Kapitola 24
V inkoustových hlubinách vesmíru se odehrávaly neviditelné děje.
Neviditelné, nikoli však bezvýznamné, pro všechny obyvatele svérázné plurální zóny, v jejímž středu ležely nekonečně rozmanité možnosti planety zvané Země.
Na samém konci sluneční soustavy, skrčený na zelené koženkové pohovce, hleděl bez nálady na stěnu z obrazovek utrápený grebulonský Vůdce. Nervózně si pohrával se vším možným kolem sebe. S knihou o astrologii. S podstavcem pod počítačem. S průběžnými výsledky, které mu na obrazovku přicházely ze všech grebulonských monitorovacích stanovišť. Všechna sledovala Zemi.
Vypadal sklíčeně. Jejich úkolem bylo monitorovat. Ale monitorovat tajně. Upřímně řečeno už měl toho úkolu plné zuby. Byl si skoro jistý, že jejich úkol původně obnášel určitě víc než celé roky v jednom kuse posedávat u televize. Měli s sebou samozřejmě spoustu dalšího vybavení, které muselo mít nějaký smysl, jenže bohužel nedopatřením zapomněli jaký. Nějaký smysl potřeboval najít i ve svém životě, a proto se obrátil k astrologii. Doufal, že zaplní propast zející v jeho duši. Jistě mu něco napoví.
Něco mu opravdu napověděla.
Napověděla mu, jestli tomu dobře rozuměl, že ho čeká velmi špatný měsíc, že se situace bude čím dál víc zhoršovat, pokud se ovšem nevzpamatuje a nezačne podnikat nějaké pozitivní kroky a sám řešit problémy.
Byla to pravda. Z planetární situace to bylo naprosto jasné. Vypracoval ji na základě astrologické knihy a programu na počítač, který pro něj vytvořila ta milá Tricie McMillanová. Program retrianguloval všechny příslušné astronomické údaje. Zemskou astrologii bylo nutno celou předělat, aby její výsledky měly nějaký význam pro Grebulony, žijící na vymrzlém chvostu sluneční soustavy.
Jeho výpočty jasně a jednoznačně ukázaly, že počínaje dneškem ho čeká opravdu špatný měsíc. Protože dnes začíná Země stoupat do Kozoroha a to je pro grebulonského Vůdce, vykazujícího všechny charakteristické znaky typického Býka, hrozně zlé.
Nadešel čas, stálo v horoskopu, aby podnikl pozitivní kroky, učinil těžká rozhodnutí, uvědomil si, co je zapotřebí udělat, a udělal to. Bylo to všechno pro něho nesmírně obtížné, ale věděl, že nikdo nikdy netvrdil, že dělat těžké věci není těžké. Počítač už sledoval pohyb Země a předvídal její pozici v jakémkoli časovém bodě. Nařídil, aby se velké šedé věže natočily.
Protože se veškeré grebulonské monitorovací zařízení zaměřovalo na Zemi, ušlo mu, že je ve sluneční soustavě ještě jeden zdroj informací.
Grebulonské šance přijít na tento další zdroj informací - masívní žlutou stavební loď - byly vinou té nehody prakticky nulové. Byl stejně daleko od Slunce jako Rupert, ale přesně na opačné straně, téměř schovaný za Sluncem.
Téměř. Ta masívní žlutá stavební loď se snažila monitorovat dění na Planetě Deset, aniž by byla sama odhalena. Velice úspěšně se jí to dařilo.
Ještě v mnoha dalších ohledech byla tato loď přesně opačná než grebulonská.
Její vůdce, Kapitán, věděl naprosto přesně, co chce. Jeho cíl byl jednoduchý a jasný a on za ním už delší dobu jednoduše a jasně šel. Ti, co jeho cíl znali, by mohli namítat, že je zbytečný a podlý, že to není takový ten cíl, který obohacuje život, který na každém kroku povznáší, který rozezpívá ptáky a vykouzlí květy. Byl spíš opačný. Přesně opačný.
Jeho úkolem však nebylo se tím zatěžovat. Jeho úkolem bylo plnit úkol, který zněl - plnit úkol. I kdyby to mělo vést k jistému zúžení pohledu a myšlenkovému stereotypu, stejně nebylo jeho úkolem se takovými věcmi zatěžovat. Pokud se takové věci vyskytly, postoupil je jiným, kteří měli zase další lidi, kterým takové věci postupovali.
Mnoho, přemnoho světelných let odsud, v podstatě odkudkoli, leží ponurá a dávno opuštěná planeta Vogsféra. Na jedné páchnoucí, v mlze zahalené, rozbahněné mělčině stojí na té planetě, obklopen prázdnými krunýři několika posledních okorálkovaných cupitavých krabů, kamenný pomníček, který označuje místo, kde se prý poprvé vyno…
