XVIII.
Bet Alonim ležel uprostřed Jezreelského údolí, na úpatí hory Tábor. Britové jmenovali Ariho důstojníkem britské armády a svěřili mu velení nad operacemi guerillových jednotek. Byli tam většinou mladí hoš a děvčata, všichni přibližně dvacetiletí. Důstojníci byli vesměs „stará garda“ a nebylo jim, stejně jako Arimu, víc než dvacet pět let.
Do Palmachu vstoupilo mnoho bývalých příslušníků proslulého Malcolmova komanda, aby vycvičili mladé lidi ve válečném umění tak, jak se to sami naučili od svého majora. Palmach neměl žádné uniformy a mužstvo nebylo rozděleno podle distinkcí. S dvěčaty se jednalo stejně jako s mladými muži.
Dva vojáci projevili tak vynikající schopnosti, že je Ari jmenoval veliteli jednotek a svými bezprostředními zástupci. Jeden z nich byl hranatý osídlenec z Galileje - jmenoval se Zeev Gilboa. Měl obrovské černé voudy, jimiž se později vyznačovali mužští příslušníci Palmachu. Druhý byl nervní útlý studen z Jeruzaléma, David ben Ami. Ani jednomu z nich nebylo ještě dvacet.
Jednoho dne přišel k jednotce na návštěvu štíhlý plavovlasý padesátník - generál Haven-Hurst. Během inspekce v táboře cítil chlad a odmítání, s nímž členové Palmachu brali na vědomí jeho přítomnost. Haven-Hurst požádal Ariho, aby se po inspekci u něho přihlásil ve služební místnosti.
Když Ari vstoupil, pozdravili se oba muži strohým pokývnutím. Ani jeden z nich se netajil tím, že nepociťuje vůči druhému žádné sympatie.
„Posaďte se, poručíku Ben Kanaane,“ ozval se Haven-Hurst. „Musím vám blahopřát k vaší práci se skupinou Palmachu.“
„Děkuji, pane.“
„Přišel jsem vlastně proto, abych se vás zeptal, jste-li ochoten ujmout se zvláštního úkolu. Je mi známo, že jste vstoupil do britské armády s podmínkou, že vám svěří výcvik Palmachu; domnívám se však, že záležitost, o niž jde, je tak naléhavá, že byste měl projevit ochotu vzdát se této podmínky.“
„Jsem voják britské armády, pane. Přijmu každý úkol, který mi bude uložen.“
„Tak tedy dobře. Věc je taková: Němci soustředili v Sýrii mnoho sil. Považujeme za možné, že se toto jaro pokusí o invazi do Palestiny.“
Ari přikývl.
„S vichystickou Francií nejsme ve válečném stavu, a nemůžeme tudíž podniknout do Sýrie invazi. Máme však na Blízkém východě dostatek ozbrojených sil jednotek Svobodné Francie, které by to mohly učinit, kdybychom byli s to zorganizovat tajnou službu, která by dokonale odhalila pozice nepřítele. Zvolil jsme pro tento úkol vás, protože od dob Hamišmaru znáte Sýrii i Libanon a navíc mluvíte dobře arabsky. Chtěli bychom, abyste dal dohromady lidi, s nimiž jste byl tenkrát v Hamišmaru, a znovu se tam s nimi vypravil a z této pozice sledoval nepřítele. Až začne invaze, budete jmenován kapitánem.“
„Je tady jeden háček, pane.“
„Jaký?“
„Velká část mých přátel z Hamišmaru je v britských vězeních.“
Generálovu tvář zalil temný ruměnec.
„Zařídím, aby byli propuštěni.“
„Ano, pane. A ještě něco. Mám tady dva muže, neobyčejně zdatné vojáky. Rád bych je vzal s sebou do Hamišmaru, a proto prosím, aby byli přijati do britské armády.“
„Prosím,“ pravil Haven-Hurst. „Vezměte je s sebou.“
Ari vstal a zamířil ke dveřím.
„V tuto dobu je invaze do Sýrie vynikajícím krokem, pane. Britská Osmá armáda tak získá dost prostoru, aby pronikla do Indie.“
Haven-Hurst hleděl na Ariho s neskrývaným nepřátelstvím.
„Podle mého, Ben Kanaane, vám asi nemusím říkat, že jednoho dne budeme stát proti sobě každý na jiné straně fronty.“
„To se děje už teď, pane.“
Ari opustil Bet Alonim se Zeevem Gilboou a Davidem ben Amim jako svými seržanty. Jel znovu do Hamišmaru, na horu, s níž byl svázán tak trpkými vzpomínkami. Z opěrného bodu a hlavního stanu Hamišmaru pronikly Ariho rozvědky až do Damašku. Museli postupovat nesmírně opatrně, protože invaze měla být dokonale utajena.
Ari používal velmi prostou metodu. Většina jeho lidí mluvila plynně arabsky a velmi podrobně znala oblast. Vysílal je do terénu ve dne, oblečené jako Araby, a jejich úkolem bylo mít oči a uši otevřené. I když se mu tak do…
