Český snář (Ludvík Vaculík)

Tento román-deník zachytil autorovy osudy občana-disidenta od ledna roku 1979 do února 1980. Kniha byla přeložena do němčiny, francouzštiny, švédštiny, maďarštiny...

Román Český snář tvoří deníkové zápisy, které si Ludvík Vaculík vedl v průběhu jednoho roku - od ledna 1979 do února 1980. Jde o text mnohovrstvý - lze jej číst jako svědectví o životě intelektuálů pronásledovaných komunistickým režimem, jako filozofující úvahu o životě, jako milostný román apod. Vaculík se snaží o maximální otevřenost svých zápisků, a to i za cenu zásahu do intimity své i svých bližních. Román však není bulvární snůškou drbů, je to především závažná výpověď o životě člověka, jenž si zachovává svobodu ducha a jednání i v nepříznivé době.

Postavami prózy se stávají lidé z autorova okolí - jeho rodina (manželka Madla, synové), přátelé (filozof Karel Kosík, spisovatel Jiří Gruša, dramatik a politik Václav Havel aj.), spolupracovníci, příslušníci policie ad. Všechny postavy jsou hodnoceny subjektivně a velký prostor v textu zaujímají zejména autorovy rozhovory s nimi - v debatě s přáteli tříbí své názory a používá dialogu jako zpestření svých úvah.

Děj románu je určen životními osudy Vaculíka a lidí v jeho okolí. Podle toho se také postupně proměňuje - pozornost se přenáší na jednání postav podle toho, jak vstupují do autorova života a jak z něj opět zmizí. Jednou z tematických os románu je tak několik autorových milostných vztahů, které se promítají i do vztahů v rodině. Vypravěč ale žádné své jednání neomlouvá - "literární" Vaculík jako by tu byl pouze svědkem jednání "skutečného" Vaculíka, jež posuzuje pouze z hlediska zajímavosti pro "děj" románu. Dějovou kostru drží pohromadě také koloběh ročních období a s nimi spojených prací na zahradě. Příroda a její proměny tvoří jakési pozadí lidských starostí, jež neznamenají nic vedle starodávné nutnosti pečovat o půdu a podřídit se přírodním zákonům. Každodenní starosti a dennodenní rituály tak tvoří jakousi alespoň trochu přijatelnou alternativu k bezútěšnosti života v socialistickém Československu.

Román je stylově velmi pestrý, už proto, že autor ve svých deníkových zápiscích přechází mezi literárními i publicistickými žánry - najdeme tu záznamy snů, vzpomínky, popisy, dialogy, úvahy, fejetonistické postřehy, dopisy, reflexe dosud napsaného apod. Příznačné je přitom autorovo úsilí o preciznost jazyka - Ludvík Vaculík je ostatně jeden z největších mistrů češtiny mezi našimi současnými spisovateli. Pro jeho jazyk je typická práce s prvky valašského dialektu, užívání archaismů a také pečlivá práce s výstavbou věty.

Touha po smíření pronásleduje mě celý život. Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám.