SEDMDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
Projeli kolem plotu a zastavili Thurmanovo tahoe u čekající dodávky Vaughanové. Přestoupili, přeskákali přes prázdné parkoviště a vyjeli na silnici. Po pěti kilometrech se dostali do centra Despair. Stále pršelo. Ulice a chodníky byly tmavé, mokré a naprosto opuštěné. Uprostřed noci, uprostřed prázdnoty. Propletli se postranními ulicemi a zaparkovali před hotelem. Vypadal stejně opuštěně a strašidelně jako předtím. Hlavní dveře byly zavřené, ale ne zamčené. Uvnitř působil hotel stejně jako zvenku. Prázdná jídelna nalevo, opuštěný bar napravo, opuštěná recepce uprostřed. Na pultě kniha hostů, velká, hranatá a kožená. Dala se snadno popadnout, otočit, otevřít a přečíst. Reacher položil špičku prstu pod poslední zapsané hosty, manželský pár z Kalifornie, před sedmi měsíci. Naklonil knihu tak, aby na jména a adresy viděla i Vaughanová.
„Zavolej jim,“ požádal. „A jestli pomáhají dezertérům, zachovej se tak, jak ti radí svědomí.“
„Jestli?“
„Mohli by jet i v něčem jiném.“
Vaughanová zavolala ze svého mobilu a pak se posadili do vybledlých křesel a čekali, až se volaný ozve zpátky. Vaughanová řekla: „Dary jsou naprosto věrohodné vysvětlení. Církve neustále posílají nějakou pomoc do zahraničí. Stejně jako soukromí dárci. Jsou to obvykle dobří lidé.“
„O to se nepřu,“ opáčil Reacher. „Celý život jsem měl ale co do činění s lidmi, kteří nebyli obvyklí. Zabýval jsem se výjimkami.“
„Proč jsi tak přesvědčený?“
„Ty svary.
„Zámky se dají vypáčit.“
„Kontejner je přivařený k přívěsu. Tak se kontejnery na lodích nepřevážejí. Zvednou je a uloží na palubu. Jeřáby. V tom spočívá smysl kontejnerů. Ty svary napovídají, že tenhle kontejner nemá vůbec opustit zemi.“
Vaughanové zazvonil telefon. Po třech minutách. Z policejního hlediska světlá stránka pečlivé práce Homeland Security. Spojily se pobočky, počítače a databáze. Vaughanová se představila a naslouchala, dlouhé čtyři minuty. Pak poděkovala a zavěsila.
„Pomoc při dezercích nemohou potvrdit,“ oznámila.
„Proč?“ zeptal se Reacher.
„Mají je na seznamu aktivistů. A aktivisté mohou být zapojeni do všeho možného.“
„O jaký druh aktivistů se jedná?“
„Jsou to náboženští konzervativci.“
„Co to znamená?“
„Řídí v LA cosi, co se jmenuje kongregace Apokalypsy.“
„Apokalypsa je součástí příběhu o konci světa,“ upozornil Reacher. Vaughanová neodpověděla.
Reacher dodal: „Možná přijeli zrekrutovat Thurmana jako bratra aktivistu. Poznali jeho zvláštní potenciál.“
„Neubytovali by se v tomhle hotelu. Pozval by je k sobě domů.“
„Ne napoprvé. Ještě je neznal. Podruhé možná ano. A potřetí, počtvrté, popáté a pošesté. Záleží na tom, jak moc urputně ho museli přesvědčovat. Mezi jejich návštěvou a objednávkou TNT u Kearny uplynuly čtyři měsíce.“
„Řekl, že došlo k byrokratické chybě.“
„Ty jsi mu věřila?“
Vaughanová neodpověděla.
„Čtyři telefonáty,“ prohlásil Reacher. „Víc nepotřebujeme.“
Opustili hotel, nastoupili zpátky do dodávky a odjeli směrem na západ na okraj města. Pět kilometrů daleko prosvítala v dešti světla továrny, slabá, modrá a vzdálená, rozmazaná kapkami na předním skle, roztříštěná pohřební záře uprostřed ničeho. Kolem dokola naprostá prázdnota. Zaparkovali u chodníku směrem z města, na úrovni posledních budov. Reacher se nadzvedl na sedadle a vytáhl vypůjčený mobil. Potom vyndal list papíru, který ukořistil v obchodním oddělení. S čísly nových mobilů. Papír byl promáčený a musel ho velice opatrně rozložit.
„Připravená?“ zeptal se.
„Ničemu nerozumím,“ namítla Vaughanová.
Reacher vytočil třetí číslo odshora. U ucha se mu ozval vyzváněcí tón, dvakrát, čtyřikrát, šestkrát, osmkrát. Pak se někdo ohlásil. Známý mužský hlas. Normálně vysoký a zabarvený, ale trochu omámený a dvakrát tlumený, jednou tím, jak vycházel z obrovské hrudi, a podruhé elektrickými obvody.
Obr z továrny.
Reacher se zeptal: „Jak se vám daří? Už jste dlouho při vědomí?“
Obr zavrčel: „Táhněte k čertu.“
Reacher opáčil: „Možná k němu potáhnu, možná ne. Na pravděpodobnost takov…
