Sáňkujeme
Bullerbyn je tak vysoko, že když jdeme do Storbynu, kam chodíme do školy a kde je taky obchod, jdeme celou dobu s kopce. Když ale jdeme zase domů, je to samozřejmě do kopce.
Lasse říká, že až bude velký a bude sakumprásk inžinýrem, že pak vynalezne kopec, který se dá otáčet, takže se po něm vždycky půjde jen dolů.
Stráně z Bullerbynu dolů ke Storbynu jsou na sáňkování nejlepší, jaké si můžete představit. Celé vánoční prázdniny tam sáňkujeme.
Třetí vánoční den, když jsme přečetli všechny knížky, které jsme dostali, a snědli všechny perníčky, vytáhl Lasse naše velké saně na dříví. A pak se pustili dolů, všechny děti z Bullerbynu. Saně řídil Lasse.
„Pozor, saně!“ křičeli jsme všichni najednou, jak jsme nejvíc mohli. Ono to vlastně ani nebylo třeba, protože k nám nahoru málokdy někdo chodí. Ale přece jen to bylo zábavné křičet, když jsme tak fičeli dolů. Potom to bylo hezky těžké dostat zase nahoru k Bullerbynu, a Lasse se rozpovídal o tom kopci, který si vymyslí a který se bude moci otáčet.
„A nemoh by sis ho vymyslet hned?“ řekl Bosse.
Ale Lasse povídal, že je na takový kopec potřeba kolik střelného prachu a dynamitu a kol a šroubů a že by to trvalo deset let, než by byl hotov jeden. A tak dlouho jsme přece čekat nemohli.
Když jsme konečně vytáhli saně do všech kopců a právě chtěli u naší stodoly nasednout k nové jízdě, vyšel ze vrat tatínek a Ollův tatínek a Brittin a Annim tatínek. A náš tatínek řekl:
„Poslyšte, děti, můžeme si půjčit ty saně?“
A pak se na ně posadil, a strýček Erik a strýček Nils taky.
A rozjeli se s kopce dolů. My jsme čekali. Ale když se vrátili, chtěli si vypůjčit saně ještě jednou, že prý je sáňkování velká legrace. Vida, jak i dospělí jsou někdy jako děti!
Tak jsme si tedy přitáhli saně na dříví z Norrgaerdenu a jeli jsme za tatínky. A když jsme přijeli do polovice první stráně, uviděli jsme, jak leží v závěji a smějí se na celé kolo.
„Jak jsi to vlasně řídil, Eriku?“ povídal tatínek.
Nebylo vůbec možné je dostat od saní. Jezdili a jezdili a jezdili, až přišla Brittina a Annina maminka a řekla strýčkovi Erikovi, že musí jít domů naštípat trochu dříví.
„Člověk se nemůže ani trochu pobavit,“ řekl strýček Erik a smál se a oprašoval si sníh.
Když jsme byli zase sami, udělali jsme si závody. Britta a Anna a já jsme si vzaly norrgaerdenské saně, a Lasse a Bosse a Olle měli mellangaerdenské. Hráli jsme si, že to jsou vikinské lodi, které plachtí po moři. Lasse pojmenoval klukovské saně Dlouhý had a my jsme pojmenovali naše Růžový květ, ačkoliv Lasse řekl, že je to hodně hloupé jméno pro vikinskou loď.
„To je jedno, jen když je hezké,“ řekly jsme.
Protože když už jsme jednou svou loď pokřtily, nechtěly jsme její jméno měnit jenom proto, že se Lassovi zdálo hloupé.
Jízda o závod byla moc napínavá. Dlouhý had a Růžový květ se po celou dobu držely přesně vedle sebe. Kluci pořád jen křičeli:
„Hele jejich Růžokvět potopí se s nimi hned!“
Ale zatím to byl právě Dlouhý had, co ztroskotal. Vjel do závěje. A Růžový květ dojel krásně až dolů k vysoké borovici pod druhým kopcem, kde byl cíl.
„Tak to dopadá s tím, kdo se vytahuje,“ řekla pak Britta Lassovi.
Ale Bosse si narazil hlavu o kořen stromu a měl na čele velikou bouli, takže jsme už se sáňkováním přestali. Stejně se úplně setmělo a my jsme měli pořádný hlad. Tak jsme šli domů.
