Celá e-kniha Konec civilizace aneb Překrásný nový svět ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
15
Provozní personál Nemocnice pro umírající v Park Lane tvořilo stodvaašedesát delt ze dvou skupin Bokanovského – čtyřiaosmdesát rezavých ženských brachykefaliků a osmasedmdesát tmavovlasých mužských dolichokefaliků. V šest hodin, když skončila práce, se obě skupiny shromáždily ve vestibulu nemocnice, kde jim pomocný pokladník vydával jejich dávku somy.
Když divoch vystoupil ze zdviže, dostal se zrovna mezi ně. Avšak jeho mysl byla někde jinde, u smrti, zármutku a výčitek svědomí. Mechanicky, aniž si byl vědom, co dělá, začal si razit cestu davem.
„Co se tu tlačíte? Kde si myslíte, že jste?“
Z množství hrdel zněly jen dva hlasy: vysoké pištěly, hluboké bručely. Dvě tváře, jako by donekonečna opakované řadou zrcadel – jedna hladká, pihovatá, úplňkovitá, s oranžovou svatozáří, druhá hubená ptačí maska se strništěm dvoudenních vousů – se k němu hněvivě obrátily. Jejich slova a ostré šťouchance jejich loktů do žeber ho vytrhly z jeho stavu. Opět se probudil do skutečnosti vnějšího světa, podíval se kolem sebe a tu pochopil, co vidí – pochopil, zachvácen hrůzou a ošklivostí, že to je ono stále se vracející delirium jeho dní a nocí, ona noční můra všude kolem se hemžící, nerozeznatelné identity. Blíženci, blíženci... Jako larvy se slizce hemžili kolem mystéria Lindiny smrti. I tady byly larvy, avšak větší a již úplně vyspělé, lezly teď po jeho smutku a lítosti. Zastavil se a díval se očima široce rozevřenýma údivem a hrůzou kolem sebe na tu luzu v khaki, uprostřed níž stál a kterou o hlavu převyšoval. ‚Jaké to množství ušlechtilých bytostí!‘ Ta melodická slova se mu vysmívala. ‚Jak spanilé to lidstvo! Ó ty nový a krásný světe...‘
„Rozdělování somy!“ zvolal zvučný hlas. „Pěkně po pořádku, prosím. A pospěšte si!“
Dveře byly otevřeny, stůl a židle stály ve vestibulu. Hlas patřil čipernému mladému alfa-muži, který vstoupil a přinesl s sebou příruční pokladnu z černého plechu. Čekajícím davem blíženců proběhl šum uspokojení. Na divocha si už ani nevzpomněli. Jejich pozornost se teď soustředila na černou příruční pokladnu, kterou mladík položil na stůl a otevíral. Víko se zvedlo.
„Jé!“ ozvalo se současně z úst sto šedesáti dvou lidiček, jako kdyby se dívaly na rachejtle.
Mladík nabral plnou hrst maličkých krabiček s pilulkami. „Prosím, postupujte!“ řekl rázně. „Ale po jednom, žádné strkání!“
Po jednom a bez strkání postupovali blíženci kupředu. Nejdříve dva muži, pak jedna žena, potom další muž, pak tři ženy, potom...
Divoch tu stál a přihlížel. ‚Ó ty nový a krásný světe, o ty nový a krásný světe...‘ Hudba slov v jeho mysli nabývala jiného ladění. Ta slova se mu vysmívala v jeho bídě a sklíčenosti, ohavně se na něj šklebila a cynicky se mu vysmívala. Ten ďábelský, zlomyslný smích jen zvětšoval nízkou špinavost a ošklivost noční můry, ošklivost a hnus. A náhle se ta slova stala polnicí volající do zbraně. „Ó ty nový a krásný světe!“ Byla to výzva, byl to rozkaz.
„Nestrkejte se!“ křičel vztekle pomocný pokladník. A sklapl víko pokladny. „Zastavím přidělování, dokud se nebudete slušně chovat.“
Delty reptaly, ještě chvilku se strkaly a pak se utišily. Hrozba pomohla. Být oloupen o somu – strašné pomyšlení!
„To už je lepší,“ pravil mladík a znovu otevřel příruční pokladnu.
Linda byla otrokyně a Linda zemřela. Ostatní však by měli žít svobodně a svět by se měl stát zase krásným. Náprava, povinnost! Náhle bylo divochovi nad slunce jasné, co má dělat. Jako by se otevřely okenice, jako by záclona vylétla nahoru.
„Další,“ řekl pomocný pokladník.
Další ženské stvoření v khaki postoupilo kupředu.
„Dost!“ zvolal divoch silným a zvučným hlasem. „Stát!“
Protlačil se ke stolu. Zástup delt na něho v údivu zíral.
„Forde!“ sotva vydechl pomocný pokladník. „To je divoch!“ Celý se vyděsil.
„Vyslechněte mě, prosím vás,“ křičel divoch vážným tónem. „Poslyšte, co vám řeknu...“ Ještě nikdy nemluvil na veřejnosti a bylo mu velmi zatěžko vyjádřit, co chtěl říci. „Neberte to hnusné svinstvo. Je to jed, je to jed.“
„Poslyšte, pane Divoch…
