34
Gábina si ráno musela zavolat taxíka, aby stihla frekvenci ve studiu, a teď už tady trčí přes dvě hodiny, protože Michal stále není u konce s nahráváním základního snímku pro ústřední píseň k filmu. Nechápala, co na nahrávce stále vylepšuje. Michalova posedlost, aby vyždímal z hráčů maximum, byla pověstná. Orchestr zazněl znovu v plném obsazení.
„Tak stop!“ zaklepal Michal taktovkou na dirigentský pultík, „tohle místo přesněji v rytmu, je to pizzicato, a ne sjezd po roletě. Prosím, znovu od písmene B!“ zvedl ruce, aby udal nástup. „Moment. Nejede čtvrtá stopa,“ zavolal zvukař Pepa do studia. Michal trpěl, když mu v plném soustředění někdo kazil práci. Gábina ho viděla prosklenou stěnou, jak se zhrouceně opírá rukama o pultík. Nikdo z orchestru se neodvážil ani pohnout.
V klubovně zazvonil telefon, Gábina byla odhodlaná setřít produkčního, že tu ztrácí zbytečně čas, ale na druhém konci se ozvala Dáša. „Michala ti nemůžu zavolat. Opravdu ne.“ Ale jak se ukázalo, Dáša vůbec s manželem mluvit nechtěla. „Tak co se děje?“ zeptala se Gábina, když slyšela, jak na druhé straně aparátu Dáša krouží kolem dokola. Věty, že pravda je někdy nepříjemná, ale člověk by ji měl umět statečně přijmout, Gábinu znervózňovaly. „Můžeš se vyjádřit stručně a hlavně jasně?“ zeptala se Gábina zvýšeným hlasem.
„Asi bude lepší, když se sejdeme,“ řekla Dáša.
„Podívej, když jsi to nakousla, tak to taky dopověz!“
Na druhém konci aparátu bylo ticho a pak Dáša spustila o tom, co se dělo na horách. Gábina pochopila, že to má být varování. Ale obsah sdělení ji nakonec pobavil.
„Dobře, dobře. Dám si na Pepu pozor,“ zakončila Gábina hovor, a protože neměla chuť cokoliv vysvětlovat ani poslouchat, přerušila Dášu v polovině věty: „Volají mne do studia.“
„Sakra!“ zaklela nahlas, když zaklapla sluchátko do vidlice. Samozřejmě ji nikdo nevolal, ani se ještě nezačalo znovu nahrávat. Gábina stiskla tlačítko do režie. „Tak jak dlouho tu budu ještě tvrdnout?“
Pepa, který přehazoval kabely, na ni odmítavým gestem mávnul, aby dala pokoj a nerušila.
Gábina si chvilku okusovala nehty, pak popadla kabát, hodila tašku přes rameno a bouchla za sebou dveřmi.
Drobně pršelo a foukal nepříjemný vítr. Gábina si rozevřela deštník a rozeběhla se prázdnou alejí k bráně parku. Všimla si, jak u chodníku zastavuje auto Alberta. Rychle zahnula mezi domy. Neměla náladu s nikým mluvit.
Závada na technickém zařízení se protáhla a Pepa do studia musel zavolat technickou údržbu. Michal nakonec stejně musel udělat pauzu, a když si na chodbě zapálil cigaretu, uviděl dole v aleji přicházet známou postavu.
„Pepo! Máme vzácnou návštěvu!“ houknul poveseleně do režie a otevřel okno.
Albert s deštníkem přecházel dole v parku pod okny ve spadaném listí. Pak se podíval vzhůru do oken. „Celou noc jsem nespal. Chtěl jsem se vám pomstít!“
Pepa se vykláněl z okna a Michal ho odstrkoval, aby taky něco viděl. Náramně se těšil, že je Albert přišel odprosit.
„Ale nakonec jsem se rozhodl, že to neudělám,“ pokračoval Albert. Promlouval k členům Pánského klubu jako na vědeckém kongresu, nakonec se znovu zastavil a pohlédl vzhůru: „Je čas skončit. Bude mi smutno, přátelé.“
Pepa a Michal nechápali, co se stalo. Albert četl v jejich tvářích rozmrzelé zklamání.
„Za rok na YDYKSEBU!“ otočil se naposledy a při odchodu jim pokynul na rozloučenou.
Pepa s Michalem se vraceli do režie bez nálady. Netušili, že jejich včerejší žertování s Kateřinou přivodí tak rychlé a nečekané zakončení hry.
„Stopa v pořádku!“ oznámil technik a vrátil je do reality všedního života.
Michal zamířil rovnou do studia a Pepa zablikal z režie červeným světlem: „Tak připravit!“
Ale než dosedl na židli, ještě jednou vyběhl ven. Prudce rozrazil okno, a když viděl, jak chirurg smutně kráčí parkem, opírá se o deštník, naděje zhasly. Vypadalo to, že je opravdu konec legrace. Pepa zavřel okno. Po skle stékaly kapky deště.
„Kdyby Michal s Pepou tak Alberta nenaštvali, určitě by mi to nikdy neřekl,“ svěřila se Kateřina ce…
