Kapitola 25
"Tam je to, číslo čtyřicet dva," vykřikl na taxikáře Ford Prefect.
"Tady!" Taxík prudce zastavil a Ford s Arthurem z něho vyskočili ven. Cestou zastavili u několika bankomatů, a tak teď hodili řidiči okýnkem hrst peněz.
Vchod do klubu byl tmavý, elegantní a strohý. Jeho název se dal zjistit jen z nenápadné malé tabulky. Členové věděli, kde je, a nečlenům by stejně nepomohlo vědět, kde je.
Ford Prefect členem Stavrova klubu nebyl, i když v jiném jeho klubu v New Yorku jednou byl. Na podniky, do kterých se jako nečlen potřeboval dostat, měl jednoduchou metodu. Jakmile se dveře otevřely, suverénně vešel, ukázal na Arthura a řekl: "To je v pořádku, ten jde se mnou."
Ladně sbíhal po lesklých tmavých schodech a v nových botách se cítil jako správný fruďák. Byly to semišky a byly modré a byl moc rád, že i navzdory všem těm zmatkům je ze zadního sedadla uhánějícího taxíku zahlédl v jedné výloze.
"Měl jsem dojem, že jsem vám říkal, abyste sem nechodil."
"Prosím?"
Proti nim šel po schodech nahoru hubený, nezdravě vypadající člověk, který měl na sobě něco plandavého a italského. Zapaloval si cigaretu a náhle se zastavil.
"Vám ne," řekl, "jemu."
Podíval se zpříma na Arthura a pak jako by znejistěl.
"Promiňte. Spletl jsem si vás s někým jiným." Vykročil znovu do schodů, ale hned se zase zastavil, ještě zmatenější. Hleděl na Arthura.
"Co teď?" zeptal se Ford.
"Co jste říkal?"
"Ptal jsem se, co teď," rozčileně mu to zopakoval Ford.
"Ano, myslím, že ano," řekl ten muž, mírně zakolísal a vypadly mu zápalky. Sotva znatelně pohnul ústy. Pak si dal ruku na čelo.
"Nezlobte se," řekl, "zoufale přemýšlím, kterou drogu jsem si bral, ale musí to být některá z těch, po kterých se zapomíná."
Zavrtěl hlavou, znovu se otočil a zamířil nahoru k pánskému záchodu.
"Dělej," pobízel Ford. Uháněl dolů, v patách za ním nervózní Arthur. To setkání ho pořádně vzalo a přitom nevěděl proč.
Taková místa neměl v lásce. Navzdory všem snům o Zemi a o domově, které za ta léta měl, se mu teď strašně zastesklo po domku na Lamuelle s noži a sendviči. Stýskalo se mu dokonce po Dědovi Melhubovi.
"Arthure!"
Zvukový efekt toho zvolání byl úžasný. Někdo ho volal stereo. Otočil se jedním směrem. Nahoře na schodišti uviděl Trillian. Sbíhala za ním ve svém nádherném pomačkaném RymplonuTM. Vypadala najednou zděšeně.
Otočil se opačným směrem, aby se podíval, proč vypadá najednou zděšeně.
Dole pod schody stála Trillian a měla na sobě... Ne - toto byla Tricie. Tricie, kterou před chvilkou viděl v televizi, hysterickou a zmatenou. A za ní stála Čira, s divočejším pohledem než kdy jindy. Návštěvníci klubu, rozesazení v elegantních, spoře osvětlených zákoutích za ní, zkameněli a dychtivě sledovali konfrontaci na schodech.
Několik vteřin stáli všichni jako sochy. Jen hudba za barem nevěděla, že by měla přestat bušit.
"Ta zbraň, kterou drží," zašeptal Ford a kývl směrem k Čiře, "je Wabanatta 3. Byla v té lodi, co mi ukradla. Je celkem nebezpečná. Chvilku se nehýbejte. Chvilku zůstaňme všichni v klidu. Musíme zjistit, co ji tak rozrušilo."
"Řekněte mi, kam patřím," vykřikla najednou. Ruka se zbraní se jí viditelně třásla. Druhá ruka zalovila v kapse a vytáhla pozůstatky po Arthurových hodinkách. Významně s nimi zatřepala.
" Myslela jsem, že budu patřit sem," brečela, "do světa, který mě stvořil. Ale ukazuje se, že dokonce moje matka neví, kdo jsem!" Vztekle mrštila hodinkami, ty vletěly mezi sklenice za pultem a způsobily spoušť.
V klubu nastalo hrobové ticho.
"Čiro," zašeptala shora Trillian.
"Ty buď potichu!" rozkřikla se Čira. "Tys mě opustila."
"Čiro, teď je velice důležité, abys poslouchala, co ti řeknu, a snažila se to pochopit," šeptem, ale důrazně jí říkala Trillian. "Není času nazbyt. Musíme odsud. Všichni musíme odsud."
"O čem to mluvíš? Pořád jenom odněkud odlétáme!" Měla teď obě ruce na té zbrani a obě se jí třásly. Nemířila na nikoho ko…
