Jablůňkov
Vyber si ochránce a dej si pozor
Bratislavu a Malacky a nížiny vůbec jsem už dávno nechal za sebou a posledních několik dnů jsem směřoval zemí nikoho k severovýchodu. Lidmi osídleným oblastem jsem se vyhýbal záměrně, abych za sebou zanechával co nejméně stop – pro případ, že by mylady nebo spíš hrabě Deffer změnili svůj předchozí názor a rozhodli se mě přece jen vyhledat. O tajemném C. R. jsem se nic nedozvěděl. Jediná města široko daleko obývali novousedlíci, kteří se mnou vůbec nebyli ochotni mluvit. Doufal jsem, že se alespoň dozvím z dobového tisku něco o tom, co se stalo před osmdesáti lety. Marně, z bratislavského centra nezbylo téměř nic, nedokázal jsem najít ani místo, kde stála radnice s matrikou nebo knihovna. Navíc místní byli negramotní a papír používali nejvýš na rozděláni ohně. Musel jsem jinam, nejspíš víc na sever.
Teď se přede mnou otevírala několik kilometrů široká kotlina, z východu i západu ohraničená kopci. Přijel jsem z jihu průsmykem přes opuštěnou osadu, podle zrezivělé cedule, kterou jsem našel ležet na zemi, se jmenovala Mosty u Jablůňkova. Opatrně jsme objeli padlého pralesního velikána a Micuma zastavila, jako by mi dávala ještě jednou na vybranou, kterou cestou chci pokračovat dál. O dvě stě metrů dál napravo vedla asfaltová silnice slibující pohodlí. Jenomže před nějakou dobou po ní prošlo něco, co zanechalo v původně hladkém povrchu šlépěje. Byly hluboké téměř metr a délka kroku byla větší, než trojnásobek výšky dospělého muže. Okraje jam navíc vypadaly spečeně; ten, kdo se po silnici procházel, mohl být klidně některý z ohňových démonů. Podle spousty náznaků se to stalo už před nějakým tím desetiletím, a právě proto mě znervózňovalo, že v dírách nic neroste, dokonce v nich neleželo ani žádné smetí, listy nebo napadané kamení. Jako by tam něco neviditelného po procházce neznámého tvora zůstalo. A určitě to nebylo zdraví prospěšné.
Proto jsem si vybral druhou cestu, klikatící se po úbočí kopců, neustále stoupající a klesající. Čas spolu s vodou a ledem dávno serval zpevněný povrch, zůstalo jen udusané kamení rozbrázděné koryty četných potoků. Pobídl jsem Micumu, aby pokračovala. Ohlédla se, věnovala mi vyčítavý pohled a poslušně vykročila. Po dvou hodinách se nám cesta odměnila vyhlídkou. Na severovýchodě leželo město. Doufal jsem, že je to Třinec. Podle lidí, se kterými jsem mluvil, to bylo velké průmyslové město, kde se dala snadno sehnat práce nejrůznějšího druhu. Chvíli jsem zamyšleně stál a díval se dolů. Nemohl to být Třinec, městečko bylo příliš malé a nikde žádný smog, neoddělitelný společník průmyslu a techniky – v Třinci byly železárny. Sáhl jsem do sedlové brašny a vytáhl mapu. Nebyla příliš podrobná, zobrazovala svět ještě v době před Krachem, ale Mosty u Jablůňkova na ní byly, také cesta, které jsem se vyhnul, a dokonce i železnice. Koleje jsem však nikde nepřejížděl. Možná v letech po Krachu padly za oběť lovcům železa. Po chvíli studia jsem usoudil, že se městečko přede mnou jmenuje Jablůňkov. Proč ne, kdysi se tu mohlo dařit i jabloním; kdysi, když bylo klima teplejší.
Čím déle jsem krajinu pod sebou pozoroval, tím byla viditelnost horší, jako by se zvedal opar. Pak jsem si uvědomil, že mlhu vidím, když se dívám pouze Okem. Po neobvykle dlouhé době, kdy se mnou spolupracovalo, si postavilo hlavu a ukazovalo mi něco, co ve skutečnosti neexistovalo. Zase jednou mě chtělo zmást. Nebo se mi naopak snažilo ukázat něco podstatného, co obyčejný smrtelník nespatří. A co ho časem zabije. Nebo metamorfuje. Sáhl jsem do druhé brašny a vytáhl Zeissův přístroj. Dalekohledem jsem ho přestal nazývat už dávno, protože jeho cena spočívala v něčem úplně jiném. Přiložil jsem ho k očím, počkal, až si malý démon poslouží kouskem masa z mého těla, a soustředil se. Opar nad Jablůňkovem zůstal, navíc získal chaotickou strukturu, jako by byl nositelem síly, ať už fyzikální nebo jiné. Pohyboval se, nebo alespoň pozměňoval svůj tvar způsobem naznačujícím, že se snaží šplhat vzhůru…
