čtyřicátá třetí kapitola
Přes převýšení přibližující vzdálené Skalisté hory proletěli vzduchem a pak Vaughanová sundala nohu z plynu a téměř celý další kilometr a půl ujela setrvačností. Když auto zastavilo, natáhla krk a podívala se zadním okénkem. Pořád se nacházeli hluboko na území Despair. Nic se však za nimi nedělo. Zaparkovala na krajnici se dvěma koly v písku a nechala běžet motor na volnoběh. Sesunula se na sedadle a položila si ruce do klína. „Potřebujeme státní policii,“ řekla. „V Despair řádí rozvášněný dav a pohřešuje se žena. A ať už pro ně znamenal Ramirez cokoliv, nemůžeme předpokládat, že se k jeho přítelkyni budou chovat laskavě.“
„Nemůžeme předpokládat vůbec nic,“ opáčil Reacher. „Nevíme jistě, jestli tam ta dívka je. A dokonce ani nevíme, jestli byl ten mrtvý kluk Ramirez.“
„Máte vážné pochyby?“
„Státní policie by je měla. Zatím je to všechno pohádka.“
„Tak co podnikneme?“
„Ověříme si fakta.“
„Jak?“
„Zavoláme do Denveru.“
„Proč do Denveru?
„To zelené auto,“ vysvětlil Reacher. „A muž, který ho řídil. Pět set kilometrů, šest hodin čistého času, řekněme sedm, jestli zastavil na oběd.
Pokud vyjel dneska ráno kolem osmé, měl by tam už být. Měli bychom mu zavolat a zeptat se, jestli svezl Marii, a pokud ano, kde ji přesně vysadil.“
„Víte, jak se jmenuje?“
„Ne.“
„Znáte poznávací značku?“
„Ne.“
„Skvělý plán.“
„Navštívil v Hope tři vnoučata. Vraťte se do města a prověřte rodiny se třemi dětmi. Zeptejte se, jestli za nimi nedávno nepřijel táta v zeleném mercury. Jedna rodina to určitě potvrdí. Pak získáte telefonní číslo dalších příbuzných, u kterých se chce zastavit. Bude to bratr nebo sestra v Denveru, s dalšími čtyřmi dětmi.“
„Co uděláte vy?“
„Vrátím se do Despair.“
Z auta vystoupil v pět třicet pět, o trochu míň než třináct kilometrů západně od Hope a o něco víc než třináct kilometrů východně od Despair. Uprostřed země nikoho. Pozoroval, jak Vaughanová odjíždí, a potom se otočil a vykročil. Zůstal na silnici, aby postupoval rychleji. Provedl z hlavy výpočet. Tohle je, co víš. Dva tisíce šest set obyvatel, čtvrtina z nich patrně příliš stará nebo mladá. Takže zbývá tisíc osm set lidí, z nichž bude velká část k dispozici po šesté hodině, až zavře továrna. Nově jmenovaní, nově zmobilizovaní, nejistí, nezkušení. Za denního světla se mohli přesunovat v mase. Za tmy se budou muset roztáhnout, jako lidská hradba kolem města. Budou však chtít zůstat u sebe, kvůli vzájemné morální a bojové podpoře. Proto nepostaví žádné osamělé hlídky. Děti se budou držet rodinných příslušníků. Každý článek hradby si bude přát zůstat ve vizuálním kontaktu se svým sousedem. Což znamenalo, že skupinky a jednotlivci nebudou stát víc než tři metry od sebe. Někteří lidé budou mít baterku. Někteří psy. V nejhorším případě vytvoří lidský řetěz šest kilometrů dlouhý, což je obvod kružnice o průměru přes kilometr a půl.
