Koots byl spokojený. Unikli pozornosti Courtneyových hlídek a překvapivý příjezd se jim dokonale zdařil. Měsíc dostatečně osvětloval cestu a kromě běžných nočních zvuků byl všude klid a mír.
Koots s Kademem jeli třmen vedle třmenu. K místu, kde viděli vypřažené vozy, jim scházel ještě kilometr a všichni jejich muži znali přesně své úkoly. Než vypukne poplach, měli se dostat mezi vozy a Jimovy lidi postřílet v okamžiku, jak začnou vylézat z vozů. Potom si poradí s domorodci. Co do počtu jich bylo sice víc, ale měli pouze oštěpy, a tak neznamenali příliš velké nebezpečí.
„Nikoho nezajímejte,“ připomínal Koots. „Všechny je pobijte.“
„Co s ženami?“ zeptal se Oudeman. Od chvíle, kdy jsme vyjeli z kolonie, se těším na medový klín té blondýny. Slíbil jste nám ji.“
„Pokud se vám podaří chytit tu poesje, dobře. Ale než spustíte kalhoty, ujistěte se, že všichni jejich muži jsou mrtví. Jinak by vaše potěšení mohlo skončit šavlí v řitním otvoru.“ Koots věděl, jak má se svými podřízenými mluvit, aby mu rozuměli. Jeho trefné varování vyvolalo salvu smíchu.
Vojáci už se nemohli dočkat a dychtivě se hnali kupředu. Někteří z nich z výšin nad soutěskou zahlédli dobytek i slonovinu a hlavně ženy. Pověděli o tom ostatním a představa loupení a sexuálního vyžití lákala.
Nečekaný výstřel z muškety je zastavil stejně rázně jako přísný povel. Nejistě zírali před sebe.
„Do prdele!“ zaklel Koots, „Co to bylo?“
Na odpověď nemusel čekat dlouho. Křik a hluk se nesl nocí. Nikdo z nich ještě nezažil bušení domorodých bojovníků do válečných štítů a ten zvuk jim drásal nervy. Sílící bučení a další výstřely jejich zmatek dovršily. Z šera se k nim řítily stovky hřmících kravských kopyt. V šálivém světle měsíce se zdálo, jako by se pohybovala sama zem. Valila se na ně černá láva zaplňující celou šířku údolí od řeky až po útes. Hluk blížícího se stáda je ohlušoval. Začali rozeznávat jednotlivé hrby a lesknoucí se rohy.
„Splašené stádo!“ zděšeně vykřikl Oudeman. „Žene se na nás splašené stádo!“
Sevřená skupina jezdců se před hřmící masou kopyt a rohů rozprchla.
Po desítce metrů Goffelův kůň šlápl pravou přední nohou do díry od mravenečníka a Goffel vyhozený ze sedla narazil ramenem na tvrdou zem. Nestačil se ani postavit a stádo ho pohltilo. Hrot rohu pádícího býka mu pronikl do kříže v úrovni ledvin. Býk jen zuřivě pohodil hlavou a nešťastného Goffela odhodil pod kopyta zvířat za sebou, která ho rozdupala na kaši.
Tři další vojáci skončili natlačeni na skálu, a když se pokusili otočit a ujet, stádo je spolklo. Splašení koně se vzpínali a shazovali své jezdce, aby vzápětí sami podlehli rohům a kopytům zdivočelého dobytka.
Habbanova koně potkal stejný osud jako Goffelova –v díře si zlomil nohu. Rashood se pro kamaráda vrátil a pomohl mu na hřbet svého hřebce. Jenže kůň s dvojnásobnou zátěží stádu nestačil a jeho čelo je brzy dostihlo. Habban se po zásahu rohu opět ocitl na zemi.
„Jeď dál!“ volal na Rashooda. „Zachraň se! Se mnou je konec.“
Rashood se k němu znovu vrátil. Nedbal rohů a po čtyřech se prodral ke svému druhovi a odtáhl ho za strom. Krčili se za kmenem napůl udušení prachem zvířeným kopyty stáda pádícího kolem. Skot konečně přeběhl, ale stejně nemohli opustit úkryt, protože hned za zvířaty se přihnali Nguniové s ostrými asagaji. Už se zdálo, že oba Araby objeví, když z úkrytu nedaleko od nich vyrazili opěšalí hotentotští vojáci. Nguniové se na ně vrhli jako smečka chrtů a ubodali je k smrti. Skrytého Rashooda a Habbana si nevšimli.
Koots s Kademem ujížděli před stádem po břehu řeky. V závěsu za nimi jel Oudeman. Znal Kootsův zvířecí pud sebezáchovy a věřil, že kapitán opět dokáže uniknout pohromě. Jenže trnité houští koně zpomalilo.
„Do řeky!“ vykřikl Koots. „Tam za námi nepoběží.“
Strhl svého koně k řece a skočil ze břehu. Po čtyřech metrech volného pádu dopadl do vody a Kadem s Oudemanem následovali jeho příkladu. Po vynoření viděli, že Koots s koněm už je v polovině proudu. Nakonec vedle svých koní doplavali k jižnímu břehu.
…
