Celá e-kniha Konec civilizace aneb Překrásný nový svět ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
16
Uvedli je do inspektorovy pracovny.
„Jeho Fordstvo přijde za okamžik.“ Sloužící gama je ponechal o samotě.
Helmholtz se hlasitě zasmál.
„Vypadá to spíš jako posezení při šálku kávy než jako výslech,“ a zabořil se do nejpohodlnější pneumatické lenošky. „Nic si z toho nedělej, Bernarde,“ dodal, když se podíval na žalostně zelenou tvář svého přítele. Ale Bernard se nechtěl dát utěšit. Neodpověděl, ani se na Helmholtze nepodíval a posadil se do nejméně pohodlné židle v místnosti. Pečlivě si ji vybral v nejasné naději, že tím přece nějak odvrátí hněv vyšších mocností.
Divoch mezitím neklidně chodil po místnosti a díval se s povrchní zvědavostí na knihy v policích, na svitky mikrofilmů a zvukových pásků, uložené v očíslovaných přihrádkách. Na stole pod oknem ležel masivní svazek, vázaný v matně černé náhražce kůže, s vytlačeným velkým zlatým T. Zvedl jej a otevřel. ‚MŮJ ŽIVOT A DÍLO‘. NAPSAL FORD PÁN. Knihu vydala Společnost pro šíření fordovské vědy v Detroitu. Bezmyšlenkovitě v ní listoval, tu si přečetl větu, tu zase odstavec, a když došel k závěru, že ho ta kniha nezajímá, otevřely se dveře a do místnosti čile vstoupil úřadující světový inspektor pro západní Evropu.
Mustafa Mond si se všemi potřásl rukou. Ale obrátil se jen na divocha. „Tak vy tedy nemáte moc rád civilizaci, pane Divochu,“ pravil.
Divoch se na něj podíval. Usmyslil si, že bude lhát, zuřit nebo zachmuřeně mlčet, avšak inspektorova inteligentní tvář, z níž vyzařovala dobrá nálada, jej povzbudila, a tak se rozhodl, že řekne pravdu rovnou a bez obalu. „Ne“. A zakroutil hlavou.
Bernard sebou trhl a vypadal otřeseně. Co si inspektor pomyslí? Být označován za přítele člověka, který prohlásil, že nemá rád civilizaci – řekl to naprosto otevřeně a ze všech lidí právě inspektorovi – to bylo hrozné. „Ale Johne,“ začal. Pohled, který na něj vrhl Mustafa Mond, ho odsoudil k žalostnému mlčení.
„Přirozeně,“ připouštěl divoch, „jsou tu i některé velmi hezké věci. Například všechna ta hudba v prostoru...“
„Někdy na tisíc mi v sluch zní rokotavých nástrojů a někdy hlasy.“
Divochova tvář se rozjasnila radostí. „Vy jste to také četl?“ ptal se. „Myslil jsem si, že tady v Anglii tu knihu skoro nikdo nezná.“
„Skoro nikdo. Já jsem jeden z mála. Víte, je totiž zakázána. Ale protože zákony tady dělám já, mohu je také porušit. Beztrestně, pane Marxi,“ dodal a obrátil se k Bernardovi. „Což, jak se obávám, vy nemůžete.“
Bernard se propadl do ještě větší beznaděje.
„Ale proč je zakázána?“ ptal se divoch. Byl celý vzrušen tím, že potkal člověka, který četl Shakespeara, a okamžitě zapomněl na všechno ostatní.
Inspektor pokrčil rameny. „Protože je to staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“
„I když jsou krásné?“
„Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“
„Ale ty nové věci jsou tak hloupé a tak hrozné. Ty hry, kde jsou jen helikoptéry, které létají kolem dokola, a kde doslova cítíte polibky.“ Ušklíbl se. „Kozli a opice!“ Jen v Othellových slovech dokázal nalézt odpovídající výraz pro své pohrdání a svou nenávist.
„Rozhodně jsou to milá, krotká zvířátka,“ zamumlal inspektor jen tak mimochodem.
„Proč jim místo toho nehrajete Othella?“
„Už jsem vám řekl, je to staré. Ostatně by to lidé ani nechápali.“
Ano, to byla pravda. Vzpomněl si, jak se Helmholtz smál Romeovi a Julii. „Tak tedy,“ řekl po chvilce, „něco nového na způsob Othella, co by mohli pochopit.“
„To se právě všichni snažíme napsat,“ přerušil Helmholtz své dlouhé mlčení.
„A to právě nikdy nenapíšete,“ pravil inspektor. „Protože kdyby to bylo opravdu něco jako Othello, nikdo by tomu nerozuměl, i kdyby to bylo jakkoli nové. A kdyby to bylo nové, nemohlo by to být jako Othello.“
„Proč ne?“
„Ano, proč ne?“ opakoval Helmholtz. I on zapomněl na nepříjemnou situaci. Jenom Bernard, celý zelený starostmi a obavami, si jí byl vědom; ostatní si ho nevšímali. „Proč ne?“
„Protože náš svět není již svět…
