čtyřicátá třetí kapitola
Přes převýšení přibližující vzdálené Skalisté hory proletěli vzduchem a pak Vaughanová sundala nohu z plynu a téměř celý další kilometr a půl ujela setrvačností. Když auto zastavilo, natáhla krk a podívala se zadním okénkem. Pořád se nacházeli hluboko na území Despair. Nic se však za nimi nedělo. Zaparkovala na krajnici se dvěma koly v písku a nechala běžet motor na volnoběh. Sesunula se na sedadle a položila si ruce do klína. „Potřebujeme státní policii,“ řekla. „V Despair řádí rozvášněný dav a pohřešuje se žena. A ať už pro ně znamenal Ramirez cokoliv, nemůžeme předpokládat, že se k jeho přítelkyni budou chovat laskavě.“
„Nemůžeme předpokládat vůbec nic,“ opáčil Reacher. „Nevíme jistě, jestli tam ta dívka je. A dokonce ani nevíme, jestli byl ten mrtvý kluk Ramirez.“
„Máte vážné pochyby?“
„Státní policie by je měla. Zatím je to všechno pohádka.“
„Tak co podnikneme?“
„Ověříme si fakta.“
„Jak?“
„Zavoláme do Denveru.“
„Proč do Denveru?
„To zelené auto,“ vysvětlil Reacher. „A muž, který ho řídil. Pět set kilometrů, šest hodin čistého času, řekněme sedm, jestli zastavil na oběd.
Pokud vyjel dneska ráno kolem osmé, měl by tam už být. Měli bychom mu zavolat a zeptat se, jestli svezl Marii, a pokud ano, kde ji přesně vysadil.“
„Víte, jak se jmenuje?“
„Ne.“
„Znáte poznávací značku?“
„Ne.“
„Skvělý plán.“
„Navštívil v Hope tři vnoučata. Vraťte se do města a prověřte rodiny se třemi dětmi. Zeptejte se, jestli za nimi nedávno nepřijel táta v zeleném mercury. Jedna rodina to určitě potvrdí. Pak získáte telefonní číslo dalších příbuzných, u kterých se chce zastavit. Bude to bratr nebo sestra v Denveru, s dalšími čtyřmi dětmi.“
„Co uděláte vy?“
„Vrátím se do Despair.“
Z auta vystoupil v pět třicet pět, o trochu míň než třináct kilometrů západně od Hope a o něco víc než třináct kilometrů východně od Despair. Uprostřed země nikoho. Pozoroval, jak Vaughanová odjíždí, a potom se otočil a vykročil. Zůstal na silnici, aby postupoval rychleji. Provedl z hlavy výpočet. Tohle je, co víš. Dva tisíce šest set obyvatel, čtvrtina z nich patrně příliš stará nebo mladá. Takže zbývá tisíc osm set lidí, z nichž bude velká část k dispozici po šesté hodině, až zavře továrna. Nově jmenovaní, nově zmobilizovaní, nejistí, nezkušení. Za denního světla se mohli přesunovat v mase. Za tmy se budou muset roztáhnout, jako lidská hradba kolem města. Budou však chtít zůstat u sebe, kvůli vzájemné morální a bojové podpoře. Proto nepostaví žádné osamělé hlídky. Děti se budou držet rodinných příslušníků. Každý článek hradby si bude přát zůstat ve vizuálním kontaktu se svým sousedem. Což znamenalo, že skupinky a jednotlivci nebudou stát víc než tři metry od sebe. Někteří lidé budou mít baterku. Někteří psy. V nejhorším případě vytvoří lidský řetěz šest kilometrů dlouhý, což je obvod kružnice o průměru přes kilometr a půl.
Kružnice o průměru kilometr a půl sotva uzavře město. Rozhodně neuzavře město a továrnu. A nejvíc nahuštěná bude na silnici vedoucí z města a do města, zejména do města směrem od Hope. Jinde bude ochrana řídká. Patrně velice řídká. V pustině budou možná chlapi s náklaďáky. Auta bezpečnostní služby z továrny se budou potulovat po okolí. Mladí puberťáci budou nevypočitatelní. Nadšení z dobrodružství a lačnící po slávě. Brzy se však začnou nudit. Všichni se začnou nudit. A unaví se. Výkonnost dosáhne vrcholu během první hodiny, další dvě tři hodiny bude klesat, před půlnocí bude mizerná a v ranních hodinách nulová.
K jakému závěru jste došel?
Žádný velký problém, pomyslel si Reacher. Slunce kleslo za vzdálené hory. Obzor se zbarvil oranžovou září. Reacher k ní vykročil.
V sedm hodin si představil, jak Vaughanová začíná noční službu v Hope.
V sedm patnáct se dostal na kilometr a půl k místu, kde se předtím shromáždil dav z Despair. Stmívalo se. Nikoho v dálce neviděl, takže nikdo nemohl vidět z dálky ani jeho. Sešel ze silnice do nízkého porostu, v úhlu na jihozápad, svižným tempem, protože se mu n…
