Kapitola 16
Arthur nedokázal s jistotou říct, čí nepřítomnosti si všiml dřív. Jakmile si všiml jednoho zmizení, myšlenkové spoje zapracovaly a okamžitě věděl i o tom druhém zmizení a taky věděl, že se následkem toho stane něco strašného, nad čím bude rozum stát.
Zmizela Čira. A zmizel taky balíček.
Celý den ležel na očích, na poličce. Byla to zkouška důvěry.
Uvědomoval si, že se od něho jako od rodiče mimo jiné čeká, že bude svému dítěti projevovat důvěru a že na důvěře a smyslu pro zodpovědnost postaví jejich vzájemný vztah. Měl sice takový nepříjemný pocit, že možná dělá hroznou blbost, ale přesto ji udělal, no a je nad slunce jasnější, že to blbost byla. Chybami se člověk učí. Jak který.
A taky propadá panice.
Arthur vyběhl z domu. Byl večer. Šeřilo se a schylovalo se k bouřce. Po Čiře nebylo ani památky. Ptal se. Nikdo ji neviděl. Ptal se znovu. Ani nikdo další ji neviděl. Vraceli se na noc domů. Na kraji vesnice se honil vítr, zvedal věci a ledabyle je vyhazoval do vzduchu. Vypadalo to nebezpečně.
Vyhledal Dědu Melhubu a ptal se ho. Melhuba k němu otočil kamennou tvář a ukázal přesně tím směrem, kterého se Arthur obával, a proto instinktivně tušil, že šla asi tam.
Teď mu tu krutou pravdu Melhuba potvrdil.
Vydala se tam, kam za ní nepůjde. Aspoň si to myslela.
Když se podíval vzhůru na zamračenou, olověnou oblohu, na blesky, které na ní křižovaly, napadlo ho, že je to přesně taková obloha, na jakou by vyjeli čtyři jezdci z Apokalypsy, aniž by se museli cítit jako banda břídilů.
V neblahé předtuše nejhoršího se vydal po cestičce, která vedla do lesa v sousedním údolí. Na zem dopadly první kapky deště. Arthur se pokoušel o klus.
Čira se vyškrábala na hřeben a podívala se do dalšího údolí. Ten výstup byl delší a těžší, než počítala. Bylo jí trochu úzko, uvědomovala si, že takový noční výlet není zrovna nejchytřejší, jenomže otec se celý den poflakoval kolem domu a předstíral buď jí, nebo sobě, že ten balíček nehlídá. Nakonec musel jít za Strinderem do kovárny a Čira se chopila příležitosti a s balíčkem pláchla.
V domě nebo vůbec ve vesnici ho otevřít nemohla, to dá rozum. Tam ji mohl Arthur každou chvilku přistihnout. Takže nezbývalo, než se vydat někam, kam za ní nepůjde.
Mohla se zastavit tam, kde byla. Pustila se do těchto končin v naději, že za ní nepůjde, a i kdyby šel, nikdy by ji tady v tom lese na kopci nenašel. Zvlášť když se snášela noc a začínalo pršet.
Celou cestu se jí ten balíček pohupoval pod paží. Byla to taková úhledná, na pohled sympatická krabice čtvercového půdorysu, asi čtvrtmetrová, a vysoká mohla být zhruba jako její dlaň. Byla zabalená do hnědého plaspapíru a ovázaná novým typem samouzlovacího provázku. Když s ní Čira zatřásla, nic v ní nehrkalo, ale cítila, že váha je nějak záhadně soustředěná uprostřed.
Když už došla tak daleko, nechtělo se jí ještě zastavovat, ale lákalo ji to dál do té málem zakázané oblasti, kde se zřítila otcova loď. Nevěděla přesně, co znamená slovo straší, ale třeba to bude legrace. Půjde dál a balíček si nechá až napotom.
Tma však byla čím dál větší. Svou elektrickou minibaterku zatím nepoužila, protože nechtěla, aby ji bylo z dálky vidět. Teď už ale bude muset. Stejně se už přehoupne na druhou stranu kopce, který od sebe ta dvě údolí odděluje, takže to nebude vadit.
Rozsvítila ji. Skoro ve stejném okamžiku probodl údolí, do kterého měla namířeno, klikatý blesk a pořádně ji vylekal. Tma kolem ní se zachvěla, pak zaburácel hrom a Čira se najednou cítila, s tím ubohým proužečkem světla v ruce, malá a ztracená. Možná by se měla přece jenom zastavit a rozbalit tu krabici. Nebo že by se vrátila a zítra vyrazila nanovo? Bylo to však jen chvilkové zaváhání. Věděla, že dnes večer zpátky nemůže, a cítila, že už zpátky nemůže vůbec.
Scházela dolů po svahu. Déšť sílil. Ještě před chvilkou to bylo pár vydatných kapek, ale teď se pořádně rozpršelo. Ze stromů se ozývalo syčení, spíš než šumění a pod nohama t…
