dvacátá osmá kapitola
Bar zabíral polovinu přízemí další nevýrazné cihlové kostky. Další dlouhá úzká místnost. Táhla se do hloubky celé budovy a měla krátkou chodbičku s toaletami a požárními dveřmi vzadu. Barový pult stál na levé straně a na pravé byly stoly a židle. Tlumené osvětlení. Žádná hudba. Žádná televize. Žádný kulečníkový stůl ani videohry. Zhruba třetina stoliček u baru a čtvrtina židlí byla obsazená. Nával po konci pracovní doby. Ale ne zrovna čas výhodných cen. Všichni hosté byli muži. Unavení, zachmuření, všichni v pracovních košilích a všichni s pivem ve vysokých sklenicích nebo lahvích s dlouhým hrdlem. Reacher ani jednoho z nich neznal.
Tiše vstoupil do místnosti. Otočily se všechny hlavy a upřely se na něj všechny oči. Univerzální barový radar. Cizinec v podniku. Reacher se zastavil a nechal je pořádně se podívat. Jednoznačně cizinec, ale ne takový, se kterým by bylo hodno si zahrávat. Pak vykročil, posadil se na stoličku a opřel se lokty o barový pult. Seděl dvě místa od nejbližšího muže nalevo a jedno místo od nejbližšího muže napravo. Stoličky měly železné podstavce, železné podnožky a vytvarovaná mahagonová sedátka na vrzavých ložiscích. Barový pult byl z poškrábaného mahagonu, který se nehodil k borovicovému obložení stěn. Na stěnách visela zrcadla se zelenými nápisy propagujícími pivo. V rámech z neopracovaného dřeva, potažená letitou vrstvou cigaretového kouře a alkoholických výparů.
Barman byl udělaný bledý čtyřicátník. Nevypadal příliš inteligentně, ani přátelsky. Stál tři metry daleko a opíral se tlustým zadkem o zásuvku pokladny. Nehybně. A nehodlal se pohnout. To bylo jasné. Reacher povytáhl obočí, nasadil vyčkávavý výraz a nedostalo se mu vůbec žádné odpovědi.
Tovární město.
Otočil se na stoličce, tváří do místnosti.
„Dávejte pozor, kluci,“ zavolal. „Nejsem kovodělník a nehledám práci.“ Žádná odpověď.
„Nedokázali byste mi dát odpovídající plat, abych tady pracoval. Nemám zájem. Jenom projíždím a dostal jsem chuť na pivo.“
Žádná odpověď. Jen zarputilé nepřátelské pohledy, lahve a sklenice zmrzlé na půlce cesty mezi stoly a ústy.
Reacher dodal: „Prvnímu muži, který se mnou promluví, zaplatím účet.“
Žádná odpověď.
„Na celý měsíc.“
Žádná odpověď.
Reacher se zase otočil čelem k baru. Barman se nepohnul. Reacher se mu podíval do očí a řekl: „Prodejte mi pivo, nebo to tady začnu demolovat.“
Barman se pohnul. Ale ne směrem k lednici či k pípě. Pohnul se směrem k telefonu. Ke starodávnému přístroji vedle pokladny. Zvedl sluchátko a vytočil dlouhé číslo. Reacher čekal. Barman si vyslechl množství vyzvánějících tónů, pak začal cosi říkat, ale zarazil se a opět zavěsil.
„Hlasová schránka,“ oznámil.
„Nikdo doma,“ opáčil Reacher. „Takže jsme zbyli jen my dva. Dám si budweiser, bez sklenice.“
Barman se podíval za Reacherovo rameno do místnosti a zapátral, jestli se spontánně neformuje koalice na jeho podporu. Neformovala se. Reacher už monitoroval situaci v zrcadle přímo před sebou. Barman se rozhodl nedělat hrdinu. Pokrčil rameny, změnil přístup, trochu se uvolnil, sehnul se a vytáhl zpod barového pultu studenou láhev. Otevřel ji a postavil na ubrousek. Po hrdle sjela pěna a vsála se do papíru. Reacher vyndal z kapsy desetidolarovku, složil ji po délce, aby se nekroutila, a položil ji před sebe.
„Hledám jednoho chlapa,“ oznámil.
Barman se zeptal: „Jakého chlapa?“
„Mladého. Přibližně dvacetiletého. Opáleného, s krátkými vlasy, stejně velkého jako já.“
„Nikdo takový tady není.“
„Zahlédl jsem ho dneska odpoledne. Ve městě. Vycházel z penzionu.“
„Tak se zeptejte tam.“
„To už jsem udělal.“
„Nemůžu vám pomoct.“
„Patrně můžete. Ten mladík vypadal jako univerzitní atlet. Univerzitní atleti pijí čas od času pivo. Pravděpodobně se u vás víckrát než jednou dvakrát zastavil.“
„Nezastavil.“
„Co takhle jiný mladík? Stejně starý, menší. Šlachovitý, zhruba sto sedmdesát dvě čísla vysoký, šedesát pět kilo těžký.“
„Nikoho takového jsem nepotkal.“
„Jste si jistý?“
„Naprosto.“
„Pracoval js…
