Analýza
„Podívej se na to,“ řekla Beth. „Tahle je ještě živá.“
Norman byl s Beth v malé biologické laboratoři v nejvyšším poschodí sektoru D. Od chvíle, kdy přijeli, sem nikdo nevkročil, protože nenašli nic živého. Teď Norman a Beth při zhasnutých světlech pozorovali sépii, plovoucí ve skleněném akváriu.
„Ano,“ kývala hlavou Beth, „ty bioluminiscentní struktury jsou umístěné dorsálně, jak se zdá. Samozřejmě to jsou bakterie.“
„Co jsou bakterie?“
„Ty bioluminiscentní oblasti. Sépie samy světlo vytvářet nedokážou. Bakterie ano. Takže vlastně všichni bioluminiscentní živočichové moře si do svého těla vestavěli bakterie. To, co vidíš, jsou bakterie, které jim svítí přes kůži.“
„Takže je to něco jako infekce?“
„V jistém smyslu ano.“
Velké sépií oči na ně zíraly. Chapadla se pohnula.
„A taky můžeš vidět všechny vnitřní orgány,“ řekla Beth.
„Mozek je schovaný za tím okem. Tady ten pytlík je zažívací žláza, za ní žaludek, a pod ním – vidíš, jak tluče? – je srdce. Ta velká věc vepředu je pohlavní žláza, a ten trychtýř, co vede od žaludku, tamtudy vypouští ten svůj inkoust a taky se jeho pomocí pohybuje.“
„Je to opravdu nový druh?“ zeptal se Norman.
Beth povzdechla. „Nevím. Vnitřní struktura je docela typická. Ale to, že má méně chapadel, docela stačí k uznání za nový druh.“
„A jak se bude jmenovat? Sepius bethus?“ zeptal se Norman.
Usmála se. „Architeuthis bethis,“ řekla. „Zní to jako zubařská diagnóza. Architeuthis bethis: potřebuješ pročistit zubní kanálky.“
„Tak co, paní doktorko?“ strčila Rose Levyová hlavu do dveří. „Mám tady vynikající rajčata a papriky, bylo by škoda je promrhat. Jsou ty sépie vážně jedovaté?“
„Pochybuju,“ zavrtěla hlavou Beth. „Žádný jedovatý druh sépie zatím neznáme. Jen do toho,“ řekla Levyové. „Já myslím, že je klidně můžeme jíst.“
Když Levyová odešla, Norman podotkl: „Já myslel, že jsi tyhle tvory jíst přestala.“
„Jen chobotnice,“ opravila ho Beth. „Chobotnice je mazaná a docela milá. Sépie jsou… nesympatické.“
„Nesympatické.“
„No, jsou kanibalistické a dost odporné…“ Zvedla obočí.
„Už zase psychoanalýza?“
„Ne. Jen jsem zvědavý.“
„U zoologů se předpokládá, že budou objektivní,“ řekla Beth, „ale já mám taky své citové vztahy ke zvířatům jako každý jiný. Například mám ráda chobotnice. Jsou chytré, víš. Jednou jsem měla v experimentální nádrži chobotnici, která se naučila zabíjet šváby a používat je jako návnadu na kraby. Zvědavý krab přišel prozkoumat mrtvého švába, a chobotnice vyskočila ze zálohy a chytila kraba.
Ve skutečnosti je chobotnice tak chytrá, že její největší omezení je v délce života. Chobotnice žije jen tři roky a to není dost dlouho na to, aby si vytvořila něco tak složitého, jako je kultura nebo civilizace. Možná, že kdyby chobotnice žily tak dlouho jako my, už by byly dávno ovládly svět. Ale sépie jsou docela jiné. K nim necítím nic. Leda to, že je nemám moc ráda.“
Usmál se. „No, aspoň jsi tady dole nakonec taky objevila něco živého.“
„Víš, je to zvláštní,“ řekla. „Pamatuješ, jak pusto tady bylo? Na dně nebylo vůbec nic.“
„Samozřejmě, že se pamatuju. Byl to šok.“
„No, a jak jsem lovila ty sépie, obešla jsem stanici dokola. A na dně jsou všechny možné typy rohovitek. Korálů, víš? Krásně barevných, modrých, purpurových, žlutých. Některé pořádně veliké.“
„Myslíš, že tam tak rychle vyrostly?“
„Ne. Musely tam být pořád, ale nikdy jsme tamtudy nešli. Musím to pak prozkoumat. Chtěla bych zjistit, proč rostou právě na tomhle místě, hned vedle stanice.“
Norman přešel k okénku. Zapnul vnější světla, ozařující dno.
Opravdu viděl spoustu vějířovitých korálů, rudých, růžových a modrých, jak se lehce pohupují v proudech. Byly všude, kam světlo dosáhlo.
„Svým způsobem je to uklidňující,“ řekla Beth. „Na většinu podmořského života jsme moc hluboko, ten se vyskytuje hlavně v prvních třiceti metrech. Ale i tak, tahle stanice přece kotví v nejrozmanitějším a nejhýřivějším oceánu světa.“
Vědci spočítali druhy a došli k závěru, že v jižním Pacifiku žije víc druhů korálů …
