17
„Umění, věda – zdá se, že jste zaplatil hodně vysokou cenu za své štěstí,“ pravil divoch, když zůstali sami. „Nebo to bylo ještě něco?“
„Nu, přirozeně i náboženství,“ odpověděl inspektor. „Před Devítiletou válkou existovalo něco, čemu se říkávalo Bůh. Ale já jsem zapomněl, vždyť vy patrně o Bohu všechno znáte.“
„Nu ano...“ Divoch zaváhal. Rád by byl vyprávěl něco o samotě, o noci, o mese v bledém měsíčním svitu, o propasti, o ponoření do temnoty stínů, o smrti. Byl by rád mluvil, ale nedostávalo se mu slov. Nenalézal je ani v Shakespearovi.
Inspektor přešel na druhou stranu místnosti a odemykal teď velký trezor, zapuštěný do zdi mezi regály knih. Těžké dveře se otevřely. Přehraboval něco uvnitř a přitom vykládal: „To je téma, které mě vždy velmi zajímalo.“ Potom vytáhl tlustý černý svazek. „Tohle, například, jste jistě nikdy nečetl?“
Divoch vzal svazek. „Biblí svatá, obsahující Starý a Nový zákon“ četl nahlas z titulního listu.
„Ani tohle.“ Byla to malá knížka s utrženými deskami.
„O následování Krista“
„Ani tohle.“ A podal mu další svazek.
„O druzích náboženské zkušenosti. Napsal William James.“
„Mám toho tady ještě haldy,“ pokračoval Mustafa Mond a znovu si sedl. „Celou sbírku těch starých pornografií. Boha v trezoru a Forda v regálech.“ Ukázal se smíchem na svou veřejně přiznávanou knihovnu – na regály knih, na police plné mikrofilmů a svitků se zvukovými záznamy.
„Ale když víte o Bohu, proč jim o něm nepovíte?“ ptal se divoch rozhořčeně. „Proč jim ty knihy o Bohu nedáte?“
„Ze stejného důvodu, proč jim nedáváme Othella. Jsou staré. Jsou o Bohu, jaký byl před stovkami let. Nikoliv o dnešním Bohu.“
„Ale Bůh se nemění.“
„Zato lidé se mění.“
„A jaký je v tom rozdíl?“
„Obrovský,“ řekl Mustafa Mond. Znovu vstal a šel k trezoru. „Žil kdysi člověk, který se jmenoval kardinál Newman,“ pravil. „Kardinál,“ zvolal na vysvětlenou, „to bylo něco jako arcipěvec Komunity.“
„Já, Pandulf, krásného Milána kardinál. Četl jsem o tom v Shakespearovi.“
„Aha, ano. Jak jsem tedy řekl, žil kdysi jistý kardinál Newman. Aha, tady je ta kniha.“ A vytáhl ji. „A když už jsem u toho, vezmu hned také tuhle. Napsal ji člověk, který se jmenoval Maine de Biran. To byl filosof, jestli víte, co to je.“
„Člověk, jenž sní o tom, co je mezi nebem a zemí.“
„Správně. Přečtu vám později jednu z těch věcí, o nichž se mu kdysi zdálo. Zatím si poslechněte, co říká ten starodávný arcipěvec Komunity.“ Otevřel knihu na místě označeném proužkem papíru a začal číst: „Patříme sobě právě tak málo, jak málo nám patří náš majetek. Nestvořili jsme sami sebe a nemůžeme být svrchovanými sami nad sebou. Nejsme svými vlastními pány. Patříme Bohu. Není naše štěstí v tom, že vidíme věci takto? Je snad štěstí nebo útěcha v předpokladu, že patříme sami sobě? Tak snad mohou uvažovat lidé mladí a úspěšní. Ti snad se mohou domnívat, že je to něco velikého, dělat všechno, jak si myslí, podle sebe, nezáviset na nikom, nemuset myslit na nic, co nemají před očima, být zbaveni obtížného neustálého uznávání někoho jiného, neustálého modlení, neustálého přizpůsobování své činnosti vůli někoho jiného. Ale jak plyne čas, i oni zjistí, stejně jako všichni lidé, že nezávislost nebyla vytvořena pro člověka, že je to nepřirozený stav, který na chvilku postačí, ale nedovede nás bezpečně až k samému konci...“ Mustafa Mond se na chvilku odmlčel, odložil první knihu, vzal do rukou druhou a listoval v ní. „Vezměte například toto,“ pravil a opět začal číst hlubokým hlasem. „Člověk stárne, zakouší ve svém vlastním nitru onen hluboký pocit slabosti, zemdlenosti, poklesnutí mysli, který provází postupující stárnutí. A když má tyto pocity, domnívá se, že je prostě nemocen, ukolébává své obavy vírou, že jeho žalostné postavení je způsobeno nějakou zvláštní příčinou, doufá, že se z toho vyléčí jako z nějaké nemoci. Jak marné představy! Jeho choroba je stáří. A jaká hrozná nemoc to je! Říká se, že strach před smrtí a z toho, co přijde po ní, přivádí lidi k náboženství, …
