Ostrava
Zmrzlé peklo
Na samotném hřebeni zbyly ze stromů jen mrtvé kostry a sotva jsme se s Micumou přehoupli přes vrchol, pochopil jsem proč. Ze severu vál silný ledový vichr a člověk musel plíce tvrdě nutit, aby se ho vůbec nadechl. Údolí pod námi pokrýval přisedlý pokryv kosodřeviny, opuštěné, nebo skoro opuštěné městečko se choulilo v hromadách stříbrně se lesknoucího navátého ledu. Teprve teď mi došlo, že jsem na zachmuřené počasí beskydských hor nadával neprávem. Právě jejich hřebeny stály v cestě vražednému severáku a zadržovaly chlad v jeho rozšiřování se dále na východ i jih. Micuma netrpělivě přešlápla. Přestal jsem vyhlížet do dálky a schoulil se v sedle. Jiný pokyn nepotřebovala a začala opatrně sestupovat lišejníkem pokrytým svahem. Hned po prvních metrech se zdánlivě oteplilo, to však jen polevil vítr. O pár set metrů níž se v sevření kleští houževnatého lesa choulilo město, spíš chátrající městečko.
Obyvatelé už své domovy dávno opustili a předali je prázdnotě a mrazivému zániku, pouze ze dvou komínů stoupal dým. Zoufalci nebo lidé mající dobrý důvod vyhýbat se lidskému osídlení. Podle mapy se to tu jmenovalo Frýdlant nad Ostravicí.
Dojeli jsme k řece. Už teď, v polovině listopadu, byla zamrzlá a na jejím břehu ležel mrtvý medvěd. Zvíře bylo tvrdé na kost a na zběžný pohled nebylo zjevné, co se mu přihodilo.
„Budu potřebovat více jídla a lepšího, než je tráva a oves,“ poznamenala Micuma. „Udržování provozní teploty mě stojí spoustu energie. A taky toho v budoucnu moc nenamluvím. Je příliš velká zima, přišla bych o nanoflóru ve svém hrtanu.“
„Uděláme si přestávku,“ souhlasil jsem.
Vybral jsem dům, napůl zasypaný hrubozrnnými krystaly ledu, rozbil dveře a vešel i s Micumou dovnitř. Měli jsme štěstí, uvnitř zůstala spousta vybavení, které jsme mohli spálit. Zpočátku jsem chtěl rozdělat oheň přímo na podlaze, ale potom jsem vyzkoušel krb. Táhl dobře a zanedlouho se z plamenů začal šířit životadárný žár. Vyšel jsem ven, vrátil se k medvědovi a pořádně ho prohlédl. Někdo ho dvakrát střelil do hlavy. To se mi hodilo. Sundal jsem rukavici a Klepetem mu uřízl zadní tlapu a přímo na místě ji naporcoval na palec silné plátky zmrzlého masa. Po chvíli váhání jsem medvěda otevřel celého a vytáhl z něj játra. Při poklepu zvonila, musel tu ležet už nějakou dobu. S pomocí Oka jsem je prozkoumal a zjistil, že jsou v pořádku, bez cizopasníků a poškození následkem kontaminačních kouzel nebo chemických látek. Medvěd byl zjevně zdravější než já sám, tedy do okamžiku, než mu někdo prostřelil mozek.
Do domu jsem se vrátil právě včas, abych přiložil další várku polen. Maso jsem rozmístil na kamenný okraj krbu a po chvíli hledání vytáhl z tlumoku pečlivě uzavřenou ampuli s mléčně zabarvenou vazkou hmotou.
„Spolkni to a nesnaž se to rozkousnout, poleptalo by ti to sliznice,“ řekl jsem Micumě.
Podezřívavě se na mě podívala.
„Jsou tam enzymy umožňující trávení masa – bílkovin a nasycených tuků,“ vysvětlil jsem. „Koupil jsem to pro strýčka příhodu a teď se to hodí. Máš ještě pár podobně fungujících tablet, ale ty není dobré brát na prázdný žaludek.“
„Cukr nebo sušené ovoce by posloužilo stejně a mně by to chutnalo víc,“ nechtělo se jí do toho.
„Vidíš tu nějaké sušené ovoce?“ zeptal jsem se.
Poslušně otevřela tlamu a já jí položil ampuli na jazyk.
Dál jsme seděli mlčky a čekali, až maso rozmrzne, a když budeme mít štěstí, trochu se i opeče.
„Je mi nějak divně, tak nějak nekoňsky,“ prohlásila Micuma po půlhodině znepokojeně.
Snesl jsem z patra stůl a rozštípal ho.
„Neříkal jsem, že ti bude dobře,“ pokrčil jsem rameny. „Chceš maso syrové, nebo propečené?“
„Zkusím oboje.“
„Všimni si, že jíš první,“ upozornil jsem ji. „Taky umírám hlady.“
„Nezkoušej to. Chceš vyzkoušet, zda to není otrávené,“ odbyla mě.
Pomalu jsme žvýkali každý svou porci.
„Chutná to hnusně, není nad šťavnatou otavu nebo dobře prosušený oves,“ povzdychla si.
„Já proti biftekům nic nemám,“ pokrčil jsem rameny. „Sněz toho co nejvíc, do Ostravy je …
