Následující dny a týdny seděl Dorian od rána do večera na poradách se svými ministry a rádci. Informovali ho o všech aspektech současné situace Omanu, od nálad obyvatelstva a pouštních kmenů až po stav státní pokladny a armády. Tak si Dorian udělal obraz o skutečných politických i diplomatických dilematech, kterým bude muset čelit.
Rychle pochopil, v jaké tísni se povstání nachází. Z flotily lodí, které kdysi z Omanu udělaly námořní velmoc, nezbylo téměř nic. Mnohé kmeny znechutilo nekonečné otálení revoluční rady a jejich bojovníci beze stopy zmizeli v rozlehlé poušti. Státní pokladna zůstala téměř prázdná, protože Zayn al-Din ji stačil vyplenit.
Dorian své rádce pozorně vyslechl a začal vydávat rozkazy, jasné a přímé jako kdysi. Vžil se do role vládce naprosto přirozeně, jako by ani nebylo dvaceti let života na High Wealdu. Jeho pověst politického a vojenského génia stoupla, když se v celé nádheře zase objevil na ulicích a tržištích města. Šířil kolem sebe atmosféru rozhodného vůdce a jeho jisté vystupování a sebedůvěra byly nakažlivé. Zmrazil zbytek státního pokladu a nezbytné, dlouho opomíjené výdaje platil z výnosu dluhopisů, které zaštítil vlastní autoritou. Vzal si na starost státní sýpky a na potraviny zavedl přídělový systém.
Bez odkladu taky začal s přípravou města na obléhání.
K šejkům pouštních kmenů vyslal rychlé posly, a když mu později přijeli odpřisáhnout věrnost, sám jim vyjel do pouště vstříc. Potom je poslal zpátky do vnitrozemí, aby shromáždili své bojovníky.
Vojenští velitelé inspirovaní jeho příkladem se s novým zápalem pustili do plánů na obranu města. Neschopné velitele vyměnil za jiné, o kterých ze zkušenosti věděl, že jim může důvěřovat.
Při inspekci obranných stanovišť ho stále obklopovaly zástupy obyvatel města. Lidé ho radostně zdravili, dotýkali se jeho šatu a zvedali své děti nad hlavy, aby mohly spatřit legendárního al-Sálila.
Dorian třikrát poslal vzkaz na Arcturus, v němž opakovaně prosil generálního konzula o shovívavost. Snažil se co nejdéle odkládat nevyhnutelné setkání s ním a zdůvodňoval to svým nedávným povýšením na kalifa a nutností seznámit se nejdřív se všemi náležitostmi a poměry v zemi. S každým získaným dnem jeho pozice sílila.
Nakonec přistál u palácového mola člun z Arctura a posel mu přinesl dopis od anglického konzula. Byl napsán úhledným vytříbeným arabským písmem a Dorian v něm poznal ženskou ruku.
Nebyl adresován kalifovi, ale prezidentu dočasné revoluční rady Omanu. Konzul záměrně nebral na vědomí existenci Doriana a jeho titulu „kalif al-Salil ibn al-Malik“, přestože ho jeho špehové museli informovat o všem, co se ve městě děje.
Strohé znění dopisu postrádalo jakýkoliv pokus o diplomatickou uhlazenost. Britský generální konzul Jeho Veličenstva pro Orient v něm litoval, že mu rada nedopřála slyšení. Jiné, naléhavější záležitosti ho prý nutí vrátit se v nejbližší době na Zanzibar, a neví, kdy se mu podaří Maskat opět navštívit.
Doriana jeho hrozba nevyvedla z míry, ale zarazil ho podpis. Beze slova dopis podal Mansurovi a ukázal na anglické jméno s podpisem.
„Jmenuje se stejně jako my,“ divil se Mansur. „Sir Guy Courtney.“
„Ano, Courtney,“ přisvědčil pobledlý Dorian. „Stejné jméno a stejná krev. Hned jak jsem ho spatřil, připadal mi povědomý. Tom a Guy se narodili v jeden den. Je to tvůj strýc a můj nevlastní bratr.“
„Až dodnes jsem neměl tušení, že mám dalšího strýce. Nikdy jsem o něm neslyšel,“ vyčítavě řekl Mansur. „Nechápu proč?“
„Jsou dobré důvody pro to, abys neznal jméno Guy Courtney. Věř mi. Temné skutky a zlá krev se těžko zapomínají.“
„Nemohl bych o tom vědět víc?“ zeptal se Mansur.
Dorian chvíli mlčel. „Je to smutná záležitost. Příběh podvodu a zrady, žárlivosti a hořké nenávisti.“
„Řekni mi to, otče,“ naléhal tiše Mansur.
„Zřejmě budu muset,“ přikývl Dorian, „i když jen nerad oživuju ty děsivé vzpomínky. Ale neuškodí, když poznáš i temné stránky rodinné historie.“
Sáhl pro vodní dýmku, a teprve až v misce zaplál oheň a v nádobce s parf…
