Celá e-kniha Když v ráji pršelo ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Petr je doktor filozofie, Ludmila je vysokoškolsky vzdělaná pedagožka. Oba jsou Pražáci, ale Petr se narodil na vesnici a zase po ní začíná toužit. Přestává jej bavit abstraktní filozofický svět a chce se zaměřit na něco hmotného, skutečného. Lehce proto přesvědčí Lu, aby se odstěhovali do odlehlého koutu Šumavy – do Jelení, do starého Liščího mlýna, ze kterého chce Petr udělat luxusní hotel. Lu je velký snílek a romantik, a proto s Petrem souhlasí, dají oba v Praze výpověď a rozjedou se ve stařičkém Samym s pár svršky na Šumavu.
Ludmiliny první dojmy z nového působiště jsou vesměs záporné: déšť, vlhkost, zima, podivní lidé…. Zvláště ji trápí nedostatečná hygiena a tajemnost velkého chátrajícího domu se všemi jeho zvuky. Bez Petra by tady nevydržela ani jedinou noc, ale kvůli němu se přemůže a společnými silami a s pomocí dvou staříků, pracovitého Tautzeho a výmluvného Donta z vesnice, se snaží dům opravit.
V novém prostředí se setkávají s mnoha novými lidmi; se vstřícným předsedou Panochou, donchuanským myslivcem, zaostalým bláznem Seppem, starou babou Dočkajkou, u které bydlí Tautze s Dontem, a která je lidmi z vesnice považována za nymfomanku, a s mnoha dalšími, kteří se na ně zpočátku dívají jako na cizince a narušitele, ale postupně je přijímají mezi sebe a k největšímu sblížení dojde, když Ludmila potratí a soucítící ženy z vesnice v čele s Dočkajkou se o ni začnou starat.
Petr a Lu si vedou statečně, ale díky své nezkušenosti a nešikovnosti s opravami příliš nepostupují. Mají navíc velké problémy s místním družstvem, které jim přislíbilo pomoc, ale které přestává věřit v jejich úspěch a nevěří, že podnik opravdu rozjedou. Petr si tyto starosti nechává pro sebe, ale tím Ludmilu trápí ještě víc, protože ona neví, na čem jsou. Na povrchu jejich čistého až idylického vztahu vykrystalizuje několik hádek a několikrát nejsou daleko od toho, aby se vzdali a vrátili se do Prahy. V takových okamžicích ale podrží jeden druhého a vytrvají. Přes hloubku a upřímnost jejich vztahu je přesto spoustu maličkostí, které jeden druhému zatajuje.
Koncem léta přibude do jejich hospodářství pár slepic, koza Kunhuta a psík Kain. I přes tuto společnost podléhá Ludmila za dlouhých deštivých dnů depresím a tajně touží po návratu do lidnaté a kulturně bohaté Prahy. Na sklonku léta to vypadá, že je družstvo nechá úplně na holičkách, protože v realizaci jejich projektu nevěří. Petr a Lu tedy přes absenci elektriky a kanalizace zůstávají v Mlýně přes zimu, která je v těchto končinách zvláště krutá a tuhá. Přes zimu oba doslova živoří a několikrát nejsou daleko smrti zmrznutím. Zimu nicméně přečkají, čímž družstvu dokáží, jak moc jsou ochotní svému snu obětovat, a družstvo jim pomůže s konečnou úpravou budoucího hotelu. S tím není Petr, který si vyfantazíroval špičkový pěti hvězdičkový hotel, příliš spokojen, ale nezbývá mu než se podřídit družstevnímu nařízení skromnosti.
Hotel je slavnostně otevřen, ale první host se ukáže až za několik dní, a tak si Petr s Ludmilou uvědomí, že nakonec stejně prohráli, ale kupodivu jim to vůbec nevadí. Místo prosperujícího hotelu postavili při četných zkouškách základy pro dlouhotrvající hluboký vztah.
Román je zpracován formou Ludmilina deníku, v němž jsou zápisky, až na období zimy, které je čtenáři doloženo dodatečně, řazeny chronologicky. Autor se věrohodně vžil do role ženy a celý román je tedy psán z, podle něj, „typického ženského hlediska“. Zajímavé je zejména interpunkční ohraničení přímé řeči, která buď není od okolního textu nijak oddělena a je součástí komentáře, nebo je uvozena pomlčkou. Během románu se autor Ludmilinou rukou často vracel k Bibli, konkrétně ke stvoření světa a k životu Adama a Evy v ráji, a hledal zřejmě v jejich příbězích jistou analogii a podobnost s příběhem svým.
— 1 —
Románové vyprávění o dvou mladých lidech z Prahy, kteří se rozhodnou natrvalo usadit v opuštěném starém mlýně na Šumavě, který přemění ve vlídné pohostinství.
Knížka je psána formou deníkových záznamů mladé ženy a čtenář má tak možnost sledovat oba hrdiny po dobu jednoho roku. Seznamuje se se všemi radostmi a hlavně starostmi, které mladí lidé prožívají a které je ani přesto neodradily od úmyslu zůstat v krásném koutě přírody, kde našli nový domov i sami sebe. Vyprávění je místy skutečně vtipné, celá kniha má optimistický charakter a bude pro čtenáře všech kategorií vděčnou četbou.
