25
Michal se musel hodinu drhnout v umývárně, aby se očistil od vonných stop kadibudky, a pak zmrzlý na kost se zahalil do prostěradla. Drkotaly mu zuby, když vykoukl do kuchyně.
Měl štěstí. Nikdo tu nebyl, jen jeden z uhláků se mihl kolem vyhaslých kamen.
„Kačenko, neměla bys tu něco na sebe po tatínkovi?“
„Po tatínkovi ne,“ odpověděla ochotně Kačenka. „Ale po mamince.“
„To nevadí.“ Michalovi znovu zacvakaly zuby zimou. „Hlavně když to nebude po Matýskovi.“
Zachvěl se radostí a netušil, že je potají pozorován. Albert brejlil malým okénkem a za polozataženou záclonkou viděl, jak si Michal natáhl vytahané triko Kateřiny a pak mu Kačenka podala zavinovací sukni dámského střihu, kterou Michal s vděčností přijal.
„Musím říct, že jsme byli v takový formě, že si lepší ani nepamatuju,“ prohodil Pepa u sporáku. Kuchyně už byla příjemně roztopená. „Ale že se nám dirigent vyfešákoval, co?“ neodpustil si rýpnutí a začal cedit špagety.
„Přežili jsme mnoho věcí, přežijeme i tohle,“ přisadil si Albert a s opovržením pohlédl na Michala, který ležel v pestrobarevné dámské sukni na lavici u kamen, podpíral si bradu a zevloval do blba. Zvuk pily, s kterou Albert nepřetržitě pracoval, přiváděl dirigenta v hloubi duše k zoufalství. Trávil tu už dobrou hodinu, a nejen proto, že pec vydávala příjemné teplo. Po pádu do kadibudky se nemohl ani posadit. Svým pronikavým instinktem však tušil, že jakékoliv stížnosti by mu jen přitížily.
Děti ukázněně stály ve frontě a Pepa jim nandával na talíře horké špagety. Školená posádka byla už na tak úžasné úrovni, že zachovávala dnes večer hluboké ticho, a to nikoliv ze soucitu s marodem, ale z obavy, aby jí nic neušlo. „Myslím, Alberte, že by ses měl rozpomenout na směrnici číslo tři.“ Michal se očividně svíjel v urputném duševním boji. „Ve chvílích ohrožení se členové Klubu pevně semknou a nezištně si pomáhají ze všech sil.“
„Nevidím žádnou spojitost mezi stavem tvojí zadnice a ohrožením Klubu,“ odvětil Albert a rozřezával pilkou zlomenou rossignolu. Podíval se na Matesa, jak uvelebený na vysoké stoličce si popotahuje špagetu a kroutí nevěřícně černýma kukadlama. Kvůli tomu debilovi mohl tenhle malý zázrak skončit rozpláclý někde na dně propasti. „Ať je to jak chce, takováhle příležitost volá po oslavě,“ pravil Pepa. „Poslyš, Pepo, víš, co mě napadlo?“ zeptal se Albert. „Má vůbec dirigent zaplacené členské příspěvky?“
Michala nepříčetně štvalo řečnění kamarádů, kteří mu to ani trochu neulehčili. Ležet na břiše na tvrdé lavici a být středem pozornosti nebylo nic moc záviděníhodného.
„Pokud vám jde o to, abych dnes večer zaplatil tři láhve vína, tak to můžeš zkrátit.“
Za stolem na lavici u zdi se mačkaly děti a hladově polykaly špagety. Byl to zápas o jedné vidličce a deseti prstech s použitím sacího zařízení. Oči dětí však byly nepřetržitě upřené ke kamnům. Nikdo nechtěl být zády.
„Snad bys mě měl nejdřív prohlídnout, Alberte,“ odhodlal se konečně Michal.
„Co bych na tobě viděl. Já tě znám,“ odtušil chirurg.
Do čela stolu se nacpal Pepa s plným talířem. Na jeho teplákách byly stopy třídenního jídelníčku. I on se stal vděčným divákem a těšil se na následující představení.
„Jsi přece doktor!“ škemral Michal.
„Ale mdlého rozumu,“ připomněl mu Albert a dál řezal pilkou jeho skvostné rossignoly na kousky. „A trvale pod dohledem statného ošetřovatele.“
Podíval se na Michala, který se svíjel na lavici.
„Složil jsi přísahu, máš povinnost pomoci raněným!“ vzepřel se dirigent na loktech a neodpustil si rýpnutí: „I kdyby byl pacient stokrát schopnější než ty!“
Ale Albertovi Hippokratova přísaha mohla být ukradená, potěšil se pohledem na rozříznutou lyži a řekl: „Je to dobrý dřevo. Bude dobře hořet.“
„Hele. Srandy skončily!“ zašeptal Michal urputně a jeho tvář prozrazovala vzrůstající napětí. Vzhledem k tomu, že byl oblečený v dlouhé letní sukni s laclem ve tvaru srdce, jeho výhrůžky na nikoho příliš nezapůsobily.
„Nuže dobrá,“ smiloval se konečně Albert. „Kdo bude sestřička?“ Dá…
