Desátá kapitola
NĚKOMU, KDO NEŽIJE V NEW YORKU, je těžké vysvětlit, co je to za město. Je zarážející, jak moc se liší od nějakého malého města. Spousta lidí totiž tvrdí, že ve skutečnosti je to jenom velké město, ale tak to není. V malém městě obvykle bývá jenom jedna výstavnější část s obchodama, bijákama, restauracema a tak. Jakmile se ale ocitnete mimo tenhle osvětlený prostor, všude narazíte jenom na obytné domy. A to je všechno. Ale New York je jiný. New York je jako shluk malých měst ve městě. Poskládejte je dohromady, a dostanete New York. Nemluvím o městských obvodech, kterých je tu pět a Brooklyn je z nich nejznámější. Bůhví proč. Mluvím o nejrůznějších městských čtvrtích. Jako když si třeba vezmeme centrum, máte tam oblast kolem Wal Street, což je už malé město samo o sobě. Dál se město trochu uklidňuje a žádný život tam nekypí, dokud nenarazíte na oblast kolem Čtrnácté ulice, která se rozkládá dál od centra, potom vás zase čeká uklidnění, ale za ním zase Čtyřiatřicátá, pak Grand Central a Columbus Circle a potom Dvaasedmdesátá, za ní Šestaosmdesátá a takhle pořád dál až na kraj města.
Bronx má taky svoje svědá místa, pokud tuhle čtvrť dobře znáte. Učitelé základních škol v New Yorku vám vtloukají do hlavy, že Bronx je významná část města. Máte tady Sto devětačtyřicátou ulici a Trémontovu třídu a pak Fordhamovu ulici a další, se spoustou neónů a lidí, s biografama, restauracema a zmrzlinovýma stánkama. New York je zkrátka takový.
Tohle všechno vám vysvětluju, protože chci, abyste pochopili, kde žili Andy a Celia. Nebydleli v Tremontově nebo Rodhamově ulici, na bulváru Grand Concourse nebo Mosholu anebo v nějakém rušném místě plném života. Bydleli úplně na východním konci Bronxu, za Gun Hil Road. Je to široká ulice, ale nedá se srovnávat s honosnější Tremontovou nebo Fordhamovou. Teď se tam staví nové státní domy pro chudší obyvatele, včetně kostela a školy, a o kousek dál je Evanderova střední škola, ale přesto je Gun Hil Road hodně tichá ulice. Andy s Celi bydleli dokonce až za ní, ve Dvě stě sedmnácté ulici mezi Barnesovou třídou a Bronxwoodskou třídou. Žili v dvoupodlažním hrázděném domě naproti nižší střední škole. V noci ulice tonula ve tmě, za dne v tichu.
K hlavním dveřím se stoupalo po schodech a podél levé stěny domu se táhla příjezdová cesta, která vedla až ke schůdkům u zadního vchodu. Andy s Celi bydleli ve druhém podlaží a člověk musel vystoupat po dlouhém dřevěném schodišti, aby se dostal ke dveřím do kuchyně. Lidi, co bydleli v přízemí, měli vzadu na dvorku fíkovník. V devíti případech z deseti, pokud dům obývají Italové, najdete u nich vzadu na zahradě fíkovník. V zimě ho zakrývají dehtovým papírem. Vypadá to úděsně. V létě jim nabízí kousek Itálie. Radši by se tam měli vrátit, když to tam tak milujou, místo aby sázeli stromy, co pak musí v zimě balit do téráku a takhle strašně je hyzdit.
Tu noc, kdy jsem šel za Andym, strašně fičelo. Do téhle části Bronxu jsem se dostal až v půl jedenácté. Jel jsem tam autem, co mi dal pan Carfon. Ten dům jsem našel okamžitě. Odjakživa jsem se dobře orientoval, zvlášť v New Yorku, kde znám každou ulici jako svoje boty. Zaparkoval jsem přímo před domem, vystoupil z auta, sebral ze sedadla rukavice a navlíknul si je. Pětačtyřicítku jsem si radši zkontroloval už předem, takže jsem věděl, že je v ní plný zásobnik. Zavřel jsem auto, došel po příjezdové cestě k zadní stěně domu a vystoupal po schůdkách. Musel jsem se přidržovat zábradlí, protože vítr za domem se do mě opíral tak zprudka, že mě málem odvál ze schodů. Na konci schodiště bylo malé odpočívadlo, něco jako otevřená veranda, zhruba dva na dva metry, s lavičkou podél zábradlí a schránkou na mlíko vedle schůdků. Otevřel jsem dveře do chodbičky a před sebou uviděl běžné dveře do kuchyně se čtyřma skleněnýma tabulema, zevnitř zakrytýma roletou. V kuchyni bylo zhasnuto, ale odněkud zevnitř domu se linulo světlo. Zlehka jsem zaklepal na sklo.
V první chvíli jsem se nedočkal odpovědi, takže jsem zaklepal z…
