čtyřicátá čtvrtá kapitola
Reacher zamířil na sever, přímo k centru města. Propletl se mezi domy, a když to šlo, držel se mimo ulice. Nezahlédl jediného chodce. Jednou uviděl auto pohybující se o dvě ulice dál. Starý sedan, s rozsvícenými jasnými světly. Patrně oficiálně jmenovaný dozorce na inspekční cestě. Reacher se přikrčil za dřevěný plot a počkal, až auto dojede bezpečně daleko. Pak se prosmýkl přes volný prostor zarostlý plevelem a přitiskl se ke zdi první cihlové budovy v centru. Zůstal o ni opřený zády a plánoval další kroky. Topografii Despair znal poměrně dobře. Rozhodl se vyhnout ulici s restaurací. Restaurace bude mít nejspíš ještě otevřeno. Bylo krátce před devátou večer, patrně pozdě na normální večeři, ale celé město zůstane v noci na nohou, a tak se v restauraci patrně rozhodli, že nechají otevřeno a budou podávat občerstvení bojovým jednotkám. V autě, které zahlédl, možná seděl dobrovolník dopravující kávu.
Zůstal ve stínu, proklouzl úzkou příčnou ulicí, zabočil a prošel kolem čelní zdi kostela. Byl prázdný. Thurman se tam možná o něco dřív modlil za úspěch. Pokud ano, bude trpce zklamaný. Reacher pokračoval neslyšně dál, opět zabočil a vydal se k policejní stanici. Ulice byly temné a opuštěné. Veškeré aktivní obyvatelstvo operovalo na obvodu, dívalo se do tmy a nemělo tušení, co se mu děje za zády.
V ulici s policejní stanicí svítila jedna pouliční lampa. Vrhala slabou kaluž žlutého světla. Vnější dveře byly zamčené. Staré dřevo, nový, neodborně namontovaný zámek. Reacher vytáhl svazek klíčů, které vzal v baru zástupci. Pohlédl na zámek, pohlédl na svazek, zvolil dlouhý mosazný klíč a zkusil ho. Vybral správně. Klíč se otočil, ale jen velice neochotně. Buď byl špatně udělaný, nebo drhnul zámek, nebo obojí. Dveře však povolily. Otevřely se a vypustily vůni leštěnky používané ve všech oficiálních institucích. Reacher vešel dovnitř, zavřel za sebou a ve tmě zamířil známou cestou k příjmu. Stejně jako hotel zůstalo i policejní oddělení Despair ve věku tužek a papírů. Záznamy o zatčeních zanášelo do velké černé knihy se zlatou ořízkou. Reacher ji odnesl k oknu a naklonil ji tak, aby na ni dopadalo světlo z pouliční lampy. Pak ji otevřel a listoval tak dlouho, až našel tři dny starý záznam o vlastní osobě učiněný uprostřed odpoledne: Reacher, G., pohlaví mužské, potulka. Záznam byl proveden dost dlouho před slyšením u městského soudu. Reacher se usmál. Krásný příklad presumpce neviny, pomyslel si.
Předchozí záznam byl o tři dny starší a hlásal: Andersonová, L., pohlaví ženské, potulka.
Reacher začal listovat dozadu a pátral po manželovi Lucy Andersonové. Nepředpokládal, že o něm najde nějaký záznam, a také ho nenašel. Manželovi Lucy Andersonové pomohli, v ničem mu nezabránili. Pak se pustil do hledání Ramireze. Žádná stopa. Žádný záznam v knize. Nikdy ho nezatkli. Takže neutekl z vazby. Vůbec ho nesebrali. Pokud byl někdy ve městě. Pokud nebyl mrtvý kluk někdo jiný.
Trpělivě obracel stránkami dozadu, obdobím zahrnujícím tři měsíce. Narazil na šest jmen. Bridge, Churchill, White, King, Whitehouse, Andrewsová, pět mužů, jedna žena, všichni tuláci, přibližně jeden za dva týdny.
Vrátil se dopředu, jestli za vlastním záznamem nenajde Marii. Nebyla tam. Po jeho záznamu následoval jediný nový. Zanesený jiným písmem, protože policajt z příjmu řídil druhý crown vic patřící Despair, takže stále ležel v nemocnici. Čerstvý záznam byl jen sedm hodin starý a hlásal: Rogers, G., pohlaví mužské, potulka.
Reacher zavřel knihu, vrátil ji na příjem a vykročil ke schodům do suterénu. Poslepu po nich sešel a otevřel dveře vedoucí k celám. Tam se svítilo. U stropu jasně zářily holé žárovky. Ale cely byly prázdné.
Kružnice o průměru kilometr a půl sotva uzavře město. Další zastávku plánoval Reacher za městem, což znamenalo projít opět hlídkami na obvodu, tentokrát opačným směrem. Zpočátku lehké, později těžší. Bude lehké se k nim přikrást, poměrně lehké přes ně proniknout, ale těžké odejít s tisícem očí v zádech. Nech…
