Šestá Kapitola
NAZÍTŘÍ JSEM TEDY NEŠEL ZA CeliÍ a nezašel jsem za ní ani během následujícího týdne, protože mě pan Carfon poslal do Pensylvánie, abych dohlídnul na nakládání zboží do Kanady. A potom, když jsem se zase vrátil domů, jsem nějak neměl chuť jí zavolat. Měl jsem chuť zavolat May.
Mám dojem, že kdybych se dostal do spárů cvokařovi, třeba by z toho něco vyvodil. Osobně mám za to, že cvokaři jsou vlastně něco jako kněží, a já jsem přestal chodit do kostela už ve třinácti.
Na kostel jsem zanevřel kvůli tomu, že mě tehdy jistá holka jménem Josephine dostala do postele, a když jsem se pak dostavil ke zpovědi, chtěl jsem se o tom dozvědět něco bližšího, protože se mi to stalo úplně poprvé a protože táta se mnou tyhle věci nikdy neprobíral, jako je třeba probírají tátové synáčků ze školního mančaftu ze Scarsdale, co si to rozdávají s modrookýma roztleskávačkama z nóbl dvacetipokojových vil.
Šel jsem za knězem, protože jsem doufal, že mě nasměruje na správnou cestu, jenomže on mě nenasměroval vůbec nikam. Od té zpovědi jsem odešel s pocitem, že jsem spáchal donebevolající špinavost, což mi nešlo do hlavy, protože když jsem to dělal, špinavě jsem si vůbec nepřipadal.
Takže jsem z toho automaticky usoudil, že kněží se dívají na věci zkresleně, přestal jsem chodit ke zpovědi a zakrátko jsem přestal chodit i do kostela. Nijak mi to nechybělo. Taky jsem v pátek začal jíst maso. Vyplývalo z toho jenom jedno nebezpečí. Když jste si v pátek objednali v restauraci třeba sendvič s masem, mohli vás považovat za Žida. Kvůli tomu, že mě lidi považovali za Žida, jsem si pak užil fůru trablů. Takže vždycky když jsem si v pátek v restauraci objednával sendvič s masem, dával jsem si záležet, aby to maso byla vepřová šunka.
Ale tím vším chci vlastně říct, že cvokaři jsou jenom kněží v novějším balení. Doneslo se mi, že pan Carfon taky chodí ke cvokaři, ale to pro mě není, pánové. Dovedete si představit, jak ležím na gauči a někomu vypravuju, jak jsem se ve čtyřech letech počurával a jak mě táta zmlátil koštětem, protože jsem mu zničil fungl novou matraci a udělal z ní flekatou smradlavou placku? Jen si mě zkuste představit! Bylo by to úplně totéž jako jít ke zpovědi – až na ty zdrávasy potom.
Takže jsem místo Celi zatelefonoval May a v sedm třicet večer jsem se pro ni zastavil. Vypadala tehdy dost zvláštně. Měla na sobě bleděmodrý svetr a silnou tvídovou sukni. V New Yorku bylo ještě dost teplo. Někdy se prostě stává, že teplo vydrží až do listopadu nebo do prosince, kdy obyčejně uhodí mrazy, takže třeba v září můžete chodit nalehko jako na jaře. Nalíčená byla jenom rtěnkou a vlasy měla učesané pečlivě, ale ležérně, takže se celkově zdálo, jako kdyby se do ní opřel vítr.
„Měla jsem dojem, že jsi na mě zase zapomněl,“ usmála se a chytila mě za ruku.
„Ne, na chvíli jsem zase odjel z města. Vypadáš dneska vážně nádherně, May, víš to?“
„No ne, děkuju,“ řekla.
Scházeli jsme po schodech do ulice a já jsem čekal, že se zatváří překvapeně. Ale nedočkal jsem se. Takže jsem přistoupil k autu a otevřel dveře, a teprve potom May vykulila oči a zeptala se: „To je tvoje?“
„Jo. Líbí se ti?“
„Oh, je rozkošný!“ řekla.
Byla to jenom mrňavá fordka, vůbec ne nejnovější model, ale s novým lakem. Čekala na mě, když jsem se vrátil z Pensylvánie, spolu s platem zvýšeným na sto dolarů týdně. Pan Carfon mi vysvětlil, že je to prémie za skvělou práci, kterou jsem odvedl při nakládání toho zboží. Měl jsem podezření, že to auto bylo horké zboží, ale vůbec mi to nevadilo. Jestli bylo kradené, pak podle toho, co jsem věděl, ho zřejmě někdo štípnul na Západním pobřeží nebo dokonce v Číně. Pan Carfon totiž nikdy neriskuje.
„Nebylo moc drahý?“ zajímala se May.
„Je to dárek,“ odpověděl jsem. „Dal mi ho můj šéf.“
Nastoupila do vozu a já jsem nastartoval motor a zamířil na předměstí. Po chvíli se May zeptala: „Pro koho pracuješ, Frankie?“
„Pro jednoho fajn chlápka.“
„A jakou práci pro něj děláš?“
„Všechno možný,“ odpověděl jsem.
Na chvilku se odmlčel…
