Celá e-kniha Konec civilizace aneb Překrásný nový svět ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
4
Zdviž byla plně obsazena lidmi přicházejícími ze šaten pro alfa-pracovníky. Když do ní vstoupila Lenina, vítaly ji přátelské pokyny a úsměvy. Byla všeobecně oblíbená a téměř s každým z nich už někdy strávila noc.
Samí milí chlapci, pomyslila si, když odpovídala na pozdravy. Roztomilí chlapci! Jen kdyby ten George Edzel neměl tak velké uši (nedali mu snad na 328. metru o kapku víc preparátu ze štítné žlázy?) A Benito Hoover, vzpomněla si, když ho zpozorovala, ten je opravdu poněkud příliš chlupatý, když se svlékne.
S pohledem poněkud posmutnělým vzpomínkou na Benitovu kudrnatou čerň se otočila a objevila v rohu útlou postavu a melancholický obličej Bernarda Marxe.
„Bernarde,“ propletla se k němu, „už jsem vás hledala.“ Její hlas přehlušil bzučení zdviže. Ostatní se zvědavě ohlédli. „Chtěla jsem s vámi mluvit o našem plánu na Nové Mexiko.“ Koutkem oka zahlédla, jak Benito Hoover pootevřel údivem ústa. To ji znechutilo. „Diví se, že ho neprosím, aby šel zase se mnou,“ pomyslila si, a zdůrazňujíc srdečnost, dodala nahlas: „Hrozně ráda bych si s vámi v červenci na týden vyjela.“ (Nyní veřejně projevila svou nevěru Henrymu. Snad to Fanny potěší, i když je to jen Bernard.) „Ovšem,“ a obdařila ho svým nejroztomilejším významným úsměvem, „jestli mě ještě chcete.“
Bernardův bledý obličej zrudl. „Proč, pro Forda?“ podivila se v duchu, ale zároveň ji dojal ten neobvyklý hold její kráse.
„Neměli bychom si o tom pohovořit raději někde jinde?“ koktal v hrozných rozpacích.
„Počíná si, jako kdybych řekla něco nepřístojného,“ pomyslila si Lenina. „Kdybych udělala sprostý vtip, zeptala se ho třeba, kdo byla jeho matka nebo něco takového, nemohlo by ho to víc vyvést z míry.“
„Myslím totiž, že je tu tolik lidí...“ Vypadalo to, jakoby se zalykal zmatkem.
Lenina se zasmála, ale docela bez ironie. „Vy jste zvláštní!“ řekla, a opravdu jí zvláštní připadal. „Řekněte mi aspoň týden předem, ano?“ pokračovala změněným tónem. „Poletíme přece Modrou pacifickou raketou? Odkud letí? Z charingské věže T nebo z Hampsteadu?“
Než mohl Bernard odpovědět, zdviž se zastavila.
„Střecha!“ zvolal skřípavý hlas.
Obsluhu zdviže mělo na starosti malé opičí stvoření v černé kazajce, poloviční kretén epsilon-minus.
„Střecha!“
Prudce otevřel dveře. Překvapeně zamžoural, oslněn teplou září odpoledního slunce. „Á, střecha!“ opakoval zaníceně, jako by neočekávaně a radostně procitl z ochromující temné nicoty. „Střecha!“
Se zbožnou, psovskou oddaností se díval na obličeje svých cestujících, kteří za hovoru a smíchu vystupovali do světa. Obsluhovatel zdviže se díval za nimi.
„Střecha?“ řekl ještě jednou, jako by se ptal.
Potom se ve výtahu ozval zvonek a reproduktor ve stropě začal tiše, ale pánovitě udílet rozkazy.
„Zdviž dolů,“ hlásil reproduktor, „zdviž dolů! Osmnácté poschodí! Zdviž dolů! Osmnácté poschodí. Dolů, do...“
Obsluhovatel výtahu přirazil dveře, stiskl knoflík a řítil se dolů do bzučícího šera výtahové šachty, do přítmí své navyklé tupé strnulosti.
Slunce svítilo a na střeše bylo teplo. Ospalým letním odpolednem bzučely helikoptéry. Raketová letadla střemhlav létala pět, šest mil vzhůru, neviditelná v nebeské modři, a jejich hluboké pobroukávání spočívalo jako laskání ve vlahém vzduchu. Bernard Marx se zhluboka nadechl. Díval se na oblohu, nechal svůj pohled bloudit po azurovém obzoru a nakonec spočinul na Leninině obličeji.
„Není to krásné?“ Hlas se mu trochu zachvěl.
Usmála se na něj s vřelým porozuměním. „Jako stvořené pro překážkový golf,“ soudila uchvácena. „Ale teď už musím letět, Bernarde. Henry se zlobí, když ho nechám čekat. Dejte mi včas vědět, kdy pojedeme.“ Zamávala mu na rozloučenou a běžela po široké rovné střeše k hangárům. Bernard se díval za mizícím třpytem bílých punčoch, za opáleným podkolením, které se hbitě ohýbalo a znovu a znovu narovnávalo, a za měkkým vlněním přiléhavých manšestrových šortek pod lahvově zeleným kabátkem. Z jeho tváře však promlouvala žalost.
„Hezká je, to se musí nechat,“ poznamenal zvučný, v…
