Třetí kapitola
ODVEZLI MĚ DO MĚSTEČKA jménem Spotswood, vlastně až kousek za něj, do motýlku ležícího mimo hlavní silnici. Ten motel se skládal asi z tuctu chatek a pak ještě jedné, co sloužila jako kancelář. Celý podnik spravoval jistý Dirk, ale jeho majitelem nebyl. Nestrávil jsem tam ani pár minut, a on už mi prozradil, že je jenom placený zaměstnanec.
Netrvalo mi nijak dlouho, abych poznal, co je ten motel zač. Nejsem zrovna nejbystřejší člověk na světě, to teda ne, ale pálí mi to dost rychle. V tom motelu se točily kšefty hlavně v noci a mezi návštěvníkama jsem nikdy neviděl mladé chlapy. Kolem osmé přijížděla k chatkám auta a odjížděla kolem půlnoci. Ať už se tady provozovalo cokoliv, bylo mi jasné, že tohle místo rozhodně nepatří k těm, co doporučuje Americká autoturistická asociace. Do mojí chatky nikdo nechodil a do čísla tři taky ne. Od Dirka jsem se dozvěděl, že je „obsazená“, ale už mi neprozradil, kdo v ní bydlí.
Po celou dobu, co jsem tam bydlel, se v motelu neobjevil ani jediný polda. Murray za mnou jezdil každý den. Podle něj jsem měl štěstí, že policajti nosí osmatřicítky, a ne pětačtyřicítky, protože pětačtyřicítka po sobě může zanechat ošklivou díru, která se dlouho hojí. Dodal, že bych měl ještě větší kliku, kdyby policajti nosili dvaadvacítky, což ale nenosí, protože taková dvaadvacítka udělá jenom malou dírku, kterou člověk musí dlouho hledat, aby ji vůbec našel, a hojí se náramně rychle.
Ale řekl mi, že budu muset zůstat sedět na zadku asi tak tři neděle, že se mi rána za tu dobu zacelí a nakonec mi po ní zůstane jenom malá jizva. Tu ránu mi musel převazovat každý den, jak mi vysvětlil, protože mi z ní pořád teklo. Taky nechtěl, abych dostal sněť nebo tak něco, a tak mi dal nějaké prášky, údajně „širokospektrální antibiotika“, jak říkal. Byl to nesmírně vzdělaný člověk, ten Murray, a nikdy nepoužil normální výraz, pokud mohl totéž vyjádřit nějak složitě. Například říkal „pozoruhodná regenerační schopnost“, když ve skutečnosti myslel, že se to pěkně rychle hojí.
O sobě toho moc nenamluvil, ale co mi pověděl, mi úplně stačilo. Jak říkám, pálí mi to dost rychle. Občas utrousil nějakou drobnost. Žádná z těchhle drobností sama o sobě neznamená vůbec nic, dokud si je neposkládáte dohromady. Potom vám ale ty drobnosti objasní, jak se takový člověk jako Murray vlastně dostal k tomu, že léčí kluka, co ho potkala taková šlamastyka s policajtama jako mě. Například jsem zjistil, že studoval medicínu na Cornel ově univerzitě a ve svým ročníku se dostal mezi desítku nejlepších. Přímo se mi tím nepochlubil, prostě na to tak nějak přišla řeč, když jsme se spolu bavili a on pronesl nějakou uštěpačnou poznámku na svou vlastní adresu. Taky jsem zjistil, že pak provozoval lékařskou praxi v městečku New Canaan kdesi v Connecticutu, kde bydlí spousta maníků, co pracujou v reklamních agenturách na Madison Avenue.
Zprvu jsem měl za to, že Murray přišel o licenci kvůli tomu, že udělal načerno nějaký potrat nebo tak něco. Připadalo mi to jako nejpravděpodobnější důvod, a navíc to člověk pořád vidí ve filmech – slavný neurochirurg, co by býval mohl objevit lék na rakovinu, kdyby – bože odpusť – jedinkrát v životě neudělal botu a nepomohl svojí panenské tetě, kterou zbouchnul místní pastor. No, jenomže Murray nepřišel o licenci kvůli tomu, že by byl dobrodinec, ale naopak pěkná krysa, z čehož je vidět, co ti filmaři vlastně vědí o životě.
Murray žil v tom New Canaanu a najednou začal podezírat jednoho chlápka, že mu brousí za manželkou. Snažil se tomu smilníkovi nějak dostat na kobylku, ale dlouho se mu nenaskytla příležitost. Až jednou se ten chlap přimotal k dopravní nehodě, a policajti zavolali Murraye, aby mu odebral krev na běžnou zkoušku, jestli ten chlápek řídil nadrátovaný nebo ne. No, nadrátovaný nebyl. Nevypil ani kapku. Ale Murray popadl houbičku, a než tomu maníkovi odebral krev, přejel mu tou houbičkou po ruce. Jenže ta houbička byla nasáklá lihem. Murray pak tomu člověku zapíchnul jehlu do ruky a přitom…
