BETA HARPYJE
Eurydika snižovala rychlost několik desítek hodin letem po křivce nazývané evolventa směrem k Betě Harpyje, neviditelnému kolapsaru. Už ve značné vzdálenosti od něj protínala vychýlené izogravy, jejichž gravitační příliv byl pro loď i posádku ještě snesitelný. Optimalizujícím výpočtem stanovený kurs zajišťoval bezpečnost, nedal se však pokládat za bezproblémový. Izogravy, čáry spojující body prostoru o stejné křivosti, se kroutily na izolokátorech jako hadi v ohni. Dozorčí ve vyčleněné centrále, odkud se řídila loď jen v polích vysokoproměnných gravitačních sil, sledovali pomrkávající monitory, popíjeli pivo z plechovek a relaxovali hovorem o hloupostech. Dozorčí služby byly v podstatě tradičním pozůstatkem klasické éry astrogacie. Nikoho by ani nenapadlo přejít na ruční řízení, k tomu neměl žádný člověk dost rychlé reakce.
Kolapsar byl objeven dost pozdě a se značnými potížemi, protože byl osamocen. Nejlíp se objevují ty, které náleží k soustavám dvojhvězd a mají blízko takzvanou „živou“, svítící hvězdu, protože z ní stahují horní vrstvy astrosféry a ty směřují v zužujících se spirálách k černé díře, načež do ní spadnou v doprovodu nejtvrdších rentgenových výbojů. Tento pás plynů kradených svému průvodci obklopuje kolapsar obrovskou diskovou plochou, velice neblahou pro všechny objekty včetně raket. V tomto prostoru nedokáže manévrovat žádná loď, záření totiž zničí lidské mozky i počítače ještě dřív, než je vtažena pod horizont událostí.
Osamocený kolapsar v souhvězdí Harpyje byl objeven díky poruchám drah Alfy, Gamy a Delty. Výstižně pojmenovaný Hádés, s hmotností čtyř set Sluncí, prozrazoval svou blízkost tím, že zakrývané hvězdy se zdánlivě sbíhaly kolem jeho horizontu, protože působil na jejich světlo jako gravitační čočka. Jeho anihilační povrch rotoval na rovníku dvoutřetinovou rychlostí světla a odstředivé síly společně s Coriolisovými ho vyboulily, takže netvořil ideální kouli. I když horizont událostí byl dokonale kulatý, řádily nad ním gravitační bouře, stlačující a roztahující izogravy. Příčiny těchto bouří či cyklonů vysvětlovalo osm teorií, každá ovšem jinak, a nejoriginálnější z nich, i když zřejmě nikoli nejvýstižnější, tvrdila, že se Hádés v hyperprostoru dotýká jiného vesmíru, který vyvolává otřesy strašlivé „pecky“ kolapsaru, jeho středu, singularity, místa bez místa a času bez času, v němž spaciotemporální křivka dosahuje nekonečně velké hodnoty. Teorie „druhé strany“ Hadova jádra, jehož infinitismus drceného časoprostoru však transfinální inženýři cizího Universa zvládají, byla ve skutečnosti matematickou fantazií astronomů, opilých teratopologií, nejnovější a velice módní pravnučkou staré Cantorovy teorie. Tento kolapsar hodlali dokonce nazvat Cantor, jeho objevitel však raději sáhl do mytologie. Ani pozemské centrum SETI, ani velení Eurydiky se příliš nestaralo o to, co se opravdu děje POD horizontem událostí z důvodů stejně praktických jako samozřejmých: horizont vymezoval nepřekročitelnou hranici a bez ohledu na to, co skrýval, znamenal nepochybně bránu do zkázy.
Během letu v prázdném prostoru nad Hadem odpovídala Eurydika na každou změnu tíže příslušnými manévry, což jí umožňovaly z trysek proudící těžké prvky, syntetizované Olimovým cyklem z vodíku a deuteria. Chrlením miliard tun lstivě získávala stabilitu, protože Hádés, kterého k této transakci nutily zákony zachování, předával lodi značnou část energie, uvolňované vším, co pohlcoval, aby to navždy uložil ve svém nitru. Trošku to připomínalo let balónem, který neztrácí výšku za cenu pytlů se zátěží, vyhazovaných z koše. Ale jen trošku; žádný člověk by se neodvážil něco takového řídit.
Mnohačlánkový trup lodě, propojený klouby, zdálky podobný míli dlouhé prstencové šperkovnici, bílá čárka nad kolosem černé díry, by nepochybně tvořil zajímavý pohled pro případného pozorovatele, žádný tu však nebyl a ani nemohl být, protože Orfeus, chrabrý průvodce Eurydiky, neměl posádku. Zůstával s gigantickou nymfou v trvalém laserovém sp…