Kružnice o průměru kilometr a půl sotva uzavře město. Rozhodně neuzavře město a továrnu. A nejvíc nahuštěná bude na silnici vedoucí z města a do města, zejména do města směrem od Hope. Jinde bude ochrana řídká. Patrně velice řídká. V pustině budou možná chlapi s náklaďáky. Auta bezpečnostní služby z továrny se budou potulovat po okolí. Mladí puberťáci budou nevypočitatelní. Nadšení z dobrodružství a lačnící po slávě. Brzy se však začnou nudit. Všichni se začnou nudit. A unaví se. Výkonnost dosáhne vrcholu během první hodiny, další dvě tři hodiny bude klesat, před půlnocí bude mizerná a v ranních hodinách nulová.
K jakému závěru jste došel?
Žádný velký problém, pomyslel si Reacher. Slunce kleslo za vzdálené hory. Obzor se zbarvil oranžovou září. Reacher k ní vykročil.
V sedm hodin si představil, jak Vaughanová začíná noční službu v Hope.
V sedm patnáct se dostal na kilometr a půl k místu, kde se předtím shromáždil dav z Despair. Stmívalo se. Nikoho v dálce neviděl, takže nikdo nemohl vidět z dálky ani jeho. Sešel ze silnice do nízkého porostu, v úhlu na jihozápad, svižným tempem, protože se mu nechtělo zpomalit. Město před ním bylo temné a tiché. Velice tiché. V sedm třicet se dostal šest set metrů do písčité pustiny a uvědomil si, že neslyšel startovat letadlo. Žádný letecký motor, žádné světlo na obloze.
Proč ne?
Zastavil se a dal dohromady pár možných scénářů. Pak pokračoval v cestě, opisoval široký rádius, tiše a pokradmu, neviditelný v temnotě.
V osm hodin se poprvé přiblížil. Čekali ho z východu, proto zvolil přístupovou cestu z jihozápadu. Nebyla to žádná záruka bezpečnosti, ale pořád lepší než drátem do oka. Schopní jedinci by se rozptýlili, ale ne rovnoměrně. Většinu lidí, kterých se musel bát, už obešel. Zahlédl jednu otlučenou dodávku se čtyřmi světly na konzole na střeše. Pomalu poskakovala po nerovném povrchu a vzdalovala se od něj.
Prošel mezi řídkými křovinami a stoupl si za kámen. Nacházel se padesát metrů za dlouhou řadou dělnických domků. Nízká jednopatrová obydlí, daleko od sebe, protože pouštní půda je levná a septiky nefungují, když jsou moc nahuštěné. Mezery mezi domy byly třikrát širší než samotné stavby. Na obloze probleskovala nepatrná šedivá záře, měsíc byl schovaný za mraky. V mezerách mezi domy stály stráže. Zleva doprava jednotlivec, skupinka, jednotlivec a jednotlivec. Společně tvořili řetěz, který se skládal z ozbrojené stráže, domu, ozbrojených stráží, domu, ozbrojené stráže, domu, ozbrojené stráže.
Domy považovali za obranné prvky.
To se však mýlili.
Tu a tam slyšel Reacher štěkat v dálce psy, nadšené a nervózní z nezvyklé noční činnosti. Žádný problém. Psi, kteří příliš štěkají, jsou stejně málo užiteční jako psi, kteří neštěkají vůbec. Druhý muž zprava mezi domy měl baterku. V pravidelných intervalech ji rozsvěcel, opisoval oblouk po zemi před sebou a zase ji zhasínal, aby šetřil baterii. Reacher se přesunul doleva.
Dostal se za dům, který byl úplně temný. Lehl si na zem a začal se plížit přímo k němu. Vojenský rekord v plížení na patnáct metrů je zhruba dvacet vteřin. Druhý extrém jsou ostřelovači, kteří dokážou strávit plížením na patnáct metrů vzdálené postavení celý den. Reacher v tomhle případě potřeboval pět minut. Postupoval natolik rychle, aby se bez zbytečného ztrácení času dostal k cíli, a natolik pomalu, aby se k němu dostal bezpečně. Lidský mozek zaznamenává rychlost a nesouvislost. Blížící se želvy si nikdo nevšimne. Skákající gepard upoutá pozornost každého. Tak se Reacher plížil stále stejnou rychlostí, po kolenou a loktech, hlavou napřed. Bez zastávek. Bez přerušení. Zvládl deset metrů. Pak dvacet. A třicet. A čtyřicet.