Dvojice mladých Pražáků se odebere do zpustlého mlýna na Šumavě, ze kterého chtějí vytvořit staročesky vlídné pohostinství.
Setkávají se s mnoha překážkami a nedůvěrou nadřazených orgánů. Neztrácejí však trpělivost. Mlýn potřebuje vše nové - od sklepa až po půdu.
Na Šumavu na podzim přijela Ludmila s Petrem a čekala je ta nejtěžší zkouška - zima. Myslí si, že jestli vydrží, tak si určitě získají důvěru. S okolními lidmi se už víceméně znají.
Zima je však drsná a nepříjemná. Nemají možnost pokračovat v opravách. Docházejí jim zásoby, a tak Petr nastupuje přes zimu na pilu a Ludmila vypomáhá místní učitelce s divadlem a knihovnou. Konečně přijde jaro a mlýn se pomalu, ale jistě přeměňuje v útulné pohostinství. Pak nastává dlouhé čekání na prvního hosta. Stane se jím trumpetista Bašus.
Román končí nejistotou v pohostinství, ale Ludmila s Petrem mají mnoho dalšího plánů.
— 2 —
Úryvky z knihy:
Zvláštní: lidé obvykle pějí ódy na minulost, ať už byla jakákoliv, připadá jim půvabná, idylicky útulná a ve své uzavřenosti bezpečná, přítomnost s oblibou proklínají, kdepak, už to není to, co bývalo, a budoucnost jim svou neznámostí a nevypočitatelností nahání strach. Se mnou je to úplně jinak: moje minulost, tím myslím veškerý čas prožitý bez Petra, se mi zdá uboze všední, jalová, zbůhdarma vyplýtvaná, z dnešní perspektivy ji vidím naprosto přesně; byla to doba bloudění a smutného těkání mezi lidmi, kteří mi neříkali nic nebo jen málo, doba mělkých citů a zakrslých radostí. Myslím teď na tu tehdejší Lu a lítostí a shovívavostí a jako na jiného člověka.
str. 53
— 1 —
A přece – dva, jsme dva! Říkám si s úlevou, Petr a já! Odedávna věří lidé na jistá čísla, některým z nich přisuzují až magické vlastnosti – všelijakým těm trojkám, sedmičkám, třinácti nebo čtyřiceti – nikdy jsme však neslyšela, že by je zaujalo i číslo dvě. A to přesto, že mají dvě oči, dvě ruce a nohy, přes to, že se nový život rodí ze spojení dvou těl, dvojího pohlaví. Proč? Nedovedu si ten nevděk vysvětlit jinak než tím, že o závažnosti čísle rozhodovali především kněží nebo kouzelníci, a ne milenci. Dva – to je víc než jeden, ale rovněž víc než tři, v jistém smyslu je to vůbec nejvíc.
str. 72
— 2 —
Vysvětli mi, proč je v lásce tolik ustavičné bázně, musí to být? Připadá mi to kruté a nespravedlivé, a já tě mám strašně, nevyslovitelně, k zbláznění ráda!
Já tebe taky, Lu, to je ostatně jediná možnost, jak mít rád.
str. 103
— 3 —
No co – myslel jsem tím, že každý člověk musí jednou v životě narazit na toho druhého, tj. na toho, který se k němu nejlíp hodí. Nejvíc ze všech lidí, s nimiž se na světě setká. – - Jak to, že musí? – Namítla jsme pochybovačně. - To je přece samozřejmé a není v tom vůbec žádná metafyzika. Takový člověk musí totiž nejen existovat, ale jednoho dne se i objevit. Mně se to zdá být úplně logické. -
str. 141
— 4 —
Bez vědomí smrti by nebyl náš život lidský.
str. 144
— 5 —
Všichni se díváme na to, co bylo, skrze vlastní zážitky, ale to, co se stalo, není přece ani moje ani vaše chyba, že, co jsme my tři mohli proti tomu dělat? Asi se musíme naučit chápat i jiné lidi, jinak to dopadne se světem špatně.
str. 154
— 6 —
Člověk, který by o sobě nahlas roztruboval, že je šťastný, by byl většinou lidí považován za blaženého idiota nebo primitiva.
str. 165
— 7 —
Dokud byli nesmrtelní, zřejmě si neuvědomovali, že žijí.
str. 185
— 8 —
23. ledna: cosi jsme tu pochopila: člověk zřejmě nemůže milovat jen ze čtyřiceti, padesáti, a dokonce ani z devadesáti procent – alespoň ne vědomě! Buď – anebo! Všechny rezervy, které by si opatrnicky uložil, by se nutně obrátily proti němu. Infekční ložisko citu, cosi jako nekróza, zrada na samé podstatě.Chce to plných sto procent, bezbrannost dítěte nebo blázna, nezáludnost a důvěru – raději zaslepenou než žádnou! – pád bez rozmýšlení a úvah, chce to stát se fanatikem vztahu…nekupčit a nenechávat si nic napotom! Nakdy vlastně? Tahle studená vychytralost je mina v základech, kašlu na ni! A jestli si vytvářet nějaké rezervy, tak rezervy jasu a něhy z krásných a plných chvil, aby člověk neprokřehl, když se ochladí.
str. 214
— 9 —
Člověk, který jednou spojil svůj osud s bláznem nadaným tak výstřední činorodostí, žije ustavičně v jakémsi rozmarném průvanu.
str. 247
— 10 —
