10
Blankytně modrá, větrem vyfoukaná obloha se klenula nad pohořím YDYKSEB, na jehož osamělém úbočí, odříznutá od světa, stála APALUCHA.
Vrcholky zasněžených stromů tvořily bílou zubatou hradbu kolem stavení ze severní strany, pyšné na svoje poslání chránit ve špatných časech obyvatele horské chalupy před mrazivým větrem. K jihu se dívala široká okna dlouhé verandy. Mezi kamenným zápražím a stožárem, vztyčeným ve svahu pod chalupou, byla upevněná osekaná kláda, proslulá též jako kapitánský můstek. Pod můstkem padala stráň prudce do údolí a ztrácela se v jiskřivém, bílém prašanu.
Zahájení zimní výpravy YDYKSEB začínalo vždy slavnostním obřadem vztyčení vlajky KLUBU. Za starých časů tu fungovala i domácí lanovka, ale ta byla dávno zrezivělá, protože členstvo Klubu dávalo přednost sjezdovkám, kde pulzoval rušný společenský život, který se po setmění přelil do hospody, v noci do vinárny a pro vytrvalce byl otevřený bar až do ranních hodin.
Na vlajku Klubu dnes nikdo neměl ani pomyšlení. Pár metrů pod chalupou byl malý lesík a před ním se krčily dvě kadibudky, vyděšené z toho návalu, který se tu od samého rána strhnul. Po včerejším jídelníčku ve vlaku nebylo divu.
Albert seděl v houpacím proutěném křesle a z okna v podkroví měl dobrý rozhled. Tak, jak si včera umínil, začal zpracovávat nové směrnice. Popsal už půl bloku a přepadly ho pochybnosti. Zadíval se na poslední dvě stránky.
Bod číslo devatenáct: vstávání k Matesovi. Škrtnul střídavá služba Michal a Pepa a opravil pro jistotu na 2x Pepa, 1x Michal, 1x Albert. Tento pozměňovací návrh by mohl projít.
Ze soustředěné práce ho rušil vzdálený pokřik dětí. Zápasy a bitky před kadibudkami nevěstily nic dobrého. Obával se o chatrné, věkem sešlé boudičky, bohužel i v tomto bodě bude muset vytvořit přísné směrnice. Znovu se zadíval z okna. Pohled na vzdálené hřbety, které se třpytily v ranním slunci a jež dříve bývaly zdrojem velikého potěšení, dnes v něm budily nejhlubší pochybnosti. Albert se uměl podívat pravdě do očí. Nebylo pravděpodobné, že by se svažité kopce se sjezdovkami přesunuly blíže k chalupě. Jestli si chtějí pořádně zalyžovat jako každý rok, musí přejít tři kilometry po vrstevnici, aby se dostali k nejbližší lanovce na Čerťáku. A to nebude s dětmi žádná legrace. Bylo však příliš krásné ráno, než aby si Albert nechal kazit náladu. Nicméně pomyšlení na Matesa a jeho přepravu k lanovce mu nepřestávalo dělat starosti. Konečně dostal spásný nápad.
Z kůlny bylo slyšet skytání starého agregátu. Pepa týral motor už nejméně půl hodiny, ale marně se ho snažil nahodit. Agregát patřil k inventáři dvacet let a všichni znali jeho vrtochy. Nejdřív dobrovolníka, který točil klikou, uvedl do stavu šílenství, pak teprve blafnul a dal najevo, že je ochoten přivést do chalupy elektrický proud. Protože dobrovolníkem byl už osm let Pepa, nikdo se jejich vzájemným zápasem nevzrušoval.
Michal s šálou omotanou kolem krku a s kulichem naraženým do čela se oháněl lopatou, aby odházel od dřevníku sníh. Když se ujistil, že ho Albert z okna podkroví nemůže vidět, zabořil lopatu do sněhu, opřel se o násadu a vystavil svou tvář slunečním paprskům. Chtěl nachytat bronz, protože věřil, že Pepa sklízí na sjezdovce úspěchy díky tomu, že jeho tvář byla vždy od prvního dne ošlehaná horským větrem. Najednou uslyšel slabounké zahekání. Když se ohlédl, spatřil nejdříve za závějí velkou bambuli a za chvilku se po čtyřech vydrápal na vrchol Matýsek. Batole vyráželo spokojené He He a nepochybně tak vyjadřovalo radost z nového báječného objevu, jakým byla ta bílá, studená peřina. Něco tak úžasného Mates viděl poprvé v životě. Měl potřebu podělit se o svůj zážitek s další lidskou bytostí. S blažeností kopal do sypkého prašanu a vyhazoval ho plnými hrstmi do výše. Na blízku byl jen dirigent a Matýsek nechápal, proč na něj Michal tak nedůvěřivě zírá a utírá si zalepené oko rukávem. Pak Mates začal ochutnávat ty bílé studené krupičky a upřel na Michala tázavý pohled. Po dalším He He si Michal nebyl…