Celé týdny i měsíce býval van Ritter na cestách. Se svou lodí se plavil do míst s neznámými jmény, vyvolávajícími představy dálek. Po dobu jeho nepřítomnosti bývala Luiza neklidná a podrážděná. Dokonce ztrácela trpělivost i s Gertrudou a sama ze sebe byla nešťastná.
Když se pak zase vrátil a svou přítomností naplnil velký dům, ožila, a s ní dokonce i služebnictvo. Sotva zaslechla, jak schází po schodišti, všechny mrzutosti rázem pominuly, jako by ani nikdy nebyly. Vyskakovala z postele a vrhala se mu do náruče, hned jak otevřel tajné dveře do pokoje. Aby pro ni nemusel chodit, vymyslel signál, kterým ji volal nahoru k sobě. Po večeři ke Gertrudě často posílal lokaje s kyticí rudých růží. Žádnému ze sluhů to nepřipadalo nijak zvláštní; všichni věděli, jak mijnheer miluje svou ošklivou a slaboduchou dcerku. Každou noc, kdy k tomu došlo, dveře na konci točitého schodiště zůstávaly odemčené, a když do nich Luiza vstoupila, čekával na ni.
Schůzky nebývaly nikdy stejné. Pokaždé vymyslel nějakou novou scénu, kterou si pak přehrávali. Nutil ji oblékat si nejrůznější kostýmy. Jednou hrála roli dojičky, podruhé hocha ze stájí a jindy se zase vyšňořila jako princezna. Někdy ji dokonce přinutil, aby si nasadila masku démona nebo divokého zvířete.
Občas si prohlíželi obrázky v zelené knize a zkoušeli zobrazené situace. Když jí poprvé ukázal obrázek, kde dívka ležela pod mladíkem, jehož úd byl až po kořen vnořený do jejího těla, nechtěla uvěřit, že je to vůbec možné. Ale trpělivý a ohleduplný van Ritter ji nakonec přemluvil, a když k tomu došlo, bolelo to málo a stálo ji to pouhých pár kapek panenské krve. Měla pak silný pocit naplnění a ve chvílích osamění si s údivem prohlížela svůj klín. Nechápala, jak ta část jejího těla, o kterém ji učili, že je nečistá a hříšná, může skrývat takové potěšení. Po nějakém čase nabyla přesvědčení, že už ji nic nového nemůže naučit, že už dokáže potěšit jeho i sebe všemi myslitelnými způsoby. Ale mýlila se.
Van Ritter opět odjel na jednu ze svých nekonečně dlouhých cest. Tentokrát v ruském Petrohradu navštívil dvůr cara Petra Alexejeviče, kterého lidé nazývali Petr Veliký. Pochopitelně že návštěva nebyla jediným cílem jeho cesty. Chtěl hlavně rozšířit své aktivity o obchod se vzácnými kožešinami.
Luizu po jeho návratu zachvátila horečka vzrušení, a tentokrát nemusela na pozvání čekat dlouho. Právě porcovala pečené kuře, když lokaj Gertrudě přinesl jedinou rudou růži.
„Jak to, že dnes tak záříš?“ zeptala se Gertruda, skotačící kolem postele.
„Protože tě mám ráda, Gertie. Tebe a všechny lidi na světě,“ radostně odpověděla Luiza.
Gertruda spráskla ruce. „Já tě mám taky ráda, Luizo.“
„Je čas jít do postele. Tady máš šálek teplého mléka, aby se ti dobře spalo.“
Když Luiza vešla do van Ritterova apartmá, zaraženě zůstala stát ve dveřích. Nová hra, kterou její milenec přichystal, byla až příliš reálná a odstrašující. Mijnheer van Ritter měl na hlavě přiléhavou kuklu z černé kůže s kruhovými otvory pro oči a s velkou rozšklebenou štěrbinou pro ústa. Byl oblečený v černé kožené zástěře a nohy včetně stehen mu vězely v lesklých černých botách. Ruce v černých rukavicích měl založené na prsou. Jen s námahou od něj odtrhla oči a pohlédla na zlověstnou konstrukci uprostřed místnosti. Podobala se bičovací trojnožce stojící na náměstí před budovou soudu, na které byli veřejně trestáni odsouzení provinilci. Jen místo obvyklých řetězů visely z jejího vrcholu hedvábné provazy.
Usmála se na něj roztřesenými rty, ale setkala se s netečným pohledem chladných očí, zírajících na ni z děr kukly. Pokusila se utéct, ale zřejmě předvídal její reakci, protože hbitě přiskočil ke dveřím, zamkl je a klíč strčil do kapsy zástěry. Luize se podlomila kolena a klesla na podlahu. „Prosím, neubližujte mi,“ zašeptala.
„Za hřích smilstva jsi odsouzena k dvaceti ranám biče,“ prohlásil strohým hlasem.
„Prosím, nechte mě odejít. Já takovou hru nechci hrát.“
„To není hra.“ Přistoupil k ní a bez ohledu na její prosby ji odvedl k…