Po čtyřiceti pěti metrech věděl, že už na něj není z mezery mezi domy vidět. Změnil se úhel pohledu. Zůstal ale nízko při zemi, dokud se nedostal až těsně k zadní nezastřešené verandě. Tam se postavil a zaposlouchal. Nic nezaslechl, ani venku, ani v domě.
Vůbec nic.
Stál před dveřmi do kuchyně. Verandu tvořila prostá dřevěná plošina se třemi schůdky. Vykročil nahoru, pomalu, s roztaženýma nohama, aby došlapoval na vnější, zpevněné okraje prken. Pokud schod zavrže, tak v devadesáti devíti případech ze sta uprostřed, kde je neslabší. Položil ruku na kliku a nadzvedl ji. Pokud dveře zavržou, tak v devadesáti devíti případech ze sta proto, že poklesly v pantech. Tlak nahoru pomáhá.
Otevřel dveře, vešel dovnitř, otočil se a zase je zavřel. Ocitl se v tiché a neosvětlené kuchyni. Prošlapané linoleum na podlaze, zápach smaženého jídla. Police a skříňky, přízračné v přítmí. Dřez a kohoutek se špatným těsněním. Každé dvacet tři vteřiny z něj ukápla velká kapka. Rozstříkla se na keramickém povrchu. Reacher si představil, jak se zplošťuje její dokonalý tvar a rozpadá se na menší kapky, které odlétají v bezchybných obloučcích do stran. Prošel kuchyní ke dveřím do chodby. Z ložnice na pravé straně k němu pronikl pach špinavého koberce a ošoupaného nábytku. Pokračoval chodbou k předním dveřím. Přední dveře tvořila obyčejná dutá deska, na které visela obdélníková záclona z bílých korálků. Reacher otočil klikou a nadzvedl ji. Dveře se tiše otevřely.
Za nimi byl rám se sítí proti hmyzu.
Reacher zůstal stát. Takové sítě se nedají tiše otevřít. Nejsou na to stavěné. Lehká konstrukce, úzké umělohmotné panty, hrubý pružinový mechanismus. Kdyby se o to pokusil, vyvolal by bezpochyby celou symfonii skřípání a bouchání. Síť měla uprostřed vodorovnou tyč, aby byla pevnější a nebortila se. Horní díl neměl ani devadesát čísel na devadesát. Stejně jako dolní. Oba zakrývala nylonová tkanina. Musela už sloužit celá léta. Jednoznačně. Byla olepená prachem a mrtvým hmyzem.
Reacher vytáhl jeden z ukořistěných nožů. Otočil se do chodby, aby utlumil zvuk, a vyhodil čepel. Pak do spodní sítě vyřízl obrovské X, z rohu do rohu. Zamáčkl čepel zpátky do střenky, zastrčil si nůž do kapsy a posadil se na podlahu. Zaklonil se a nadzvedl se ze země jako krab. Posunul se a pronikl otvorem nohama napřed. Hlavou napřed by bylo intuitivní. Touha vidět, co se děje venku, se jen těžko překonávala. Kdyby tam však na něj čekalo topůrko sekery nebo kulka, bylo pořád lepší dostat zásah do nohou než do hlavy. Mnohem lepší.
Venku však na něj nečekalo nic. Ani topůrko sekery, ani kulka. Sklonil hlavu, zavrtěl se, protáhl otvorem ramena, postavil se a napjal zrak a uši, vše jediným plynulým pohybem. Stál na přední verandě z betonu. Na obyčejné plošině sto dvacet čísel na sto dvacet, popraskané a na chatrných základech nakloněné do jednoho rohu. Před sebou měl krátký chodníček a temnou ulici. Na druhé straně další domy. Bez stráží v mezerách. Všechny stráže zůstaly za ním, v dálce rovnající se půlce hloubky domu. Všechny se dívaly nesprávným směrem.
