MĚSÍC
Planetu obklopoval ohromný, ale nestabilní plochý prstenec ledových balvanů. Lakatosovy a Bielovy výpočty, provedené ještě před ponořením Eurydiky, byly přesné. Rozdělovaly ho jedna velká a tři menší mezery. Vlivem poruch způsobovaných gravitací Kvinty nemohl existovat déle než tisíc let, protože současně zvětšoval svůj průměr i ztrácel hmotu. Vnější okraj posunuly odstředivé síly, vnitřní pak měnilo tření o atmosféru v tající úlomky a páru, takže část vody, vynesená neznámým způsobem do prostoru, se vracela na planetu v nepřetržitých deštích. Jen stěží se dalo předpokládat, že si Kvinťané tuto potopu pořídili úmyslně. Prstenec původně obsahoval tři nebo čtyři triliony tun ledu a ročně jích ztrácel mnoho miliard. Byla v tom řada záhad. Prstenec narušoval klima celé planety. Kromě prudkých dešťů jeho mohutný stín při oběhu kolem Slunce dopadal střídavě na severní a jižní polokouli. Odrážel sluneční světlo a tím nejen snižoval průměrnou teplotu, ale navíc rušil atmosférickou cirkulaci pasátů. Oblasti kolem okrajů vrhaného stínu oplývaly bouřemi a cyklony.
Jestliže zdejší obyvatelé snížili úroveň oceánů, disponovali zřejmě dostatkem energie k tomu, aby dodali vodopádům nebo přesněji vodovzletům druhou kosmickou rychlost a tak odstranili ledové hory z blízkosti planety. Ty by se buď beze stopy vypařily u slunce, nebo zmizely jako ledové meteority mezi asteroidy.
Nedostatek energie by zřejmě projektanty od neúspěšného díla odradil. Předpovědět krach bylo velice snadné. Činnost zahájenou před mnoha lety tedy nezastavil omyl planetárního inženýrství, ale něco jiného. Tento závěr se nabízel sám. Prstenec, ploché mezikruží s vnitřním průměrem patnáct tisíc kilometrů a planetou uprostřed, tvořily ve středním pásmu ledové balvany a na vnějším okraji malé polarizované ledové krystalky, nepochybně rovněž důsledek úmyslného zásahu. Jeho tvar a pohyb zkrátka závisel na záměrech jeho tvůrců. Byl stabilizován v rovině rovníku, avšak na svém vnitřním okraji se měnil v chaotickou drť. Celkově vypadal jako vesmírná stavba opuštěná během práce. Proč?
Z oceánů se zvedaly dvě velké pevniny a jedna menší, s plochou třikrát větší než Austrálie, ležela však u severního polárního kruhu, takže ji průzkumníci nazvali Norstrálie. Infralokátory odkryly na pevninách nesopečná teplejší místa, patrně tepelný odpad velkých energetických zdrojů. Nešlo o tepelné centrály spalující fosilní paliva, jako je ropa nebo uhlí, ani využívající nukleární palivo. První by prozradily exhalace znečišťující ovzduší, druhé by produkovaly radioaktivní odpad. Víme, že v rané fázi jaderné energetiky měla Země velké potíže s jeho bezpečným odstraňováním. Pro techniky, kteří dokázali navzdory gravitaci vyzvednout část oceánů, by vynesení radioaktivních zplodin bylo nepochybně hračkou. Led v prstenci však nebyl vůbec radioaktivní. Buď Kvinťané užívali jinou formu nukleární energetiky, nebo měli energetiku naprosto jinou. Jakou?
Za planetou se táhl plynný ohon, bohatě nasycený vodní parou, pocházející hlavně z prstence. Hermes na stacionární oběžné dráze za Sextou, podobnou Marsu, avšak větší, s hustou atmosférou, otravovanou neustálými výrony sopek a plynnými sloučeninami kyanu, vyslal k pozorování Kvinty šest satelitů, které mu nepřetržitě předávaly výsledky pozorování. GOD z nich skládal zvláštní podobu Kvinty. Nejpodivnější byl její rádiový šum. Na velkých pevninách působilo nejméně několik set silných vysílačů bez nejmenších známek fázové nebo frekvenční modulace. Vysílaly jen chaotický čirý šum. Antény šlo přesně lokalizovat, vysílaly směrově nebo izotropicky, jako by se Kvinťané rozhodli uzavřít všechny kanály elektromagnetického spojení od nejkratších vln až po kilometrové. Sami mohli používat výhradně kabelového spojení, k čemu jim však byl tento šum pohlcující gigawatty? Ještě podivnější („podivností“ planety totiž během pozorování přibývalo) byly umělé družice. Napočetli jich téměř milión, s vysokými i nízkými oběžnými drahami, někdy téměř kruhovými, jin…
