šedesátá KAPITOLA
Humvee se vrátilo z letištní plochy a oba vojíni vystoupili a kývli na Reachera, jako by bylo všechno v pořádku. Reacher se ohradil: „Měl jsem být na palubě.“
Řidič odpověděl. „Ne, pan Thurman nám řekl, že nemáte zpáteční letenku. Prý se chystáte na jih, za nějakými vlastními záležitostmi. Pověděl nám, že v Coloradu jste už skončil.“
Reacher si ulevil: „Do prdele.“ Vzpomněl si, jak stál Thurman před svým letadlem. Úmyslná odmlka. Zamyšlený výraz v obličeji, jakási kalkulace, jako by hrál dlouhou hru a uvažoval o osm tahů dopředu. Pojďte se se mnou dneska večer proletět.
Je mi líto, ale nemůžu vám nabídnout, abyste se mnou povečeřel.
Reacher zavrtěl nevěřícně hlavou. Ocitl se devadesát minut letadlem od místa, kde potřeboval být, uprostřed noci, uprostřed pustiny, bez letadla. Přelstěný sedmdesátiletým kazatelem. Pitomý. A nervózní.
Podle mě jsou všichni tak aktivní proto, že se cosi blíží ke konci.
Nevěděl co.
Netušil, kdy k tomu má dojít.
Podíval se do mapy ve své hlavě. V úzkém pruhu Oklahomy nebyly žádné dálnice. Ani jedna. Jen tenké červené čtyřproudové státovky a dvouproudové okresky. Pohlédl na humvee, vojíny a pravil: „Neodvezli byste mě, kluci, k silnici?“
„K jaké silnici?“
„K jakékoliv, po které projede víc než jedno auto za hodinu.“
„Můžete zkusit 287. Ta vede na jih.“
„Potřebuju na sever. Zpátky do Colorada. Thurman vám nepověděl úplně pravdu.“
„287 vede i na sever. Až k I-70.“
„Jak je to daleko?“
„Pane, řekl bych, že přes tři sta kilometrů.“
Za posledních deset let, co Reacher opustil armádu, se stopování zhoršilo. Řidiči byli méně velkorysí a měli větší strach. Západ byl občas lepší než východ, což by mohlo pomoct. Den byl lepší než noc, což nepomůže. Humvee z Fort Shaw ho vysadilo ve dvanáct čtyřicet pět a ve čtvrt na dvě zahlédl první auto směřující na sever, ford F150, který ani nezpomalil, aby se podíval. Jen se prohnal okolo. O deset minut později udělal to samé starý chevy blazer. Reacher to dával za vinu filmům. Lidé se kvůli nim báli cizinců. I když ve skutečnosti se ve většině filmů zapletli s procházejícími cizinci místní, ne naopak. Podivné zdegenerované rodiny, které lovily pro zábavu lidi. Většinou ale dával Reacher vinu sám sobě. Věděl, že nepatří k nejpřitažlivějším ozdobám silnice. Podívejte se na sebe. Co vidíte? Maria ze San Diega byla příkladem stopaře, kterému každý zastaví. Roztomilá, malá, mírumilovná, ztracená. Vaughanovou by také bez problémů svezli. Sto devadesát pět čísel vysocí divoši představovali daleko větší riziko.
V za deset minut dvě alespoň zpomalila tmavá nákladní toyota a prohlédla si ho, než projela okolo, což už byl jistý pokrok. Ve dvě pět se prohnal dvacet let starý cadillac. S rozladěným motorem, propadlým zadním závěsem a starou ženou nízko pod volantem. Bělovlasou, s tenkým krkem. Sázka na špatného koně, říkal Reacher v duchu takovým řidičům. Nebylo pravděpodobné, že zastaví. Pak se ve čtvrt na tři vynořil starý suburban. Reacher udělal zkušenost, že novými suburbany jezdí namyšlení idioti, ale staré modely jsou obyčejná užitková vozidla, kterými jezdí obyčejní lidé. Z jejich masivního trupu vyzařovala praktická sebejistota jejich majitelů. Praktická sebejistota, která jim napovídala, že cizinci nemusí nutně představovat problém.
Nebo v to Reacher alespoň doufal.
Přesunul se z krajnice a postavil jednu nohu na vozovku. Pozvedl palec způsobem, který napovídal, že potřebuje svézt, ale ne zoufale nutně. Suburban rozsvítil potkávací světla. Zpomalil.
Zastavil pět metrů před Reacherem. Chytrý tah. Muži za volantem umožnil, aby si svého potenciálního pasažéra prohlédl bez společenského tlaku, jaký by vyvolala bezprostřední blízkost u okénka. Reacher řidiče neviděl. Oslňovaly ho reflektory.
Padlo rozhodnutí. Světla opět přeskočila na dálková, auto popojelo dopředu a znovu zastavilo. Sjelo okénko. Řidič byl tlustý brunátný padesátník. Volant svíral tak, jako by měl spadnout ze sedadla, kdyby se ho nedržel. Zeptal se: „Kam potřebu…
