky: „Myslíte, že se jim vůbec někdy podaří tu kouli otevřít?“
Beth žvýkala dort. „Snad,“ odpověděla. „Nevím.“
Následovala krátká odmlka a pak se na monitoru za jejími zády dveře koule tiše odsunuly.
„No tohle! Vážně se otevřela!“
„Jeďte dál!“
Na obrazovce si Beth nevšímala monitorů. Tina, pořád ještě někde mimo záběr kamery, řekla. „Děsí mě to.“
Beth: „Nevidím důvod.“
Tina: „Je to něco neznámého.“
„To jistě,“ řekla Beth, „ale co je neznámé, pravděpodobně není děsivé ani nebezpečné. Nejspíš jen nevysvětlitelné.“
„Jak to můžete vědět?“
„Bojíte se hadů?“ řekla Beth z obrazovky.
V průběhu celého toho rozhovoru zůstala koule otevřená.
Harry, oči upřené na obrazovku, podotkl: „Škoda, že nevidíme dovnitř.“
„S tím by se možná dalo něco dělat,“ řekla Tina. „Pomocí počítače můžeme obraz zvětšit a zaostřit.“
„Skoro to vypadá, jako by tam byla nějaká světélka,“ pokračoval Harry. „Malá, pohybující se světélka uvnitř té koule…“
Na obrazovce se Tina vrátila do záběru. „Hadi mi nevadí.“
„Já je nesnáším,“ řekla Beth. „Chladná, kluzká, nechutná stvoření.“
„Ale Beth,“ ušklíbl se Harry, ale nespouštěl oči z monitoru. „Ty se bojíš hadů?“
Beth na obrazovce vysvětlovala: „Kdybych byla Marťan, přistála na zemi a zakopla o hada – divného, studeného, kroutícího se, hadicovitého živočicha – nevěděla bych, co si mám o něm myslet. Ale pravděpodobnost, že bych šlápla zrovna na jedovatého hada, je hodně malá. Méně než jedno procento hadů je jedovatých. Takže jako Marťan bych p…
