Kapitola 23
Zpravodajské agentury to nemají rády. Považují to za plýtvání. Jedna vesmírná loď přiletí z neznáma doprostřed Londýna, nedá se s tím nic dělat, je to prostě tak, a je z toho senzační zpráva největšího významu. O tři a půl hodiny přiletí další, úplně jiná, a senzace se nekoná.
'DALŠÍ VESMÍRNÁ LOĎ!' oznamují titulky a poutače novinových stánků. 'TATO JE RŮŽOVÁ'. O pár měsíců později by z toho vytřískali určitě víc. Třetí loď, za další půlhodinu, malé čtyřmístné hrundijské vozítko, to dotáhlo jen do místních zpráv.
Ford s Arthurem se vyřítili ze stratosféry a pohodlně zaparkovali na ulici Portland Place. Bylo těsně po půl sedmé večer a byla tam volná místa. Nakrátko se promíchali s davem zvědavců, který se tam shromáždil, a pak prohlásili, že jestli nikdo z nich nezavolá policii, zavolají ji oni, a utekli.
Arthur se rozhlížel a utrousil: "Doma..." Hlas mu ochraptěl a oči zvlhly.
"S fňukáním na mě nechoď," nemazlil se Ford. "Musíme najít tvoji dceru a musíme najít toho ptáka."
"Jak? Tahle planeta má pět a půl miliardy lidí a..."
"Ano, jenže jenom jeden člověk právě dorazil z vesmíru ve velké stříbrné lodi v doprovodu mechanického ptáka. Já bych řekl, že bychom měli někde najít televizi a k ní nějaké pití. Potřebujeme solidní obsluhu na pokoj.
Ubytovali se v hotelu Langham ve velkém apartmá s dvěma pokoji. Nějakým záhadným řízením osudu nečinila Fordova Restaurocard, vydaná na planetě vzdálené víc než pět tisíc světelných let, hotelovému počítači žádné problémy.
Ford se okamžitě vrhl na telefony, zatímco Arthur šel po televizi.
"Na pití bych chtěl, prosím vás, objednat margarity. A dva džbány s vodou. K jídlu dvakrát zeleninový salát. A všechnu paštiku z husích jater, co máte. A taky londýnskou zoo."
"Ona je ve zprávách!" křičel Arthur z vedlejšího pokoje.
"Slyšíte dobře," říkal Ford do telefonu. "Londýnskou zoo. Připište to na účet pokoje."
"Ona je... panebože!" křičel Arthur. "Víš, kdo s ní dělá rozhovor?"
"Vy nějak těžko chápete!" pokračoval Ford do telefonu. "Zoologickou zahradu, co je kousek odtud, když jdete po této ulici na sever. Mně je fuk, že je teď večer zavřená. Já si nechci kupovat vstupenku, já chci koupit zoo. Mně je fuk, že máte práci. Vy poskytujete služby na pokoj. Já jsem u vás v pokoji a žádám službu. Máte papír? Fajn. Chci po vás tohle. Pusťte na svobodu všechna zvířata, kterým nehrozí žádné nebezpečí. Sestavte týmy lidí, kteří budou sledovat, jestli si ve volné přírodě vedou dobře."
"Je to Trillian!" volal Arthur. "Nebo je to... mmm... bože můj, já se z těch paralelních vesmírů zblázním! Takový chaos! Je to Tricie McMillanová a tak se jmenovala Trillian, než... Proč se nejdeš dívat? Třeba z toho budeš chytrý!"
"Vteřinku," volal Ford a dál se dohadoval s hotelovou obsluhou. "Dál potřebujeme rezervace pro zvířata, která to v přírodě nezvládnou. Dejte dohromady tým, který naplánuje nejvhodnější místa. Možná budeme muset koupit něco jako Zaire a nějaké ostrovy. Madagaskar. Baffinův. Sumatru. Něco takového. Budeme potřebovat nejrozmanitější prostředí. Já nechápu, co se vám na tom zdá složitého. Naučte se rozdělovat práci. Najměte, koho chcete. Dejte se do toho. O mé platební schopnosti se můžete přesvědčit. A camembertovou zálivku na salát. Díky."
Položil telefon a šel za Arthurem, který seděl na kraji postele a díval se na televizi.
"Objednal jsem paštiku z husích jater," oznámil mu Ford.
"Co?" zeptal se Arthur, jehož pozornost byla upřená jen a jen na televizi.
"Říkám, že jsem objednal paštiku z husích jater."
"Ale," nepřítomně zareagoval Arthur. "Mmmm, nemívám z husích jater dobrý pocit. Je to vůči husám surové."
"Hovno surové," prohlásil Ford a svalil se na postel. "Nesmíš být tak útlocitný."
"To se ti řekne, ale..."
"Nech toho! Jestli je nechceš, sním je za tebe. Co se děje?"
"Chaos!" začal Arthur. "Naprostý chaos. Čira ječí na Trillian, nebo na Tricii, nebo kdo to je, že se na ni vykašlala, a …
